Víc, než já sám

Kapitola 20. - Poslední týden života Isabelly Swan - 2.část

(ze série Vzpomínek)

17.2. - 23.2.2006

Autorka: Marky

20.2.2006 – Pondělí

Venku šla tma pomalu spát a světlo se začínalo probouzet. V mém pokoji to dělalo intimní tmavé šero. Slyšela jsem Jacobovo pravidelné dýchání. Chtěla jsem se mu podívat do tváře, ale držel mě u sebe pevně v náruči a já se nemohla ani pohnou. Bylo mi hezky a teplo.

Zbývaly mi už jen čtyři dny. Čtyři krátké, pouhé dny a pak…….Pak smrt. Pak budu pouze já se svým neznámým upířím těhotenstvím. Kéž bych tohle nemusela nikdy řešit…….Nebo musela, ale po boku s Edwardem…….

Měla jsem nepříjemné sucho v ústech. Opatrně jsem nadzvedla tu horkou ruku co mě pod sebou mačkala a snažila se jemně vyprostit.

„Děje se něco lásko?“ zeptal se Jacob ochraptělým hlasem.

„Promiň že jsem tě vzbudila. Nic se neděje, jen mám žízeň, dojdu si dolů pro pití.“

„Mám jít s tebou?“

Potichu jsem se usmála „Ne, to ještě zvládnu sama, za chvíli budu zpátky.“

„Vrať se brzy.“

„Hned.“ odpověděla jsem šeptem.

Cupitala jsem potichu dolů po schodech. Kuchyň byla zatažená a jediné světlo vycházelo od digitálního budíku, který hlásal třetí hodinu ranní. Báječné, za necelých pět hodin budu sedět nudně ve škole. Sáhla jsem do poličky pro skleničku a nalila do ní proud ledové vody z kohoutku. Sedla jsem si na dřevěnou rozviklanou židli a pomalu upíjela. Zavřela jsem oči a vychutnávala si chuť studené vody doušek po doušku až do úplného dna. V tom mi přeběhl mráz po zádech, chloupky na rukou se mi zježily a ruce se mi začaly třást. Sklenici v ruce jsem rozmáčkla jako nic a střepy mi pořezaly už tak poraněnou ruku. S malým cinkotem spadly střepy dolů na podlahu. A pak jsem uviděla.

Kalendář ukazoval den s datem 24.2.2006…………Ručičky ukazovaly jedenáctou hodinu dopolední…… ……Červené rodinné auto, ve kterém seděl šíleně rozčílený muž – řídil. Vedle něj ušpiněná hnědovlasá žena, držící přesně stejnou fólii z ultrazvuku jako já. Hádali se. Na zadním sedadle byla připoutaná dětská autosedačka a v ní spinkalo malé miminko, holčička. Muž řval a ženu uhodil do hlavy takovou silou, až omdlela. Miminko začalo plakat……………Silniční značka…………….Olympie…………Veliký mohutný listnatý strom. Dole u něj ležela dřevěná cedule s nápisem Chraňte naši přírodu………..Auto zastavilo na okraji lesní cesty, která vedla z hlavní dálnice……………Nůž………..Žena se probudila z nevítaného spánku a hystericky křičela. Muž ji chytl pod krkem a táhl ji hluboko do lesa jako právě uštvanou zvěř.…………. Opuštěné miminko plačící v autě………….Malá dřevěná chatička u skály………Rozházená zelená kabelka s doklady. Zoe Aucklandová, jméno zobrazené na všech důležitých osobních kartách………..Krev. Všude spousta krve na zchátralé podlaze……… Ležící žena na dřevěné posteli. Mrtvá…….

Sesouvám se ze židle dolů na podlahu a lapám po dechu. Slzy mi kapou na dlaně. Už vím. Vím, že je to něco, co se stane. Bože. Vidím smrt. Otřásám se tichými vzlyky, které mi vycházejí z úst. Co mám proboha dělat?

Slyším tlumené kroky blížící se ke kuchyni. Rychle se zvedám na nohy a utírám si slzy z tváře. Až nyní si všímám, že je všude krev a to jak na podlaze, tak na mém pyžamu i mé tváři.

„Proboha co si tady dělala?“ ptá se mě Jacob a starostlivě se po mě natahuje „Co se ti stalo?“

„Rozbila se mi sklenička v ruce a pořezala jsem se.“ přiznala jsem potupně.

„Lásko sedni si sem, kde máte lékárničku?“

„V předsíni ve druhém šuplíku……….myslím.“

Jacob šel rychle do předsíně pro lékárničku, přišel s ní v mžiku. Položil ji vedle mě na stůl a pak odpochodoval pro bavlněnou čistou utěrku, kterou namočil ve vlažné vodě. Vrátil se zpět ke mně a utíral mi s ní tváře od krve. Světle modrý kus látky se hned zabarvil do červena. Když jsem měla obě tváře čisté, políbil mě na každou, a pak i na ústa. Objala jsem ho kolem krku a přitiskla se k němu. Líbali jsme se. Musím ho dělat šťastného a nesmí na mě nic poznat. Dokud můžu. Dokud jsem tady……

Pak se trochu odtáhl a pošeptal „Lásko ještě tu ruku.“

„Jo, samozřejmě.“ a vzdychla jsem.

Jacob mi ošetřil ruku jako pravý doktor, pak mě zvedl k sobě do náruče a tiše mě vynesl do pokoje. Položil mě do postele a lehl si vedle mě. Byla jsem vyčerpaná a nechtělo si mi převlékat do čistého pyžama. V ruce mi navíc bolestivě škubalo, jak se do ranek dostávala čerstvá dezinfekce. Natáhla jsem se po jeho ruce a on si mě přitáhl blíž k sobě. Ležela jsem zády k němu, ale strašně namáčknutá. Cítila jsem se tak hezky, tak v bezpečí. Položil si hlavu o mou a já cítila jeho dech jak mě šimrá na uchu. Nechtělo se mi spát, poznal to.

„Chceš si povídat?“ zeptal se.

