Víc, než já sám

Kapitola 1. - Moje polovina

13.6.2006

Autorka: Marky

Když jsem si sáhla na své zakulacené, pomalu rostoucí bříško, zmocnila se mě najednou obrovská panika, jestli tohle všechno sama zvládnu. V osmnácti letech otěhotnět nebylo mé vytoužené přání. Vlastně jsem o tom dřív ani nepřemýšlela. Než jsem přijela do Forks, tak jsem chtěla dodělat střední školu, jít na vysokou, najít si skvělou práci a vlastní rodina? To teda ne……..  pak se ale všechno změnilo……..

Přistěhovala jsem se do Forks a „zamilovala“ se nejen do nejbáječnějšího „kluka“ na celém světě, ale zároveň jsem našla i svou budoucí rodinu a svou věčnost. Všechno začalo hrát v jasných a těch nejkrásnějších barvách, od bílé, žluté až po rudou. Ano, rudá, ta hrála velmi důležitou roli. Hlavně pro něho. Ale na něj jsem si zakázala myslet, protože jsem měla pocit, že při pouhém pomyšlení už jen na jeho jméno, mi pukne srdce a to jsem si momentálně ve svém požehnaném stavu opravdu nemohla dovolit. Co se vlastně stalo? Odešel, zmizel, opustil mě, vypařil se z povrchu zemského, už pro mě neměl existovat, alespoň on si to takhle představoval, říkal mi to, ale to byla marná snaha. Nikdo a nic by mi ho nemohlo vymazat z paměti. Jeho jméno, více než božskou vůni, pronikavé pohledy, ty nejjemnější dotyky, všechno to stále proudí mým tělem, to, jak mi říkal, že mě miluje, se stále dokola točí v mých myšlenkách jako nekonečná spirála……..

Proto to tak bolí, i teď, po devíti neuvěřitelných dlouze se vlečících měsících.

Pořád to bolí, i teď, když buší do dveří a volá mé jméno svým sametovým hlasem…...

„……..Bello! Prosím! Mluv se mnou! Slyšíš? Odpověz mi, prosím! Lásko, tohle jsem nechtěl, neměl jsem vůbec tušení! Prosím, řekni něco!Mluv se mnou!Prosím!“

Ale já nemohla odpovědět.

„Nech ji na pokoji a vypadni, nebo ti způsobím opravdu velikou bolest, víš, že to umím!“

A já v té hrozbě poznala hlas Jane. Chtěla jsem jít, otevřít ty dveře a podívat se mu do těch nádherných očí, ale nemohla jsem, opravdu to nešlo.

„Chci s ní mluvit! Rozumíš? Otevři ty dveře Jane, a to hned! Je to jen mezi Bellou a mnou!“

zařval Edward.

„Hahaha! Už ne, už to není jen tvoje a její věc! Od té doby, co jsi ji opustil, od té doby, co byla sama a musela čelit Victorii a hlavně od té doby, co ví, že je těhotná s upírem to opravdu není jen vaše soukromá věc. Rozumíš ty trosko? Takže odsud ihned vypadni, nebo tě zabiju!“

promluvila klidným hláskem moje nová sestra a i když se mi stáhlo srdce úzkostí nad jejími hrůzostrašnými slovy, nemohla jsem vůbec nic namítnout.

„Nehnu se odsud, dokud si s Bellou nepromluvím, je ti to jasné!!!!????“

„Demetri? Lásko?“

zašeptala Jane. A to byl konec, slyšela jsem dál už jen jeho vzdech a poraženě odešel.

Pomalu jsem se přesunula k oknu a trochu odhrnula průhledně bílou záclonu spolu s masivním černým závěsem. Uviděla jsem, jak vychází ze dveří. Po devíti měsících, které se táhly jako desetiletí, jsem neviděla žádné výplody fantazie, ale opravdového Edwarda Cullena. Moje srdce začalo tlouct jako o závod, v ústech se mi začínala tvořit divná pachuť. Už na něj čekali. Stáli tam. Celá moje vysněná rodina: Carlisle, Esme, Emmett, Rosalie, Jasper a Alice. Carlisle šel rychle Edwardovi naproti a vzal ho kolem ramen. Jakmile se připojili k ostatním, Esme dala Edwardovi pusu na tvář, Emmett ho šťouchl do ramene, Rosalie ho vzala za ruku a Jasper se mu podíval smutně do očí. Co mě ale překvapilo, byla reakce Alice, ta se totiž od Edwarda rychle odvrátila a šla rovnou k autu. Před tím, než se do auta všichni nasoukali, Alice pohlédla nahoru do oken. Okamžitě jsem od okna ustoupila a stoupla si za roh, ale vím jistě, že jsme se střetly pohledem. To, co jsem jí viděla v očích, mě bude mučit hodně dlouho. Zármutek a neštěstí. Asi tak by se to dalo vyjádřit co nejlépe.

„Bello, jsi v pořádku?“

„Nejsem“.

„Omlouvám se, to byla hloupá otázka.“

„To je dobrý.“

„Co dítě? Nebolí tě nic?“

„Jane!“ zakřičela jsem.

