Víc, než já sám

Kapitola 16. - Mrtvé srdce

(ze série Vzpomínek)

16.2.2006

Autorka: Marky

Carlisle, Esme, Rosalie, Emmett a ta nová upírka. Stáli u sebe v soukromém hloučku, hlavy blízko u sebe. Pomalu jsem kráčela po červeném koberci k mému místu. Strašně jsem se bála, nesmí mě poznat. Dýchala jsem velmi pomalu a v pravidelných intervalech. Lidé na mě koukali, zejména muži se na mě dívali s jistým zájmem. ONI si mě naštěstí nevšimli – prozatím.

Byla jsem strašně nervózní a dávala si veliký pozor, abych neklopýtla a nepřipoutala na sebe ještě větší pozornost. Došla jsem ke svému křeslu s číslem jedna E. Bylo celé čalouněné, černé, elegantní, stavěné přímo pro vysokou seattleskou smetánku. Pohodlně jsem se posadila, dala elegantním pohybem nohu přes nohu – sledování filmů se občas vyplatí.

V tu samou chvíli okolo mě procházel starší podsaditý muž. Znovu jsem se postavila, aby se mohl okolo mě bez problému protáhnout. Když byl jen pár centimetrů ode mě, ucítila jsem pach potu a doutníků. Zvedl se mi z toho okamžitě žaludek a děkovala Bohu, že jsem nestihla snídani s Angelou. Měl na sobě tmavě hnědý oblek a na hlavě staromódní sešlý klobouk. K mé smůle si sedl přímo do křesla vedle mě.

Posadila jsem se opět jako dáma. V rukou jsem držela různé letáčky a materiály k přednášce. Očima jsem do nich zabloudila, ale bylo to marné, nešlo mi z nich vyčíst ani písmenko.

Snažila jsem se na NĚ ani nepohlédnout, ale tomu strašnému pokušení se nedalo odolat. Přede mnou byly celé čtyři řady křesel. Lidé je pomalu zaplňovali. Už bych neměla být tolik vidět.

Dovolím si pouze jeden jediný pohled, pokud se budou náhodou dívat mým směrem, okamžitě uteču. Zvedla jsem pomalu hlavu, přes černé sklo brýlí uviděla svou vysněnou rodinu.

Ani ten půl rok odloučení, který mi připadal nejméně jako let deset, je nezměnil. Byli pořád nesmírně krásní a všem „lidem“ okolo brali dech. Nejblíže ke mně byl Emmett. Vysoký svalnatý hromotluk, smál se od ucha k uchu a nakláněl se k neuvěřitelně nádherné…….upírce…….samozřejmě Rosalie. Stále stejně dokonalá postava, zvlněné blonďaté vlasy k pasu a pořád s nepřístupnou maskou ve tváři. Esme seděla vedle černovlasé upírky. Neviděla jsem ji do tváře, protože ji měla skloněnou dolů. Všimla jsem si jak drží tu „novou“ za ruku. Pocítila jsem neuvěřitelnou žárlivost a přála si být na jejím místě. Carlisle ve svém úchvatném béžovém obleku stál již na pódiu a rozmlouval asi s pořadateli celé této akce.

Kéž bych jen mohla slyšet o čem si povídají. Kdo je ta nová upírka? Co s nimi dělá? Kéž bych tak mohla být na jejím místě. Cítila jsem jak se mi zalévají oči slzami. Rychle jsem zamrkala abych je zahnala zpátky do slzných kanálků. Bylo mi to všechno tak hrozně moc líto. Něco ve mně se začalo lámat, jako bych se trhala na tisíce maličkých kousků.

