Víc, než já sám

Kapitola 18. - Jiskřička života

(ze série Vzpomínek)

16.2.2006

Autorka: Marky

V hrdle mě začala tlačit hrůza, pevná a hladká jako sklo. Pokusila jsem se polknout, nešlo to.

Právě jsem vycházela ze dveří ordinace doktorky Garlandové a to těhotná.

V pravé ruce jsem nesla svou jedinou kabelu, v levé držela ten kus prokleté fólie z ultrazvuku, protože jsem těhotná.

Těhotná, těhotná, těhotná, těhotná, těhotná!!!!

Šla jsem okolo toalet a vplula do nich. Celé voněly nemocniční dezinfekcí. Neomaleně jsem se přesvědčila jestli jsem tu sama, pak vešla do zadní kabinky a zamknula za sebou dveře. Skulila jsem se na mramorovou podlahu a pokoušela se zhluboka dýchat. Zem byla ledová a mrazila mě do tváře. Vevnitř v sobě jsem ale byla žhavá a rozpálená. Všechny moje buňky jakoby nahlas křičely. Cítila jsem všechnu tu agónii, která ve mně najednou proudila. Cítila jsem se tak slabá a zároveň silná, prázdná a přitom plná. Tak tohle je ono. Takhle vypadá těhotenství. Těhotenství s upírem. Těhotenství s Edwardem.

Co budu ale proboha dělat? Mám jen jeden týden abych se rozmyslela jestli si ten plod v sobě nechám. Jak mi oznámila paní doktorka – skoro tříměsíční plod, ale já moc dobře věděla kde je pravda. Žádné tři měsíce, ale šest měsíců. To znamená, že bych měla být těhotná šest měsíců, ale jsem teprve tři měsíce. O polovinu méně. To tedy znamená dvojnásobně dlouhé upíří těhotenství????!!!! Budu těhotná osmnáct měsíců????!!!! Do prdele!!!!!

Neviděla jsem ani částečku z té jiskřičky života co ve mně teď je. Nebyla jsem schopna se podívat jak na monitor, tak na ten kus fólie. I když jsem TO ještě neviděla, už jsem TO cítila. Tak proto. Proto ty vidiny, hlasy, vůně. Čekala jsem děťátko s Edwardem. V tuto chvíli mi všechno do sebe ideálně zapadalo. Ale jak se to mohlo stát? Vždyť je mrtvý. Nemá žádné……..sakra. A já jsem tak strašně pitomá!!!! Tak strašně hloupá!!!!

Těhotenství s upírem. Co to může znamenat? Jak to bude vnímat moje lidské tělo? Obrazy, myšlenky, pach, ukrutná zima, krev……Hlavně krev, budu ji taky potřebovat? Budu vysávat lidi? Zvířata? Jak tohle všechno přežiji? A co víc, jak to přežijí lidé které miluji? Co Reneé a Charlie? Co Jacob? Prostě co všechno? Co moje budoucnost? Věděla jsem, že žádnou bez Edwarda nemám, ale co si počnu sakra teď s tímhle vším????!!!!

Nevím jak dlouho jsem ležela a přemýšlela o svých nepřirozeně nadpřirozených problémech když mi začal v kabelce zvonit telefon. Rychle jsem si sedla a snažila se sebrat tu trošku síly, která mi ještě zbyla. Angela, svítivě blikalo na displeji. Zmáčkla jsem zelené tlačítko.

„Bello.“ ozvalo se z telefonu „To jsem já Angela.“

„Já vím.“ odpověděla jsem kousavě.

„Něco je špatně.“ oznámila najednou smutným hlasem.

„Ano.“ řekla jsem popravdě, nemělo vůbec žádnou cenu lhát.

„Kde tě mám vyzvednout?“

„Ve Virginejské nemocnici.“

„Co tam……..?“ už nedořekla „Budu tam do patnácti minut, vím kde to je.“ dodala vzápětí.

