Víc, než já sám

Kapitola 15. - Seattle

(ze série Vzpomínek)

16.2.2006

Autorka: Marky

Podívala jsem se z okénka do jasného rána a uviděla po dlouhé době městskou krásu. Povolenou rychlostí jsme sjížděly autem z horní silnice dolů do města. Seattle. Město života, příležitostí a všemožných hříchů. Takhle zvysoka vypadal jako přeplněné mraveniště s různě vysokými horizonty. Stovky mrakodrapů, tisíce domků, milióny lidí. Mým tělem prolétlo nadšení z toho všeho očekávání, které by mělo přijít. Musí mi to vyjít. Musí. Uvidím je. Všechny!!!!!!…….

„Naivko! Budeš ráda když uvidíš Carlislea, nic víc si neslibuj!“ zařval neúprosně můj hlas v hlavě.

Dobře, jen Carlisle. Nebudu čekat nic víc. I on by mohl trošku sešít tu hlubokou bolestnou ránu po Edwardovi. Potřebuji vidět někoho, s kým ON je, někoho, s kým ON mluví, někoho, koho se ON dotýká. Nebo je to prostě potřeba vidět po tolika měsících upíra…….

Je to všechno zvláštní, ale cítím jako bych opravdu potřebovala potkat upíra, kohokoliv. Když jsem tenkrát v lese potkala Victorii, strachy jsem se celá třásla, ale zároveň se ve mně něco uklidnilo.……..

„Máš přesnou adresu toho kongresového centra?“ zeptala se Angela.

„Jo, někde v tašce.“

Otočila jsem se na sedadle pro spolujezdce, klekla si a rukou šátrala po zadním sedadle. Sportovní tašku jsem měla úplně vzadu a stálo mě to pěkné úsilí, než se mi dostala pod ruku. Vytáhla jsem ji k sobě dopředu a usilovně hledala letáček s informacemi týkající se Carlisleova semináře.

„Tady to mám!“ křikla jsem zvesela a začala nahlas číst „Hlavní kongresové centrum, 6004 Ave Streett.“

„Hm……nevím kde to přesně je, ale kousek tady po hlavní je benzínová pumpa s informacemi a vedle je hned Mc Donald’s, docela dobré místo na převlečení. Tam by jsme mohly zastavit, co říkáš?“

„Super!“ zajásala jsem.

Moje nadšení bylo viditelné. Oči se mi po dlouhé době rozzářily očekáváním a schránka po mém srdci začala tiše přeskakovat ze strany na stranu. Už jsem skoro zapomněla jaké je to – těšit se na něco. Na tváři se mi vyčaroval úsměv.

Otevřela jsem okénko a do auta vlétnul vzduch. Byl trošku cítit smogem, špínou a prachem. Vůbec mi to nevadilo a nadšeně jsem se vytáhla ven. Vlasy se mi rozlétly do všech možných stran a chladný vzduch mě studil do obličeje. Rukama jsem mávala ze strany na stranu. Zavřela jsem oči a představovala si, že sedím na Edwardovi a běžíme společně lesem. Dřív jsem se jeho běhu strašně bála, teď vím, jak jsem byla hloupá. Byla to jedna z nejlepších věcí, které jsem díky němu poznala.

„Bello!“ zakřičela na mě Angela „Dávej pozor ať ti něco nenarazí do hlavy!“ a smála se.

Chvilku jsem ještě setrvávala v poloze letu, vychutnávala si ten pocit volnosti. Pak jsem se vrátila zpět na sedadlo a přivřela trochu okénko, pořád jsem chtěla, aby v autě poletoval městský vánek.

„Nezlob se, ale já se tak těším! Angelo! Uvidím Carlislea!“ uvidím upíra! Začala jsem se hloupě vrtět na sedadle a smála se jak pitomá.

„Ty jsi vážně blázen Bello!“

Jen jsem se na ni otočila a usmála se víc. Ano! Jsem blázen! Blázen do Edwarda a do všech upírů na světě! Nemůžu se dočkat až Carlislea uvidím. Snad i pocítím tu jeho úžasnou sladkou vůni, z dálky uvidím jeho krásné zlatavé oči………

Zahlédla jsem veliké, jasně žluté M. Blížily jsme se k pumpě. Angela zabočila doprava a zaparkovala. Sáhla jsem po tašce a vysoukala se i s ní z auta. Městský vzduch mě teď ovinul celý. Zhluboka jsem se nadechla a pak vydechla. Bylo mi dobře.

