Víc, než já sám

Kapitola 12. - Láskový šok

(ze série Vzpomínek)

14.2.2006

Autorka: Marky

Seděli jsme už přes dvě hodiny v autě a jeli do Olympie. Paul každou chvilku klel kdy už tam konečně budeme. Naříkal, že to je strašně nudná a pomalá jízda. Emily vytáhla blok a začala něco psát, poté mi ho podsunula.

Jaká byla noc? Přečetla jsem si. Koukla jsem se jí do očí a usmála se. Moc dobře věděla, že bych tohle téma nikdy před Paulem nerozebírala. Ale tohle jsem nechtěla rozebírat vůbec s nikým, protože nebylo co rozebírat. Ale i přesto jsem si od ní vzala propisku, kterou mi podávala a začala odepisovat.

Určitě ne tak dobrá, jako ta vaše se Samem.

No tak Bell, přestaň.

Vážně nic.

Nic?

Ne, nic.

Prosím.

Ach jo. Přišli jsme do pokoje, lehli si a usnuli. To je všechno!

To je všechno? To mi chceš říct, že nic!?

Už jsem ti říkala, že nic.

On se ani o nic vážně nepokoušel?

Em sakra, vážně nic. Nevím, kolikrát ti to NIC mám ještě napsat!

Nechce se mi tomu věřit. Strávili jste spolu první noc a nic se mezi vámi neudálo!?

Tak za prvý, nestrávili jsme spolu první noc, ale už druhou. A Em, nejsem na to připravená, jo?

Nejsi na to připravená s Jakem, nebo na to nejsi připravená vůbec?

Na chvilku jsem se zarazila a začala přemýšlet, co jí mám na to odepsat. Nikdo nevěděl, že moje poprvé mám už dávno za sebou. Vůbec nikdo. Chtěla jsem aby to tak i zůstalo. Emily mám opravdu strašně moc ráda, ale jsou věci, které vím, že by těžko chápala. Třeba například to, proč jsem se milovala s upírem a teď dělám cavyky když na to má přijít s vlkodlakem. Odpověď je ale snadná. Jaka mám opravdu hrozně moc ráda. Drží mě nad vodou a je moje opora v tomhle prázdném životě, jen díky němu a jeho lásce jsem stále naživu. Ale ať je to jak chce, Edward je Edward a stále ho miluji celým svým srdcem. Takže závěr je takový, že se teď opět cítím jako zrádkyně. Noc trávím v Jacobově náruči a přitom myslím na Edwarda. Život je vážně hnus. Já jsem hnusná.

Nejsem na to ještě připravená……..vůbec!

Na co sakra čekáš? Víš, že Jake je ten pravý, miluje tě!

Já vím, ale ještě potřebuju čas.

Miluješ ho?

Em prosím, co tohle mám být? Nějaká kampaň za UDĚLEJTE JACOBA ŠŤASTNÝM?

Nemiluješ?

Máš na mě větší nároky, než on sám.

To myslíš jak?

To myslím tak, že Jake je ochotný čekat. To teď si ty, která mě do toho vztahu cpe jak může.

Bello, když si myslíš že jsi sama a nikdo tě nepozoruje, tak vypadáš jako žijící mrtvola. Jen chci, abys sis dala šanci. Šanci s Jakem. Obě víme, že on je pro tebe ten pravý. Kdyby si prvního potkala Jaka a ne Edwarda, byla by si s Jacobem, to obě víme.

Možná a možná ne. To se nikdy nedozvíme.

Dej vám šanci!

To mu mám dát šanci tím, že se s ním vyspím?

To ne! Ale mohla by si být trochu přívětivější!

Vždyť jsem sakra přívětivá! Líbám se s ním, držíme se za ruce a všechno tohle!

Nebuď hned naštvaná.

Nejsem, ale tohle nech prosím na mě.

Snažím se, ale kdyby to bylo jen po tvém, tak zůstaneš navěky starou pannou.