„Klidně spi.“

„Ale ty spát nechceš.“

„Moc ne, ale ty jsi určitě unavený.“

„Když spím u tebe, tak je to jako kdybych spal spoustu dní. Jsem úplně odpočatý, dáváš mi sílu lásko.“ a políbil mě na ucho.

„To jsem ráda.“

„Je mi líto jak se k tobě choval Paul s Emily.“ začal.

„To je v pořádku Jaku, oba tě mají rádi a jen chtějí aby si byl šťastný.“

„Není to ale důvod aby ti lhali.“

„A jaká je tedy pravda?“

„Byla bys radši, kdyby měla pravdu Emily.“ řekl smutně.

„Ale má jí Paul.“

„Jo.“

„To je v pořádku, počítala jsem víc s touhle variantou.“ hladila jsem ho po dlani.

Obrátila jsem se mu v náruči a hleděli si navzájem do očí. Bylo to dokonalé. Ten pocit, že někomu patřím a chce mě. Při těchto myšlenkách jsem se ponořila do spánku.

S námahou jsem od sebe rozlepila víčka. Myslela jsem, že spím už několik hodin, ale můj budík ukazoval teprve pět hodin. Kde je Jacob? Se slyšitelným vrznutím se otevřely dveře.

„Kde jsi byl?“ zašeptala jsem.

„Uklidit tu krev na podlaze v kuchyni.“

„Jaku já bych to přece udělala.“ odkašlala jsem si.

„Chtěl jsem aby ses vyspala lásko a kdyby to ráno viděl Charlie, tak by si myslel Bůhví co.“

„Děkuju.“

Lehl si zpátky ke mně, dal mi pusu na čelo a znovu jsem usnula v jeho hřejivé náruči.

Budík nepříjemně zapípal v sedm hodin. Zvedla jsem se rychle na posteli a praštila omylem Jaka do hlavy. Ten se jen převalil a spal klidně dál. Chtělo se mi smát. Vyšla jsem ven z pokoje a šla se do koupelny umýt a převléknout. Charlie už odjel do práce, dům jsem měla sama pro sebe.

Oblečená a s připravenou taškou do školy jsem sešla dolů do kuchyně. Spoušť krve tam už díky Jacobovi nebyla. Uslyšela jsem zatroubení z Jaredova auta, vykoukla jsem ze vstupních dveří a zavolala na něj ať ještě chvilku počká. Vrátila jsem se zpátky do kuchyně, vzala list papíru a psala.

Lásko,

ve škole končím ve tři. Doufám, že pro mě přijedeš, nebo mám jet s Jaredem? Můžeme zůstat v La Push, nebo zajít do kina. Dej mi nějak vědět…………Charlie se z práce vrátí až po šesté.

Bella

Vyběhla jsem ven ze dveří rovnou do Jaredova nastartovaného auta. Dveře se s trhnutím zabouchly a vyjeli jsme.

„Tak co večer?“ a šibalsky se usmál.

„Dobrý, co u tebe?“

„No tak, dopřej mi trochu konkrétnosti.“

„Nevím s čím mám být konkrétní.“

„No tak Bello, to bylo přece usmiřovací rande. Navíc vím, že Jake nespal doma…..“

„A?“

„A tak spal u tebe ne?“

„Jo, to spal.“

„Z tebe taky něco vypáčit……“ povzdechnul si na oko uraženě.

„Stejně to uvidíš v Jacobových myšlenkách.“

„Už se těším.“

Zasmála jsem se „Ani není na co, vážně se mezi námi neodehrálo nic…….nic.“ začervenala jsem se.

„Ne? Charlie byl doma co?“

„I kdyby Charlie nebyl doma, tak……“ a skočil mi do řeči.

„Tak taky nic? Teda Bell, ty mu dáváš chudákovi.“

„Jarede sakra,“ smála jsem se „nebudeme se o tom už bavit.“

„Jak myslíš, ale pokud spolu budete trávit noci, tak si nemysli že se tomu jen tak vyhneš.“

A tím naše konverzace na toto trapně ožehavé téma skončila. Vykročili jsme bok po boku do nudného školního dne.

Dopolední vyučování uteklo rychle a konečně přišel na řadu oběd. Měla jsem šílený hlad a těšila se na jakýkoliv přísun potravy. Stála jsem v řadě za Angelou a Jaredem a na tác si dávala hromadu jídla. Angela si toho všimla.

„Bells,“ zašeptala a při tom se zasmála „trochu se kroť.“

„Asi jsem to trochu přehnala, co?“

„To všechno sníš?“ vložil se do rozhovoru Jared.

„Ne, to je i pro mě.“ odpověděla za mě pohotově Angela.

„Dík.“ pípla jsem.

Sedli jsme si k našemu obvyklému stolu. Všude okolo byl rámus a hukot. Pustila jsem se s chutí do svého jídla a myslela na to, jak si promluvit s Angelou ohledně dnešní noci.

„Angelo platí ten dnešek?“

„Jasně, že platí.“

„Jaký dnešek?“ zapojil se Jared.

„Bella dneska u mě přespí, jsem sama doma.“

„Ví o tom Jake?“

„Tomu to vadit nebude.“ prohlásila jsem.

„Bell, na pět minut vypadnu.“ řekl.

„Hm…..jasně.“

„Buď tady a nikam nechoď.“ řekl potichu, ale přísný tón v jeho hlase se nezapřel.

„Budu tady s Angelou, jo?“

„Hodná holka.“obrátil se a odkráčel.

Chvilku jsem počkala než jsem ho uviděla vycházet z jídelny.

„Nenechá mě chvilku na pokoji.“ postěžovala jsem si.

„Proč tě tak hlídají?“

„Tady o tom nemůžu mluvit.“

„A večer mi to řekneš?“

„Není to zrovna bezpečné.“

„Stejně to chci vědět. Prosím.“

„Možná.“ a mrkla jsem na ni.