„Je tu neuvěřitelná nuda a mám žízeň.“………. „Snad nekouká na tu dívku v páté řadě, já jsem přece ta nejkrásnější, jen počkej ty mizero, těš se doma.“………… „Už abychom byli zase doma. Potřebuji u sebe Edwarda, ty jeho oči, potřebuji ho blízko u sebe, bolí mě srdce když není se mnou.“……….. „Snad nás nikdo nepozná.“

Hlasy. Mučení. Ostrá bolest. Pravou dlaň jsem si přitiskla na spánek a se vší silou se ho snažila zamáčknout. Mít upíří sílu tak bych si nejspíš rozrazila lebku. Jsem zmatená a vyděšená. Ty všechny hlasy. Bože.

Ty hlasy…….Hlasy Emmetta, Rosalie, té nové upírky a hlas Esme. Moc dobře jsem je znala a byly mi blízké jako můj samotný. Projížděly mou hlavou jako ty nejostřejší nože. Přímo a radikálně. Příval bolesti způsobil, že jsem zavřela oči, škubla jsem pravou rukou zpátky dolů a oběma rukama pak zmáčkla rukojeť křesla z obou stran. Prospekty se mi se šustěním vysypaly dolů na červený koberec.

„Mladá dámo, prosím.“ řekl ten pán vedle mě, musela jsem se přemoci a otevřít oči. Podával mi s úsměvem zpátky letáčky.

„Děkuji.“ zašeptala jsem tiše, vzala si od muže spadlé letáky a hodila je rychle do své kabelky, kterou jsem dostala předloni k narozeninám od maminky. Voněla kůží a měla jsem v ní neuvěřitelný nepořádek přesně jako Angela.

Rozhlédla jsem se kolem dokola a viděla, že všechny pohodlná křesla jsou již zaplněna. Po celém sále zazněl ostrý zvuk mikrofonu, projelo to celým mým tělem. Bolelo to……zase…….

„Vážené dámy a pánové!“ ozvalo se z reproduktorů všude po sále a já se zaměřila svým zrakem na pódium „Dovolte mi, abych u nás v Seattlu přivítal váženého doktora Carlislea Cullena!“ ozval se veliký potlesk.

Takový hluk nedělal dobře ani mým uším, ani mé hlavě. Třeštila mě jako by mi v ní vybuchla jaderná atomová bomba. Carlisle vystoupal k muži na stupínek a ujal se slova. Svým sametovým hlasem přednášel o dětské rakovině jater, neboli, jak jsem se vzápětí dozvěděla o hepatocelulárním karcinomu.

„Nejvyšší výskyt rakoviny u dětí je během prvního roku života.“ říkal „Neuroblastom je nejčastější kojenecká rakovina, která je následována leukemií a rakovinami centrálního nervového systému. Dívky i hoši mají v podstatě stejný průměrný výskyt rakoviny, ale ve většině typech rakoviny mají bílí kojenci podstatně vyšší výskyt rakoviny než černí. Relativní přežití pro kojence je velmi dobré u neuroblastomu, Wilmsova tumoru a retinoblastomu, ale ne pro většinu ostatních typů rakoviny. Dětské rakoviny obsahují, od nejčastějších po nejméně časté: neuroblastom, leukémie, centrální nervový systém, retinoblastom, Wilmsův tumor, embryonální buňky, sarkomy pojivové tkáně, hepatické, lymfomy, epiteliální……….“

Tohle byla pro mě naprostá španělská vesnice. Vůbec jsem netušila o čem to mluví. Ale to mi v žádném případě nevadilo. Seděla jsem s mírně otevřenou pusou, polštářky u prstů tiše klepala do levé rukojeti křesla, ale ani na jeden okamžik ho nespustila z očí. Byl to tak nádherný pohled. Sledovala jsem ho přes černou clonu brýlí, ale ani ta mi nezabránila vidět tu záři okolo něj. Vypadal jako anděl. Ne, on byl anděl.

Po dvou hodinách………………………..

