Edward Cullen

News

Edward Cullen

Víc, než já sám

Kapitola 14. - Cesta doufání

(ze série Vzpomínek)

16.2.2006

Autorka: Marky

Angela si myslí, že doháním spánek, ke kterému jsem se nemohla dostat dnes v noci. Ale nespím, mám pouze zavřené oči. Moje mysl jede víc než na sto procent. Třeští mě z toho hlava. Navíc mám pocit, že v ní stále trvá ta ukrutně bolestná bitva. Chci se toho zbavit, ale nevím jak. Bolí mě to čím dál tím víc. Nic mi na to nepomáhá, spánek, prášky……Proč?

Měla bych se cítit provinile kvůli Jacobovi, kvůli Charliemu, prostě kvůli všemu, ale necítím. Nedokážu myslet na lži a výmysly, které jsem jim v posledních dnech a hodinách napovídala. Ne teď. V tuto chvíli dokážu myslet pouze na jednu jedinou věc. Dneska uvidím Carlislea. Možná i ………… Doufat je přece lidské……….

Doufání. Nic jiného v tuto chvíli nemám. Všechny moje lži a prohřešky si omlouvám tím, že jsem zničená z Edwardova odchodu. Bude to téměř půl roku co jsem ho viděla naposledy. Moje paměť se ale zmást nedá. Jasně si pamatuji všechny jeho absolutně dokonalé detaily. Jeho božskou vůni, jeho překrásný úsměv, ty nejvlídnější a nejhodnější oči, jeho hlas, který mi pronikal do každé částečky těla. Ničí mě vzpomínka na jeho chladně spalující dotyk. Když si vzpomenu na tu noc, co jsme se spolu milovali. Nedokážu přestat myslet na ty nejjemnější dotyky, kterými mě zahrnoval.

Nedokážu zapomenout na nejkrásnější bytost v mém životě. A prostě doufám……….

Bože. Mám pocit že umírám. Srdce se mi bolestí a žalem svírá. Cítím ten strašně potřebný chtíč. Chci ho! Potřebuji ho! Je jako kyslík, voda, jídlo, co člověk potřebuje k žití. Já se všeho ochotně vzdám! Všem dám všechno! Jen mi ho prosím vraťte, jen mě dostaňte zpátky k němu! Vysílám své zmatené myšlenky Bůhví ke komu. Dovolávám se pomoci, ale od koho? Nikdo a nic mi nepomůže, musím to zvládnout všechno sama.

Nejsem ale už tak úplně sama, mám přece Jacoba. Moje dvouměsíční zářící osobní sluníčko, které využívám jen ke svému dobru. Je to špatné, víc než špatné. Miluje mě, jsem jeho všechno. Chce jen mě, věří v naši společnou budoucnost. Můžu mu ji ale poskytnout? Dokážu to? Jedno vím a to mě ničí ještě víc. Když ho opustím – zemře.

Když ho opustím……Opustila bych ho, kdyby mě o to Edward požádal? Co kdyby za mnou Edward přijel a prosil mě, ať se k němu vrátím. Odpustila bych mu? Vrátila bych se k němu? Věděla bych, že to Jacoba zničí, ale co bych udělala? Vím odpověď? Zůstala bych s Jacobem?

Tyhle myšlenky musím rychle zahnat. Edward se ke mně nikdy nevrátí. Vnitřní hlas mi uvnitř hlavy burácí a řve: „Nemiluje tě! Tak už to sakra konečně pochop!“

Životní dilemata a rozhodnutí. Nikdy jsem nebyla člověk, který by se trýznil, ničil, nebo totéž dělal druhým. Hlavně těm druhým, na kterých mu záleží. Nikdy jsem nemohla ovlivnit lásku k Edwardovi. To, že mu dám své srdce a to, že se do něj bezmezně zamiluji to jsem neovlivnila. Přišlo to samo. Nebylo to a pak to najednou bylo. Byla jsem celá jeho a nešlo se z toho vyprostit. Moje první rozhodnutí, které jsem mohla ovlivnit byla potřeba k Jacobovi. Ano potřeba, žádná horoucí láska. Lásku vlastně ani nemůžete cítit, pokud je vaše srdce pryč. Vzal mi ho Edward a nikdy mi ho zpátky nevrátí. Jacob měl moji životní potřebu a můj mozek. To, co zbylo z mého uvažování mi šeptalo, abych s Jacobem byla, dala mu šanci. On si ji zaslouží. Ale je tohle pro mě dobré?