„Holky, tak už jsme tady! Emily, jak se jede k tý nemocnici?“ zvolal vesele Paul.

„Musíš po hlavní, pak doprava a tam jsou už všude ukazatele.“ odpověděla Emily.

I kdyby, byla by to moje volba a jen moje rozhodnutí! KONEC!!!!!!!!!

Vzala si ode mě blok a začala se potichounku smát. Já jsem jí ho pak ještě vzala, vyrvala stránky s naším škrabopisem a zmuchlala je do jedné koule, kterou jsem pak hodila do své tašky.

„Tak holky, jak to uděláme?“

„My s Bellou půjdeme k doktorovi, ty si můžeš jít po svých.“

„Mám být ale s vámi.“

„Paule“ vložila jsem se do hovoru „Těžko se tady bude někde Victoriia ochomítat. Venku je kupodivu sluníčko a bude někde zalezlá. Tak se pořád neboj. Budeme s Emily jen v nemocnici a až vyřídíme toho doktora, tak ti zavoláme a přidáš se k nám. Chození po obchodem je určitě tvůj veliký koníček.“ a zasmála jsem se.

„Vy pak budete trajdat po obchodech?“ zeptal se Paul překvapeně.

„No jasně, to si nevěděl?“ mrkla na mě po očku Emily.

„Ne nevěděl. Tak holky, jak tak o tom přemýšlím, asi vám tady dám volnost, souhlas?“

„No jasně a neboj, klukům to neřekneme.“

„Takže teď je devět hodin……..sejdeme se ve tři tady u auta, jo?“

„Fajn“ řekli jsme najednou s Emily a byly šťastné, že nám to tak vyšlo.

Rozloučily jsme se s Paulem a vydaly se do nemocnice. Rovnou jsem Emily řekla, že se mnou určitě nic není, že chci hlavně aby si vyřídila své věci a pak rychle na nákupy. Ty mě sice nebavily, ale Em jo a to jí přinutilo přehodnotit jestli mi je opravdu tak zle, aby mi dělala scény s doktorem. Usoudila že ne a tak jsme šly na gynekologické oddělení. V čekárně bylo spoustu žen a dívek různého věku. Emily si sedla a trpělivě čekala až přijde na řadu. Já si vzala do ruky časopis pro nastávající maminky, jako kdyby mi to k něčemu bylo a nudně jsem jím listovala. Po půlhodině čekání mi Emily pošeptala, že není třeba, abych tu s ní seděla a ať se jdu klidně projít. Na řadu přijde až tak za hodinu. To mi vyhovovalo. Rychle jsem se zvedla z bílé židle a šla ven z čekárny. Kam se ale vydat?

Nevím proč, ale vyšla jsem směrem k oddělení chirurgie. Dívala jsem se na zeď, kde vyselo spousta různých plakátů a upozornění. Letmo jsem si je prohlížela a najednou jako když mě někdo praští. Carlishle Cullen. To jméno mi vyrazilo dech. Carlishle Cullen, psalo se na jednom z těch plakátů. Opřela jsem se o zeď a zhluboka dýchala. Bylo mi najednou na omdlení. Nikdy jsem si nemyslela, že by se mnou tohle mohlo udělat jedno jediné jméno. Jméno mého vysněného otce.

„Drahoušku, jsi v pořádku?“ zeptala se mě ustaraně nějaká babička.

Mírně jsem si odkašlala a snažila se jí odpovědět co nejklidnějším hlasem „Ano děkuji, jsem. Jen se mi trochu zamotala hlava.“

„Nemám ti zavolat nějakého lékaře?“

„Ne ne ne, děkuji, opravdu to bude v pořádku. Já si jen támhle na chviličku sednu a bude to dobré.“

„Jsi tu sama?“ ptala se dál babička.

