Víc, než já sám

Kapitola 13. - Štěstí nebo náhoda

(ze série Vzpomínek)

15.2.2006

Autorka: Marky

Spala jsem špatně. Hodně špatně. Když jsem se konečně zvedla z postele a šla se umýt, můj obraz v zrcadle byl naprosto odstrašující. Byla jsem bílá, téměř průhledná, jako ranní mlha na podzim. Oblečená, tak trochu učesaná a s taškou do školy jsem sešla dolů. Charlie už byl pryč. V rychlosti jsem se chtěla nasnídat, ale bylo mi tak těžko u žaludku, že jsem nebyla schopná cokoliv pozřít. Tak jsem si pouze sedla na pohovku v obýváku a čekala až uslyším zatroubení z Jaredova auta.

Seděla jsem klidně pět deset minut a Jared nikde. To je divné, obvykle zpoždění nemívá. Zvedla jsem se a šla k telefonu. Zavolám Emily.

„Prosím.“ ozvalo se z druhého konce.

„Emily tady Bella. Nevíš co je s Jaredem?“

„Bello! Omlouvám se, měla jsem ti zavolat, ale úplně jsem na to zapomněla! Quil v noci narazil na Victorii, je zraněný. Nechtěli jsme tě v noci budit.“

„Cože? Co se stalo? Je to s ním vážný?“

„Bell uklidni se, kluci jí sledují a snad i chytí. Měla jsem ti zavolat a říct ti to, jenže mi bylo strašně špatně a celou noc jsem zvracela až do teď.“

„To je v pořádku, děkuju. Kde je Jake?“

„Jake je se Samem a dělají co můžou. Mám ti od něj vzkázat, že si ho udělala nejšťastnějším klukem na světě.“

„Hm…..děkuju……tak……..tak já půjdu do školy sama.“

„Buď opatrná. Někdo pro tebe odpoledne určitě zajede.“

„Díky Em, měj se hezky, ahoj.“

„Ahoj Bells.“

Super, skvělé. Takže k té vší provinilosti za Edwarda a Jacoba se přidá ještě vina za zranění Quila. Jen tak dál Bello, za chvíli budou díky tobě všichni mrtví.

Zatřepala jsem hlavou ze strany na stranu, abych si ji pročistila. Teď mám věci, na které musím a hlavně chci myslet víc. Carlisle. Musím se dostat zítra do Seattlu, jak to sakra udělám? Musím musím musím, potřebuji ho vidět. Nebudu s ním mluvit, ale chci ho vidět.

Škola utekla rychle. Vůbec jsem se nesoustředila na výuku, ale přemítala jak udělat, abych byla zítra ráno v Seattlu, městě čtyři hodiny odsud. Seděla jsem na lavičce před školou a čekala podle dopolední telefonní domluvy na Jacoba.

„Ahoj Bello, čekáš tu na Jacoba?“ zeptala se ostýchavě Angela.

„Jo čekám. Má trošku zpoždění, asi se zdržel ve škole.“ a usmála se na ní.

„Dneska jsi byla zase tak trochu mimo, nechceš si o něčem promluvit?“

„Ani ne.“

„Nechtěla jsem vyzvídat, promiň.“

Zadívala jsem se jí do očí a najednou mě to napadlo. Angela byla jediný normální člověk, kterému jsem mohla věřit. Emily se nepočítala, ta by mě nikdy za honbou za upíry nepodporovala, ale Angela o upírech a vlkodlacích nic nevěděla. Možná, kdybych se jí svěřila se svou touhou, že by mě pochopila a pomohla. Sklopila jsem hlavu a koukala na betonový chodník.

„Angelo……..včera jsem byla v Olympii.“

„Ano?“

„V nemocni s Emily. Když jsem tam na ní čekala, tak jsem viděla jeden letáček.“ nevěděla jsem jak dál pokračovat, byla jsem nervózní. Zvedla jsem k ní obličej a viděla jak se usmívá. To mi celkem pomohlo.

