Víc, než já sám

Kapitola 19. - Poslední týden života Isabelly Swan - 1.část

(ze série Vzpomínek)

17.2. - 23.2.2006

Autorka: Marky

Láska nebo děťátko?

Jistota nebo neznámo?

Život nebo skrývání?

Souznění nebo samota?

V hlavě se mi vyrojily tyto slova. Když jsem se zamýšlela nad tím sloupečkem slov nalevo, přála jsem si, aby toto zastoupení měl Edward. Ten už tady ale nebyl a nikdy nebude, tak jsem je viděla po boku Jacoba. Ano, bylo to se mnou jako na houpačce, jednou dole, podruhé nahoře, jednou jsem ho chtěla, podruhé ho od sebe odháněla.

Sloupeček slov napravo patřil jiskřičce života ve mně. Vyvolávaly u mě hrůzu a strach. Ale neměla jsem vlastně ani na vybranou. Nemohla jsem zabít jednu jedinou „věc“, kterou jsem měla s Edwardem společnou. Nemohla jsem ji jen tak vymazat ze svého života, nemohla jsem ji nenávidět.

Bylo to těžké, ale rozhodnutí muselo co nejdříve padnout a já si dala přesně jeden týden na rozloučení se svým dosavadním životem, na rozloučení se všemi lidmi, které nadevšechno miluji.

17.2.2006 – Pátek

Probudila jsem se časně ráno, otupělá a unavená. Oči se mi od sebe těžko rozlepovaly. Chvíli jsem přemítala, jestli se ty všechny události včera staly. Porozhlédla jsem se okolo sebe a nahmatala vedle polštáře fotku z ultrazvuku. Ano, nebyl to jenom sen, jsem opravdu těhotná. Sáhla jsem si na bříško a pocítila takové zvláštní chvění.

„Vím, že jsi tam moje jiskřičko života.“ zašeptala jsem tiše to prázdna.

Poté jsem vstala z postele, zandala fotku zpátky do obálky, dala ji do šuplíku od stolu a šla se opláchnout do koupelny. Když jsem měla za sebou všechny ty hygienické záležitosti, došla jsem si dolů pro jídlo. Při vstupu do kuchyně jsem potkala Charlieho jak sedí u stolu a snídá.

„Ahoj tati.“ pozdravila jsem.

„Ahoj holčičko, proč vstáváš tak strašně brzy? Je teprve pět ráno.“

„Chtěla jsem s tebou mluvit a dostala jsem hlad.“

„O čem? Stalo se něco? Zase tě pronásledují nějaké strašidelné sny?“ zasmál se.

„Ne tati, tentokrát ne…….. Jenom…….. chtěla bych jet tenhle víkend na Floridu za Renée.“

„Cože?“ zeptal se překvapeně.

„Chtěla bych jet za mamkou.“

„No tak dobře, nevidím v tom žádný problém, ale ani nemáš zamluvenou letenku.“

„Teď si ji jdu zařídit, ale napřed jsem chtěla vědět, jestli ti to nebude vadit. Co máš v plánu na víkend ty?“

„Samozřejmě, že mi nebude vadit když pojedeš za mámou, ale vrátíš se mi viď holčičko?“

„Tati v neděli budu určitě zase zpátky a připravím nějakou super večeři.“ viděla jsem, jak si oddychl a uvolnil.

„Dobře, o víkendu pojedu asi s Billym a Harrym na ryby.“

„Zavolám ti do práce, jak mi to dopadlo s tou letenkou a kdy přesně odlétám.“

„Odvezu tě na letiště, ale zavolej mi včas. Pokud bys dneska ještě nechtěla jít do školy, klidně si vezmi volno.“

„Tedy pane policejní řediteli Swane, myslela jsem, že je vaší povinností hlídat morálku ve městě, a vy mi ji tady takhle klidně nabouráváte.“ a usmála jsem se.