„Promiň, je mi to opravdu líto, nejraději bych ho opravdu zabila, stačilo by jen tvoje svolení, nic víc, nic míň.“

„Jane!“ vzlykla jsem.

„Nechám tě samotnou, ale doufám, že co nejdříve přijdeš dolů, víš, Aro už se vrátil z cesty a chtěl by tě vidět.“

„Jasně, přijdu dolů, jen mi dej chvilku.“

Sedla jsem si opatrně do křesla a začaly mi téct z očí slzy. Plakala jsem, zase. Poslední dobou hodně pláču. Vlastně od smrti táty a potom, co jsem musela na svou mamku nahrát vlastní smrt, pořád. Moje lidská, no, lidská, spíš vlkodlačí láska Jacob Black mému štěstí také moc nepřidal. Stále pláču a nevím, zda to je mými mateřskými hormony, nebo mým zamordovaným mozkem, který při každé jen byť trošku chmurné myšlence spustí ten hrozný příval slz. Vím, že bych se neměla takhle trápit, mě, ani děťátku to nedělá dobře, ale nemůžu si prostě pomoct. Vzala jsem si papírový kapesníček a utřela jím všechny slzy, které jsem měla v očích i na tváři.

„Můžu dál holčičko?“

Koukla jsem se směrem ke dveřím, a tam stál můj „zachránce“. Rychle, jak jen jsem dovedla, jsem se zvedla z křesla a šla jsem ho obejmout.

„Aro, jsem tak ráda, že si tady, moc si mi chyběl. Už jsem chtěla jít dolů tě přivítat, ale……….“

Pohladil mě po tváři, zadíval se mi dlouze do očí, a mě opět přepadl ten hrozný příval slz. Objal mě a já se cítila tak v bezpečí.

„Je mi líto, že jsem nemohl být s tebou, když tady Edward byl, promluvili jste si vůbec spolu?“

„Ne, nechci s ním mluvit, on mě opustil, nemáme si už co říct.“

„Myslíš, že je dobré odhánět od sebe člověka, kterého tolik miluješ?“

„Aro, tohle už jsme několikrát probírali. Já a Edward, to je minulost.“

„Chápu, že se na něj hněváš, a máš na to plné právo, ale pochop, že teď to není jen o tobě a o něm, ale hlavně o dítěti“.

„Aro, chápu, že máš starost a chceš, abych byla svým způsobem šťastná, ale opravdu nemůžu. Prosím, pochop mě.“

„Možná to bude chtít čas.“

„Možná.“

„Musím teď zajít za Marcusem a Caiem probrat záležitosti týkající se slavnosti. Pak přijde Heidi s jídlem. Jane pro tebe pak přijde, tedy pokud se nechceš najíst s námi?“

směle se usmál.

„Ne Aro, opravdu jsem ještě své rozhodnutí nezměnila“

pousmála jsem se.

„Máš v sobě dítě, které je na půl upír, myslím, že bys mu měla dát, po čem tolik touží.“

„Touží? Nemyslím si. Aro, tuhle stránku nech na mě, ano? Já vím, že chceš, abychom byli v pořádku, ale já vím, co potřebuju a vím, co potřebuje i mé dítě. Ta krev, co zatím piju, mi bohatě stačí“

a doufám, že mi bude stačit vždycky, protože lidskou krev nebudu pít nikdy, pomyslela jsem si.

„Dobře, vím, jaký máš názor ohledně našeho stravování, chápu, že se nechceš dát stejným směrem, jen mysli na svoje zdraví a zdraví dítěte, ano? Slib mi to.“

Ach jo, tak dobře.

„Slibuju“.

„Dobře holčičko moje, takže jakmile budeme hotovi, Jane pro tebe přijde.“

„Jasně.“

„Nerad vidím jak se trápíš, kdyby to šlo, vzal bych veškerou bolest co cítíš na sebe.“

„Já vím a moc ti za to děkuju. Musím to ale zvládnout sama.“

Aro vyšel z mého pokoje ven a zavřel za sebou opatrně dveře. Už jsem se znovu neposadila do křesla, ale otevřela jsem si prosklené dveře vedoucí na malou terasku. I když už bylo pozdní odpoledne, vyšla jsem do nádherného a slunečného dne. Tak vysoko nad zemí jsem se cítila hrozně bezpečně. Dává to vůbec smysl? Ani sama nevím. Náš starodávný a rozlehlý dům stál na samém konci Volterri. Mimo vysokého, betonového, podle mého názoru velmi nevkusného plotu, byl obklopen z každé strany spoustou stromů a mě ta podívaná na zeleň dělala mimořádně dobře. Opřela jsem se o sloup a dívala se na nebe, na zapadající slunce, pomalu se stmívalo. Bylo to tak překrásné. Začínající léto. Zavřela jsem oči, poslouchala jsem štěbetání ptáčků. Všude okolo mě plynula květinová vůně, pomalu jsem ji vdechovala a vydechovala. Najednou se do té úžasné svěží vůně vmísil nádech něčeho jiného. Tu novou vůni jsem ale moc dobře znala. Pomalu jsem otevřela oči a……………..