„Viděla jsem letáček s jednou plánovanou akcí. Koná se zítra v Seattlu.“

„Ty bys na ní chtěla jet?“

„Moc.“

„Proč?“

„Je to přednáška doktora Cullena.“

„Ach tak.“

„Potřebuju ho vidět, chápeš mě viď?“

„Jak ti můžu pomoct?“

„Ty bys mi opravdu pomohla?“

„Samozřejmě že ano.“

„Angelo já…….já se tam musím za každou cenu dostat, ale nikdo se nesmí dozvědět proč tam jedu. Hlavně ne Jacob a táta.“

„Ode mě se nic nedozví. Vlastně mám takový nápad. Co říkáš tomu, že by jsi u mě dneska přespala? Rodiče jsou pryč a navíc by jsme mohly do Seattlu vyrazit spolu, mým autem. V kolik to začíná?“

„V deset, takže by bylo potřeba vyjet tak ve čtyři.“

„No……moc se nevyspíme, ale uděláme si takovou holčičí jízdu. Ty jen musíš vymyslet jak to řekneš Jacobovi a tátovi. Můžeš začít už hned teď.“ a ukázala směrem k parkovišti, kde zastavovalo Jacobovo auto.

„Zavolám ti hned, jak to budu mít domluvený. Děkuju Angelo! Jsi poklad!“

„Nemáš vůbec zač, bude to legrace. A hodně štěstí!“ usmála se a otočila se zpátky ke škole.

Pomalu jsem kráčela k Jacobovi. Bylo mi těžko u srdce ze všech těch lží, ale co mám asi tak dělat? Když jsem viděla jeho vlídnou tvář, bylo mi ještě hůř. Tenhle úžasný krásný kluk mě miluje celým svým srdcem a já mu jdu teď lhát a prchat za upíří bandou. Bože, odpusť mi.

„Ahoj lásko!“ zvolal nadšeně a objal mě.

„Ahoj lásko.“ odpověděla jsem a usmála se. Bylo to poprvé co jsem ho nazvala jinak než jménem. Viděla jsem jak se mu štěstím rozzářily oči.

„Strašně moc jsi mi chyběla, nemohl jsem se tě dočkat.“ a políbil mě.

Polibek jsem opětovala. Hodně, dlouze, vášnivě. Po dlouhé době jsem se opravdu líbala jako líbala. Opravdový skvělý polibek bez zábran. Naprosto jsem se do něj vložila celým svým já.

„To bylo úžasný.“ řekl trošku zadýchaným hlasem.

„Jo, to teda bylo.“ hlesla jsem a začervenala se.

„Pojedeme domů? Chci si s tebou promluvit.“

„Jasně, ale můžeme jet ke mně domů? Taky bych s tebou chtěla mluvit.“

„No…… jo, myslím, že to nebude problém.“

Podíval se mi do očí a já jsem v nich uviděla strach. Strach z toho, že ho opustím. Nejistota.

Přijeli jsme ke mně domů. Nervozita mezi námi se dala krájet. Ani jsem si nehodila věci do pokoje, rovnou jsem zamířila do obýváku a sedla si na pohovku. Jake si sedl na podlahu přede mě a chytl mi obě ruce do svých.

„Takže.“ začal.

„Ano?“

„Nejdřív bych chtěl slyšet to, co mi chceš říct ty.“ řekl nervózním hlasem.

„No……..“ jak začít sakra „Jaku, chtěla bych jet s Angelou zítra mimo Forks. Její rodiče jsou pryč a tak by jsme si chtěly někam vyjet. Napadl jí Seattle. Já vím, je to hodně daleko, ale ráno brzo vstaneme. Přijedeme zpátky tak do osmi, maximálně do devíti večer.“

„To je všechno co jsi mi chtěla říct?“

„No jo.“

„Ježiši.“ a zhluboka si oddechnul.

