Víc, než osud

Autorka: Mančiska

4.část

EDWARD

Už jsem se rozhodl. Odjedu za Tanyou a její rodinou do Denali a vrátím se, až tu Bella nebude. Co jsou pro mě hloupé dva roky? Nic.. Jen to, co je pro člověka pár minut.

Tohle Belle nemůžu udělat, a  i když jsem dostatečně sobecký na to, abych zůstal, miluji ji tak moc, že udělám vše pro její dobro. A já nejsem ten, s kterým by byla šťastná.

Zítra už má být zase klasické podzimní počasí, hned brzy ráno odjíždím..

Koutkem oka jsem zahlédl přicházející Alici. Už to ví, byl jsem rozhodnutý..

„Přišla jsem se s tebou rozloučit. Sice s tvým odchodem nesouhlasím, ale je to tvoje rozhodnutí. Jen bys měl vědět, jak tím ublížíš nám všem, a nejvíc Belle.“

Co to říká o Belle? Nechápal jsem ji. Ale z jejího výrazu jsem usoudil, že víc už se od ní nedozvím.

BELLA

Skvělé. Větší nemehlo než já určitě neexistuje. Sedíme v ambulanci a čekáme, až přijde doktor.

Dveře se otevřou a přichází doktor, pardon – filmový herec. V duchu si říkám že být sestřičkou, moc práce bych v nemocnici asi neodvedla.

Pak mi ale došlo, že Charlie vypadá překvapeně, jakoby toho muže znal. Mně také někoho připomínal.

„Zdravím vás, doktore Cullene, vás bych v Terrace opravdu nečekal.“

Těžko říct, který z těch dvou je víc překvapený.

Takže na louce to byl opravdu Edward.

„Nápodobně, náčelníku Swane. Nikdy by mě nenapadlo, že vy budete ten nový šéf zdejší policie.“

„To víte... Ale jakto že pracujete zrovna tady? Myslel jsem, že jste se stěhovali kvůli neodkladné rodinné záležitosti.“

Doktor se zatvářil víc než rozpačitě. Další neklamná známka, že v tom všem jede taky.

„Tak dost už povídání, copak se vám stalo slečno Swanová?“

„Tak trochu jsem v lese zakopla a myslím, že mám zlomenou nohu.“

Doktor Cullen mi ji opatrně prohmatal – stejně to ale bolelo jako čert – a rovnou mě poslal na rentgen.

No a za chvíli si mě zavolali rovnou do sádrovny. Bezva.

Prý docela slušná zlomenina, povedlo se mi zlomit si tu proklatou kost dokonce nadvakrát. Takže minimálně 3 týdny nechodící sádra a pak ještě chodička. „Brrr,“ při té představě jsem se otřásla. 

„Jsi v pořádku?“ Ptá se starostlivě Charlie.

„Jasně tati, jen to trochu bolí.“ Nemůžu mu ale říct, že víc než noha mě spíš bolí ruce od těch hloupých berlí, o kterých stejně neumím chodit. Vysmál by se mi.

Nejspíš si díky jim brzy zlomím i druhou nohu. Vůbec bych se nedivila.

V noci se mi spalo opravdu špatně. Teda spíš nespalo.

Konečně se ke slovu přihlásila bolavá noha, takže když jsem někdy k ránu usnula, vysvobození to nebylo.

Měla jsem sen o Edwardovi.

Byli jsme spolu na té louce, kde jsem ho včera potkala, vyšlo slunce a jeho kůže začala celá zářit.

Že by se mi to jen nezdálo? To bude jen ta má fantazie.

EDWARD

Seděl jsem bez jakéhokoliv pohybu na sedačce v obýváku a čekal, až přijde Carlisle z práce. Musel jsem s ním mluvit, všechno mu říct.

 Konečně jsem slyšel jeho myšlenky asi 2 kilometry od našeho domu. Proč ale neustále myslel na Bellu?