Slyšela jsem bouchnutí dveří. Angela už stála před autem a držela v ruce svou sytě červenou kabelku. Byla v barvě krvi. Dneska mi všechno připadá jako znamení…..Všechno mi připomíná upíry……

„Tak kam? První informace a pak snídaně, nebo naopak?“

„No.“ odpověděla jsem „Lepší by byly informace a pak snídaně. Při ní to můžeme všechno probrat.“

„Tak jo……Víš co? Dej mi ten leták s adresou, já tam zajdu a všechno zjistím. Ty se běž zatím převléknout do toho super sexy oblečku.“

„Super sexy oblečku?“ zopakovala jsem „No nevím.“ usmála jsem se na ni a otočila se.

Blížila jsem se k toaletám. Nemám zrovna dvakrát v lásce veřejné záchodky, ale v tuhle chvíli jsem neměla jinou možnost jak se převléknout a podívat se na sebe do zrcadla.

Rozrazila jsem dveře a vzápětí ucítila vůni citrónů. Aspoň že tak. Vlezla jsem si do kabinky nejvíc vzadu, zamkla za sebou na petličku, toaletní víko zavřela a hodila na něj sportovní tašku. Rozepnula jsem zip a začala prohrabávat věci. Napřed se musím svléknout. Bunda letěla dolů, za ní hned mikina s kapucí i tmavě modré triko. Rozepnula jsem si knoflík u kalhot, poté zip – už byly ze mě. Ponožky jsem zachumlala do sebe a odhodila je na kachlíkovou podlahu v barvě červeného vína. Byla jsem jen v bílém spodním prádle, ale bylo mi najednou hrozné horko. Všimla jsem si, že mám nějaké nafouklé břicho. Nervozita dělá opravdu své.

Začala jsem vytahovat oblečení pro Abigail Parkerovou. Oblékla jsem si sněhově bílou košili s krátkými rukávy. Knoflíčky jsem nezapínala úplně až ke krku, přece jen mi je dvacet osm let. Musím být……jak řekla Angela…….sexy. Kdyby se na mě někdo koukal trošku z výšky, viděl by mou krajkovou podprsenku. Na halenku jsem si oblékla tmavě modrý svetr, zapnutý pouze na třetí a čtvrtý knoflíček. Černé silonkové ponožky čekaly až je opatrně natáhnu po chodidlech. Začala jsem levou nohou a s úsilím držela rovnováhu. U pravého chodidla jsem takové štěstí neměla a neudržela ji. Zavrávorala jsem a upadla na toaletu a mou tašku. Rukou jsem do ní zajela a dlaní rozbila umělohmotnou krabičku od mých nových slunečních brýlí. Cítila jsem jak se mi střepy z umělohmotné krabičky zařezávají do ruky. Krev. Okamžitě jsem ji cítila. Rychle jsem vytáhla ruku z tašky a uviděla rudě červenou krev vytékající z ran dlaně. Odemkla jsem rychle kabinku a vyřítila se ven k umyvadlu. Naštěstí jsem tu byla sama, bylo by opravdu vtipné, kdyby mě někdo takhle viděl. Polonahou………..Rychle jsem otočila kohoutkem a ruku vložila pod proud ledové vody. Chtěla jsem uhnout pohledem od té smršti červené krve, věděla jsem, že mi bude zle a mdlo, ale překvapila mě má reakce. Vůbec mi nebylo zle, právě naopak,  líbil se mi ten pohled. Proboha co to se mnou je? Rychle jsem zatřásla hlavou.

V tom se otevřely dveře. Naštěstí to byla Angela.

„Co se ti stalo?“ vykřikla ustrašeně.

„Neudržela jsem rovnováhu a spadla na tašku kde jsem měla umělohmotnou krabičku s brýlemi. Ta se rozbila a střepy z ní se mi zabodly do dlaně.“ přiznala jsem potupně.

„Asi nemáš nějakou náplast, co?“

„Ne, to tedy nemám.“

Angela chvilku hledala ve své kabelce a vytáhla balíček papírových kapesníčků.“

„Děkuji.“

„Ukaž, pomůžu ti.“ natáhla se po mé ruce a přitiskla mi na dlaň asi pět měkkých papírových kapesníčků.