„Děkuji.“

„Zatím ahoj Bello.“

„Ahoj.“

Stěží jsem se vyškrábala ze země, posbírala své věci a vyšla ven z kabinky. Stála jsem tváří v tvář svému odrazu v zrcadle. Všimla jsem si toho až teď, ale opravdu vypadám jinak. Jak jsem mohla být tak slepá a ničeho si nevšimnout? Jak to, že mě to nenapadlo dříve? Otočila jsem kohoutkem a pustila studenou vodu, v rychlosti si opláchla obličej a ruce. Bylo to příjemné a osvěžující.

Chodba v nemocnici mi připadala jako bílé peklo. Všude chodili lékaři a sestry v bílých šatech a nemocní lidé. Cestou ven jsem se zastavila v lékárně. Když jsem se totiž svěřila paní doktorce se svými „potížemi“, tak mi po konzultaci dala recept na všemožné tabletky a kapky. Jako kdyby to mohlo pomoct…….Poctivě jsem si je ale v lékárně vyzvedla a šla čekat na parkoviště na Angelu.

Uběhly asi dvě minutky a Angela přijela i se svým černým landroverem. Otevřela jsem dveře u spolujezdce a usedla.

„Chceš si o tom promluvit?“

„Já nevím.“ a vlily se mi slzy do očí.

„Kam chceš jet? Už domů?“

V krku se mi vytvořil knedlík, veliký a neprostupný, nemohla jsem odpovědět ani kdybych chtěla. Rozbrečela jsem se jako malá holka a vzlykala tak nahlas, že mi bylo kvůli Angele strašně trapně. Ona se však zachovala jako opravdová kamarádka, na nic se už neptala, nemluvila, jen nastartovala auto a vyjely jsme aspoň pro mě do neznáma.

„Viděla jsem je…….všechny.“ řekla jsem po deseti minutách jízdy. Angela se na nic nezeptala jen se na mě podívala a čekala až budu pokračovat dál. „Dostala jsem se tam v pohodě, v sále byl Carlisle, Esme, Rosalie a Emmett…….a ještě jedna u……. dívka.“ opravila jsem se rychle. „Nikdo mě nepoznal i když jsem stála u nich……téměř tak blízko…….“ odmlčela jsem se.

„On tam nebyl?“ zeptala se opatrně.

„Byl…….pak přijel a……..Angelo on, a ta holka, oni spolu…….“

„To je v pořádku, nemusíš to říkat.“

„On jí miluje Angelo, miluje jí! Já měla pocit, že se mi zastavilo srdce, že jsem přestala existovat. Když jsem viděla jak k sobě přiběhli a objali se, bylo to tak skutečné, tak láskyplné, tak…...věčné. Angelo já nevím jak budu bez něj žít, Jacob mi ho nikdy nenahradí i když se budu snažit sebevíc, teď to vím, tohle mě přesvědčilo. A teď…….teď už by to stejně ani nešlo.“

„Jak to myslíš?“

„Prosím zastav.“

„Cože?“

„Prosím zastav tady někde.“

„Dobře.“

Pomalu autem zpomalovala a zajela na vedlejší silnici vedoucí k  odpočívadlu. Bylo osamělé, nikde nikdo, jen my dvě v autě. Přes mohutné listnaté stromy nebylo vidět na hlavní silnici, pouze jsme slyšely zvuk motorů od projíždějících aut.

„Je jedno tajemství.“

„Chceš mi ho říct?“

„Chci, ale nevím jak.“

„Můžu ti s tím nějak pomoct?“

„Asi ne………Angelo, věříš na postavy z knížek a nebo třeba z filmů?“

„No, to podle toho na jaké.“

Povzdechla jsem si „Co třeba upíři nebo vlkodlaci?“

„Bello……co mi tím chceš naznačit?“

„Bojím se ti to říct, protože bych neměla, protože je to proti všem pravidlům, ale já musím! Musím se někomu svěřit s tou vší hrůzou! Angelo! Upíři a vlkodlaci existují. Celá rodina Cullenových jsou upíři a Jacob a jeho kamarádi jsou vlkodlaci!“ řekla jsem hystericky.