Kéž by tu byl někdo nebo něco, co by mi dalo správný směr k budoucnosti. Někdo, kdo by mi zašeptal co mám dělat dál. Kam mám dál směřovat.

Pomalu otvírám oči, zvedám hlavu k Angele. Vidím, jak poctivě sleduje silnici a u toho si něco šeptem mumlá. Teprve teď si uvědomuji, že nám v autě hraje po celou cestu hudba. Potichu si zpívá. Kolik je vůbec hodin? Koukám na černou palubní desku a snažím se najít hodiny. Tyrkysové číslice na displeji křičí, že je právě sedmá hodina ranní. Po třech dlouhých hodinách jízdy v autě začínám cítit jak mám zkoprnělé tělo. V nohách a rukou mi silně mravenčí, je to nepříjemné až bolestivé, ale snažím se urputně myslet na jiné věci…….Za celé tři hodiny uvidím Carlislea, pokud tedy půjde všechno tak, jak bych si přála.

„Neříkej, že jsem tě vzbudila Bello.“ povzdechla si Angela, když mě uviděla s otevřenýma očima dokořán.

„Nevzbudila.“ usmála jsem se jak to jen šlo „Už jsem se vyspala až dost, byl to přirozený budící instinkt.“

„To určitě!“ prohodila úsměvným tónem „V noci jsi téměř oči nezamhouřila, takže pochybuji, že by jsi byla dokonale vyspalá.“

„Ale já jsem…….“

„Nespala.“ skočila mi do řeči „Měla jsi jen zavřené oči a pořád si se převalovala ze strany na stranu.“

„Máš pravdu.“ řekla jsem tiše.

„Jsi nervózní z toho dneška.“ nebyla to otázka, pouze jasné konstatování.

„Hrozně. Vůbec netuším, jak se dostanu dovnitř….. dělá mi to starosti.“

„Neboj, všechno to vyjde.“

„Doufám.“

„Až přijedeme do Seattlu, půjdeme se někam najíst? Mám strašný hlad.“

„Určitě, ale nevím jak na tom budu já. Mám pořád žaludek jak na vodě.“

„To je určitě tím vším stresem….. uvidíš, že to všechno dobře dopadne.“

„Snad jo, mám strach.“

„Bello?“

„Ano?“

„Nezlob se, nemusíš odpovídat, když nebudeš chtít, ale………. myslíš, že tam bude i Edward?“

„Doufám, že bude.“ řekla jsem pravdivě.

„Co budeš dělat, když tam bude?“

„To ještě nevím.“

„Co Jacob?“

„Miluji Edwarda.“ ale on nemiluje mě, prolétlo mi opět bolestivě hlavou.

„Já vím.“

„Nechci Jacobovi ublížit, ale……. mé srdce patří Edwardovi a pokud ho bude zase chtít, s tou největší láskou mu ho dám.“ jako kdybych nějaké srdce měla. Edward ho už dávno vlastní, pořád ho má, ale sebe! Sebe bych mu zase hned dala.

„Ty bys mu odpustila?“

„Hned.“ odpovídám bez zaváhání.

„Stejně pořád nechápu proč tě opustil. Jsem si naprosto jistá, že tě miloval. Víc než to. Když si vzpomenu, jak na tebe koukal….. jako….. jak bych to jen popsala……. jako na své všechno.“

„Nemiloval.“

„Cože?“ zeptala se zmateně.

„Když mě opouštěl, tak……. řekl mi, že mě přestal milovat……. víš, asi ho i chápu, tedy svým způsobem. Sama přece víš jak byl dokonalý……. nedosažitelný……… vlastně jsem se k němu ani nehodila…….“

„Tak proč ta cesta, když povídáš všechny tyhle nesmysly?!“ řekla najednou rozčileně.