„Nevím jak se teď doobléknu.“

„S tím ti taky pomůžu.“ usmála se „Asi by bylo dobré hned teď než sem někdo vtrhne.“ dodala vzápětí.

Došly jsme zpátky ke kabince, Angela smetla z víka toalety mou tašku a natáhla se po mé jedné silonové ponožce a černých kalhotách.

„Sedni si a jen si přidržuj ty kapesníky na dlani.“

„Dobře.“ pípla jsem a pořád víc a víc cítila vůni své krve.

Angela mi natáhla ponožku, pak jsem si stoupla a opřela se zády o zeď. Zvedla jsem levou nohu, pak pravou a Angela mi pomalu soukala kalhoty nahoru k pasu.

„Hm……Bello…….“

„Ano?“

„Kdy jsi měla naposledy ty kalhoty? Mám takové tušení, že už to nějakou dobu bude, co?“

„Cože?“

„Nejdou mi zapnout.“ vyprskla smíchy.

Rychle jsem se podívala dolů a viděla Angeliny ruce jak bojují s okraji mých kalhot. Bohužel i kdyby bojovala sebevíc, dobrých pět centimetrů černé látky chybělo.

„Jak to? To snad není pravda. Byly mi dobře, před…….“

„Před?“

„Asi před půl rokem.“ odpověděla jsem a jasně se mi objevila vzpomínka, kdy jsem tyto kalhoty měla naposledy. Bylo to když jsem jela k Edwardovi na oslavu. Myslela jsem, že tam bude mít celou rodinu, ale překvapil mě soukromým večerem. Tím nejkrásnějším večerem v mém životě. Rychle jsem zahnala tu bolestivou vzpomínku.

„To už ale nějaká doba je.“

„Angelo myslela jsem si, že mi budou spíš dost velké a ne malé. Sakra, co teď budu jenom dělat?“

„Bello uklidni se, máme času dost. Je půl deváté, seminář začíná v deset. Odtud se ke kongresovému centru dostaneme asi tak za dvacet minut, takže pořád máme čas ti obstarat kalhoty. Hlavně se uklidni a dýchej.“

„Dobře, takže co teď?“ strachem se mi třásl hlas.

„Sedni si, obuji ti tenisky. Pak ti zabalím všechny tyhle věci a autem sjedeme do centra. Od devíti mají otevřené obchody, někam zaskočíme, koupíme je, ty si je oblékneš a odvezu tě za Carlislem. Hlavně klid a dýchej.“ řekla znovu a mile se usmála.

„Angelo opravdu ti moc a moc děkuji.“

„Nemáš za co.“

Tenisky jsem měla nazuté, všechny svoje krámy v tašce. Vyšly jsme z toalet a zamířily si to rovnou k autu. Sedla jsem si pohodlně do auta a podívala se na krvácející ranky. Krev mi už přestala téct. Opatrně jsem schumlala kapesníky do jedné velké červené koule a hodila ji do své tašky. Dlaň jsem otevřela do vzduchu a nechala ji volně dýchat. Trochu mě v rankách štípalo, ale v klidu jsem to vydržela. Už jsem ve svém životě zažila větší bolest………

„Zastavíme se ještě někde v lékárně pro náplast.“

„Omlouvám se Angelo, ani jsme nestihly tu snídani.“

„Tys ji nestihla!“ uchechtla se „Já se najím až budeš sedět na té nudné přednášce, i když……..nevím jestli bude nudná pokud ji přednáší někdo takového formátu jako je doktor Cullen.“

„To si piš, že nebude!“

Vydaly jsme se po hlučné silnici směrem k centru. Začala mnou prostupovat nervozita, že nic nestihnu. Chtěla jsem zahnat tyhle ošklivé myšlenky a tak jsem zavřela oči. Hlavou mi prolétla vzpomínka na Alice. Tohle by se jí určitě líbilo. Jet na nákupy do Seattlu, celý den brouzdat po krámech a přehrabovat se ve značkovém oblečení a luxusních parfémech.  Parfém, musím na sebe něco nastříkat, jinak mě ucítí. To si nemůžu dovolit. Nesmí mě ucítit ani zahlédnout……Co by si jen o mě pomyslel?