Chytla jsem její ruce svými třesoucími, dívala se jí upřeně do očí a čekala na její reakci. Bála jsem se, že mi neuvěří a já bych jí to ani teď nemohla jak dokázat.

„Věř mi prosím.“ zaprosila jsem.

„Bello,“ promluvila „děláš si srandu viď?“

„Nedělám a ani neblázním.“ sklopila jsem oči dolů a čekala jak se s tím popere.

„Tak proto byli vždycky tak hrozně zvláštní…….“

„Věříš mi?“

„Bude to znít asi šíleně, ale věřím.“

„Děkuju!“ zvolala jsem a horlivě ji objala „Ani nevíš, co to pro mě  znamená. Nikdy jsem to nemohla nikomu říct.“

„Můžu mít pár otázek?“

„No…..klidně se ptej.“

„Krev…….pijí krev?“

„Cullenovi ne……tedy aspoň ne tu lidskou.“

„Ježiši, nemůžu tomu uvěřit, upíři a vlkodlaci existují, to je…….ohromné.“

„Neřekla bych ohromné, ty dva klany se nemůžou vystát a……..všechno je tak zatraceně složité.“

„Co všechny ty domněnky o upírech, jsou pravdivé?“

„Jedna velká kupa blábolů. Nic není pravda.“

„To je šílený, neuvěřitelný. Jak jsi to zjistila? To ti to Edward jen tak řekl?“

„Vlastně mi to řekl Jacob, tenkrát, když jsme byli na výletě v La Push…..A pak jak jsme byly v Portlandu a jela jsem zpátky domů s Edwardem, tak mi řekl celou pravdu.“

„Proč ti to řekl? To to může jen tak říkat?“

„Zeptala jsem se ho na to.“

„To ses nebála?“ zeptala se překvapeně.

„Ne, v té době jsem ho už milovala a bylo mi jedno co nebo kdo je.“

„Je mi líto, že to s vámi takhle dopadlo, ale pokud on je upír a ty člověk, stejně byste asi spolu nemohli být, ne?“

„Chtěla jsem, aby mě přeměnil.“

„Bello ty si vážně blázen!“

„Miluju ho Angelo celým svým srdcem, vzdala bych se pro něj úplně všeho!“

„To bys ale……“

„Jo, umřela,“ skočila jsem jí do řeči „……teda přeměnila bych se….“

„Jak se můžeš přeměnit?“

„Tak, že tě kousne.“

„To musí bolet.“

„Prý hrozně, ale já bych to podstoupila bez přemýšlení klidně hned.“

„A co vlkodlaci? Přeměňují se při úplňku? Nebo jak to funguje u nich?“

„Taky samé nesmysly. Mění se když oni sami chtějí a je jedno kdy a kde.“

„Nebojíš se když jsi u nich?“

„Ne, to vůbec ne.“

„A u Cullenů ses taky nebála?“

„Taky ne. Angelo chtěla jsem patřit do jejich rodiny, s Edwardem jsem chtěla být už na věky. Myslela jsem, že spolu strávíme tisíce let…..to byla ale hloupost.“

„Tisíce?“

„Upíři nestárnou, když tě přemění třeba v deseti letech, budeš navěky jako desetiletá.“

„Oh.“

„Ale teď…….Angelo, já mám jeden veliký problém.“

„Problém?“

„Jsem těhotná.“ řekla jsem rychle než jsem si to mohla ještě rozmyslet.

„Cože????!!!!“ zakřičela.

„Jsem těhotná…….s Edwardem.“ dodala jsem rychle.