Pak jsme se rozloučili. Vzala jsem si plný tác jídla a vydala se zpátky do svého pokoje. Milovala jsem vtipkování s tátou, bude to jedna z mnoha věcí, která mi bude vážně moc chybět. Zapnula jsem hned starý ošuntělý počítač a nedočkavě čekala až naskočí okénko s vyhledávačem. Konečně. Napsala jsem do rámečku slovo: letenky. Naskočilo mi tam ihned spousta odkazů a po půl hodině usilovného hledání nejvýhodnější letenky jsem měla vybráno, rezervováno a poté zaplaceno. Rozhodla jsem se, že půjdu do školy jen na první dvě hodiny, abych se viděla s Angelou, dojedu si pak pro věci domů a taťka mě odveze na letiště do Port Angeles. V jedenáct třicet mi jede letadlo do Seattlu a ve dvě hodiny odpoledne letadlo do Jacksonvillu. U mamky bych měla být v osm večer.

Přepnula jsem si na email a napsala mamce rychlý vzkaz, že mě má dneska večer čekat. Už se nemůžu dočkat.

Rychle jsem pak do sebe naházela tu hromadu jídla, kterou jsem si ze spodu přinesla a začala si balit těch pár potřebných věcí na cestu jako bylo čisté spodní prádlo, triko, kartáček na zuby a hlavně pas a peníze, které jsem měla doma. Za hodinu mi začínala škola, času jsem měla nazbyt a tak jsem se rozhodla, že zavolám Jacobovi a seznámím ho se svými plány na víkend. Ve skutečnosti jsem ho chtěla strašně moc slyšet, scházel mi. Bylo to jako kdyby mě opustilo slunce a já už neměla jiný zdroj světla, navždy se ztrácející ve tmě. Pak jsem si ale vzpomněla na včerejší nepříjemnou potyčku a rozhodla se pro jednodušší variantu. Emily.

„Prosím.“ ozvalo se ze sluchátka.

„Emily, tady Bella.“

„Bello! konečně tě slyším! Musíme si promluvit, musíš k nám dneska přijet.“ řekla nepříjemným hlasem a to mě zaskočilo.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se.

„Včera večer přijel od tebe Jacob celý nešťastný, proboha co jsi mu udělala?“

„Em, o tom se teď bavit nechci.“

„Nechceš! Ale to jako budeš muset kamarádko! Jacob je součástí mé rodiny a ty se k němu chováš jako ke kusu hadru. Co si vůbec o sobě myslíš? Myslíš, že si s ním můžeš takhle hrát a mávat si s ním, jak se ti zachce?“

Tohle v žádném případě nebyla jednodušší varianta. Opravdu jsem neměla čas a hlavně sílu na dohadování. Tohle jsem nečekala a strašně mě mrzelo, jak se k tomu začala Emily stavět.

„Nechci se s tebou hádat Emily, volám ti jenom kvůli tomu, abyste věděli, že dneska odjíždím na Floridu do Jacksonvillu za mamkou. Vrátím se v neděli. Řekni to prosím klukům a Jacobovi taky. Charlie tady bude sám, prosím, ať na něj kluci dohlédnou. Děkuju. Ahoj.“

A položila jsem rázně sluchátko dříve než stačila cokoliv říct. Pak jsem rychle ještě zavolala tátovi, seznámila ho s podrobnostmi a domluvila se s ním na tom, že pro mě na desátou přijede domů. Svlékla jsem se z teplákové soupravy, nasoukala se pracně do volnějších plátěných kalhot a svetru, vzala baťoh s učením na první dvě hodiny na záda, do rukou pak uchytila prázdný tác od jídla a vydala se dolů po schodech. Tác jsem odložila na kuchyňskou linku a zastavila se ještě ve skříni pro čokoládovou tyčinku.

Cesta do školy uběhla rychle. Angelino auto už stálo na svém obvyklém místě. Když jsem parkovala, zahlédla jsem ji v obětí s Benem. Vyšla jsem po dlážděné cestě směrem k Angele, která mi šla právě naproti.

„Ahoj.“

„Ahoj Bello, jak si se vyspala?“

„Překvapivě docela dobře. A ty?“

„Málo. Dlouho do noci jsem si povídala s Benem, chtěl vědět všechny podrobnosti našeho výletu do Seattlu.“ ušklíbla se.