„Kam vůbec šel?“

„Nemám tušení……..Jo a Angelo prosím tě, nevíš jak by se daly sehnat nějaké informace o jedné osobě?“

„O které osobě?“

„To je právě to, neznám ji, mám jen jméno.“

„A to je?“

„Zoe Aucklandová. Je to opravdu strašně důležitý, potřebuji se s ní co nejrychleji spojit.“

„Proč?“

„Nemůžu.“

„Zase nějaké tajemství?“

„Jo, moje, ale je dost děsivé.“

„Večer?“

„Možná.“

„Mrknu se po ní, večer ti řeknu jestli jsem něco našla.“

„Musím to ještě říct Jakovi.“ ušklíbla jsem se.

„Myslíš že ti bude dělat scény?“

„Ne, to myslím, že ne. Ale bojím se aby mu nepřišlo divné, že u tebe teď už podruhé spím.“

„V kolik vůbec přijedeš?“

„Co na sedmou?

„Sedmá je super, připravím nějaké jídlo.“

„To neodmítnu.“

„Tím jsem si jistá.“ smála se.

„Čemu se tak smějete?“

„To je jen holčičí klábosení, nic, co by tě zajímalo.“ odpověděla jsem Jaredovi.

„Tak fajn……Mluvil jsem právě s Jacobem, mám tě přivést sebou do La Push.“

„Ty jsi mu volal?“

„Tak něco……..A už pojďte holky.“ vyskočil ze židle a vzal nám galantně podnosy se zbytky po jídle. S Angelou jsme se vydaly do chodby, ale Jared nás dohonil. Chytl mě za ruku a nechal jít dál Angelu samotnou. Ta se jen na mě ohlédla a soucitně se pousmála.

„Co je?“

„Jake nechce aby si u ní spala.“

„Proč?“

„Není to teď bezpečné. A navíc nemůžeme hlídat tebe u Angeli a Charlieho zvlášť. Musíme ulovit tu pijavici.“

„Já jsem jí to ale slíbila, spát u ní budu.“

„Jake ti to nedovolí.“ řekl samolibě.

„Jake mi nemá co poroučet. A vůbec jak jste spolu mohli mluvit?“

„Vím, že je Jake se Samem na obhlídce, tak jsem se proměnil abych se s ním mohl domluvit.“

„Proměnil?“ skoro jsem zakřičela „Kde? Jsi blázen Jarede?“

„Pšt. Nemluv tak nahlas sakra. Na záchodech.“

„Na záchodech? Ty jsi vážně blázen.“ zlobně jsem se na něj podívala, předešla ho a vydala se za Angelou do třídy.

Odpolední vyučování utíkalo pomaleji než to dopolední. Po celou výuku jsem si čmárala geometrické obrazce na papír do sešitu a nevěnovala sebemenší pozornost profesorům. Nuda bylo to správné slovo, kterým by se dala celá výuka nazvat.

Konečně jsem stála na parkovišti před školou a čekala na Jareda, který si šel pro papíry do kanceláře k paní Copeové. Přehupovala jsem se ze špiček na paty, pak chodila sem a tam.

„Nějaká nervózní, ne?“

„Nejsem.“

„Jestli si myslíš, že Jaka přemluvíš, tak jsi vedle. Ani Samovi se to nelíbí.“

„Co?“ vyjekla jsem naštvaně „To je moje věc sakra!!! Můžu si dělat co chci!!!“

„To teda nemůžeš.“ zasmál se a chytil mě kolem ramen „A mám pocit, že Jake počítá s tím, že u tebe zase dneska bude.“

„Tak to se chlapec mýlí.“

Dovedl mě jako malou holku ke dveřím auta, otevřel mi je a pak za mnou zavřel.

„Musím si zaskočit do banky.“ vzpomněla jsem si.

„Proč?“

„Do toho ti snad nic není.“ odsekla jsem.

„Tak se hned nezlob Bells.“

Zaparkoval před bankou a zůstal sedět naštěstí v autě. Já se jako vánice vřítila do banky, zařadila se za paní Stenleyovou do řady a čekala. Konečně jsem přišla na řadu, mile ohlásila své jméno a řekla, že si jdu vybrat veškeré peníze z účtu. Byla to opravdu rychlá transakce.

Po cestě jsme pak už nemluvili. Byla jsem naštvaná a přemýšlela jak docílit svého bez toho, abych se nemusela s Jacobem zase hádat. Řekla jsem si, že budu hrát hodnou holčičku a hlavně na city.

Když jsme dojeli do La Push, už na mě Jake čekal. Všimla jsem si před domem mého milovaného náklaďáčku. Vyskočila jsem z auta, s pořádnou ránou dveře pak zavřela a vrhla se Jacobovi přímo do náruče. Pak jsem mu dala pusu a zadívala se na něj toužebným pohledem.

„Nepočítej s tím Bello, budeš spát doma.“ prohlásil s jistotou v hlase.

Sakra. Pomalu jsem se nadechla a vydechla, hlavně musím být klidná, vztekem ničeho nedocílím „Lásko prosím,“ začala jsem „opravdu moc bych chtěla být u Angeli. Slíbila jsem jí to.“

„Ne, teď to nejde.“

„Proč ne lásko?“ naschvál jsem mu pořád říkala lásko, nějak ho snad obměkčit musím, ne???

„Protože musíme vyrazit za tou upírkou, nemůžeme postrádat dalšího ze smečky.“

„Vždyť to ani nemusíte. Stačí když budete hlídat Charlieho. Ona mě přece u Angeli nikdy hledat nebude. Prosím lásko.“

„Bello.“

„Prosím, opravdu se mi nic nestane. Potřebuji být taky s nějakou holkou svého věku, jinak se z toho všeho za chvilku zblázním. Lásko prosím! Prosím, prosím, prosím!“

„Uvidíme.“

„Děkuju!“

„Ještě jsem neřekl, že jo. Napřed se musíme domluvit se Samem.“

Sakra, pomyslela jsem si. Ten to nikdy nedovolí. Bude si říkat, že budu zbytečně vystavená nebezpečí. A já si musím dohodnout s Angelou podrobnosti týkající se zničení mé existence. Když to nešlo po dobrém, tak to půjde po zlém.

