Víc, než já sám

Kapitola 17. - Probuzení ze všeho

(ze série Vzpomínek)

16.2.2006

Autorka: Marky

„TO“ co ze mě zbylo šlo dál od té prokleté budovy. Cítila jsem se tak zatraceně mizerně. Byla jsem naprosté nic. Jen pouho pouhý duch se smrtelnými myšlenkami. Nesla jsem se jak pára nad hrncem a čekala jen na to, až se zcela vypařím. Měla jsem pocit jako by mě právě zamordovali. Ten pohled, ty jeho oči……..To co jsem viděla mě zabilo na místě a nejhorší je to, že si za to můžu úplně sama…….

Edward mě zabil……On a ona……Přesně jako před půl rokem jen s tím rozdílem, že před tím to byl pouze on. Měla bych být na bolest zvyklá, ale nejsem. V takovém měřítku jsem ji ještě nezažila. Proudila mi v celém těle. Nevím co si s ní počít. Nevím jak se s ní poprat a jak se jí zbavit. Chci ji dostat ze svého života, ale nevím jak.

Předtím jsem měla aspoň nějaké ty sny, představy a pořád jsem strašně moc doufala, že se Edward jednoho dne ke mně vrátí. Teď nemám vůbec nic. Už totiž s naprostou jistotou vím, že začal žít svůj život po boku jiné…….upírky. A to ne jen tak ledajaké.

Violet nebyla „normální“ upírka, ona byla stejně překrásný diamant mezi upíry jako Rosalie. Její dokonalé pevné tělo bych neměla ani kdybych každý den po zbytek života cvičila. Vlasy dlouhé, rovné a černé jako uhel. Dokonalá linie obličeje a ty oči. Měla je hluboké, uhrančivé a barvou připomínaly tekutou hořkou čokoládu, což bylo u upíra velmi zajímavé.

Bylo půl jedné odpoledne. Na to že byl únor svítilo jemně sluníčko. Vzduch byl celkem suchý, ale už se mi nelíbil ten pach města. Šla jsem po betonovém chodníku a potulovala se v nějakém parku. Začínala se už pomalinku probouzet zeleň. Lavičky podél cesty byly kupodivu suché, sedělo na nich spousta lidí různého věku. Muži i ženy. Od malých dětí až po důchodce. Slyšela jsem všude veselý smích a štěkot psů.

Chtěla jsem si někde sednou a v klidu  popřemýšlet o tom co chci dělat dál. V mém životě jsou samé neúnosné extrémy a hlavně cítila jsem, že se mnou není něco v pořádku a já musím co nejdříve přijít na to, co to je.

S mým tělem se děje něco hodně zvláštního, ale co? Nemám proč být nemocná, tedy tím myslím fyzicky nemocná. Psychiku mám naprosto zbouranou a ani ty nejlepší stavební odborníci v oboru by s ní nic nesvedli. Ale fyzično, to mám přeci v pořádku, tak co se to se mnou děje? Obrazy, hlasy, věčná a ukrutná bolest hlavy, pocit a chuť krve, události co se okolo mě dějí poslední půl rok. Je to jako bych byla upír, který má nějaké nadání nad rámec své podstaty, problém je ale ten, že upír v žádném případě nejsem. Jestli jsem si ve svém životě něčím stoprocentně jistá, tak je to právě tím. Bohužel. Takže se znovu ptám. Co to se mnou je?

Našla jsem si zákoutí daleko od městského frmolu a lidí pod velikánským mohutným stromem. Větve už pomalu listnatěly a ptáci si začínali stavět svá hnízdečka. Sedla jsem si na trávu, opřela se o kmen stromu a bylo mi naprosto jedno, že se celá zamažu od zeminy. Takže…….honilo se mi v  hlavě…...

Edward mě nemiluje!

Edward má novou lásku!

Edwardova rodina – moje rodina – miluje tu novou upírku!

Sakra, všechno je špatně!!! Takhle to vůbec nemělo skončit!!! Složila jsem si hlavu do dlaní a začala plakat. Vzlykala jsem nahlas a bylo mi jedno pokud mě náhodou někdo uvidí nebo uslyší. Potřebovala jsem si ulevit, potřebovala jsem se pořádně vybrečet. Můj život skončil a nikdo se mě nezeptal, jestli to tak vůbec chci. Jsem hrozně naštvaná. Naštvaná na celý svět okolo sebe! Nenávidím je! Nenávidím je všechny! Kéž bych je nikdy nepotkala, kéž bych se do Edwarda nikdy nezamilovala, kéž by………

Když člověku na něčem moc záleží a něco strašně moc chce, občas se stane, že si vsugeruje myšlenku. Já jsem toužila po Edwardovi a moc jsem ho chtěla. Milovala jsem ho, ale……asi jsem přesně ten případ, co si do sebe něco vnutil. Vnutila jsem si tu prokletou myšlenku, že mě Edward miluje. Nebyla to pravda, teď to vím. Nikdy mě nemiloval a nikdy mě milovat nebude. Konec. Tečka.