„Protože…….. i když vím, že mě nemiluje, tak ho chci vidět. Potřebuji ho vidět a potřebuji vědět jak žije a jak mu je a …………..“ zlomil se mi na konci hlas. Sakra chci aby mě miloval!

„Prosím tě promiň Bell, nezlob se na mě, tohle jsem nechtěla.“

„Vůbec nic jsi neudělala, to já. Pořád hloupě doufám, víš? Doufám, že se ke mně jednou vrátí. Doufám, že mi řekne, že mě miluje, že se hrozně zmýlil, že nechce nikoho jiného než mě…….“ a začala jsem plakat.

Angela sundala jednu ruku z volantu a vložila ji do mé. Měla ji hezky teplou. Cítila jsem jak mnou začíná zmítat zima. Jenom to ne! Prolétlo mi okamžitě hlavou. Hlavně ať nemám jeden z těch svých šílených záchvatů nebo co to vlastně mívám. Prosím prosím prosím! Snažila jsem se myslet na Angelinu přítomnost, na teplo vyzařující z její ruky. Na…………..

Kéž bych jí dokázala pomoct. Kéž by Edward neexistoval, pak by jí nikdy tolik neublížil.

„Cože?“ zeptala jsem se zmateně chraptivým hlasem.

„Já jsem nic neříkala Bello.“ odpověděla ještě zmateněji.

„Aha.“ rychle jsem zamrkala a vyhlédla ven z okénka. V hlavě jsem měla přímo ohňostroj. Začínám asi bláznit. Mám halucinace. Vidím neznáme obrazy i když nespím. Teď navíc slyším hlasy i když je ticho a nikdo okolo mě nemluví. Se mnou to jde vážně těžce z kopce.

„Víš, že hezky voníš?“ prolomila ticho Angela.

Odkašlala jsem si „Vážně? To je divné, nemám na sobě žádnou voňavku.“

„Vážně. Tak sladce, ale moc příjemně.“

„Angelo vážně ti moc děkuji, že se mnou jedeš. Nevím, jak bych to sama celé zvládla.“

„Nemusíš všechno dělat sama.“

„Prosím?“

„Víš…… nezlob se na mě, ale….. ty jsi vždycky byla na všechno sama. Ve škole si se s námi sice bavila, ale nikdy jsi neměla takovou tu kamarádku, které by ses mohla svěřit. Chápu, že jsou lidé samotáři, ale mám pocit, že ty jím ani být nechceš. Měla by ses naučit svěřovat, aby ti nebylo tak těžko u srdce. Ulevilo by se ti.“

Koukly jsme se vzájemně do očí. Měla pravdu. Nikdy jsem se nikomu nesvěřovala. Ani mamince, ani Charliemu……. nikdy jsem neměla nikoho s titulem „nejlepší přítelkyně“. Vždycky jsem byla jen já sama a okruh lidí, o které jsem se starala. Pak přišel Edward a celý můj život se obrátil vzhůru nohama. Neviděla jsem nikoho jiného než jeho. Edward. Ani jemu jsem se vlastně nesvěřovala se všemi svými pocity a trápeními. Alice jsem milovala, ale nemohla jsem jí nic říct, protože by to hned Edward věděl. Angela má pravdu. Stavím se do pozice nezávislé samotářky, nebo aspoň tak působím na okolí. Ale to není pravda! Kdyby jen znala pravdu. Kdyby věděla, jak se věci mají……

Teď mě trápila ještě jedna věc. Slova, která jsem dřív nebo později musela vyslovit. Zvolila jsem variantu dříve. Chyba.

„Řekla jsem Jacobovi, že ho miluji….. Ne z očí do očí, zbaběle jsem mu to napsala na kus papírku……. ale stejně, je to ode mě hnusné. Dávám Jacobovi naději a přitom se teď honím za Edwardem a to nemám ani ponětí, jestli v tom Seattlu vůbec bude. Připadám si strašně špatná……. ne, já jsem špatná.“ sklopila jsem zahanbeně oči.

Potřebovala jsem to ze sebe dostat, potřebovala jsem se svěřit. Emily Edwarda neznala, Angela ano. Může mi říct, co si o tom všem myslí.