„Angelo nemáš nějakou voňavku? Já vážně s sebou nic nemám.“

„Nemám.“ odpověděla sklesle „Ale vlastně…….podívej se mi do kabelky.“ řekla vzápětí „V sobotu jsem byla s Benem v Olympii a chodili jsme spolu po obchodech. Nějaká hosteska u parfumérie mi dala vzoreček nové vůně od Oscara de la Renty, mám za to, že jsem ho dala do kabelky a už nevyndala, takže by tam někde měl být. Třeba ti to bude vonět, klidně si to celé na sebe vyplácej……..“

Natáhla jsem se po její krvavé kabelce, otevřela ji a začala se v ní přehrabovat. Jako každá normální žena tam i Angela měla neuvěřitelný nepořádek. Peněženka, mobil, asi tři balíčky s papírovými kapesníky, tužku, hnědý diář, balíček žvýkaček, které byly rozsypané všude po dni kabelky…….ach tady…….malilinkatá růžová lahvička s vůní. Vyndala jsem ji a zadívala se na název – Sola de la Renta. Odtrhla jsem umělohmotnou zátku a naklonila lahvičku. Trošku obsahu z ní jsem vylila na své zápěstí a rozprostřela si vůni i na druhé. Pak jsem vůni dala na prst a ten ji umístil i za levé a pravé ucho. Vůně zalila celé auto. Parfém byl takový průzračný, svěží a svůdný. Měl květinovou vůni a také jsem cítila mandarinku. Moc se mi líbil.

„Je to krásná vůně, asi si ji pořídím.“ povzdechla jsem si.

„Jo to je, ale nejde mi do hlavy čím jsi to voněla ty.“

„To já ale také nevím. Možná to je aviváž, peru v ní teď všechno oblečení.“

„Možná…….Už jsme tady.“

Vjížděly jsme do veliké monstrózní stavby. Parkoviště bylo veliké a chladné. Po třech minutách objíždění kolem dokola jsme našly volné parkovací místo. Angela při parkování klela, musela jsem se smát.

Chytla jsem tašku s věcmi, rychle vyšly z auta a řítily se do výtahu. Angela v celé své kráse a já v nedopnutých kalhotách. Ještě že jsem měla dlouhou bundu…….

„Angelo ty chodíš s Benem?“ zeptala jsem se překvapeně. Až teď jsem si vzpomněla na to, že říkala: „V sobotu jsem byla s Benem v Olympii a chodili jsme spolu po obchodech.“

„No ano, asi jo.“ odpověděla a při tom se začervenala.

„To je super, ne?“

„Mám ho opravdu moc ráda. Sice občas říká a dělá kraviny, někdy mě to dost rozčiluje, ale to dělají všichni kluci, tak co……..“

Musela jsem se zasmát nahlas…….

Vystoupily jsme z výtahu do třetího patra. Veliké digitální hodiny uprostřed prostranství ukazovaly, že je právě za pět minut devět. Všude už pochodovalo docela velké množství lidí. Muži, ženy, děti. Všichni nervózně nahlíželi do obchodů a čekali na vytažení železných rolet, aby se mohli dostat co nejrychleji dovnitř.

„Tak kam?“ zeptala se mě.

„Já nevím, nikdy jsme tu nebyla. Nějaký typ?“

„Pořád chceš černé kalhoty?“

„Jo, potřebuji něco co se bude hodit ke zbytku tohohle oblečení.“

„Dobře.“

Angela mě chytla za ruku a vlekla mě za sebou jako ocásek. Ještě že jsem měla stále na sobě ty tenisky, nedokážu si představit, jak bych cupitala po těch jehlových podpatcích.

Zalezly jsme do obchodu, který by i Alici vyrazil dech. Všechno tu bylo z přírodního dřeva, regálky, ramínka, kabinky na zkoušení i pult, za kterém stála mladá usměvavá prodavačka. Mohlo jí být tak dvacet pět let, jen o trochu vyšší než já. Blonďaté vlasy módně sestříhané do mikáda, zelené oči a bezchybná pleť. Byla oblečená do luxusních hadříků od sebe z obchodu.