Zasmála jsem se. „Angelo, dneska jedu za mamkou na Floridu, vracím se v neděli. Myslíš, že bych u tebe mohla z pondělí na úterý přespat?“

„To je skvělý nápad Bello, jasně že můžeš! Kdy odlétáš?“

„Po druhé hodině jdu ze školy, Charlie pro mě na desátou přijede domů a zaveze mě do Port Angeles. Ze Seattlu mi to letí ve dvě.“

„Co včera Jacob?“

„Pohádali jsme se.“ zamračila jsem se při té odpovědi.

„To mi je líto.“

„Mě taky, ale……“

„Ale?“

„Teď mi nejde o tom mluvit….. ale už jsem se rozhodla.“

„Necháš si to miminko?“ zašeptala mi do ucha.

„Ano.“ odpověděla jsem jí s úsměvem. „Bude to hrozně těžké, ale nechám. Edwarda miluji a aniž by to tušil nebo chtěl, tak mi po sobě zanechal něco, co mě udělá tím nejšťastnějším člověkem pod sluncem. Svým způsobem mi nechal sebe. Musím to začít všechno brát jako dospělá. Edward je minulost a moje děťátko přítomnost. A Ang, v noci jsem došla i k jednomu z nejtěžších rozhodnutí, které jsem kdy musela udělat.“

„Které to je?“

„Musíš mi pomoct zemřít.“

Dvě hodiny ve škole utekly rychle. Seděla jsem ve svém náklaďáčku na cestě domů, když mě začala přepadávat neuvěřitelná zima a šimrat v břiše. „Tohle mi nedělej lásko, buď hodný prosím.“ Viděla jsem jak mi začínají modrat prsty na rukou a vydechovala jsem ledový vzduch. Začala jsem kašlat. „No tak, buď hodné miminko.“ šeptala jsem. Už jsem dojížděla k nám na příjezdovou cestu před dům. Vypnula jsem motor, vytáhla klíček ze zapalování a rychle vyšla ven. Celá jsem mrzla a jak mě ovinul ještě ten chladný vítr z venku, myslela jsem, že zamrznu na místě. Devět třicet, podívala jsem se na hodinky. Potřebuji urychleně hodně horkou sprchu. Odemkla jsem dveře a škrábala se po schodech nahoru do koupelny. Měla jsem pocit, že mi zamrzává celé tělo. Prsty u rukou jsem měla téměř modré. Bolelo mě na cokoliv sáhnout. Opřela jsem se do dveří a vrhla se i v oblečení do sprchového kouta. S námahou jsem pustila jen kohoutek s horkou vodou a čekala jak pod tekoucí vodou zareaguje moje ztuhlé tělo. Po pěti minutách jsem začala roztávat. Začala jsem lépe dýchat a moje prsty se začaly vracet do původní, narůžovělé barvy. „Tak takhle by to nešlo lásko, slyšíš mě? Musíš mi pomáhat a stát při mně, a ne mě takhle trápit..“ Dalších pět minut jsem seděla pod proudem, pak jsem začala ze sebe svlékat mokré kusy oblečení až jsem byla nahá. Cítila jsem se uvolněně a měla pocit, že už začínám být zase v pořádku. Pomalu jsem vstala a vydala se zabalená v osušce do svého pokoje. Oblékla jsem si čisté spodní prádlo, tílko, tričko, svetr, mikinu, na nohy pak teplé tlusté ponožky a teplejší džíny, které jsem vyhrabala ze skříně. Jsem zvědavá, jak mi padnou. No, knoflík jsem nedopnula a tak jsem potupně sáhla pro druhé džíny, které tu zůstaly ještě po mamce. Vzala jsem si tašku a šla dolů. Připadala jsem si dneska jako chodící maniak, pořád sem a tam. Začínám se cítit nějaká unavená.

