Víc, než já sám

Kapitola 10. – Podruhé

(ze série Vzpomínek)

1.1.2006

Autorka: Marky

Bylo to moje životní rozhodnutí, moje první volba. Když už jsem to rozhodnutí měla ale konečně za sebou, spadl mi obrovský balvan ze srdce. Teď už se jen musím vyrovnat s tím, jak sama se sebou budu dál žít. Svým způsobem se sobě dost hnusím, jsem si strašně odporná. Jacob mě miluje, já jeho mám pouze ráda. Je to veliký rozdíl. A……i když ho mám opravdu hodně moc ráda, stejně se to nevyrovná lásce, kterou jsem cítila a stále cítím k Edwardovi. Asi to chce všechno čas, ale co když se do něj nikdy nezamiluji a bude to jen chabá náhražka za Edwarda? Copak mu můžu takhle zničit život? Po dnešku je odpověď snadná. Ano, můžu.

Slyším slabé vrznutí dveří, Jake je konečně tady. Hned vnímám jeho přítomnost. Nechci se zvedat. Nechci aby věděl, že ještě nespím. Bojím se toho nepříjemného rozhovoru, který nás čeká a rozhodně nemine. Po něčem šátrá a šeptem kleje. Chce se mi smát, tak se zakusuji do peřiny. Nesmím ze sebe vydat ani hlásku. Asi to už konečně našel, protože odkráčel vedle do koupelny…..

Jsem zvědavá, kde bude spát. Voda už přestala téct, malé světýlko co vychází zpode dveří zhaslo. Tiše jako myška (nebo vlk) kráčí pokojíkem. Mám pocit, že se svaluje na zem. To bude spát jako na podlaze? Sakra. Přemýšlím, co mám dělat. Je to vůbec podruhé, co spím ve společnosti cizího kluka. Mám špatný pocit, co jsem Jakovi všechno provedla a teď ještě tohle. Musí kvůli mě spát na zemi. Opravdu skvělý, cítím se ještě provinileji…….Když se tímhle budu pořád tak zaobírat, určitě ani neusnu.

„Jaku?“ zašeptala jsem tiše do tmy.

„Bells? Promiň, já tě probudil, viď?“ zvedl se rychle z podlahy a posadil se ke mně na postel. Mohla jsem zase cítit to teplo, které z něj vyzařuje, bylo to příjemné.

„Ne, já vlastně popravdě ani nespala.“

„Ne?“

„Ne.“

„Chceš si o něčem promluvit?“ zeptal se opatrně.

„Ne, právě že nechci, tak jsem dělala jako že spím. Já vím, je to trapný, ale pak když mi došlo, že chceš spát na zemi, tak……“

„Tak co?“

„Nechceš si jít lehnout ke mně?“ vypadlo ze mě nervózně a já jen děkovala, že je tu tma.

„Co? Nejsme spolu ještě ani čtyřiadvacet hodin a ty mě hned zveš k sobě do postele? A to jsem si o tobě myslel, že si slušná dívka.“ zavtipkoval a potichounku se smál.

„Víš co, tak si trhni nohou“ řekla jsem na oko uraženě „já jen nechtěla, aby jsi spal na zemi, nehledej v tom nic víc.“ poťouchle jsem se taky zasmála, otočila se od něj a zakryla se víc dekou.

„To je škoda, rád bych v tom viděl něco víc…….no tak Bells….“ stáhnul ze mě deku a pořád se smál „já……chci, to víš.“

Šoupla jsem se ke straně, abych mu udělala víc místa. Leželi jsme vedle sebe a ani se nedotýkali. Bylo mi najednou tak divně.

„Pozor ať nespadneš. Jestli se mi chceš takhle stranit, tak to radši půjdu zase na zem.“

„Ale ne Jaku, jen ti chci udělat prostor, tak si to hned neber osobně.“

„Tolik místa nepotřebuju, můžeš jít klidně blíž.“ a natáhl ke mně svou ruku.

Pomalu jsem se k němu blíž přisunula, cítila jsem celou svou myslí, jak tam leží, jak je úplně blízko mě.