„Dobrý den“ oslovila nás „Mohu vám s něčím pomoct?“

Angela se hned ujala slova „Potřebujeme černé kalhoty, a to co nejrychleji, dost spěcháme.“

„Ovšem, to nebude problém.“ podívala se na mě „Slečno…….velikost 6?“

Usmála jsem se „Spíš asi 8.“

„Žádný problém, jděte do kabinky a já za vámi hned s něčím přijdu.“

Všimla jsem si jejího jména na cedulce – Joanna……..Odešla jsem do kabinky a zatáhla za sebou těžký tmavě hnědý závěs. Dopadal až na zem, takže na mě nemohl nikdo vidět. Rychle jsem ze sebe sundala malé kalhoty a čekala na nové.

„Bello tady máš! Rychle si je vyzkoušej, já jdu zatím vedle do lékárny pro tu náplast.“

Podala mi černé mírně lesknoucí kalhoty z velmi příjemného materiálu. Opatrně jsem si je navlékla, dávala jsem pozor na ruku, ať mi nezačne znovu krvácet.

„Slečno jak vám sedí? Chcete přinést ještě nějaké jiné?“ zeptala se prodavačka starostlivě.

„Ne ne, myslím, že tyhle mi padnou výborně.“ odhrnula jsem závěs a vyšla ven. Světlo bylo lepší a zrcadla venku větší, mohla jsem se na sebe podívat ze všech stran.

„Moc vám sluší, opravdu.“ usmála se Joanna.

„Děkuji…….ale…….vypadám na osmadvacet?“ zeptala jsem se nervózně.

„Prosím?“ zeptala se mě zmateně.

„Jestli vypadám na dvacet osm let.“ zopakovala jsem ještě s větší nervozitou v hlase.

„No……chce to boty na podpatku, vlasy máte…….tak trochu zacuchané, chce to pořádně rozčesat a dát do nějakého uzlu. Make-up, potřebujete nutně make-up.“

„Pomůžete mi? Je to pro mě hrozně důležité.“ prosebně jsem se na ni zadívala.

„Kolik máme času?“

„Asi deset – patnáct minut.“

„Fajn, to stihneme. Ale boty……“

„Ty mám tady v tašce!“ rychle jsem se sehnula a vyndala boty.

„Ty jsou výborné.“ usmála se „Rychle si je obujte, ten pásek, co patří ke kalhotám si sundejte! A tedy upřímně, ta košile s tím svetrem…..nechcete ještě i to nové?“

„Když mi vyberete něco rychle, tak klidně!“ je to opravdu dobrá obchodnice, ale co……dlouho jsem si nekupovala žádné oblečení a dnes ho nutně potřebuji, pár dolarů sem, pár dolarů tam……….

Pět minut trvalo, než jsem se obula, svlékla ze sebe košili a svetr. Joanna mi mezitím přinesla nádhernou košili v nachové barvě. Měla tříčtvrteční rukávy a knoflíčky byly z perel, vypadaly tak opravdově……..

Chtěla jsem se na sebe podívat do zrcadla, ale Joanna mě popadla za zdravou ruku a vedla mě k sobě na stoličku.

„Dejte si ty vlasy hned do gumičky“ řekla rázně „A sedněte si.“

„Nevím jak vám poděkovat.“

„Ještě nemáte za co, musím vám udělat něco s těmi vlasy, kéž bych je měla pod co schovat, nemám tady vodu ani fén…….nic…….“

„Mám takový pěkný pletený baret.“

„Kde ho máte?“ zeptala se rychle.

„Tady v tašce.“ prohrabávala jsem se taškou, dávala pozor na střepy. Baret byl daný do igelitové taštičky. Vytáhla jsem ho a viděla na něm ještě visačku z obchodu. Bázlivě jsem se na Joannu usmála.

„Ten vypadá dobře……a s obličejem, musíme vám udělat něco s tou bílou pletí, ještě že mám vizážistický kurz.“ mrkla na mě.

Zavřela jsem oči a jen cítila, jak mi Joanna maže něco na obličej. Vonělo to jako čerstvá okurka. Byla jsem celá nervózní jestli všechno stihnu…….

Po dalších pěti minutách týrání mého obličeje a hlavně vlasů mi zaznělo v uších:

„Hotovo!“ vykřikla s nadšením Joanna.

Otevřela jsem oči a chtěla se jít na sebe podívat. V tom se objevila i Angela.

„Páni Bello! Jsi naprosto překrásná! Moc ti to sluší!“

„Povedlo se mi to, že?“ přitakala Joanna.

