Víc, než já sám

Kapitola 2. – Moje noční nebe

(ze série Vzpomínek)

13.9.2005

Autorka: Marky

Probudila jsem se časně ráno. Venku bylo ještě šero a kapky deště mi zvonily do okna. Rozhlédla jsem se po pokoji a na okamžik zastavila pohledem na nástěnném kalendáři s obrázky vlků. Dnes bylo 13. září, den D. Mám narozeniny, jo, a je mi osmnáct. Pro někoho by to byl čas radovánek, oslav a veselí, pro mě ale rozhodně ne. Tohoto dne jsem se bála od té chvíle, co jsem si začala uvědomovat, že on nestárne. Jo, jasně, řeknete si, že osmnáct let není žádný věk, a že jsem prostě zbytečně hysterická, ale je to prostě víc, než je jemu.

Měla bych Vám to asi objasnit, ale miluji anděla a upíra v jednom. Jmenuje se Edward Cullen, a abych Vám ho popsala, na to mi žádná slova nestačí, a tak si prostě představte tu dokonalost nad dokonalostí, vynásobte to miliardou a možná se tomu malilinkato přiblížíte. Věřte nebo ne, ale tohle božské stvoření se mnou chodí. Vybralo si mě, Bellu Swan, obyčejnou holku, která na sebe láká všechny možné strasti a problémy co na světě existují.

Když jsem vyšla teple oblečená z domu, s klíčem od mého milovaného náklaďáčku v ruce, už jsem byla trochu klidnější. Říkala jsem si, že to zvládnu, ve škole přece nikdo neví, že mám dneska narozeniny. Ví to jen Edward a Alice, a ty jsem doslovně prosila, aby se o tom nikomu a nikde nezmiňovali. Nastoupila jsem do auta a rychle si zapnula topení. I když bylo teprve září, začínala být pořádná zima. Cestou do školy jsem přemýšlela o tom, jak jsem na Edwardovi závislá, že už si bez něj nedokážu svůj život představit. Taky jsem přemýšlela nad tím, že když mi je tedy už těch blbých osmnáct, že bychom v našem vztahu mohli pokročit trochu dál. Snad víte, jak to myslím, ne? Jenže chození s upírem má i jisté, no, jak bych to řekla, nevýhody? Edward staví našemu fyzickému kontaktu dost vysoké hranice a mě to už po pravdě začíná dost štvát. Měla bych s tím co nejdříve něco udělat. ………

Když jsem zajížděla na parkoviště školy, viděla jsem, jak už na mě čeká. Zaparkovala jsem a už mi otevíral dveře. Popadl mou tvář do svých chladných rukou a políbil mě. Políbil mě ale tak nějak jinak, vášnivě, dlouze, jako by ty hranice mezi námi najednou neexistovaly. Bylo to vůbec poprvé, co se přestal na veřejnosti takhle ovládat, alespoň mě to tak přišlo. Dost mě to vyvedlo z míry, hrozně mě to překvapilo, ale byla jsem hrozně šťastná. Když jsme se od sebe odtrhli, vystoupila jsem z náklaďáčku a popadla batoh. Stál u mě a nic neříkal, byl tak nádherný. Najednou mě objal a přitisknul mě silně k sobě. Asi víte, co to se mnou udělalo, no a nejen se mnou, dívalo se na nás tolik očí, že jsem se začala okamžitě červenat.

„Ahoj lásko, moc jsi mi chyběla, nemohl jsem se tě dneska dočkat.“

řekl svým neodolatelným sametovým hlasem.

„Ahoj lásko.“

řekla jsem, celá překvapená tím vším, byl nějaký jiný, ale líbilo se mi to.

„Jak si se dneska vyspala?“

zeptal se.

Jak jsem se mohla bez něj asi tak vyspat?

„No, docela dobře. Co jsi dělal ty?“

„Teď ne, pojď rychle na hodinu.“……..

Škola po boku mé životní lásky utekla vždycky příšerně rychle. Když mě doprovázel k náklaďáčku, a dával mi polibek na rozloučenou, už se mi po něm stýskalo a nepomohlo ani to, že mi slíbil, že za pouhé tři hodiny pro mě přijede. Totiž tři hodiny bez Edwarda pro mě bylo jako hodin dvacet čtyři – hrozně se mi všechno vleklo a to jsem nesnášela………

O tři hodiny později:

Když jsem nasedla s Edwardem do jeho nablýskaného Volva, cítila jsem, jak je celý nesvůj.

„Edwarde, co se děje?“

opatrně jsem se zeptala.

„Nic lásko.“

odpověděl okamžitě.

„Kdyby nic, tak nejsi nervózní. Alice chystá nějakou monstrózní oslavu, viď?

A ty se bojíš, že budu naštvaná…..“

„Tak něco.“

zašeptal.