Pak jsem si ještě vyřídila telefonát do banky abych si mohla zjistit skutečný stav mého konta. Mám dostatek našetřených peněz, které byly určeny na vysokou školu, na kterou stejně nepůjdu a tak jsem nahlásila, že si všechny vyberu v pondělí v hotovosti. Slyšela jsem klakson od policejního auta. Rychle jsem sáhla po bundě a tašce, vyšla ven do zimy a chladu, zamknula za sebou dveře a nastoupila k tátovi do auta……

18.2.2006 – Sobota

Seděla jsem v náruči u mamky a skrývala dojetí z téhle úžasné chvíle. Potom co jsem včera večer přijela a čekalo mě to nejlepší přivítání na světě, jsem se musela hrozně přetvařovat ať na mě maminka nic nepozná. Bylo mi těžko u srdce, ale byla jsem zároveň tak strašně šťastná, že ji vidím na vlastní oči. Byla jsem moc spokojená, když jsem viděla jak si tady s Philem žije. Aspoň o jednu starost méně, věděla jsem, že mamka bude šťastná a podrží jí ve všech těžkých životních situacích, a doufala jsem, že i v případě mé smrti. Šly jsme dopoledne samy s mamkou do města, jen si povídaly, a pak celý den probrouzdaly po obchodech, daly si oběd v jedné mexické restauraci, ochutnaly zmrzlinu v italské kavárně. Po dlouhé době se mi uklidnila mysl. S mamkou jsem byla pořád ta malá holčička, malá Bella a i když jsem se po většinu našeho společného života starala spíše já o ni, teď to bylo naopak. Cítila jsem jak je mou oporou, mou bariérou mezi klidem a depresí. Hrozně jsem na ní chtěla všechno vykřičet, ale nešlo to a já se držela jak to jen šlo. Musím ji zachovat v bezpečí a v nevědomosti. K večeru jsme pak byli celá rodina v kině a na večeři. Bylo nádherné vidět tu všechnu lásku mezi Renée a Philem.

19.2.2006 – Neděle

Loučení bylo bolestivé a uvnitř mi trhalo srdce na kusy. Když jsem brzy ráno na letišti objímala maminku, věděla jsem, že je to už naposledy v mém životě. Chtěla jsem se zármutkem svalit na zem, kopat nohama a rukama jako malá holka když se vzteká a plakat do vyčerpání, ale nepomohlo by mi to, tak jsem se držela a v myšlenkách se uchylovala ke své jiskřičce života. Nastoupila jsem do letadla a okamžitě usnula. Zdál se mi sen o Edwardovi a Jacobovi. Dvou láskách mého života. Dvou nesmiřitelných nepřátelích. O upírovi a vlkodlakovi. Probudila jsem se po osmi hodinách letu a viděla z okénka jak sestupujeme na letiště v Seattlu. Jakmile jsem přišla do letištní haly tak jsem hledala nástupiště do Port Angeles.

Šla jsem podél eskalátorů. A pak…….. Pak se to stalo……. Jednou to muselo přijít……. Ucítila jsem tu nejkrásnější vůni na celém světě. Celá mě ohromila a prostoupila do mého těla. Nemohla jsem ničemu jinému věnovat pozornost a jenom se soustředila na tu vůni. Odkud vychází? Odkud se jenom bere? Otáčela jsem se kolem dokola a vdechovala tu návykovou látku. Nemohla jsem se ovládat, mým tělem zmítal chtíč. Chtěla jsem ji v sobě. Chtěla jsem…….. pít. Ta hrozivá realita pravdy mě nijak nezastavila, nedokázala jsem se odpoutat od té ničivé myšlenky a chtěla jen jedno. Najít tu zatraceně dokonalou vůni. Pořád jsem se točila kolem dokola jako dřevěná káča a v tom ho uviděla. Muže. Muže v nádherném obleku ušitého na míru u těch nejlepších předních světových návrhářů. V ruce měl přehozené černé kožené sako. Nebyl vyloženě krásný, spíš tajemný a přísný, ale měl neuvěřitelné charisma. A ta vůně. Byl to on. On, kterého jsem hledala. On, obyčejný člověk. Měl delší černé vlasy jako uhel a neuvěřitelně tmavé oči. Snědá pokožka prozrazovala dlouhodobý pobyt na pláži nebo v soláriu. Svaly se mu rýsovaly přes oblek a ženy se za ním otáčely. Moc dobře to věděl, ale nikoho si nevšímal. Nikomu nevěnoval sebemenší pozornost. Až na mě. Očima si mě změřil a usmál se. Úsměv jsem mu opětovala. Pak jsem zavřela oči a hlavou mi prolétlo „Sakra vzchop se Bello! Co to děláš? Okamžitě se seber a odejdi! Neznáš ho, může to být někdo nebezpečný! A tu vůni koukej vypudit ze své hlavy!“ Protřepala jsem hlavou ze strany na stranu a vrátila se do reality. Vůně byla najednou ten tam. Nikde po ní ani stopy. Podívala jsem se na muže, který se ke mně pomalu blížil. Rychle jsem zabočila doprava a vydala se na letadlo směr Port Angeles.