„To tedy ano! Počkej Bell, ještě než se na sebe půjdeš podívat, zalepím ti tu ruku.“

Přišla ke mně a začala mi náplastí lepit ranky.

Podala jsem Angele šekovou knížku a poprosila ji, aby to šla zaplatit za mě. Byla jsem teď nervózní naprosto ze všeho. Jak vypadám? Stihnu to?

Došla jsem k zrcadlům a nevěřila svým vlastním očím……….Viděla jsem mladou elegantní dámu ve francouzském stylu. Hnědé vlasy měla všude dokonale uhlazené do pěkného drdolu vzadu, na hlavě měla černý pletený baret směřovaný k levé straně dolů. Pleť byla dokonale sjednocená do zdravého tónu, nikde žádný červený ani narůžovělý flíček. Oči měla orámované černou tužkou, řasy podtržené černou řasenkou. Rty byly v barvě rudého vína, přesně ten stejný barevný tón jako její nová košile. Košile byla upnutá a dělala ji pěkný štíhlý pas. Černé lesknoucí kalhoty s puky. Celek uzavřely černé boty na vysokém jehlovém podpatku.

Uznala jsem, byla hezká……Já byla hezká…….No tohle…….

„Páni.“ pípla jsem nevěřícně.

„Dvacet osm let, slečno Swanová.“ usmála se Joanna.

„Jste kouzelnice, vážně. Já jsem hezká!“

„Jste nádherná!“

„Bello, vážně ti to moc sluší. Mohla bys projít okolo Carlislea a nepozná tě.“

„Bože, kolik je vůbec hodin?“ zvolala jsem ustrašeně.

„Musíme jít, ale uklidni se, je to odtud kousek.“

Obrátila jsem se zpátky k Joanně.

„Děkuji, opravdu strašně moc děkuji, jste úžasná!“

„Není vůbec zač, držím pěsti ať je to cokoliv.“

Otočila jsem se zpátky k Angele, držela v rukou mojí sportovní tašku kde byly naházené všechny moje věci.

„A nezapomeňte na sluneční brýle!“ křikla ještě Joanna.

Nesnáším boty na podpatku, ale pro tuto příležitost to byla nutnost. Snažila jsem se nemyslet na to nepohodlí a soustředila se jen na rychlou cestu do kongresového centra.

Angela jela rychle, určitě ne podle předpisů. Na křižovatce naskakovala červená, Ang ji v klidu projela. Nepustila ani jednoho chodce, který si tak usilovně přál přejít přes silnici. Za pět minut deset, žaludek jsem měla stažený a chtělo se mi zvracet. Byla to šílená jízda, ale díky Bohu jsme už parkovaly.

„Takže.“ řekla Angela a podívala se mi do očí „Abigail Parkerová, dětská lékařko z New Yorku, ty to zvládneš! Uvolni se a dýchej. Můj mobil máš…….jakmile to skončí, nebo prostě až budeš chtít ať tě vyzvednu tak mi zavolej. Já se jdu najíst a pak potulovat po obchodech, přece nepojedu ze Seattlu s prázdnou.“

„Dobře.“

„Bello to zvládneš, nemáš se čeho bát. I kdyby si byla na metr od Carlislea…….ne i na metr od Edwarda, nikdo tě nepozná. Jsi překrásná, voníš novým parfémem, a opravdu nevypadáš na osmnáct. Na…..“ a podala mi černé sluneční brýle.

„Můžeš si je klidně nechat i po dobu přednášky, budou tam určitě zářivky a ty nedělají očím dobře, vymluv se když tak na to……“

„Ani nevím jak ti za tohle všechno poděkovat.“

„Je to skvělá dámská jízda, nemusíš mi děkovat, opravdu si to užívám.“

„Stejně…….moc to pro mě znamená, děkuji.“

„Bello měla bys už jít……je za tři minuty deset.“

„Jasně, už běžím.“

Zvedla jsem se ze sedadla a vzala černou kabelku s peněženkou, mobilem a balíčkem papírových kapesníčků, které mi Angela podstrčila.

„Nezapomeň ještě zavolat Jacobovi!“

„Děkuji, na to bych úplně zapomněla.“

„Drž se!“ křikla a pak už jsem slyšela jen vrčení motoru od auta.