Bolelo to víc než cokoliv předtím. Měla bych se s tím poprat……..ale nakonec proč vlastně? Kvůli Renée, která má Phila? Kvůli Charliemu, který beze mě dokázal žít tak dlouho? Kvůli Jacobovi, kterého nedokážu milovat tak jak by si zasloužil? Odpověď je jednoduchá. Já se s ničím prát už nemusím, já už totiž nemusím vůbec nic. Nemám cíl, nemám už v co doufat, nemám ani proč žít.

Podstata mého života odešla.

Zavírám oči a zhluboka dýchám. V nose cítím čerstvou vůni smůly. Vidím černo jen s malou září, která mi prostupuje skrze víčka. Snažím se v hlavě uspořádat své chaotické myšlenky. Mám jich spoustu, honí se mezi sebou dokola a předhání se o prvenství: Edward, Alice, Jacob, táta, Renée……Která asi tak vyhraje?........

Malá záře mizí a zůstává jen černo. Do mých myšlenek vtrhává obraz. Nový a zcela neznámý.

Jako bych stála uprostřed prostorné místnosti. Nikdy před tím jsem ji ještě neviděla, ale byla útulná a přišla mi hrozně blízká a bezpečná. Stojím na strakatém koberci, který leží na dřevěné podlaze. Před sebou mám velké okno s krajkově průhlednou záclonou a tmavě hnědými závěsy až na zem. Pod ním je béžová pohovka s dvěma malými polštářky na každé straně. Jedno křeslo na levé i pravé straně od pohovky v mléčné čokoládové barvě. Na pravém křesle leží kupa knížek. Na vrchu vykukuje jedna s názvem: 365 pohádek pro batolata. Rozhlížím se dál okolo místnosti. Levá zeď je jedna veliká police a všude jsou knížky různých velikostí a barev. Mé oči se zaměřují na třetí poličku od stropu a vidím knihy jako Bibli, Homérovu Odysseu, Shakespeara a jeho kompletní sbírku, Geoffreyho Chaucera a jeho Canterburské povídky, Antoina de Saint-Exupéryho a Malého prince, Puškina, Dickense, Wilda, Charlottu a Emily  Brönteovi a spousty dalších. Samé klasiky, které já sama zbožňuji. Otáčím se o dalších devadesát stupňů a koukám na zeď, která by se dala pojmenovat „výtvory moderní doby“. Na dřevěné podložce stojí veliká plazmová televize, na ní navazuje takový ten studentský stůl se šuplíky, který nese počítač, klávesnici a repráčky. Ke stolu dále náleží ještě židle, která je v červené barvě a tím trochu ruší tu klidnou čokoládovou variantu barev v místnosti. Na poslední, pravé zdi od okna, je umístěn kamenný krb a vedle něj hned v proutěném košíku dřevo. Nad ním je polička s plno malými skleněnými obrázky. Zaměřuji se na ně očima a na jednom z nich vidím Charlieho a Renée, drží mě v náruči mezi sebou, to jsem byla ještě malá holčička. Na druhém vidím Jacoba, Emily se Samem a holčičkou ve žlutých šatečkách na třetím obrázku. Celá rodina Cullenů je na čtvrtém obrázku. Edwardovi patří obrázek pátý a hned vedle něj je další obrázek s malým drobounkým novorozenětem, tím nejkrásnějším miminkem, které jsem kdy viděla, chlapečkem. Má nádherné zelené oči, které mi připomínají vším…….počkat…...oči Edwarda…..Dobrý Bože!

Hlava se mi točí, lapám po dechu, otvírám oči a jsem jako v transu. Rychle si stoupám na nohy a rukama se chytám za hlavu. Tohle není možné, tohle nemůže být pravda, tohle nejde! On je upír! Je mrtvý! Je neživý! Prostě není jako……. normální……..Ale………tohle se nemohlo týkat mě!...Ale co když…… Doufám, že blázním……

Běžím parkem po betonovém chodníku. Vyhýbám se dětem které běhají kolem dokola laviček a honí se mezi sebou. Konečně se dostávám ze vstupní brány parku a hned vidím žluté auto – taxík. Pravou rukou na něj mávám a on naštěstí zastavuje. Rychle do něj nastupuji.