„Jsem tady s kamarádkou, za chvíli se máme sejít. Počkám támhle na té židli.“

„Dobře drahoušku, buď opatrná.“

„Děkuju.“ a snažila jsem se o úsměv.

„Není vůbec zač.“

„Nashledanou.“

„Nashledanou.“

Téměř jsem se plazila po zdi, abych se dostala k té řadě bílých židlí. Sedla jsem si na první z nich a zhluboka dýchala. Metr ode mě byl stoleček s různými malými letáčky, byla tam i zmenšenina plakátu s Carlishleovým jménem. Rychle jsem po něm natáhla ruku a položila si ho na hruď k srdci. Zavřela jsem oči, v hlavě mi začalo strašně hučet. Viděla jsem obraz, asi jeden záblesk z mých snů, na který jsem si ale vůbec nepamatovala. Carlishle seděl v autě. Byla tam s ním Esme, Rosalie a Emmet. Bavili se o Edwardovi a Alici, ale špatně jsem jim rozuměla. Slyšela jsem pouze ty dvě jména a název města Seattle.

„Slečno, je vám něco?“ cítila jsem slabé poklepání na rameni.

Rychle jsem otevřela oči a zamrkala. Viděla jsem muže, asi tak třicetiletého, jak se na mě ustaraně dívá.

„Slečno, jste v pořádku?“ zeptal se mě znovu.

„Hm….ano jsem, samozřejmě.“

„Měla byste si zajít k lékaři.“

„Nic se mnou není.“

Vyskočila jsem rychle na nohy a vydala se zpět za Emily. Než jsem vešla do čekárny kde seděla, tak jsem zamířila na toaletu pro návštěvníky nemocnice. Šla jsem do kabinky, zavřela za sebou dveře a opřela se o zeď. Rozevřela jsem dlaň a usmála se. Měla jsem letáček s Carlishleovým jménem. Rychle jsem si ho přečetla:

Ve čtvrtek, 16.02.2006 od 10:00, se uskuteční v hlavním kongresovém centru v Seattlu přednáška o novém objevu doktora Carlishlea Cullena. Pokud se chcete semináře zúčastnit, nahlaste své jméno s údaji panu Bruci Harrellovi na telefonní číslo 206-684-8888. Počet volných míst je omezený.

Cosi mi prolétlo hlavou. Cosi: MUSÍM HO VIDĚT ZA KAŽDOU CENU. Vyběhla jsem z toalety a vydala se hledat telefon. Po asi pěti minutách intenzivního hledání jsem narazila na tři automaty na mince. Sláva! Rychle jsem sáhla po peněžence a vyndala z ní spoustu drobných. Naházela jsem je do automatu a začala vymačkávat telefonní číslo. Srdce mi bušilo jako o závod. Tohle musí vyjít. Musí tam mít ještě nějaké volné místo. Ozval se tón. Telefon vyzváněl.

„Dobrý den, Bruce Harrell, jak vám mohu pomoci?“

„Dobrý den, ráda bych se zeptala zda máte ještě volné místo na přednášku doktora Cullena.“

„Je mi líto, ale tato přednáška je plně obsazena.“

„Prosím, nedalo by se najít opravdu jen jediné místečko? Ráda se spokojím i s místem úplně vzadu. Prosím, je to pro mě velice důležité.“

„Vydržíte vteřinku? Podívám se, co by se dalo dělat.“

„Samozřejmě.“ odpověděla jsem rychle.

Netrpělivě jsem čekala na ten konečný verdikt. Prosím prosím prosím, ať tam je místo, prosím prosím prosím.

„Slečno?“ ozvalo se.

„Ano?“

„Tak bych tady ještě jedno místo měl, ale je opravdu vzadu, nevím, zda pořádně uvidíte na podium.“

„To nevadí, hlavně, že tam uslyším.“

„To ano, to určitě uslyšíte.“

„Skvělé.“

„Potřebuji od vás osobní údaje.“ sakra, pomyslela jsem si.