„Co je Jaku?“

„Já……. myslel jsem, že se chceš se mnou rozejít.“

„Včera jsem ti nechala něco u Emily, přečetl sis to?“

„Jo přečetl.“

„Myslíš, že bych ti to psala kdybych s tebou nechtěla být?“

„Ne promiň, jen jsem dostal najednou strach. Promiň, jsem úplný idiot.“

„Nejsi idiot.“

„Nezlob se lásko.“

„Přestaň, nezlobím se na tebe“ řekla jsem a dodala „……… lásko.“

Na tváři se mu objevil ten nejhezčí úsměv.

„Jak je vůbec Quilovi?“

„Už líp, dostane se z toho.“

„Tak co jsi mi to chtěl říct ty?“

„Je to náhoda, ale potřebuju tě na zítra dostat z města.“

„Vážně?“

„Jo. Je to opravdu nutný, takže tvůj výlet do Seattlu se nám opravdu hodí.“ musela jsem se zeptat.

„Proč?“

„Zítra uspořádáme veliký lov na Victorii a potřebujeme všechny. Nikdo tě nemůže hlídat, tak Sam navrhnul, aby jsi někam odjela. Nelíbí se mi, že máš být ode mě pryč, ale nedá se s tím nic dělat. Nechám ti mobil ať se spolu můžeme aspoň domlouvat.“

„Super. Teď to ale musím ještě říct Charliemu.“

„S ním nebude problém, to společně nějak zvládneme.“

A znovu mě políbil. Jak jsme se líbali, tak se přesunul z podlahy ke mně na pohovku. Nevím jestli to bylo záměrně, ale tlačil na mě takovou silou, že jsem si musela lehnout. Jake byl nade mnou a líbal mě čím dál tím víc. Bylo mi hrozné horko. Objala jsem ho a polibky mu opětovala. Najednou jsme oba vyskočili, jak jsme slyšeli bouchnutí dveří.

„Bells, holčičko, jsi doma?“

Rychle jsme se od sebe odtrhli a dělali jakoby nic. Jediný náš kontakt spočíval v držení se za ruce a to tátovi nevadí.

Po dlouhém rozhovoru s Charliem jsem se zvedla z Jacobovy náruče, šla zavolat Angele ať mě čeká a připravit si věci na cestu. Všechno mi vycházelo nějak dobře. Až mi to začínalo připadat divné. Štěstí se mi obvykle vyhýbalo velkým obloukem. Co najednou ta změna? Fakt nevím.

Vytáhla jsem z postele velikou sportovní tašku. Přemýšlela jsem, co všechno si mám vzít na sebe. Nemám z čeho moc vybírat, ale přece jen nějaký „model pro dospělou ženu“ vyštrachám. Dospělá žena, na tu si musím zítra zahrát. Na Abigail Parkerovou, osmadvacetiletou dětskou lékařku…….Do tašky jsem složila černé kalhoty, bílou košili, tmavě modrý svetr na knoflíčky, boty na vysokém podpatku a černý pletený baret. Tohle všechno se mi bude jistě hodit. Chtěla jsem se sehnout  a z pod postele vylovit černou kabelku, ale upadla jsem.

Všude okolo mě bylo najednou černo. Oči jsem měla do široka otevřené, ale vůbec nic jsem neviděla, jen tmu. V hlavě mi začalo strašně hučet. Byla to nesnesitelná bolest. Z úst se mi  vydaly bolestné vzlyky. Míhající obrazy. Křik. Smích. Viděla jsem:

Charlie. Táta. Krev. Roztrhané tělo. Rudé vlasy. Obraz se začal pomalu postupně promítat. Charlie jel svým policejním autem. Hromová rána. Auto se zvedlo a točilo se v pravidelném kolotoči ve vzduchu. Dopadlo s duněním na silnici. Táta se sápá po dveřích a snaží se dostat ven z auta. Konečně se mu to povedlo. Za ním ale stojí žena. Victoria. Je už úplně u něj. Sklání se k němu a zakusuje se do něj. Při tom vydává ten nejhorší zvuk jaký si jen dokážu představit. Ten řev mi proudí celým tělem a způsobuje mi to hroznou bolest. Ale nejhorší je ten obraz Victorie jak pije krev z Charlieho. Křičím z plných plic. Podívá se na mě a začne se smát. Táta ke mně vzhlédne a v očích mu vidím strach a slzy. Leknutím sebou škubu. Bože. Charlieho hlava odlétá pryč. TATÍNKU!!!!!!!