„Jaku mě je ale jedno co řekne Sam.“ prohlásila jsem rázně „Stejně budu u Angeli, ať se vám to líbí nebo ne.“

„Kde je najednou ta láska?“

„Cože?“

„Víš Bello, když něco chceš, opravdu dokážeš být milá.“

„Já jsem na tebe pořád milá, jen chci sakra dělat věci i po svém. Takže i když se ti to nelíbí, dneska budu u Angeli a je mi jedno, jestli vám to vadí nebo ne!“

Vykročila jsem po cestě k domu a doufala, že na mě Emily už nebude naštvaná.Vlastně já bych měla být naštvaná na ni. Lhala mi a to si kamarádky nedělají. Stačí, že je teď na mě naštvaný zase Jacob.

„Lásko no tak počkej na mě.“ chytil mě za ruku a přitáhl si mě blíž k sobě.

„Co je?“ zeptala jsem se naštvaně.

„Nezlob se na mě, chci tě mít jen v bezpečí.“

„Já vím, ale u Angeli budu taky v bezpečí.“

„Domluvím to se Samem.“

„Slibuješ?“

„Slibuju.“ řekl a sehnul se abychom se mohli políbit.

U Emily a Sama bylo útulně, všude krásně čisto. Seděli jsme s Jakem v křesle, já u něj v náruči a jedli jsme tvarohový koláč co upekla Emily. Jedla jsem už třetí kousek, když Paul promluvil.

„Bello láduješ se jako Emily, nejsi taky náhodou těhotná?“ začala jsem okamžitě kašlat, jak mě ta jeho poznámka zaskočila.

„Fakt vtipný idiote.“ odsekl Jacob.

„Tak ale nepřipadá ti že trochu přibrala?“

„Drž hubu ty kreténe.“

„Jako Bells, neber to špatně, sluší ti to mnohem víc, před tím jsi byla jako mrtvola, tak se jen ptám jak to s vámi dvěma je.

„Ztichni Paule.“ promluvil Sam „Do toho ti nic není.“

Zčervenala jsem jak rudá růže a nebyla schopna podívat se nikomu do očí. Byla jsem nervózní a nemohla promluvit. Tohle jsem nečekala.

„No.“ promluvil Jared „Vlastně je pravda, že Bella jí teď mnohem víc, třeba dneska na obědě…….“

„Buď zticha Jarede!“ zařvala jsem mu do řeči „Musíte řešit mé stravování? Mám dneska jenom víc hlad, jasný?“ zvedla jsem se z Jacoba, přešla přes část místnosti, která sloužila jako obývací pokoj do kuchyně, tam odložila do kuchyňského dřezu už teď prázdný talíř od koláče a chystala se odejít.

„Emily díky za koláč, byl skvělý. Myslela jsem, že tady budu déle, ale nebaví mě poslouchat ty vaše blbý kecy, takže jedu k Angele. A je mi upřímně jedno, jestli vám to vadí nebo ne. Čau.“

Otočila jsem se od jejich udivených pohledů a vydala se rychlou chůzí, která by se u mě dala nazvat už jako běh, k náklaďáku. Naštěstí byly klíčky v zapalování. Byla jsem naštvaná a ztrapněná. A i když měl Paul sakra pravdu, stejně mě to nehorázně naštvalo. Rychle jsem nastartovala a vyjela na silnici. Ve zpětném zrcátku jsem zahlédla Jacoba jak za mnou běží. Nezastavila jsem.

Doma jsem se stavila jen pro věci a pro učení na další den. Napsala jsem Charliemu vzkaz, že jsem tedy u Angeli, a že se uvidíme zítra.

Angela byla upřímně překvapená, když mě viděla už v půl šesté stát na prahu svých dveří, ale na nic se neptala a pustila mě dál.

Když jsem se u ní vysprchovala, převlékla se do tmavě modrých tepláků a šedé mikiny, čekala mě už dole v obývacím pokoji s připravenou večeří. Nádherně to vonělo.

„Už ti je lépe?“ zeptala se.

„Moc ne, jsem strašně naštvaná, ten Paul mi leze krkem.“

„Chceš si o tom promluvit?“

„Normálně řekl, že jsem přibrala a zeptal se rovnou jestli nejsem těhotná.“

„Cože?“

„Jo, a já jsem tam dokázala jen sedět jako kus ledu a nezmohla se na slovo. Až pak mi došla trpělivost a vypadla jsem. Ani jsem se nerozloučila a mám pocit, že je to s Jacobem zase na ostří nože.“

„To bude dobrý Bell.“ řekla konejšivým hlasem.

„Myslím, že nebude. Ale Angelo, já se svého dítěte nevzdám ani za nic.“

„Jsem pyšná jak to zvládáš, já bych se z toho už složila.“

„Děkuju.“

„Za nic.“

„Zjistila jsi prosím něco o té Zoe Aucklandové?“

„Koukala jsem se, ale jejich strašně moc, chtělo by to ještě nějakou nápovědu.“

„Má dítě a je znovu těhotná.“

„Jak to víš?“

Nevěděla jsem jak odpovědět. Angela teď byla ze všech lidí pro mě ta nejdůležitější. Ne proto, že jsem ji potřebovala, ale kvůli tomu, že byla moje jediná opravdová přítelkyně. Mám ji strašně moc ráda. A také jediná znala celou pravdu. Věděla o existenci upírů a vlkodlaků. Nemůžu jí ztratit, ne kvůli mému děsivému tajemství.

„Co se děje?“

„Mám strach, že když ti o tom řeknu, tak mě opustíš.“

„Já tě nikdy neopustím Bello, jsi moje nejlepší kamarádka, což už ostatně musíš vědět. Můžeš mi věřit a není nic s čím by ses mi nemohla svěřit.“

Stejně jsem se bála, ale nezbývalo mi nic jiného než věřit svým instinktům, snad mě nezradí.

„Viděla jsem to.“

„Jak viděla?“

„Angelo, někteří upíři mají takové zvláštní schopnosti. Třeba Edward…..on četl……no on uměl číst myšlenky.“

„Bože.“ a dala si ruku před pusu.