„Promiň.“ řekl náhle.

„Nemáš přece důvod se mi omlouvat, nic si mi neudělal.“ řekla jsem zmateně.

„Ale mám, ty víš, že mám.“

„O čem to teď mluvíš?“

„Nechce se ti spát Bells? Nejsi unavená?“

„No, už ani nejsem, docela jsi mě probral. Ty?“

„Ne, mě se taky ještě nechce spát.“

„Tak co se děje Jaku?“

„Paul mi řekl, že ti to pověděl.“

„Ach tak.“

„Jo, ach tak……..měl bych asi říct, že je mi to líto“ zvedl se na bok, obrátil se ke mně. Zvedl svou úžasně teplou ruku a pohladil mě jí po tváři „ale není. Prosím, teď mě nech mluvit, jo?“

„Dobře.“

„Není mi to líto. Nemrzí mě, že jsem se do tebe otisknul. Strašně moc jsi se mi líbila už tehdy na pláži a celou tu dobu, co jsme se neviděli jsem snil, že se mnou jednou budeš a budeš mě mít ráda……víc než ráda. Snil jsem o tom celou dobu a teď, když se stalo tohle.…..ani nevíš, jak strašně moc šťastný jsem. Já vím, že ty to teď cítíš jinak, vím, že to je pro tebe hrozně moc těžké, ale já ti opravdu dám času kolik jenom budeš potřebovat, nic po tobě nechci a nic od tebe neočekávám, mě jen stačí, když tě budu mít nablízku jakýmkoliv způsobem. Miluju tě a to už se nikdy nezmění, ty budeš mít vždycky moje srdce, patří jen a jen tobě.“

„Jaku, já ale…..“

„Ne, opravdu je to v pohodě, já tě chápu. Tohle není tvoje vina a vím, že nechceš abych se trápil nebo tak něco, ale já se vážně netrápím. Jsem šťastný, nikdy jsem si nepomyslel, že by se mi tahle úžasná věc mohla stát. Víš, než jsem slyšel Samovi myšlenky tak to byla pro nás pro všechny dost nepochopitelná věc. Všichni mu dost zazlívali, že opustil Leah a šel k Emily. Teď, když ale víme co se stalo, ho naprosto chápeme, nejde tomu prostě zabránit.“

Zmateně jsem zamrkala…….jak slyšel Samovi myšlenky?

„Jaku, počkej chvilku, co jsi to říkal o těch myšlenkách? A co Sam a Leah? Oni spolu někdy chodili?“

„Lásko, no, když jsme přeměněný ve vlky tak si navzájem můžeme číst myšlenky. Je to někdy dost ke vzteku, ale pak jsou chvíle kdy se to opravdu hodí, no, ale těch je dost málo. Všechny nás pak štve, že tajemství co máme jsou hned venku, možná proto mi to Paul vyklopil hned dneska, moc dobře věděl, že kdybych se to dozvěděl pak náhodou, zabil bych ho. No, teď na tom nejsem o moc líp. Jsem na něj dost naštvaný, neměl ti vůbec nic říkat, nesnesu, když se budeš trápit. Neměla jsi se o tom teď vůbec dozvědět.

„Ty bys mi to ale nikdy neřekl.“ konstatovala jsem.

„Řekl, ale ne teď.“

„Proč?“

„Protože vím, že na to nejsi připravená, nechci, aby jsi se cítila ke mně nějak svázaná........připoutaná.“

„Jaku, ale já tě mám ráda.“

„Já vím a to mi stačí.“ podívala jsem se mu do těch jeho černých očí, byly tak……..

„Víš, že si úžasný Jaku?“

„Jo, to vím, proto tě to ke mně taky tak táhne.“ zase se usmál.