Nemůžu popadnout dech. Je mi strašlivá zima. Pláču a mám pocit, že se udusím. Nic neslyším, jen hrozivé šumění. Připadá mi jako bych se propadala do prázdnoty. Nic a nikdo okolo mě není. Létám ve vzduchu………Po chvilce se do mé hlavy připlétají i nějaké hlasy:

„Lásko proboha co je to s tebou?“

„Jacobe co je to s ní?“

„Já vůbec nevím. Bello! Bello!“

Začínám mít pocit jakoby se mnou někdo házel. Zuřivě cloumal ze strany na stranu. Chce se mi zvracet. Budu zvracet. Zamrkám v rychlosti očima a tmu vystřídá zářivé bolestné světlo. V mém zorném poli vidím Charlieho jak přechází ze strany na stranu a Jacoba jak mnou cloumá. Už to dál nevydržím a rychle se otáčím obličejem k podlaze. Zvracím.

Slyším Charlieho jak říká něco o tom, že jde pro kbelík do koupelny.

„Bello, proboha…….!“

„Lásko běž prosím pryč.“ dostávám ze sebe ztěžka.

„Lásko nenechám tě tady.“

„Jaku prosím, nechci aby si mě takhle viděl. Běž!“

„Ne.“

„Prosím, počkej na mě dole.“

„Nechci tě nechat samotnou.“

„Tati?“ zasténala jsem.

„Ano holčičko? Jsem už u tebe.“

„Pomůžeš mi do koupelny? Jaku prosím jdi na mě počkat dolů.“

„Fajn, ale nelíbí se mi to. Mě to vážně nevadí.“

„Ale mě jo, tak už běž.“

Táta mi pomohl do koupelny. Nic neříkal, jen mě tiše pozoroval. Vzala jsem si ručník, celý ho namočila do ledové vody a pak si ho přiložila na obličej. Kapky mi stékaly na prsa a na záda. Byla jsem od vody celá mokrá. Jak mi byla před tím ta nesnesitelná zima, připadalo mi, že na mě kapky vody zamrzávají.

„Tati, necháš mě teď chvilku?“ poprosila jsem.

„Dobře. Ale když budeš něco potřebovat, zavolej prosím.“

„Určitě.“

Charlie se otočil a vyšel z koupelny ven. Opřela jsem se o umyvadlo a zadívala se na osobu v zrcadle. Jako bych to nebyla ani já. I po té trošce barvy, kterou jsem přes den získala, jsem byla zase bílá jak čerstvě napadaný sníh.

Koukla jsem se trochu níž a viděla na tričku zmrzlé kapičky vody. Leknutím mi spadl ručník z hlavy. Svlékla jsem se a šla do sprchy. Jak mi na zmrzlé tělo dopadal proud horké vody, vířila všude pára. Sprcha nešla uspíšit, potřebovala jsem se zbavit té zimy. Po půl hodině jsem vylezla a celá obalená osuškou přešla do pokoje. Bylo tam už zase čisto a voňavo. Táta se snažil. Teple jsem se oblékla, kabelku z pod postele hodila do tašky i s dalšími pár věcmi a sedla si na postel.

Viděla jsem tátu umírat. Mého milovaného tatínka. Co to bylo? Sen nebo skutečnost, která se má stát? Co mám dělat? Já už snad tohle nesnesu. Slyším zaklepání.

„Bell jsi v pořádku?“

„Jo tati, jsem.“

„Asi bys neměla nikam jezdit.“

„Ne tati, už mi je líp, moc bych chtěla s Angelou jet.“

„Tak dobře, ale moc nadšený z toho nejsem. Budeš opatrná, viď?“ zeptal se celý ustaraný.

„Budu tati.“

„Dobře holčičko.“

Už se měl k odchodu, ale nedalo mi to.