„Ano, slyšel ostatní co si myslí a Alice, ta mívala vidění. Viděla to, co se v budoucnu stane, tedy pokud se ten dotyčný proto už rozhodl.“

„Ty…….ty jsi měla taky vidění?“

„Myslím, že jo.“

„To je neuvěřitelný! Bello, to je senzační!“ zvolala jásavě.

„Co? Senzační?“ divila jsem se nad její reakcí.

„No jasně, víš co všechno by se s tím dalo dělat, pokud se to naučíš ovládat?“ odmlčela se. „Nebo víš jak to používat?“

„Ne, o tom ještě nemám ani ponětí. Vždycky to přijde tak nějak samo.“

„Teda, to je skvělý.“

„Nevím, vždycky mě to bolí.“

„To mě mrzí. Pokud by ses to ale naučila ovládat, tak tě to třeba přestane bolet.“

„Možná.“

„Nechceš to zkusit?“

„Co?“

„Podívat se mi do budoucnosti.“

„Nevím jak Angelo.

„Prosím, jen to zkus. Třeba se na mě soustřeď nebo tak něco.“

Povzdechla jsem si. Zavřela jsem oči a myslela jen na Angelu. Pět deset minut se pomalu vleklo. Nic. Vůbec nic, jen černo před očima.

„Nic nevidím, nezlob se.“

„To nevadí, aspoň jsme to zkusily.“

„Mám hlad, pustíme se do toho jídla?“

„Určitě.“

„Pití, zapomněla jsem pití.“ zvedla se a odešla směrem do kuchyně.

Zavrtěla jsem se na pohovce a pod sebou ucítila něco tvrdého. Nadzvedla jsem se a pod sebou viděla umělohmotný ovladač od televize. Sáhla jsem pro něj a přesně při prvním dotyku jsem to viděla.

Viděla jsem až příliš daleko. Všechno jakoby mělo najednou větší rozměr. Věděla jsem, že ho vyrobili v Japonsku, znala jsem ruce, které ho skládali, uvědomovala jsem si i život muže, který ten ovládač spojoval, byl starý, vdovec, měl  šest dospělých dětí a od každého už po jednom vnoučeti, moc je miloval a pracoval jen kvůli tomu, aby jim mohl všem finančně vypomoct. Cítila jsem všechny kdo se ho kdy dotkli, viděla jsem celý ten příběh života od začátku až do konce. Viděla jsem Angelu s Benem na pohovce jak se spolu…………

„Bello co se děje?“ zatřásla se mnou Angela. „Bello!“ křikla znovu.

„To je…….“

„Tak co se děje?“

„Podej mi něco o čem něco víš jen ty.“

„Co?“

„To je jedno, prostě nějakou věc, se kterou si něco zažila a víš o tom jen ty.“

Rychle se ode mě otočila a běžela po schodech do prvního patra. Vrátila se za necelou minutku s pohádkovou knížkou v ruce.

„Zeptej se mě na něco.“ zašeptala jsem jí.

„Na cokoliv?“

„Jo.“

„Třeba……….Odkud tu knihu mám?“

Zavřela jsem oči a cítila jsem. Cítila a věděla. „Tu knihu jsi dostala k sedmým narozeninám od babičky Grace. Ta ti jí přivezla z Evropy, z Anglie, kde byla na poznávacím zájezdu. Koupila ji v malém zapadlém londýnském krámku. Majitelka krámu si ji objednala u velkododavatele až z Dublinu. Tam se vytiskla a svázala. Ale než mohla spatřit světlo života jako knížka, tak papír přijel v kartonových krabicích přes moře až ze Švédska. Tam pokáceli strom, ale bylo to hrozný, ten strom byl totiž zdravý a trpěl. Jako maličký stromek ho zasadil lesní správce se svým čtyřletým synkem.“

Podívala jsem se na Angelu, která měla pusu otevřenou dokořán.

„Mohla bych ti takhle vyprávět celý příběh i těch kartonových krabic, ve kterých ležel ten balík papíru, na kterém je teď vytištěna tvoje kniha.“

„Bello, ty………“

Sedla jsem si na pohovku a cítila se strašně vyčerpaně a zmoženě. Neměla jsem ani sílu stát.

„Bello nezlob se, jen se teď děje tolik zvláštních věcí.“

„Já to nezvládnu.“

„Co?“

„Tohle já nezvládnu, nemám se vůbec pod kontrolou, začínám to nenávidět.“ slzy se mi začaly kutálet po tvářích jako kapky po skle, Angela ke mně rychle došla a objala mě.

„Bells to zvládneš, já ti se vším pomůžu. To bude dobrý, uvidíš. Prosím, neplakej.“

„Já jsem tak strašně unavená. Unavená z Edwarda, unavená z Jacoba, unavená ze sebe. Nechci umřít a nechci zmizet a zároveň je to něco, co teď i nejvíc chci. Bojím se, že to nedokážu, že nebudu umět být matkou. Co když ho ani nedokážu porodit? A jeho táta je upír, co když budu pít krev? Angelo, já ti to neřekla, ale na letišti v Seattlu jsem cítila krev nějakého chlapa a měla jsem na něj tak neuvěřitelnou chuť.“ rozplakala jsem se a nemohla to zastavit, bylo mi bídně.

„A co škola? Co ze mě bude? Budu si vydělávat jako nějaká vědma? A kde budu bydlet? Jak budu pracovat a kde budu brát peníze? A jak mám vůbec umřít?“ otázky se ze mě valily jedna přes druhou a nebyly k zastavení.

„Teď musíme vyřešit tu jednu jedinou a nejdůležitější, s ostatníma si budeme lámat hlavu až pak. Teď se ale pojď najíst, s plným žaludkem se přemýšlí lépe.“

Sedli jsem si a mlčky jedly. Držela jsem v ruce příbor a samozřejmě viděla celou jeho historii od přítomnosti až po dinosaury.

„Bell co kdyby si uhořela ve svým náklaďáku?“ zeptala se mě Angela a vytrhla mě tak nad historií talíře.