„Tak kam to bude mladá dámo?“ ptá se řidič.

Nemůžu popadnout dech z toho běhu a jen těžko ze sebe dostávám „Potřebuji do nějaké nemocnice.“

„Do jaké?“

„Já nevím, žádnou tady neznám a potřebuji nutně k lékaři.“ odpovídám.

„Nemáte tady žádného lékaře?“ ptá se udiveně.

„Ne, nejsem odsud.“

„K jakému byste potřebovala?“

S nechutí mu odpovídám „Asi ke gynekologovi.“

„Aha.“ odpovídá jakoby mu bylo všechno jasné a to sakra nemůže, protože ani mě to není jasné, sakra a do hajzlu…… „Tak vás zavezu do Centrální Virginiaské nemocnice, tam berou i nezapsané pacientky.“

„Děkuju.“ pípla jsem.

V žádném případě jsem nestála o rozhovor. Zachumlala jsem se na zadní kožené sedadlo a dělala jakože tu nejsem. Bylo něco málo po jedné hodině odpolední a měla jsem náladu tak jedině na skočení z útesu. Pokud se potvrdí moje teorie, ani mi nic jiného nebude zbývat.

Taxík zastavil u předních dveří veliké moderní mnohopatrové budovy. „Půjdete rovnou do těch černých dveří a doprava, tam je gynekologické oddělení. Moje manželka chodí k doktorce Garlandové a moc si ji chválí.“ Zaplatila jsem mu v hotovosti, nechala slušný tuzér a hezky poděkovala za rychlou cestu i doporučení.

Vešla jsem do černých dveří a dala se doprava přesně jak říkal pan taxikář. Dlouhá bílá chodba. Četla jsem si jména lékařů na štítcích dveří.

Deborah Chaplin, PA-C

Kimberly Faucher, MD, FACOG

Richard C. Thirlby, MD, FACS

Berit L. Madsen, MD

John A. Ryan Jr., MD, FACS

Lauriann J. Garland, PA-C

Konečně. Se vzdychnutím jsem otevřela dveře a vešla do místnosti kde čekalo spousta dívek a žen různého věku. Takové malé déjà-vu. Připomínalo mi to čekárnu v Olympii. Rozhlédla jsem se a šla ke stolku. Vzala jsem si desky, registrační papír, propisku a šla si sednout na nepohodlnou železnou židli s bílým polštářem. Začala jsem s vypisováním informačních údajů.

Čas: 13:30

Jméno: Swan, Isabella

Datum narození: 13. září 1987

Bydliště: Campbell St, 4th Ave, Forks, WA

atd. a atd.

Vyplněný list jsem hodila do boxu, vrátila se zpět na židli a čekala na zdravotní sestru, která by se podle informací na dveřích měla jmenovat Christi Moorová. Natáhla jsem se po časopise a všimla si jedné holčičky a těhotné ženy. Žena seděla a v klidu si prohlížela časopis o vaření. Holčička jak andílek s blonďatými kudrnatými vlásky stála vedle maminky, přehupovala se z nohy na nohu a se zájmem si mě prohlížela. Nesměle jsem se na ni usmála, ale ona se jen zamračila a vyplázla na mě jazyk. Ach jo, děti…….

Listovala jsem časopisem  pro nastávající maminky a v duchu se modlila aby mé podezření nebylo pravdivé. To by byl totiž horor, můj život by skončil. Já bych ho musela skončit, protože TO by nebylo určitě normální!

Sestřička vykoukla ze dveří ordinace a vytáhla z boxu přijímací formuláře. Byla silnější postavy a malinká vzrůstem. Měla kulatý obličej s výraznými tvářemi, světle modré oči a kudrnaté zrzavé vlasy. Když se na mě podívala, usmála se, pak zase zalezla do ordinace.

Znovu jsem si listovala časopisem a snažila si říkat, že to je jen omyl, že to je všechno jinak, že jsem se spletla. Jak jsem mohla zapomenout na něco tak důležitého jako je pravidelný cyklus? Jsem úplně pitomá!!! Ale třeba to je kvůli tomu, že málo jím……To se stává, četla jsem to…….Jo jasně, málo jím, ale nevejdu se do kalhot, které jsem před půl rokem normálně nosila. Do prdele!

Po hodině……..