„Tak něco? Co se sakra děje Edwarde? Začínám být z toho taky nervózní, tak mi to prostě řekni.“

čekala jsem. Jenže stále neodpovídal, dál se tvářil tajemně. Rozhodla jsem se, že to pro zatím nechám být, ať je to co je to, stejně se to za chvilku dozvím. Doufám……..

Když jsme dojeli k domu, bylo už šero. Verandu jejich nádherného obrovského domu osvětlovalo jen asi milión červených a zlatých lampionků.

„Ježiši.“

řekla jsem když jsem tu „nádheru“ uviděla a vzápětí vyskočila z auta.

Edward auto obešel, vzal mě za ruku a konečně se usmál.

„Neboj lásko, to bude dobrý.“

řekl prostě.

Neboj? Co má znamenat neboj? Čeho bych se jako měla bát? Co bude sakra dobrý? No, vidím, že to asi Alice trochu přehnala s výzdobou, a tak, ale už jsem si za ten celý den zvykla na tu myšlenku, že dneska mám prostě ty blbý narozeniny a budu slavit, že už z toho nehodlám dělat vědu. Budu slavit s rodinou, se kterou chci strávit zbytek života, pokud možno, jako jedna z nich, jako upír, právoplatný upír s doživotním a věčným nárokem na Edwarda, ale k tomu se Edward zásadně odmítal vyjadřovat a začínat s tím teď, by nebyl moc dobrý nápad.

Vyšli jsme směrem k domu a na schodech přede dveřmi se ke mně sklonil a políbil mě. Bylo to nečekané, ale o to víc krásné.

„Tak jdeme, myslím, že se už Alice nemůže dočkat, až ji pochválím tu  oslavu.“

zamumlala jsem a srdce se mi stáhlo nervozitou.

Edward odemkl dveře, vešli jsme do předsíně, ale všude byla jen tma. To mě dost zaskočilo. Pokaždé, když jsem přišla ke Cullenům, byl z předsíně okamžitě vidět obrovský sál s pódiem, na kterém stál starodávný klavír, kožená pohovka a křesla, veliká plazmová televize, ale dnes tam byly veliké skleněné dveře, a co víc, to sklo bylo černé?

„Lásko, počkej tady.“

„Edwarde proč……..????“

ale mé slova zazněly do prázdnoty, protože Edward zmizel. Posadila jsem se na schod, a čekala, až pro mě přijde. Najednou jsem v té vší tmě a tichu, uviděla přes sklo záři a uslyšela nádhernou klavírní hudbu. Edward otevřel ty mohutné skleněné dveře do obýváku, ale zabránil mi svým tělem ve výhledu na sál, takže jsem vůbec nic neviděla, jen zář. Vůbec jsem netušila, kde jsou ostatní, ale vypadalo to, že jsme tu sami. Při té myšlence mi poskočilo srdce a začala jsem dýchat jako o závod. Edward si toho hned všiml, objal mě a přitiskl si mě k sobě.

„Miluji tě.“

zašeptal mi.

„Miluji tě.“

znovu řekl.

Pak mě pustil, dal mi šátek okolo očí a já myslela, že nervozitou omdlím. Vzal mě za ruku a vedl mě do místnosti, kterou tak důvěrně znám. Bylo mi hrozné horko a začala se mi motat hlava. Klopýtla jsem, ale on mě držel a tak spadnout nepřipadalo v úvahu. Najednou se zastavil a já do něj narazila.

„Promiň.“

šeptla jsem.

„Posaď se.“

řekl a já si opatrně začínala sedat, sice jsem nevěděla na co, protože v žádném případě to nebylo jejich voňavé kožené křeslo, ani nějaká židle, ale jedno jsem věděla, už jsem se neposazovala, ale skoro lehala. Jak jsem byla celá strnulá, slyšela jsem, jak se mi Edward směje. Jeho smích byl nádherný a hřál mě u srdce, byla to pro mě droga. Kdybych ho denně neslyšela smát, zemřela bych.

Lehla jsem si „na zem“ a čekala, co se bude dít dál.

Edward mi opatrně sundal šátek a já zamžikala očima, aby se co nejrychleji přizpůsobily. Porozhlédla jsem se po místnosti.

„Edwarde, to je tak překrásný.“

vyrazilo ze mě a já koukala na místnost, kde bylo snad stovky bílých svíčiček. Všude od nich bylo matné světlo a jak svíčky plály, všude na mě dýchala jejich teplá aura. Připadala jsem si jako v nebi, nočním nebi, které je poseto miliónem hvězd.

Až teď jsem si uvědomila, že bych se mohla podívat, na čem vůbec ležím. Byla to mohutně vypadající postel, ze dřeva, které tak krásně vonělo. Byla měkká a pohodlná.

A já věděla, co se teď bude dít…............