„Prosím?“

„Napadlo mě, že by si mohla uhořet v náklaďáčku, je to reálné a stát se to může kdykoliv a kdekoliv.“

„A co moje ostatky? A jak bych ho asi zapálila?“

„S těmi ostatky si rady nevím, ale zapálit náklaďák do pořádného požáru by nebyl problém.“

„Jsem strašně unavená. Mohly by jsme to nechat na zítra? Já vím, že mi  čas utíká, ale už to nezvládnu.“

„V pořádku. Ustlala jsem ti v pokoji pro hosty.“

„Nemohla bych spát zase u tebe?“

„Jasně, že mohla.“ a pak dodala „Bells, jaký jsi měla vidění ohledně té Zoe?“

„Viděla jsem její smrt.“

Vylekaně se na mě podívala. Příbor jí spadl do klína a slzy se jí vlily do očí. To je to poslední co jsem chtěla, tady jsem přece ufňukánek já, Angela musí být ta silná vyrovnaná polovička.

„Je mi to moc líto, nezlob se, neměla jsem ti nic říkat.“

„Ne, to je v pořádku…….“ rychle párkrát zamrkala a pak si otřela slzy „Musíme ji najít.“

„Musíme.“

Zazvonil zvonek u dveří. Obě jsme vylekaně vyskočily.

„Kdo to může být?“ zeptala jsem se „Čekáš někoho?“

„Nečekám, Ben je doma a učí se na páteční test z trigonometrie a jasně jsem mu řekla, že nechci aby nás dvě rušil.“

„Neotvírej.“

„Bello co je?“

„Angelo všichni upíři nejsou hodní. To jen Cullenovi žijí bez lidské krve.“

„Tím chceš říct, že by to mohl být………“

„Vlastně nevím, upír by asi nezvonil.“

„Jdu otevřít.“

„Angelo!“ zařvala jsem, ale to už bylo pozdě. Angela otvírala dveře, ve kterých stál Jacob. Zasténala jsem.

„Co tu chceš Jaku?“

„Promluvit si.“

„Jdeme spát, nechci mluvit.“

„Bude to jen chvilka.“ otočil se k Angele „Můžu na chvíli dovnitř a promluvit si někde o samotě s Bellou?“

„Pokud bude chtít.“ pravá kamarádka se nezapře, řekla jsem si sama pro sebe, ale nakonec jsem pokývala hlavou na znamení souhlasu. Angela pustila Jaka dovnitř a sama odešla nahoru do pokoje. My jsme si sedli na pohovku do obýváku. Všimla jsem si jak se zadíval na talíře s jídlem.

„Právě jsme večeřely.“

„Přišel jsem ti říct, že Victorie je mrtvá, nepřijde si pro tebe a ani pro nikoho jiného.“

Úlevně jsem vydechla a štěstím mi málem puklo srdce „Je Charlie…….?“

„Charlie je naprosto v pořádku.“

„Děkuju.“

Chvilku jsme stáli a dívali se na sebe. „Jaku,“ promluvila jsem „Je mi líto ten dnešek, ale vy jste mě tak naštvali……..“

„Dobrý.“

„Zlobíš se na mě hodně?“

„Mrzí mě to, já tě přece bránil.“

„Já vím, ale byla jsem najednou strašně rozčilená.“

„Stýská se mi po tobě.“

Přistoupila jsem k němu a objala ho. Přitiskl si mě k sobě a políbil mě do vlasů. Byla jsem tak ráda, že se mé vidění ohledně táty nesplnilo. Rychle jsem se podívala Jakovi do očí, stoupla si pak na špičky a rukama si přitáhla jeho obličej blíž. Líbali jsme se a když jsme uslyšeli Angeliny tiché kroky ani jeden se neměl k tomu, abychom přestali.

„No.“ odkašlala si Angela „Jaku můžeš tady zůstat s Bellou jestli chceš, ustlala jsem jí v pokoji pro hosty a postel je veliká dost. Kdybys tu zůstal tak bych zavolala Benovi a mohli by jsme mít rychlé dvojrande.“

„Já to beru.“ zářivě se usmál Jacob „Ale musím zavolat tátovi.“

„Telefon je támhle přes chodbu.“

Na můj názor se nikdo neptal, ale souhlasila jsem. S Angelou jsme probraly co jen šlo a na další povídání tohoto rázu jsem už neměla sílu. Byla jsem ze všeho tak strašně unavená.  Sedla jsem si na pohovku ze Seattlu a čekala až si oba vyřídí své telefonáty. Cítila jsem pohlazení na zádech. Jacob.

„Nevadí ti že tu nakonec budu?“

„To se ptáš na můj názor až teď?“

„Vadí?“

Usmála jsem se „Nevadí.“

„Ben tady bude za moment.“ zavolala nadšeně Angela.

„Skvělý.“ zněla má odpověď.

Všichni jsme si sedli na pohovku a udělali si pohodlí. Jacob vyprávěl Angele nějakou historku a ona se na něj dívala s očividným zájmem. Musím jí znovu upozornit, že se nikdo nesmí dozvědět, že jsem jí prozradila všechna tajemství. Ben přišel opravdu v cukuletu a když se seznámil s Jacobem, tak probírali všechno možné, od školy až po lásku. Ani do jednoho z témat jsem se nechtěla za žádných okolností pouštět.

Bylo jedenáct večer když jsme rozpustili náš debatní kroužek a odebrali se do pokojů. Protože jsem už byla vykoupaná a převlečená, čekala jsem na Jacoba v posteli. Myslela jsem na mou novou „schopnost“ a jak by se jí dalo využít v pomoci k naleznutí Zoe, nenechám ji umřít, to ani za nic. Také jsem myslela na Jaredovu vtipnou poznámku o mě a o Jakovi………to ale nesmím dovolit, jakkoli mě Jake přitahuje, tohle se nesmí stát.

A ani nestalo. Noc byla krásná, ale nestalo se nic, čeho bych pak mohla litovat. Kvůli sobě i kvůli Jacobovi. Přece jen moje srdce a teď i tělo patří Edwardovi…….doslova.