„Jak……?“

„Já nemám vůbec tušení.“

„Vy jste……?“

„Jo, milovali se spolu.“

„Bello to je hrozný, kdy a jak se to mohlo stát?“

„Na mé narozeniny…….tu noc.“

„A pak?“

„Co pak? Pak už nikdy, bylo to jen jednou tenkrát!“

„Ale to bylo před půl rokem!“

„Jo.“

„Nevypadáš jako někdo v šestém měsíci těhotenství.“

„Já vím, že ne. Já totiž vypadám jako holka ve třetím měsíci těhotenství.“

„To víš s jistotou?“

„Ano, protože jsem byla u doktorky a ta mi to celé potvrdila. Jsem asi v jedenáctém dvanáctém týdnu nebo nějak tak.“

„Takže to ale znamená, že to dítě v tobě roste o polovinu pomaleji?“

„Asi to tak už bude.“

„Sakra, osmnáct měsíců těhotná?“

„Možná, třeba se to ještě zpomalí, nebo naopak zrychlí. Co já vím? Nemůžu jít někam do knihkupectví a koupit si příručku Krok za krokem v těhotenství s upírem, vůbec netuším co to se mnou udělá, nevím jak to celé zvládnu a není nikdo kdo by mi v tom poradil.“

„Co budeš dělat?

„Já vůbec nevím……popravdě jsem doufala, že mi nějak poradíš, jsi jediná kdo o tom ví a Angelo, nikdo se to taky dozvědět nemůže, slib mi, že to nikomu neřekneš, ani Benovi ani nikomu! Přísahej mi prosím!“

„Slibuji a přísahám, ani by mě to nenapadlo Bello, ale…….sakra, co vážně budeš dělat? Chceš to dítě? A pokud ne, jsi už v docela pokročilém stádiu, jde to nějak zařídit?“

„Jako že bych si to miminko nenechala?“

„Chceš ho?“

„Na to samé se mě ptala paní doktorka a já….nebyla jsem jí schopna odpovědět. Mám jeden týden na rozmyšlenou. Víš, ani jsem se nebyla schopna na miminko podívat. Byla jsem tam naprosto zoufalá a nechtěla jsem se tam složit, tak jsem se držela zuby nehty.“

„Chápu a týden…..je to relativně dlouhá doba a neboj, něco vymyslíme…..Ale co vaši?“

„Nikdo neví o existenci upírů, jen já, teď ty a pak kluci v La Push. Naopak o vlkodlacích víš jen ty a já. Cullenovi o nich nemají asi ani tušení.“

„Myslíš, že to na tobě nikdo nepozná?“

„Tak bláhová nejsem. Ale Angelo nemůžu to nikomu říct, chápeš? Myslíš si, že bych mohla přijít za Charliem a říct mu „Tati jsem těhotná a to s upírem…..“ myslím, že by mě okamžitě poslal do blázince.“

„To já chápu, ale musíme najít nějaké východisko jak to zařídit. Ale na to můžeme myslet až se rozhodneš, jestli si to dítě necháš, nebo ne.“

„Pojedeme teď domů?“

„Pojedeme.“

Angela nastartovala auto a vyjela zpět na dálnici směrem k Forks.

„Můžeš se vyspat jestli chceš, musíš být unavená z toho všeho.“

„Měla bych se o to pokusit, ale nejdříve se převléknu z těch kalhot a košile.“

„Tašku se svými věcmi máš na zadním sedadle.“

Natáhla jsem se po tašce a vzala si ji dopředu. Svlékání a oblékání na předním sedadle auta není nic moc příjemného. Za prvé kvůli prostoru, za druhé kvůli mé ostýchavosti. Naštěstí se mi ten převlékací proces povedl za relativně krátkou dobu a já se mohla pokusit o pár desítek minut spánku.

„Dobrou.“ řekla Angela.