„Ano, jistě.“

„Vaše jméno?“

Jméno jméno jméno, dělej, přemýšlej rychle!

„Slečno slyšela jste mě? Potřebuji vědět vaše jméno.“

„Ano, omlouvám se, jmenuji se Abigail Parkerová.“

„Dále ve které nemocnici pracujete?“

„V nemocnici?“ zeptala jsem se nevěřícně.

„Ano, nemocnici. Nebo máte soukromou praxi?“

„Ano, pracuji soukromě, mám ordinaci v New Yorku.“

„V New Yorku?“

„Ano v New Yorku. Jsem tady na návštěvě u příbuzných. Když jsem se dozvěděla, že pan doktor Cullen má přednášet tady v Seattlu, tak jsem nemohla odolat a musela se přihlásit.“

„V jakém lékařském oboru pracujete?“

„Jsem dětskou lékařkou.“

„Dětská lékařka, skvělé. Potřebuji vědět už jen adresu vaší ordinace, datum vašeho narození a to bude vše.“

Rychle jsem se rozhlédla a uviděla jsem tlustý zelený katalog. Okamžitě jsem ho otevřela a viděla jednu z mnoha newyorských adres, začala jsem mumlat:

„810 Seventh Avenue, New York, NY 10019, chcete i mé telefonní číslo do ordinace?“ zeptala jsem se nervózně.

„To není potřeba slečno, tu adresu máme jen proto, abychom vám mohli zasílat různé letáčky s připravujícími akcemi.“

„Výborně, budu moc ráda když mi budete zasílat informace.“

„A poslední, datum vašeho narození?“

„13. září 1978.“

„Vám je teprve 28 let? To jste velmi mladá dětská lékařka se soukromou praxí.“

„Ordinaci jsem zdědila po matce.“

„Omlouvám se.“

„Nic se neděje.“

„Takže slečno Parkerová, stačí když při vstupu oznámíte své jméno. Těšíme se na vaši účast a přeji hezký den.“

„Děkuji, i vám hezký den.“

„Nashledanou.“

„Nashledanou.“

Jednou skončím v pekle. Lhát se nemá. Jsem vážně zvědavá, jak ze sebe udělám osmadvacetiletou ženu. Ale tím se budu zabývat později, teď musím rychle za Emily.

Otevřela jsem dveře do čekárny a v tu samou chvíli se otevírali dveře z ordinace. Vycházela z nich Emily. Ani jsem se jí nemusela ptát, jak to všechno dopadlo. Tak strašně moc zářila, že mi došlo, že miminko je opravdu pomalu na světě. Přiběhla za mnou a objala mě.

„Bello, já jsem tak šťastná! Tohle bude pro Sama ta nejkrásnější zpráva!“ zvolala nadšeně.

„Moc ti blahopřeju.“ usmála jsem se na ní.

„Musíme zajít do lékárny a ještě do knihkupectví. Pak se vydáme pro oblečení. Chci si toho koupit fůru. Bůhví kdy se zase dostanu do města.“

Nadšeně jsem přikyvovala „Kdy máš další prohlídku?“

„Na další prohlídku pojedu už jen do Forks.“ zamračila se.

„To je dobře, ty cesty by tě zbytečně vysilovaly a Sama přivedly na mizinu.“ zasmála jsem se a vzala ji za ruku.

Bylo půl jedenácté, když jsme se dostaly z nemocnice. Nejprve jsme šli do knihkupectví. Tam si Emily koupila nějaké knížky o začínajícím mateřství a kalendář Krok za krokem v mateřství. Pak už na nás čekali jen obchody s nejrůznější módou.

Nejvíc mě udivovalo, že všechny výlohy byly růžové a červené, v nich samá srdíčka různých velikostí. Em mě viděla jak se nevěřícně koukám na tu spoušť všude kolem.