„Tati?“

„No?“ a znovu se na mě otočil.

„Mám tě ráda tati, dávej na sebe pozor.“

„Děje se něco holčičko?“

„Ne nic, opravdu je všechno v pořádku. Jen když tady zítra nebudu, dávej na sebe prostě pozor.“

„Mám tě taky moc rád Bello.“ usmál se a popošel ke mně.

Celou svou silou jsem ho objala. Do očí se mi nahrnuly slzy. Rychle jsem zamrkala a z obou očí mi vyteklo po jedné kapce. Rukou jsem si slzy setřela ať je táta nevidí.

„Nechceš mi něco říct?“ zeptal se.

„Promiň tati, jsem zase nějaká mimo, viď?“

„Je v tom Jacob? Nejsi s ním ráda?“

„Ne ne ne tati, Jacob je úžasný. Jsem s ním šťastná, opravdu.“

„To rád slyším, ale?“

„Ale opravdu nic.“

„Už tě znám a poznám když tě něco trápí. Je v tom pořád Edward?“

„Ne tati, Edward v tom není“ kupodivu pomyslela jsem si „ale……měla jsem takový zlý sen a byl si v něm ty, tak……..dávej na sebe pozor prosím tě.“

„Ty se trápíš kvůli snu? No tak holčičko.“ a rozesmál se.

„Tati to není sranda.“ ale v duchu jsem mu děkovala za uvolnění atmosféry.

Sešli jsme spolu ze schodů. Jacob seděl nervózně na pohovce. Když nás uviděl, okamžitě se ke mně vrhnul.

„Jsi v pořádku?“ a chytl mě do náruče.

„Jasně.“ usmála jsem se jak mi to jen šlo.

Jake popadl mou tašku, rozloučil se s Charliem a vydal se k autu. Otočila jsem se na tátu a zadržovala tu hysterii v sobě.

„Bello uklidni se“ usmál se „já budu v pořádku. Ty si užij výlet a výjimečné volno ze školy.“

„Tati, děkuju za všechno.“ a vrhla se mu do náruče.

„Zítra večer se uvidíme, uteče to rychle.“

„Jasně.“ dala jsem mu pusu a zamávala „Tak ahoj tati a dávej na sebe pozor!“

Zavřela jsem za sebou dveře a zkoprněle šla k autu. Jacob už měl klíček v zapalování a čekal jen kdy nasednu.

„Už je ti líp?“

„Jo.“

„Nevím jestli tě mám nechat jet samotnou. Možná, že by bylo nejlepší kdybych jel s vámi.“

Sakra, tohle mi ještě scházelo. „Lásko nic mi není.“

„Nevypadalo to jakože by ti nic nebylo.“

„Prosím, jen mi dej pozor na Charlieho a všechno bude v pořádku.“

„Charlie bude v práci.“

„Jo, ale ne celý den.“

„Dneska v noci budu hlídat Angelin dům, Jared bude hlídat váš. Až ráno odjedete z Forks, doběhnu k Charliemu a budu na něj dávat pozor až ke stanici. Pak poběžíme rychle domů a na lov.“

„Prosím, dávej mi na sebe pozor.“

„O mě se neboj.“

„Musím.“

„Já budu v pořádku, nikomu z nás se nic nestane, nemusíš se ničeho bát lásko.“

„Ne? A co je potom s Quilem?“

„Bell, byl sám a překvapila ho.“

„Co když tě taky překvapí a zabije tě?“ škubla jsem sebou při tom pomyšlení.

„Nestane se nic mě, ani nic ostatním.“ řekl rázně.

„Přísaháš?“

„Přísahám.“

Naše oči se střetly. Natáhla jsem se k němu a opřela se o jeho hruď. Zavřela jsem oči a poslouchala jak nádherně dýchá. Hlavou se mi honilo, jestli mi stojí tenhle risk s Carlislem za vztah s Jacobem. Ano stojí. Mám po tom snu nebo co to bylo odjet od Charlieho? Ano mám. Musím.

Nenávidím se.