Nemohl jsem se ho dočkat. „Carlisle, musím s tebou okamžitě mluvit,“ vybafl jsem na něj hned mezi dveřmi.

„To já s tebou taky Edwarde.“ To je divné, Carlisle zněl docela vážně.

Posadil jsem se za Carlisleovým stolem v pracovně a on si sedl naproti mně.

„Tak ty první Edwarde.“

„Dneska jsem potkal v lese Bellu. Ten nový policejní náčelník bude teda nejspíš pan Swan a jsou to oni, kdo se sem v srpnu přistěhovali! Carlisle já musím odejít. Slíbil jsem si, že jí neublížím a budu se od ní držet dál. Takhle to bude nejlepší.“

Carlisle se na mě zpytavě zahleděl a začal se svým vyprávěním.

„Já vím, dneska byla Bella se svým otcem v nemocnici.“ Viděl, jak mě to zneklidnilo.

„Stalo se jí něco?“ Zeptal jsem se s hrůzou v hlase. 

„Neboj se, jen obyčejná zlomenina holenní kosti, nic to nebude. Prý se jí to stalo v lese. Povíš mi k tomu něco něco?“

„No víš Carlisle, já byl na té louce, kam chodím přemýšlet a ona se tam prostě najednou objevila, ani jsem ji neslyšel přicházet. A taky se bojím, že mě mohla vidět zářit.“

„No myslím, že o tohle se zrovna bát nemusíš. Až na pár podezíravým pohledů byla úplně klidná, takže tvoje záření rozhodně neviděla.“

Ulevilo se mi.

„Stejně musím odejít. Už jsem se rozhodl. Dám si dvouleté prázdniny v Denali a vrátím se, až bude Bella na vysoké. Odjíždím zítra ráno. Zavoláš prosím za mě Tanye?“

„Ano.“

Na Carlisleovi bylo dobré to, že pokud věděl, že je člověk už napevno rozhodnutý, nic mu nevymlouval.

Šel jsem zabalit si věci a přišla za mnou Esmé. To bude zlé.

„Edwarde prosím, neodcházej. Nějak to tu spolu všichni zvládneme.“ Nasadila svůj zmučený výraz.

„Mami já tu zůstat nemůžu, a to všichni moc dobře ví, tak už mě prosím nepřemlouvej.“

Kdyby to šlo, určitě by jí tekly slzy. Bylo mi hrozně.

Radši jsem se dál věnoval balení věcí.

Ještě ke všemu si Bella kvůli mně zlomila nohu. Jsem vážně zrůda.

BELLA

Naštěstí můžu zůstat v posteli až do konce týdne. Aspoň budu mít klid na přemýšlení.

Přemýšlení o Edwardovi.

Charlie odešel do práce už hodně brzo, tak jsem se odbelhala do kuchyně pro snídani a zpátky do postele.

Po probdělé noci na mě začal doléhat nedostatek spánku a konečně jsem usnula. Probudil mě až zvonek.

Ach jo, kdo to může jen být? Otevřela jsem po dlouhých dvou minutách dveře a tam…

„Ahoj, já jsem Alice. Alice Cullenová.“

„No já vím kdo jsi, pamatuju si tě.“ Řekla jsem asi docela udiveně.

„Víš otec říkal, že sis zlomila nohu a že budeš doma do konce týdne. A tak mě napadlo, že určitě uvítáš někoho, kdo ti pomůže s učením.“

A mám po klidu. Ale Alice vypadá mile, tak proč ne. Aspoň se něco dozvím o Edwardovi.

Alice k nám chodila každé odpoledne a nosila mi hromadu domácích úkolů. A když jsem se útrpně v pondělí chystala do školy s vědomím, že pojedu v policejním autě, ozvalo se jemné zaklepání na dveře.

„Mám tu pro tebe odvoz Bello.“ Alice stála venku s nějakým nově vyhlížejícím sporťákem.

Těžko říct, jestli je lepší tohle nebo policejní auto. Asi tohle.