„Bells dneska je Valentýn. Jestli ti teda tenhle svátek zamilovaných něco říká.“ a nahlas se rozesmála.

„Já zapomněla, sakra.“

„To jsem si mohla myslet.“

„Co dáš Samovi?“

„Já už pro něj dárek mám.“

„Co?“

„No miminko přece.“

„Jo vlastně, ach jo, co jen budu dělat? Em nemáš nějaký nápad?“

„No, Jake miluje jen jednu věc.“

„A to?“

„Tebe přece.“

„Emily prosím tě.“ zasténala jsem.

„Tak se mě neptej. Nic by mu neudělalo větší radost, než kdyby si mu řekla, že ho miluješ.“

„Já mu to ale říct nemůžu.“ smutně jsem se jí zadívala do očí.

„Můžeš a měla bys. Bells ty ho miluješ, ve skrytu duše to víš, jen se toho bojíš.“

„Musím mu něco koupit.“ vzdychla jsem.

„Nemusíš, stačily by říct jen ty dvě slova. Bells, víš i když se do tebe Jake otisknul, nemysli si, že na tebe bude čekat věčně.“

„Cože?“ nevěřícně jsem se zeptala.

„I když se do tebe otisknul, tak s tebou nemusí zůstat.“

„Děláš si srandu, viď?“

„To myslím naprosto vážně Bell, přemýšlej o tom.“

A taky jsem o tom přemýšlela. Vyrazilo mi to dech. Myslela jsem si, že Jake na mě bude čekat ať se děje co se děje. Prostě moje stoprocentní jistota. Ale to jsem se asi přepočítala a tohle nové poznání mě přinutilo k něčemu, co bych asi za normálních okolností neudělala.

Když jsem uviděla papírnictví, vešla jsem do něj a koupila rudě červenou obálku.

Po druhé hodině jsme se vydaly obtěžkané různými nákupními taškami zpátky k autu. Boleli mě ruce od umělohmotných poutek, záda a nohy. V duchu jsem se modlila ať už sedím v klidu v autě.

Paul už na nás netrpělivě čekal. Hned jak nás zahlédl, šel nám naproti. Vrhl se napřed ke mně, aby mi vzal můj hrozivý náklad, ale já jsem mu řekla ať jde pomoct Emily, že ona to má těžší.

Zpáteční cesta utekla rychle. Zavřela jsem oči a přemýšlela o mém vztahu s Jacobem. Emily má asi nakonec pravdu. Budu mu to muset dřív nebo později povědět. Dneska by to nemuselo být vůbec špatné.

Bylo téměř šest hodin když jsme zastavili před domkem. Paul šel hned k sobě domů, já a Emily k ní. Sam byl sám doma a čekal na nás.

„Jak jste se měli holky?“ zeptal se a už běžel dát Emily polibek.

„Skvěle, kde je Jake?“

„Chyběl ti?“

„Moc!“ a usmála jsem se.

„Spí v pokoji, je strašně utahanej.“

„Em, půjčíš mi tužku?“

Vzala jsem si od ní tužku, utrhla kus bílého papírku a napsala na něj:

Miluju tě.

Rychle jsem to vložila do obálky a zalepila. Pak jsem ji strčila do ruky Emily.

„Dej mu to prosím až se prospí. Same prosím, hodil bys mě teď domů?“

„Nechceš mu to dát sama?“ otočila se na mě Emily.

„Není třeba.“

„Tak pojď, ať si rychle doma a v posteli. Dneska bude mít hlídku Quil. Lásko za chvilku budu zpátky.“

Po přivítání s Charliem jsem se šla umýt a lehnout. Byla jsem tak unavená, že jsem ani neměla hlad. Zachumlala jsem se do deky a přemýšlela, jak se dostat pozítří nepozorovaně do Seattlu. Bude to sakra těžký úkol, ale musím to dokázat. Uvidím Carlishlea, možná Esme……..

……..možná Edwarda.