„Asi máš pravdu, táhne, cítím se s tebou opravdu dobře.“

„To jsem rád, opravdu moc rád. Udělám všechno na světě, abych splnil tvoje hvězdné přání.“

„Děkuju, za všechno.“

„Půjdeme už spát?“

„No, Jaku, jak budeme vysvětlovat, že spolu spíme v jedné posteli?“

„Nebudeme to muset vysvětlovat. Billy sem nepřijde a už vidím Charlieho, jak tě tady bude kontrolovat. Mně věří. Stejně si myslím, že vstanou někdy odpoledne, ne-li až večer, vždyť jsi viděla jak vypadali, byli pěkně opilí.“

„Když myslíš.“

„Vadí ti to? Nechceš, aby Charlie věděl, že spolu chodíme?“

„Chodíme?“

„Jo, chodíme.“ odpověděl dost rázně abych o tom nemohla ani zapochybovat.

„No, určitě mu to dojde, ale o tom……no o tom….“

„Otisku myslíš?“

„Přesně, tak o tom se mu zmiňovat nemusíme, viď?“

„Ne, to nemusíme, stejně by to nepochopil.“ zasmál se.

„Ale Billy to bude vědět.“

„Jo, táta to pozná hned jak nás spolu uvidí. Nedělej si s tím ale vážně starosti.“

„Fajn.“

„Teď by jsme měli jít už spát.“

„Fajn.“ na nic jiného jsem se prostě už nezmohla.

„Je mi líto, že mi to není líto, ale vážně není.“ podíval se mi do očí a zatahal mě za ruku.

Přitulila jsem se blíž k Jacobovi. Sama sobě jsem se divila, že ho k sobě pustím tak blízko, ale nedalo se s tím už nic dělat.

Potřebuji ho. Blízko. U sebe. Chci ho mít jen pro sebe. Hlavně potřebuji cítit, že k někomu patřím. Že už nejsem sama. Samota. To byla moje nejhorší noční můra.

Dívali jsme se navzájem do očí a já je pak zavřela. Už jsem nechtěla mluvit, už jsem nechtěla vnímat. Přemýšlení mi bylo taky na obtíž. Už jsem si přála jen v klidu usnout v Jakovu náruči. Na jeden den toho bylo až příliš. Jacob, otisk, Victoria. Proboha, Victoria. Co budu dělat? Až teď jsem si začala naplno uvědomovat, jak blízko jsem byla smrti. Strachem jsem sebou prudce škubla.

„Je ti zima?“ zeptal se Jake starostlivě.

„Ne.“ zašeptala jsem.

„Ale třeseš se.“

„To nic.“

Chvilka ticha. Prosím, už chci spát. Už nechci myslet!

„Tak trápí tě něco?“

„Ne.“

„Můžeš mi říct všechno, to už snad víš.“ ach jo, už nechci nic rozebírat.

Ale Jake si zaslouží vysvětlení, to je to jediné, co mu teď můžu ze sebe poskytnout, tak to ráda udělám. Aspoň to.

„Vzpomněla jsem si na Victorii.“

„Na koho?“

„Na Victorii, na tu upírku v lese.“

„Hned jsem poznal, že se odněkud znáte. Musíš nám o ní hlavně všechno říct. Lásko, ale to teď všechno počká. Zítra je času dost a chci, aby sis konečně odpočinula. Nemáš se vůbec proč bát. Nedovolím, aby se k tobě přiblížila.“

„Co když ublíží tobě, nebo někomu……..“

„Lásko“ dal mi něžně ruku přes pusu, aby mě umlčel „nemáš se vážně čeho bát. Tobě, ani nikomu jinému se nic nestane. Netrap se zbytečnostmi prosím. Slibuju, že tě ochráním.“

Mě ano, ale co sebe? Sesunul svou ruku od úst k mému pasu a přitisknul si mě víc k sobě. Bylo mi tak hezky teplo. Cítila jsem se tak v bezpečí. Po Edwardovo náruči to byla vůbec ta nejlepší, co jsem kdy poznala. Za ty týdny samoty a bolestné prázdnoty jsem si ani nepředstavovala, že by mi takhle mohlo zase někdy být. Už jsem nedoufala v něco hezkého. V něco smysluplného. Ale teď, po boku Jacoba jsem věděla, že je to možné.

Čeká mě nový začátek……