„Bello přestaň! Jsi jenom člověk a je ti osmnáct. Máš na sebe hrozně veliké nároky.“

„Nároky?“

„Jo nároky. Chceš všechno dělat správně a všechny lidi okolo sebe dělat šťastnými. Za chvíli se z toho zblázníš. Mysli trochu na sebe.“

„To je ale ono! Mám pocit, že myslím jenom na sebe! Připadám si jako ten největší sobec na světě!“

„Nesmysl….. Bello to, že nemiluješ Jaka neznamená, že jsi špatná. To, že ho miluješ si mu říkat asi neměla, všechno se tím jen víc zkomplikuje, ale na druhou stranu tě chápu.“

„Chápeš? Vážně?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Ano chápu. Snažíš se jak můžeš, aby jsi se od Edwarda odpoutala, zkoušela jsi to všemožně, nic nezabíralo. Tak teď to zkoušíš přes Jaka. Já se ti opravdu nedivím.“

„Ale je to špatné.“

„Není to špatné. Tohle všechno je i Jacobova volba, určitě ví, jak se to s tebou má .“

„Ubližuji mu.“

„Ale nechceš.“

„To ale nikoho zajímat nebude.“

„Co tím chceš říct?“

„Jake je z La Push.“

„Ano, to vím.“

„Oni….. v rezervaci pořád chovají určité zvyky, tradice…….a věří i určitým legendám.“

„Jak to myslíš?“

Jak jí to mám proboha vysvětlit? Neví nic o světě upírů, vlkodlaků. Neví nic o existenci toho druhého, tajemného světa…..Nemůžu jí ani nic říct. Je to k zbláznění.

„Snad víš, že mi můžeš věřit.“ dodala, když viděla, že se nemám k odpovědi.

„Já vím, ale o to nejde.“

„A o co tedy jde?“

„Nevím jak ti vysvětlit tu lásku……. to pouto, co je mezi mnou a Jacobem.“

„Zkus to jakkoliv.“

„Quileuté mají jednu legendu……. legendu o otisku.“

„Co vypráví?“

„To já vlastně ani přesně nevím. Taky mi to bylo vyprávěno jen zběžnou formou. Mluví se v ní o víc než pravé lásce, ten otisk znamená, že…… že už nadosmrti miluješ jen tu jednu ženu, uvidíš ji a už to nejde změnit, patří jí celé tvé srdce. Chceš jen a jen ji, už nevidíš nikoho jiného.“

V tu chvíli se mi v hlavě vybavily Emilyna a Paulova slova:

„Nemusíš, stačily by říct jen ty dvě slova. Bells, víš i když se do tebe Jake otisknul, nemysli si, že na tebe bude čekat věčně.“

„Cože?“ nevěřícně jsem se zeptala.

„I když se do tebe otisknul, tak s tebou nemusí zůstat.“

„Děláš si srandu, viď?“

„To myslím naprosto vážně Bell, přemýšlej o tom.“

„Prostě otisk, je něco jako láska na první pohled, ale je to ještě mnohem mnohem víc, je to něco, co už nejde nikdy vrátit, něco, co je jako spříznění duší. Jsi k tomu člověku připoután až dokonce života a nejde to změnit. Nikým a ničím.“

Teď mi to došlo. Tohle si dost protiřečí. Jeden z nich mi lhal, ale kdo? Musím na to přijít.

„Bello!“ a zatřásla mým ramenem Angela „Tím mi chceš říct, že se do tebe Jacob otiskl!!!!“

Jeden z mých dvou přátel mi lhal, ale proč?

„No tak Bello, co je to s tebou?“

„Nezlob se, jen se mi něco vybavilo. Jo, přesně tak, tím chci říct, že se do mě Jacob otisknul.“

„Sakra.“

„Jo, sakra.“

„Je to definitivní?“

„Jo.“ ale už to nebylo takové to rozhodné jo, bylo váhavé.

„Otiskuje se jen muž do ženy, nebo i žena do muže?“

„O tom jsem nikdy nepřemýšlela, ale řekla bych, že jen muž do ženy.“

„Co budeš dělat?“