„Slečno Swanová.“ vyrušil mě z přemýšlení sladký hlas sestry „Musíte ještě chvíli počkat, před vámi jsou ještě dvě pacientky, které byly objednané.“

„Samozřejmě, počkám.“

„Máte podezření na těhotenství?“

„Hm…….ano.“ odpověděla jsem neochotně.

„Tady máte těhotenský test.“ a podala mi proužek bílého tvrdého papíru „Potřebujeme abyste si ho hned udělala, když vyjdete z čekárny tak hned naproti jsou toalety.“

Zvedla jsem se a šla zjistit jak se věci mají. Došla jsem na toalety a udělala přesně to, co se po mě žádalo. Stála jsem před velikým zrcadlem s testem v ruce a modlila se abych se mýlila. Prosím, už tak mám pořád smůlu, prosím, ať nejsem těhotná. Ale měla jsem smůlu i tentokrát. „Zatracené čárky“ zaklela jsem. Proužek se okamžitě zabarvil do červeno-růžové a já poznala, že jsem v tom……Ale ještě mi to nepotvrdila paní doktorka, třeba je chyba v něčem jiném, ještě nesmím dělat unáhlené závěry…….Ještě je třeba nějaká šance……..Nějak se konejšit holt musím.

Vrátila jsem se zpět do čekárny, už tam bylo prázdno, nikde ani živáčka. Nervózně jsem se posadila a čekala.

„Tak slečno Swanová, pojďte dál.“ řekla mi sestřička. Zvedla jsem se opět ze židle a s papírkem v ruce šla zjistit svůj definitivní ortel.

„Dobrý den.“ pozdravila jsem slušně paní doktorku. Byla vyšší štíhlé postavy. Měla dlouhé světle hnědé vlasy s blonďatým melírem, oválný vlídný obličej, oči zabarvené do oříškové hnědé a výrazné rty, o kterých snily ženy po celém světě, nevyjímaje mě.

„Dobrý den slečno Swanová.“ pozdravila mě paní doktorka „Takže, vy máte podezření na těhotenství.“

„Ano, asi ano.“

„Ukažte, podívám se jak vám vyšel test.“

Třesoucí rukou jsem jí ho podávala. Vzala si ho a okamžitě řekla „Ano, gravidita je potvrzena. Teď si vás tedy musím ještě vyšetřit.“

„Sakra.“ zašeptala jsem si pro sebe.

„Můžu vám říkat Isabello?“

„Můžete mi říkat Bello.“ odpověděla jsem a paní doktorka se usmála.

„Dobře, Bello, prosím lehněte si na lůžko, uděláme ultrazvuk a ostatní potřebné věci.“

Chtělo se mi zvracet a strašně jsem se bála. Chtěla bych u sebe mámu. Šla jsem si lehnout na lůžko potažené bílým prostěradlem a čekala. Paní doktorka přišla, zapnula monitor, sedla si ke mně, vzala takový průhledný gel a napatlala mi ho na břicho. Studilo to. Pak zvedla takový škaredý nástroj a začala mě jím jezdit po břichu.

Asi se čekalo, že budu nadšeně koukat na obrazovku a ptát se co a jak. Ale to já ne. Odvrátila jsem hlavu a koukala do bílé zdi naproti.

„Bello jste přibližně v jedenáctém dvanáctém týdnu, je to možné?“

„Není…….tedy je.“ opravila jsem se rychle. „To snad není pravda! Hlavně teď klid, hysterií si nepomůžeš. Klid Bello.“ říkala jsem si v duchu.

„Dobře, teď mi řekněte, je vám špatně, zvracíte?“

Nebyla jsem schopná odpovědět, chtělo se mi strašně brečet. Asi to na mě poznala, protože poprosila sestru aby ji zanesla okamžitě nějaké testy do laboratoře. Zůstaly jsme spolu samy.

„Jak dlouho o tom víte?“

„Chvíli.“ řekla jsem tiše.

„Těhotenství je asi neočekávané, že?“

„To ano.“

„Je vám teprve osmnáct.“

„Ano.“

„Chcete si to dítě vůbec nechat?“ zeptala se.

Mlčela jsem.

„To nevadí, ale každopádně se musíte co nejrychleji rozmyslet, pak už se moc věcí dělat nedá.“ dodala když viděla, že se nemám k odpovědi.

„Aspoň vám miminko ukážu, podívejte………“

Zavrtěla jsem hlavou ze strany na stranu. Nemohla jsem se na něj podívat. Nebyla jsem na to připravená. Teď ještě ne.

Ale budu vůbec někdy?