Dělala jsem večeři když zazvonil telefon. Rychle jsem odhodila lžíci, se kterou jsem míchala omáčku a zvedla sluchátko.

„Swanovi.“ prohlásila jsem.

„Bello!“ zakřičel Jake „Je mi to tak líto! Omlouvám se. Nevydržím bez tebe ani jediný den, potřebuju tě u sebe lásko, promiň.“

„To je v pořádku Jaku, je to i moje chyba.“ a v duchu jsem jásala.

„Nechci se s tebou hádat.“

„Ani já ne.“

„Chybíš mi….. moc.“

„Ty mi taky chybíš.“ řekla jsem a byla to pravda!

„Můžu za tebou přijet?“

„Teď hned?“

„Jo.“

„Můžeš…….. dáš si s námi večeři?“

„Jsem u tebe za deset minut.“

„Těším se.“

Zaklapla jsem telefon. Táta vešel do kuchyně a ptal se kdo to byl. Odpověděla jsem, že Jacob a že do deseti minut přijde a dodala, že tady možná přespí. Malé překvapení pro Jacoba. Táta se na to jen pousmál a já věděla, že je šťastný, že konečně začínám žít po boku jiného kluka.

„Jo tati????!!!!“ zakřičela jsem do obýváku.

„Ano?“

„Můžu zítra přespat u Angely? Chtěly by jsme si udělat takový holčičí pyžamový večírek ve dvou.“

„Určitě, ale nevadí to jejím rodičům?“

„Ne, já myslím, že jsou dokonce na dovolené někde v Evropě.“

„Aha, tak pak v tom už opravdu nevidím žádný problém.“

„Děkuju!“

Uslyšela jsem zvonek od dveří a rychle vypochodovala z kuchyně do předsíně otevřít vstupní dveře. Otevřela jsem je a Jake stál v nich. Celý udýchaný, mokrý od čerstvého deště, voňavý a děsně sexy. Koukala jsem na něho s otevřenou pusou do té doby než se uchechtl. Pak mě vzal do náruče. Byla jsem vzápětí od něho celá mokrá. Chvíli jsem si koukali do očí, než se uráčil mě políbit.

Večeře byla skvělá, jak jídlo, tak společnost. Celou dobu padaly vtipy na mou, nebo Jacobovu hlavu podle toho, kdo byl s hláškou na řadě. Vyhrála jsem, jak jinak. Po večeři jsem se chystala umýt nádobí a uklidit kuchyň. Jake mi chtěl pomoct, ale já mu řekla, že to zvládnu sama a ať se jde s tátou dívat na televizi. Oba milovali sport a já to věděla. Byla jsem utahaná z cesty a i když jsem v letadle celých osm hodin spala, přesto se mi chtělo spát pořád. Na druhou stranu jsem chtěla strávit každou volnou chvilku ve společnosti mých blízkých. Po nádobí jsem šla za tátou a Jakem do obýváku. Zrovna se oba rozčilovali nad výsledkem nějakého sportovního utkání. Opřela jsem se o křeslo a sledovala ty dva jak se vesele baví. Chtělo se mi při pohledu na ně smát a plakat zároveň. Jake si mě všiml a hned si ke mně stoupl.