„Děkuju za všechno.“

Zavřela jsem oči a kupodivu hned usnula. Nezdál se mi žádný děsivý sen ani žádná noční můra, probudil mě až hlas Angely. Chtěla jsem otevřít oči, ale celou tou únavou jsem toho nebyla schopna. Nakonec se mnou Angela tak zatřásla až jsem se vzchopila a posadila se do přímé polohy.

„Už jsme doma.“

„Ach….to uteklo rychle.“

„Celou dobu jsi spala, zdálo se ti něco pěkného?“

„Ne.“ zamračila jsem se „Vůbec nic.“ naštěstí, pomyslela jsem si.

„Tak, zítra se uvidíme ve škole.“

„Jo, to uvidíme, ještě že je pátek……A probereme to ještě?“

„Probereme to určitě, neboj.“

„Teď už bych to nezvládla, chci jít jen do sprchy a spát.“

„Ještě si na to budeš muset chvíli počkat, támhle vidím Jacoba.“

„Sakra.“ zasténala jsem.

„Víš o čem jsme mluvily, mysli hlavně na sebe. A……ale nedávej mu už žádné naděje, ano?“

„Nebudu a děkuju.“

Venku bylo zataženo a pršelo, jen nerada jsem vystoupila z auta kde bylo teplo a v rámci možností i útulno. Viděla jsem Jacoba jak stál ve dveřích a nedočkavě na mě čekal. Nechala jsem pootevřené dveře, otočila se k Angele a zašeptala.

„Angelo……“

„Já vím, tajemství. Neboj, nikomu nic neřeknu, mě můžeš opravdu věřit.“

„Děkuju.“

„Zítra ve škole a dávej na sebe pozor. Kdyby něco, zavolej mi, kdykoliv.“

„Jsi moc hodná. Mám tě ráda. Zítra ve škole, ahoj.“

„Taky tě mám ráda, mamino!“ a zasmála se tak krásně, jako nikdy předtím. Zakřenila jsem se na ni a zaklapla dveře. Malátným krokem jsem šla ke vstupním dveřím do našeho domečku kde na mě už čekal Jacob. Neměla jsem na něj náladu a chtěla být sama abych si o všem mohla v klidu popřemýšlet, ale ani ta chvilka klidu a soukromí mi nyní nebyla dopřávána.

„Ahoj.“ pozdravila jsem ho s povzdechem.

„Co se děje?“

„Omlouvám se Jaku, jen jsem utahaná a je mi příšerná zima. Chtěla bych se jít vysprchovat a spát.“

„Aha……Těšil jsem se na tebe celý den a chtěl si promluvit ohledně jistých záležitostí…..“

„Záležitostí?“

„Ahoj holčičko!“ zakřičel Charlie z obýváku.

„Ahoj tati!“…… „Půjdeš se mnou tedy nahoru?“

Oči se mu rozzářily a vykouzlil zase ten sluníčkovský úsměv, který jsem měla tak ráda. Nechtěla jsem mu ubližovat. Přísahám Bohu, že ne.

„Máš hlad holčičko?“ zeptal se mě starostlivě Charlie.

„Nemám a ty? Mám ti něco uvařit?“

„Já jsem jedl s Jakem……Jaké to vůbec bylo?“

„Senzační tati, ta cesta do Seattlu mi přinesla ……….hm…….mnoho nových věcí.“

„To jsem rád, že se ti ten výlet tak líbil.“

Přišla jsem k Charliemu a dala mu pusu na tvář. „Aha, tak fajn. Já jsem strašně utahaná z té cesty, tak si půjdu lehnout. Jdeme s Jacobem nahoru, jo? Kdyby si něco potřeboval tak zavolej.“

„Buďte hodní děti.“ a mrknul na nás.

„Tati!“ zakřičela jsem.

„Neboj Charlie, budu se chovat jak se patří.“ a zasmál se.

Unaveně jsem se táhla po schodech, v zádech jsem cítila Jacobův upřený pohled. Otevřela jsem dveře a vlítla do pokoje. Tašku, kabelu a obálku s TÍM jsem schovala do skříně. Otočila jsem se a úplně blizoučko mě stál Jacob. Jeho dech jsem cítila na tváři. Skláněl se ke mně a chtěl mě políbit, ale já od něj rychle odstoupila.