Vzhlédla jsem vzhůru. Obrovská budova rozprostírající se asi po šesti tisících metrů čtverečních. K hlavnímu vchodu mi to zabere ještě nějakou tu minutku, desítky malých schůdečků mi dá pořádně zabrat. Pomalým vrávoravým krokem jsem šla po schodech ke kongresu, při tom si vytáhla telefon z kabelky a vytáčela Jacobovo číslo……Nikdo mi to nezvedal, byla jsem ráda…….čekala jsem dál až se to přepne na hlasovou schránku.

„Ahoj Jaku, tady Bella………jsem v Seattlu a v pořádku……jdeme s Angelou nakupovat…….dávej na sebe prosím pozor…….mám tě ráda.“

Červeným tlačítkem jsem ukončila hovor, už jsem byla u mohutných dveří vchodu. Vešla jsem dovnitř a rozhlížela se po informacích. Úplně vzadu stál veliký informační stánek s bílou cedulí, na které bylo vytištěno: “16.02.2006 od 10:00 přednáška doktora Carlishlea Cullena“.

Snažila jsem se jít se vztyčenou hlavou a sebevědomě. Chůze na podpatcích mi také již nedělala problémy …….když se chce, tak to jde……Došla jsem ke staršímu pánovi v elegantní šedém obleku, když si všiml mé přítomnosti, vzhlédl a usmál se na mě.

„Dobrý den.“ a snažila se o úsměv, který vždycky dělala Alice, když něco chtěla „Jmenuji se Abigail Parkerová a jdu na přednášku doktora Cullena.“

„Dobrý den slečno Parkerová, jste prosím na seznamu?“

„Zajisté“ odkašlala jsem si „Místo mám rezervované od pana Bruce Harrella.“

„Ano ano, už vás vidím. Mám od Bruce poznámku, že jste až z New Yorku. Když se pan doktor Cullen dozvěděl, že má o jeho seminář zájem i dětská lékařka z tak daleka, poprosil mě, abych vám sehnal místo blíže k němu a hlavně by si s vámi rád po semináři osobně pohovořil.“

„Prosím?“ zeptala jsem se ohromeně.

„Pan Cullen by s vámi rád hovořil. Na konci semináře k němu jednoduše přijdete a oznámíte mu vaše jméno. Místo, které vám bylo určeno jsme dali někomu jinému a vy si půjdete sednou do popředí. Pátá řada od pódia, levá strana, hned první křeslo. Tady máte ještě nějaké materiály a můžete prosím následovat tyto zelené šipečky. Měla byste jít slečno Parkerová, přednáška bude přibližně za deset patnáct minut začínat.“ ukázal rukou a já se otočila ke směru, který mi ukazoval.

Šla jsem podél šipek a narazila na toalety. Radši bych si měla dojít, nevím jak dlouho to celé bude trvat. Rozrazila jsem s mírnou silou dřevené dveře a vešla dovnitř. Dívala jsem se dolů na podlahu a jen v poslední chvíli jsem si všimla, že někdo stojí u zrcadla a prohlíží se. Stála jsem tam jak přimražená, neschopna dalšího kroku. Dívka si mě všimla, otočila se mým směrem a zvedla obě obočí.

„Stalo se vám něco?“ zeptala se mě sametovým hlasem, když viděla jak na ni zírám.

Nebyla jsem ani schopna odpovědět. Byla překrásná. Koukala jsem na ni přes černé sluneční brýle a vdechovala její nádhernou sladkou vůni. Věděla jsem na sto procent, že je to upírka, cítila jsem to, vnímala jsem to.

„Hm…..ne, pardon.“ odpověděla jsem rozrušeně a snažila se o hlubší tón hlasu. Rychle jsem vklouzla do kabinky a zavřela za sebou dveře. Sedla jsem si a dýchala neobvykle rychle. Čekala jsem až uslyším bouchnutí dveří abych pak i já mohla odejít. Bože…….

Asi po třiceti vteřinách bouchly dřevěné dveře. Zvedla jsem se a šla si umýt ruce. Proud silně ledové vody mi dělal dobře.

Šla jsem dál po zelených šipkách až k hlavnímu sálu. Okolo mě chodili různí lidé, dost převažovalo pánské pohlaví. Muži v elegantních oblecích na mě s údivem koukali.

Došla jsem k hlavním dveřím od sálu a u pódia uviděla…………..