„Můžeš zavolat Billymu, že tu přespíš?“

„Přespím?“ zeptal se nechápavě.

„Přespíš.“ opáčila jsem.

„Já si jdu dát sprchu a pak půjdu rovnou do pokoje. Ty si to vyřiď a přijď za mnou až budeš chtít. Klidně se ale dál dívej s tátou na sport.“ a usmála jsem se.

„Dobrou tati a neponocuj dlouho, víš, že brzy ráno vstáváš.“

„Dobrou noc holčičko.“

„Hned za tebou přijdu, sledování sportu není nic v porovnání se sledováním tebe.“ otočil se a odpochodoval k telefonu. Popravdě mě zaskočil a ať to bylo úmyslně nebo ne, pravda byla taková, že Jacob byl vtipný, žádoucí, sexy a dokonalý. Nechtěla jsem se ho vzdávat a to za žádnou cenu, ale neměla jsem na vybranou. Nejde si vybrat mezi svým dítětem a druhou láskou. Není to fér.

Už na mě čekal v pokoji, když jsem se vracela ze sprchy. Seděl na židli u stolu. Rozzářily se mu oči, když mě spatřil. Došla jsem až k němu, dala mu pusu na horkou tvář a do ruky položila čistou suchou osušku. Pak jsem se od něj obrátila a šla si lehnout do postele. Tohle nebylo správné a já to věděla, ale nemohla jsem si pomoct, nedokázala jsem ho jen tak vykopnout ze svého života. Naděje nenaděje, teď ho potřebuji a do mého zmizení s ním strávím každičkou volnou chvilku. Vím, že to není správné, vím, že nám to oběma strašně ublíží, opravdu, ale………….

Bylo zhasnuté světlo, tma a ticho. Slyšela jsem pouze bubnování kapek. Nevím zda to bylo z venku nebo ze sprchy……. Pak jsem ucítila průvan studeného vzduchu, jak se mi nadzvedla peřina. Otřásla jsem se. Jacob si opatrně lehl vedle mě a já slyšela jeho dech. Připadal mi nervózní a rozpačitý. Chtěla jsem se ho dotknou, ale nevěděla jsem, v čem vlastně hodlá spát.

„Pokud sis vzal do mé čisté postele to svoje špinavé oblečení, tak okamžitě vypadni.“ zašeptala jsem škádlivě.

„Nevzal, Charlie mi půjčil svoje pyžamo, co nosil když byl mladší, obléknul jsem si jen kalhoty, jestli ti to teda nevadí.“ odpověděl s úsměvem.

„Nevadí.“ pípla jsem.

Dotkla jsem sem ho a zjistila, že hruď má nahou a hrozně horkou. Pohladil mě po paži a přisunul se blíž ke mně. Vyzařovalo z něj neuvěřitelné teplo a já ho celé nasávala do sebe. Hladil mě po vlasech a na krku. Moje myšlenka zabloudila k Edwardovi, tohle mi také dělal, takhle se mě také dotýkal. Tehdy, když jsme se spolu milovali. Dnešní atmosféra s Jacobem mi připomněla tu intimitu před půl rokem.

Bože, to tak strašně všechno bolí. Bolí mě vzpomínání na Edwarda, bolí mě pomyšlení na Jacoba, bolí mě rozhodování mezi Edwardem a Jacobem, bolí mě rozhodování mezi životem Isabelly Swan a mezi životem matky od dítěte, které čekám s upírem. Jsem rozhodnutá stát se matkou, ale dokážu se vzdát svého života? Vím, že musím, chci ochránit svou rodinu, ale………. nevím jestli to tak snadno dokážu a hlavně bez vedlejších následků………

Povzdechla jsem si a ucítila Jacobův silnější stisk. Tak ráda bych měla prázdnou hlavu a myslela jen na hezké věci, na Jacoba, na to, co se teď mezi námi odehrává, ale nemůžu…….. Naklonil se ke mně a políbil mě. Naše rty se spojily a pluly na sobě ve vzájemné harmonii jako vlnky na moři…….. Nebo můžu?