„Já se půjdu vysprchovat, hned jsem tady, jo? Sedni si zatím na postel.“

„Co se stalo?“

„Co by se jako mělo stát?“

„Proč jsi tak odměřená?“

„Já nejsem přece odměřená Jaku.“

„Jsi.“

„Nejsem sakra.“

„Chci vědět co se stalo!“

„Tak já ti řeknu co se sakra stalo! Stalo se to, že mi někdo z vás lhal, tím mám namysli Emily nebo Paula, jeden o tom otisku říká tohle, druhý zase támhleto a já jsem z toho všeho zmatená.“

„Kdo ti co říkal?“ zeptal se rozčileně.

„Paul mi tenkrát říkal, že když si se do mě otiskl, tak že je to na věčnost a Emily mi říkala, že to není pravda. Tak kde tedy je?“

„Co chceš slyšet?“

„Pravdu.“

„To si nemyslím, ty chceš slyšet jenom to, že ke mně nejsi přivázaná a to Bello, opravdu nejsi! Říkal jsem ti, že si můžeš dělat co chceš a……..a i když tě miluju celým srdcem tak…….prostě nechci aby ses trápila a teď mi řekni co se děje, vysvětlení si snad zasloužím, ne?

Podívala jsem se mu do očí. Byly tak nádherné a vlídné. Nemůžu mu říct, že ho nemiluju, protože bych mu lhala, miluju ho, ale ne tak moc abych dokázala zapomenout na Edwarda. A teď je tady to dítě. Kdybych mu řekla pravdu, zlomí ho to a to nedovolím. Natáhla jsem k němu obě ruce a vzala do nich ty jeho. Velké a hřejivé.

„Lásko omlouvám se, já se teď půjdu vysprchovat a převléknu se z oblečení. Počkej na mě tady v posteli a pak mi řekneš všechno, jo? Nezlob se, jsem jen strašně unavená.“

„Promiň, nechtěl jsem tak vylítnout. Jen……miluju tě, nechci tě nikdy ztratit.“

„Nikdy neztratíš.“

Natáhla jsem se k němu a krátce ho políbila na ústa. Ze stolku si pak vzala toaletní tašku a šla do sprchy. Když jsem vycházela ze dveří, lehal si do mé postele. Jak ráda bych tam viděla někoho jiného……

Stála jsem nahá ve sprše a pouštěla na sebe proud vařící vody. Byla jsem zmrzlá na kost a kdyby tu místo mě stál nějaký „normální člověk“ tak by se jistě opařil a měl na sobě spáleniny prvního nebo druhého stupně. Já však cítila jen úlevu z přicházejícího tepla. Sedla jsem si na podlahu a zavřela oči. Zajímalo by mě jak to funguje. To čtení v mysli. Ty obrazy. Můžu si to sama přivolat? Můžu to ovlivnit?

Vzpomněla jsem si na řev v sále, na Cullenovi, na Violet. Tam jsem na ně myslela strašně urputně a slyšela jsem jejich myšlenky, jejich slova. Přála jsem si ať Violet zmizí, celou jsem ji nenáviděla. A pak zakřičela…… Je možné, že bych ji tu bolest způsobila já?

Čtvrt hodiny jsem se plácala ve vodě a myslela na Cullenovi. Kapky, které mi vycházely z očí splývaly s tekoucí horkou vodou. Vzlyky jsem se snažila utlumit ať mě nikdo neslyší. Snažila jsem se trošku sebrat než vypnu vodu a půjdu do pokoje za Jacobem.