Mírně jsem otočila hlavou doprava a znovu se podívala na Esme. Stále měla ve své ruce ruku upírky. Míra mého sebeovládání přetekla a slzy mi vyhrkly. Tekly mi proudem po tváři. Odtáhla jsem se ještě více k levé straně. Můj soused se na mě po očku koukal a mě to bylo nepříjemné. Naštěstí na mě nespustil příval všetečných otázek když zahlédl jak si z kabelky vytahuji balíček papírových kapesníčků. Rychle jsem jeden vytáhla a osušila si jím kapky na tváři.

Tak, řekla jsem si v duchu, tohle trýznění by už snad stačilo………jak je vidět, nic jim nechybí…….nic a nikdo……ani já…….Pravda je krutá, obzvlášť když se jí vyhýbáte seč můžete. Já jsem celý ten předlouhý půl rok doufala jak naivní pitomá holka. Pitomá pitomá pitomá!!! Co jsem si vůbec sakra myslela? Že tu uvidím Edwarda, Alice, Jaspera, Esme, Carlislea, Rosalii a Emmetta, jak truchlí pro obyčejnou ošklivou lidskou holku? Co jsem sakra čekala? Že mě budou na kolenou prosit abych jim odpustila, že mě opustili? Nechybím jim, už si na mě určitě ani nevzpomenou! Vyměnili mě za tu hnusnou upírskou mrchu! Bože jaký já mám vztek……Nejradši bych jí zabila a postavila se zpět na své místo k nim…….Nenávidím ji!!!!!

Z mých myšlenek mě vytrhl děsivý křik. Koukla jsem se po zvuku toho všeho zmatku a viděla černovlasou upírku jak leží v Emmettově veliké náruči a němě zírá do stropu. Rychle se kolem ní shlukly ostatní upíři. Všude v sále se ozývaly vyděšené hlasy a ptaly se, co s dívkou je. Carlisle seskočil dolů z podia a vrhnul se k ní. Křik pomalu slábl až do úplného ticha. Čtyřčlenná upíří rodina se rozhlížela kolem dokola sálu. Rychle jsem od nich odvrátila zrak a chystala se zmizet. Ještě že jsou lidé tak zvědaví a nenechají si nic ujít. Muži a ženy z řad přede mnou začínali vstávat a já tak měla volnou cestu k východu, všichni se totiž hrnuli k podiu a já mohla v klidu odejít ven. Otočila jsem se na podpatku a rychlým krokem vyšla z levého východu.

Chtělo se mi hrozně na záchod, takže když jsem míjela toalety, rychle jsem do nich vplula. Opět jsem šla až do zadní kabinky, zamkla za sebou  a vykonala svou potřebu.

Bouchnutí dveří. Někdo vkráčel do místnosti.

„Rosalie prosím podívej se, jestli tady někdo není.“ zašeptala žena a já v ní poznala Esme. Rychle jsem zvedla nohy z podlahy a přestala dýchat. Strachem jsem se nezmohla už ani na to, abych se třásla. Viděla jsem z pod dveří stín, ale naštěstí nikdo do dveří nebouchl.

„Nikdo tu není.“ řekla teď už nahlas Rosalie.

„Bože Violet, co se ti stalo?“ zeptala se mateřským hlasem Esme.

„Já nevím……Bylo mi dobře a pak jsem najednou ucítila všude po těle hroznou bolest…….Bylo to jako při přeměně, jakoby mě někdo pálil zaživa.“ vzlykla.

„Esme“ řekla Rosalie „Já jsem ale nikoho necítila, žádný upír mimo nás pěti tady není.“

„Já vím, taky jsem nikoho necítila, je to zvláštní…….Prosím podívej se jestli stojí Emmett přede dveřmi a pokud ano, řekni mu, ať zavolá hned Edwardovi a Alici………Musí nás co nejrychleji vyzvednout.“

„Už jdu.“

Edward, Edward, Edward!!!!!!!!! V hlavě mi poletovalo jeho překrásné jméno…….Slyšela jsem ladnou chůzi, byla jako šepot a pak bouchnutí dveří. Rosalie byla pryč.