21.2.2006 – Úterý

Tohle byl můj poslední den na střední škole ve Forks. V noci jsem přišla na to, že poslední dva dny života Isabelly Swan nestrávím ve školní lavici, ale po boku lidí, které miluji ze všeho nejvíc na celém světě. Řekla jsem o svém novém plánu Angele a znovu ji poprosila o hledání informací o Zoe……..Takže zítra strávím celý den s tátou v práci pod záminkou školní seminární práce na téma: Práce mých rodičů a čtvrtek budu celý den u Jacoba v La Push. Snad se stihnu i usmířit s Emily a celou smečkou. Noc jsem opět trávila v náruči své vlčí lásky.

22.2.2006 – Středa

Táta byl v práci jako malý kluk. Zbožňoval ji a velel jako rozený generál. Seděla jsem u něj v kanceláři za jeho pracovním stolem. U počítače měl v rámečku mou fotku z dětství, pak vedle ještě jednu z přítomnosti a vedle té mé fotku mámy. Stále ji miloval, prolétlo mi v hlavě. Bylo mi na nic z toho, že ho tady nechám úplně samotného a odkázaného jen sám na sebe. Chtěla jsem soustředit všechny myšlenky jen a jen na taťku, ale v hlavě mi pořád blikaly informace ohledně všeho na co jsem se dívala a nebo sahala, informace odkud ta věc je, z čeho je, kdo se ji kdy dotýkal. Bylo to vyloženě na hlavu.

S taťkou byla sranda, zašli jsme spolu na oběd a pak jsem i dokonce přijala fakt, že pojedu na vyjížďku po okolí Forks v policejním autě. Při té příležitosti jsem mu řekla, že bych se chtěla ještě zítra vyhnout škole a jestli by mu to nevadilo. Nevadilo, usmál se.

Odpoledne jsme přijeli domů a já se věnovala přípravě večeře, zatímco taťka si pustil sport a hltavě ho sledoval. Pozvala jsem i Jacoba a Billyho, takové malé „rodinné“ posezení.

Večeře uběhla rychle a ve chvilkách kdy se chlapi zaobírali sportem nebo rybami jsem myslela na to, jak mi budou chybět. Nechtěla jsem začít brečet a hlavně jsem nemohla dovolit ať na mě kdokoliv cokoliv pozná, ale nikdy jsem se neuměla přetvařovat a nikdy jsem nebyla moc dobrá v lhaní, i když poslední dobou jsem se v tom druhém případě razantně zlepšila.

Po večeři jsem jela s Jacobem a Billym do La Push. Zaparkovali jsme auto před domem, Billyho odvezli do domu a šli jsme k Samovi a Emily. Všichni seděli v obývacím pokoji a už na nás čekali, bylo jim jasné, že přijedu.

Myšlenky mi při tom novém pohledu na všechny věci okolo mě připadaly neutišitelné a já dělala co mohla abych se nechytla za hlavu a neskončila někde v rohu ve tmě. Musím se to naučit ovládat.

Povídali, smáli se a probírali jsme všechno společně až do druhé hodiny ranní. Bylo mi se všema moc dobře, dokonce i Paul si pro dnešek odpustil všechny nepříjemné poznámky.

Jacob šel domů dřív aby se mohl vysprchovat a já chtěla mluvit ještě o samotě s Emily.

„Jak ti vůbec je?“ zeptala jsem se jí.

„Už lépe, děkuju……..Bello co se děje?“

„Nic, proč by se mělo něco dít?“

„Já vím, že jsem ti lhala, mrzí mě to, vážně.“

„To je v pohodě Em, chápu.“

„Tak co tě trápí, je v tom Jake?“

„Nic mě netrápí Emily, vážně……..Jen……Ti chci říct, že tě mám ráda.“

„Já tě mám taky ráda Bello.“ objaly jsme se a já pak odešla směrem k Jakovu domku.

Do postele jsme se odebrali okolo třetí. Sprcha byla pro mě nutností. Čekal na mě v posteli s otevřenou náručí. Sakra drž se Bello, poroučela jsem si! A udržela jsem se, ale co mě čeká při naší zítřejší poslední společné noci?

23.2.2006 – Čtvrtek

Týden uplynul strašně rychle a bylo to tu. Můj poslední den. Dneškem život Isabelly Swan skončí, zítra už nebude. Při těch myšlenkách jsem od sebe rozlepila oči a obrátila se čelem k Jacobovi. Ten jen spokojeně oddychoval.

Vstala jsem a šla do obýváku, Billy seděl ve svém vozíku a četl si časopis o rybaření. Bylo mi tak trochu trapně.

„Ahoj Bello.“ pozdravil mě.

„Dobrý den Billy.“

„Jen čekám na Harryho až mě tady vyzvedne, chystáme se jet rybařit na řeku.“

„Charlie s vámi nejede?“

„Přijede po obědě, teď prý ještě musí v kanceláři něco zařídit.“

„Ale na večeři přijedete?“

„Další společná večeře?“

„No………ano.“

„To zní skvěle, určitě přijedeme…….Co budete dneska s Jakem dělat když jste oba nemocní a nešli jste do školy?“

Ušklíbla jsem se „Když jsme nemocní tak asi zůstaneme celý den v posteli.“ odpověděla jsem a vzápětí se začervenala………. „Nebo půjdeme na pláž, dneska by mělo být hezky.“

Zaklepání na dveře bylo zjevné, Billy vyjel ke dveřím a v nich stál Harry. „Dobrý den Harry.“ pozdravila jsem.

„Dobrý den Bello, taky nemocná?“ zeptal se v úsměvu.

„Nějak tak.“ zasmála jsem se také.

„Tak my pojedeme.“ oznámil Billy „Užijte si den Bell a na tu večeři přijedu rovnou s Charliem.“

„Dobře, vy si taky užijte rybaření, nashle!“

Dveře zapadly do pantů a já osaměla. Sedla jsem si na dřevěnou lavici, kterou vlastnoručně prkénko po prkénku vyřezával indián z kmene Quileutů v sedmnáctém století. Když ji pak sestavoval dohromady, zažil na ní pár milostných příhod a pokaždé s jinou ženou……..a já myslela, že jsou to věrní muži…….