Oplatila jsem jí zářivý úsměv a nasedla.

Ve škole se to dalo přežít, až na těch pár posměšných, či soucitných pohledů. Díky nové kamarádce jsem se třídou v klidu držela krok.

Další dva týdny uběhly jako voda a mně dali konečně chodicí sádru. Konečně mě zbavili těch strašných berlích.

V nemocnici se mnou byla Alice, která mi hned, jak se vzdálil její otec, nabídla, že bychom mohly zajet na nákupy.

Ty sice nemám ráda, ale pro ni neexistuje slovo ne.

Alice mě zatáhla snad do všech obchodů v nákupním centru a v autě mi vnutila dvě trička, sukni a šaty, které jsem si zkoušela a ona je potom potají zaplatila.

Když už jsme byly v tom dobrém rozpoložení, odvážila jsem se už konečně Alice zeptat na to, co mi už týden vrtalo hlavou.

„Proč s námi tvůj bratr Edward nechodí do školy?“ Vypadala zaskočeně.

„Víš, no, on si vyřizuje nějaké osobní záležitosti mimo město.“ Jak prosté, co jsem si myslela?

„Ale brzy se už vrátí.“

Srdce mi udělalo v hrudi minimálně dva kotouly a jedno salto a možná i stojku.

Alice se po mně tak nějak divně podívala, jakoby reakci mého srdce slyšela. Když její bratr zvedá dodávky, proč by ona nemohla slyšet bušení mého srdce. Neměla bych se divit.

Usmála se na mě a vyrazily jsme směrem domů. Tam jsme však byly během 20 minut, to ta její šílená jízda.

„Tak ahoj Bello, zase zítra.“ Prohodila s nápadným úsměvem.

„Víš že tohle nemusíš.“

„Ale já chci. A navíc zítra mám pro tebe nachystané překvapení.“ Další zádumčivý úsměv.

„Ahoj Alice.“

Charlie ještě nebyl doma, tak jsem se rozhodla pro přípravu nějaké lehké večeře.

Najedli jsme se, uklidili a já šla do postele.

Tuhle noc se mi spalo přímo skvěle. Žádné noční můry, žádné sny o Edwardovi.

EDWARD

Já ji vážně uškrtím. Telefon od Alice.

„Edwarde, o Bellu se nemusíš bát, starám se ti tu o ni. Dneska jsme spolu byly nakupovat. A taky bys měl vědět, že se po tobě Bella ptala. A taky si myslím, že se jí líbíš.“

Ona není normální. Já odjedu kvůli jejímu bezpečí a ji nenapadne nic lepšího, než se s ní skamarádit.

 „Tak se ty tupče už vrať konečně domů.“ Slyšel jsem vzdáleně její myšlenky.

Ulevilo se mi. Můžu jet zpátky domů. Pojedu. Budu sobecký. Aspoň jsem se mohl uklidňovat tím, že se Bella o mě zajímá, ptala se přece po mně.

Rychle sem si zabalil věci a vyrazil na cestu domů.

Dorazil jsem něco před půlnocí. Se všemi se přivítal a naštěstí nikdo nic nevyzvídal. Buď jim to Alice vyklopila nebo nechtějí být dotěrní.

Moje malá protivná sestřička se na mě potutelně usmívala. A já si přečetl její myšlenky.

„To přece nejde Alice, nemůžu ji vyzvednout doma místo tebe. Nebude chtít jet se mnou. Ani jsem se s ní v nemocnici ve Forks nerozloučil a odjel. Je na mě pořád naštvaná. Aspoň v tom lese tak vypadala.“

Další nával myšlenek od Alice. Viděl jsem, jak si Bella sedá do mého auta. Sice se netváří moc nadšeně, ale sedá.

„Tak dobře, vezmu ji do školy. Ale slib mi, že přestaneš s dalšími pokusy o naše sblížení."

„Slibuju Edie,“ a zvonivě se rozesmála. Stejně ji mám rád.

A šel jsem si zase vybalit.