„Violet zlatíčko, to bude v pořádku, uvidíš.“

„Už mi je lépe. Cítím se jako před tím. Ale bylo to hrozně zvláštní.“

„Neboj se, nedovolili bychom nikomu, aby ti ublížil.“

„Děkuji.“

„Přijede Edward a ten ti pomůže.“

„Už se mi po něm stýská a to jsme byli od sebe pouze jeden den.“

„Esme!“ slyšela jsem hlas Rosalie „Emmett mluvil s Alici, jedou hned s Edwardem sem, máme čekat dole před schody na parkovišti.“

„To je dobře.“ povzdechla si s úlevou Esme „Pojďme ven.“

Slyšela jsem ještě nějaký zvuk, který jsem nemohla rozeznat a pak jak tichým krokem jdou ven z místnosti. Chvilku jsem počkala, abych se ujistila, že budou i pryč od dveří. Měla jsem na sobě kapičky potu. Sundala jsem si sluneční brýle z očí, odmotala trošku bílého toaletního papíru a utřela si jím čelo.

Edward přijede! Edward přijede! Sakra, bude tady, uvidím ho! Honilo se mi hlavou……Teď ke mně ale dolétly i další slova……„Přijede Edward a ten ti pomůže.“………„Už se mi po něm stýská a to jsme byli od sebe pouze jeden den.“……….to znamená……..to znamená jen jediné……….

Stoupla jsem si rychle na nohy a odemkla. Chtěla jsem tak strašně moc pryč!!!!!! Chybně jsem se opět koukala do země a ne před sebe. Kdy se konečně naučím koukat se na cestu před sebou?!

Přivítalo mě překvapení v podobě černovlasé upírky sedící na umyvadle před zrcadlem. Violet, tak ji oslovovaly. Vzhlédla ke mně a v očích se jí zablesklo. Neměla zlé oči, jen ustrašené. Rychle seskočila z umyvadla a podívala se na mě. Koukaly jsme se do očí a ani jedna se na nic neptala. Nakonec přece jen promluvila první ona.

„Ty oči……….“ zašeptala……. V krku se mi objevil obrovitánský knedlík a nemohla jsem promluvit i kdybych chtěla……….

„To jsi zase ty?“ zeptala se.

„Pardon.“ zamumlala jsem ze sebe stěží.

„Myslela jsem, že jsme tu samy…… Proč si se schovávala?“

„Já se neschovávala.“ řekla jsem o něco hlasitěji „Nechtěla jsem rušit.“

„Vůbec tě necítím.“ řekla s údivem „Ani jedním způsobem.“ zašeptala si spíš sama pro sebe.

Dělala jsem pitomou, rychle se od ní odvrátila a vypochodovala ven. Na chodbě jsem si nandala sluneční brýle na oči, sundala boty na podpatku a šla jen v silonových ponožkách. V levé ruce jsem držela boty a v pravé kabelku. Bála jsem se za sebe ohlédnou, nechci aby mě sledovala…….ale co jsem si tak mohla myslet? Bála se a určitě po mě půjde……..Vyběhla jsem ven z chodby a blížila se k východu z budovy. Na moment jsem se otočila abych se přesvědčila jestli běží za mnou, nebo jestli mě nechá v klidu odejít. Opět jsem nedávala pozor na cestu a vrazila jsem do………sakra……..magnet na potíže………Jasper.

„Pozor!“ řekl svým dokonalým hlasem a dotkl se mě na okamžik v pase.

„Promiňte.“ pípla jsem a rychle se od něj vzdalovala. Nedokázala jsem se mu ani pořádně podívat do očí. Tak blízko je mé vysněné milované sestry. Mluví spolu, cítí spolu, žijí spolu. Rychle jsem zahnala tyhle prokleté pocity a soustředila se na cestu.