Byla jsem oblečená do pohodlných vytahaných tepláků a mikiny, oboje v šedé myší barvě. Vlasy jsem měla vysušené a rozčesané. Mokrý ručník jsem hodila do prádla a šla do pokoje. Jacob ležel na mé posteli, oči zavřené. Sedla jsem si na postel vedle něho a čekala jestli promluví. Vteřiny ubíhaly a on byl pořád ticho. Už jsem to nevydržela a promluvila.

„Jaku? Spíš?“

„Ne.“

„Aha…..chtěl sis promluvit.“

„Jo, ale nejdřív mi řekni proč jsi plakala.“

„Já nepl…….“

„Nelži mi prosím.“ skočil mi do řeči „Vím moc dobře co jsi dělala, sluch nemají dokonalý jen pijavice.“

„Jaku nemluv o nich tak.“

„Řekneš mi to?“

„Je toho na mě moc.“

„Čeho je na tebe moc?“

„Toho všeho.“

„Je to kvůli mně? Jsi ve stresu kvůli mně a kvůli tomu otisku?“

„Taky.“ řekla jsem popravdě.

Rychle se zvedl z postele a začal přecházet zleva doprava. „Bello.“ řekl naštvaně „Chtěl jsem ti říct o Victorii, bohužel jsme jí dneska nevystopovali, nerad to přiznávám, ale je dost dobrá. Pokud ti jsem na obtíž a já vím, že jsem, tak už tady nemám co dělat. Bude tě od teďka hlídat někdo jiný z kluků a ty se, prosím, rozmysly co chceš. Miluju tě, ale nesnesu tě vidět utrápenou. Bude lepší když si všechno promyslíš a prosím, neohlížej se na tu legendu nebo na moje city.“

„Jaku………“

„To je v pořádku. Všechno si jenom pořádně promysly, prosím.“

Přišel ke mně, dal mi pusu na čelo a tichým krokem odešel ze dveří. Ani jsem ho neslyšela scházet ze schodů.

Došla jsem k šatní skříni a otevřela dveře. Sehnula jsem se a vzala do ruky obálku s ultrazvukem. Pak jsem i s ní došla k posteli a schoulila se do klubíčka. Obličej jsem schovala do dlaní. Začala jsem plakat a pak vzlyky tlumila polštářem. Byla jsem naprosto unavená, zranitelná, vyděšená, osamělá a hlavně zoufalá…….. Zoufalá z téhle celé situace, zoufalá z Edwardova odchodu, zoufalá z těhotenství, zoufalá, že nemůžu být s Jacobem, zoufalá z toho jak všechny obelhávám a že jsem na celém světě úplně sama.

Otřela jsem si slzy do rukávu od mikiny a vysmrkala se do papírového kapesníku. Vzala jsem obálku do ruky a otevřela ji. Nahmatala jsem téměř umělohmotnou fólii a vytáhla ji se zavřenýma očima ven. Zhluboka jsem se nadechovala a vydechovala. Trvalo to pár vteřin než jsem se rozhodla. Než jsem se rozhodla dát šanci jiskřičce života v mém těle. Otevřela jsem oči a viděla ho. Žijící jiskřičku mého syna. Mého a Edwardova. Už jsem se nemusela rozmýšlet jestli si ho ponechám, už bylo rozhodnuto. Miluji Edwarda a tohle je to nejkrásnější co pro mě mohl kdy udělat. Dal mi novou naději, dal mi můj nový život, dal mi sebe.

Před pár hodinami jsem neměla důvod pro život. Ptala jsem se sama sebe proč tu musím zůstávat, proč bych se měla prát se svým životem, pro co bych měla žít, pro co bych měla doufat……. Měla jsem celou tu dobu odpověď v sobě.

Jiskřička života v mém těle pomalu ožívala a já ji teď naplno vnímala a za žádnou cenu se jí nevzdám. Ale vím, že nechci nikoho z mých blízkých vystavit tváří v tvář nebezpečí. Vím, že nemůžu nikomu prozradit své tajemství. Vím, že v téhle situaci můžu udělat jediné.

Zemřít.