„Tady jsi.“ vytrhl mě z přemýšlení Jacobův hlas.

„Ahoj lásko.“ otočila jsem se na něj.

„Ahoj lásko.“

„Co budeme dneska dělat?“

„Co bys chtěla?“

„Napadlo mě jít na pláž, dneska by mělo být hezky, můžeme si vzít jídlo a udělat si takový soukromý piknik u oceánu.“

„Skvělý nápad, jen my dva, pláž, oceán, jídlo………“

Po hodině příprav jsme jeli už v Jacobově autíčku směrem dolů do La Push k pláži. Košík nacpaný jídlem jsem měla umístěný dole pod nohama a velikou deku složenou v náruči.

Jak jsem předpovídala, sluníčko svítilo mezi bílými mraky, které pluly po vyjasněné světle modré obloze. Vítr mi čechral vlasy a Jacobovi nadzvedával černou košili. Na tuto část Ameriky to bylo nevídané počasí a obzvlášť na únor. Bylo to jako zázrak.

Přišli jsme na pláž a zjistili, že tento nápad mělo více zaláskovaných párů, ale nezastavilo nás to. Podal mi ruku, ve které nenesl košík a pomohl mi dostat se přes kmen ležícího stromu na písčitou pláž. Došli jsme až těsně k okraji, který omývaly vodní vlnky, Jake umístil na zem košík s jídlem, vedle něj rozložil deku, sundali jsme si boty a lehli si společně do náruče. Hladili jsme se, líbali se, prožívali poslední společné chvilky. Vteřiny, minuty, hodiny ubíhaly. Nádherný den, který bych si přála aby nikdy neskončil. Čím dál víc jsem si uvědomovala o co všechno přijdu……..a čím dál víc jsem se bála toho co mě čeká……

Když už byly čtyři hodiny odpoledne, vydali jsme se zpět k autu. Nechtělo se mi, ale čekala mě ještě příprava poslední rodinné večeře.

Vychutnávala jsem si skutečnou rodinnou atmosféru. Všechny zvuky hlasů, úsměvy a podhledy mých milovaných jsem si vkládala do paměti kousek po kousku. Poslední den. Poslední večer. Poslední já……

Po večeři jsem se rozloučila s Billym, kterého Jacob vezl na otočku domů.

„Tati?“ řekla jsem když jsem vstupovala do obýváku.

„Ano holčičko?“

Měla jsem v krku knedlík a chtěla začít řvát „Tati, Angela mě v úterý poprosila jestli bych ji nezavezla zítra k lékaři do Olympie, má rozbité auto.“ zalhala jsem „Můžu?“

„To je naposledy holčičko.“ ale usmál se.

„Naposledy, slibuju.“ odpověděla jsem mu a šla si k němu sednout do náruče na pohovku.

Seděla jsem v jeho objetí do té doby než jsem slyšela přijet Jakovo auto. To jsem pak vyskočila, dala mu pusu na pusu a chtěla jít otevřít vstupní dveře, ale chytl mě za zápěstí.

„Je všechno v pořádku miláčku?“ zeptal se starostlivě.

„V naprostém tati.“

„Kdyby se ti něco dělo, svěřila by ses mi viď? Připadáš mi taková jiná…….“

„Určitě, ale je všechno v naprostém pořádku, tak si nedělej starosti tati.“

„Tak dobře.“

Pustil mou ruku a já se vydala ke dveřím. Jacob zářil jak sluníčko, v ruce nesl růži, přešel práh, zavolal pozdrav na Charlieho a popřáli jsme mu společně dobrou noc. Můj pokoj a naše poslední společná noc čekala……..

Byla jsem nervózní a rozhněvaná když jsem usedala na kachlíkovou zem do sprchového kouta. Kapky horké vody mi přistávaly na hlavě a rozšplíchávaly se do všech stran. Co si mám sakra teď počít, když Jaka chci, ale jsem těhotná? Zítra umřu a už mě nikdy neuvidí, když „TO“ dovolím bude to pro něj ještě těžší. Musím na tohle myslet, nemůžu mu to udělat, nemůžu. Sakra. Na to ho příliš miluju. Ano, miluju. Už vím, že je možné milovat dvě různé osoby, dvě různé duše, dva různé charaktery. Jacob i Edward byli úplně rozdílní a při tom každému teď patřilo místo v mém já. Miluju ho a zítra mu zlomím srdce.

Byla jsem už uvolněnější z horké koupele, oblečená do černé saténové košilky a připravená na rázné odmítnutí. Neoblékla jsem se na to nejvhodněji, ale odmítám strávit poslední noc v Jakově náruči v bavlněném vytahaném pyžamu. Pokoj byl zatažený a tmavý. Vzduch voněl po růži, která němě stála ve skleněné váze. Jacob seděl na posteli a hypnoticky se na mě díval. Ani nemrknul. Ani se nepohnul. Došla jsem k posteli a pohladila ho po dlani. Stále žádná reakce.

„Miluju tě.“ zašeptala jsem mu „Strašně moc tě miluju.“

Pořád žádné slovíčko, začala jsem se silně znepokojovat. „Co se děje Jaku?“

„Kdy jsi mi to chtěla říct?“ řekl přidušeným hlasem.

„O čem to mluvíš?“

„O tomhle.“ a zvedl můj obrázek z ultrazvuku. Mlčky jsme se na sebe dívali, nevěděla jsem jak mu to mám vysvětlit, nevěděla jsem vůbec nic.

„Přeju si z celého srdce aby si umřela.“ zvedl se z postele a vyskočil z otevřeného okna do černé noci.

Slzy mi přetekly a kutálely se v proudu dolů po tváři. Myslela jsem, že zlomím srdce já jemu. Omyl. On zlomil srdce mě. A to přání? To mu zítra splním.