Jeden schod – jeden dlouhý metr. Byla jsem už asi padesát schodů od dveří do kongresu, když jsem si dovolila otočit se. Nikde nikdo. Nehonila mě žádná upírka. No, kdyby mě vážně chtěla dojít, už by mě měla, takže jsem si jen oddechla a sedla si na jeden z kamenných schodů. Znovu jsem si obula ty nepohodlné vysoké boty a začala se pídit po telefonu……..

Ale komu chci v tomhle zatraceném stavu volat? Nikomu…….Znovu jsem hodila telefon do tašky a zvedla se ze země. Pomalým krokem jsem se soukala z jednoho schodu na druhý. Podívala jsem se dolů a zjistila, že mě jich čeká ještě sakra hodně……..

Úplně dole v mém zorném poli se mihla ta nejdokonalejší bytost na celém světě…….. Přestala jsem dýchat…….Edward…….Rychle jsem se otočila a chtěla od něj co nejrychleji utéct, ale………Ta neuvěřitelná touha po jeho pohledu, po jeho očích……. Zmohla mě……..Pokud mě necítila Violet, ani on by nemusel……. Mimo to, ani Jasper mě necítil……..a ten mě znal dokonale……. Zvláštní……..

Šla jsem krůček po krůčku, zdolávala jeden schod za druhým a blížila se ke svému ukradenému srdci……..Prohlížela jsem si lásku své existence přes tmavé brýle………Byl naprosto dokonalý……..Stál opřený o své stříbrné volvo a povídal si s Emmettem……… Na sobě měl světle modré džíny, takové ty moderní, trochu schválně ošoupané a košili……košili měl v barvě půlnoční modři……Tak mu to slušelo……Chtěla bych se rozeběhnout a vletět mu do náruče ale..….Byla jsem jen pár metrů od něj…….nikdo z nich mi nevěnoval ani kousek pozornosti……..Stáli při sobě tak, jak by rodina měla a čekali na nový článek…….na Violet……..Zhruba deset schodů, téměř deset dlouhých metrů…….Chtěla jsem si sundat sluneční brýle, abych viděla barvu jeho překrásných očí…….určitě měly pořád barvu rozteklého bronzu…….dychtila jsem po jeho pohledu…….

Ve volvu seděla Alice, hlavu měla mírně opřenou o dlaně a vykukovala z okénka. Koukala mým směrem a najednou se usmála, myslela jsem si, že na mě, že má nějaké vidění a vidí MĚ, ale když jsem se za sebe ohlédla, viděla jsem, jak za mnou jdou Jasper s Violet. Můj krok se zastavil, mé dýchání se zastavilo, mé celé bytí zastavilo…….. Slyšela jsem Violetin tichý hlas…….Jasper se na mě letmo podíval a předešel mě. Violet zastavila u mě………

„Kdo jsi?“ zeptala se se zájmem v očích.

Chvilku jsem mlčky stála a pak prostě řekla: „Nikdo, vůbec nikdo.“

V očích se jí něco mihlo, ale nepoznala jsem co………„Jsi zvláštní nikdo.“

„Jsem jen člověk……jako ty.“

Usmála se a dala tak na výslunní své dokonalé bílé zuby. „Člověk.“ otočila se a odešla.

Stála jsem tam sama a dívala se za jejím stínem. Dovolila jsem si ten krutý pohled. Vběhla rovnou Edwardovi do náruče. Oba se na sebe krásně usmáli a drželi se v náruči. Bože. Myslela jsem, že nemám srdce, že nemám nic……ale něco ve mě ještě muselo zůstat, protože jsem cítila, jak ve mně všechno puká…..

Otočila jsem se a šla daleko od svého bytí, od svého života……… Musela jsem si to přiznat, jsem naprosto zničená. Do této doby jsem měla alespoň naději, doufání…….. drželo mě to při životě…….ale co mám teď?

Edward má novou lásku. Moje rodina má novou lásku. A já? Já jsem mrtvá.