Víc, než osud

Autorka: Mančiska

3.část

BELLA

A je to tu. První školní den. Jak já to nesnáším.

Aspoň, že svítí sluníčko a není moc zima, to mi trochu zlepší náladu.

Charlie dostal nové služební auto, takže mně přenechal naše staré volvo. Beztak se mi stýskalo po mém náklaďáčku. Ale prý jsou volva aspoň bezpečná.

Cestu do školy jsem našla v pohodě, Charlie mi ji už jednou ukazoval. Až nápadně se škola podobala té ve Forks. Já se těch vzpomínek snad nikdy nezbavím.

Našla jsem přijímací kancelář, kde mě milá paní Shefieldová (jak jsem si přečetla na jmenovce) přivítala, dostala jsem potřebné informace a plánek školy, a mohla jsem vyrazit.

Vůbec se mi nechtělo.

Našla jsem moji novou třídu, ale pořád zbývalo minimálně pět minut do začátku vyučování, takže jsem nesměle vešla dovnitř a hledala volné místo. Všimla jsem si, že všechny oči ve třídě zírají na mě a zrudla jsem. Nesměle jsem pípla „ahoj“ a to byla veškerá má snaha o zapadnutí do kolektivu.

Na(ne)štěstí se našli zvídaví jedinci, kteří mě obklopili hned, jak jsem se našla prázdnou lavici ve čtvrté řadě u oken.

„Ahoj, já jsem Lucas, tohle je Peyton a tohle Haley,“ přišel ke mně sympatický tmavovlasý kluk s dvěma kamarádkami po boku.

„Ahoj, já jsem Bella, ale to už určitě víte,“ snažila jsem se o přátelský úsměv.

„Přistěhovala jsem se s tátou z Forks, to je ve Washingtonu,“ pokračovala jsem. Páni, já jsem dneska nějak upovídaná.

„Jo to jsem slyšel,“ mrkl na mě Lucas. „Tvůj táta je novej šerif, že?“

„No jo, to víš,“ znovu jsem trochu zrudla.

„Třeba budeme mít trochu protekci u pana Swana, a nebudeš dostávat tolik pokut za rychlost, že Luku?“ rejpla si Peyton.

Hromadně jsme se zasmáli. Sice nemám ráda, když se ostatní starají, ale tahle trojka mi přišla vážně sympatická. Aspoň něco.

Zazvonilo na hodinu a do třídy přicupitala malá, trošku korpulentní dáma ve středních letech. Koukla jsem na papírek a zjistila, že je to má nová třídní učitelka slečna Townsendová.

„Vítám vás v novém školním roce, bando. Tohle je váš poslední ročník na střední škole, takže od vás očekávám, že se podle toho budete chovat.

Znělo to přísně, ale podle jejího potutelného úsměvu jsem poznala, že je hodná, a nebude dělat žádné problémy. Snad.

„Také bych mezi námi chtěla přivítat novou studentku, slečnu Isabellu Swanovou.“ A vrhla na mě přátelský úsměv.

„Isabello, pojďte prosím k tabuli a povězte nám něco o sobě.“ No výborně, ani tady mě to nemine.

Opatrně jsem vstala ze židle a šouravým krokem se blížila ke stupínku. Po cestě jsem dávala pozor na překážky, nechtěla jsem se svým pádem ztrapnit hned první den.

Ve zdraví jsem dorazila k tabuli a začala s představováním. Nebylo to tak těžké, jak jsem čekala. Nikdo si ve třídě nešuškal a poslouchali mě se zaujetím. Stručně jsem řekla odkud jsme přijeli, kdo je můj táta a tak dále..

Potom mě slečna Townsendová poslala zpátky na místo a už jsem věděla, že mě dnes nic horšího nepotká. Ulevilo se mi.

Škola byla naštěstí dnes jen dvě hodiny, takže jsem hned nasedla do autíčka a vyrazila směrem k supermarketu. Měla jsem spoustu času a žádné úkoly, tak jsem si řekla, že Charliemu uvařím aspoň dobrou večeři a trošku uklidím.

Po příjezdu domů jsem se vrhla na přípravu slavnostní večeře. Rozhodla jsem se, že uvařím zapečené kotlety se sýrem a broskvemi a k tomu opékané brambory, které měl Charlie tak rád. Příprava mi zabrala dvě hodiny a pak jsem začala uklízet dům.

Úplně jsem zapomněla na čas.

Uslyšela šramot v předsíni, neklamná známka Charlieho příchodu.

„Ahoj tati, mám pro tebe překvápko.“

Charlie asi ucítil večeři a nadšeně se usmál. 

„Bells, to jsi vážně nemusela. Jak bylo ve škole?“

„No překvapivě to docela ušlo, tati.“

Charlie sedl ke stolu a začal mi vyprávět o nové práci. Docela jsem koukala, stejně jako já výřečnosti moc nepobral. Ale byla jsem ráda, bylo to o dost lepší než ubíjející ticho.

Po večeři jsme společně uklidili a umyli nádobí a já se s omluvou, že jsem unavená, vydala do postele. Chtěla jsem si ještě trochu číst, ale hned po sprše, ještě s mokrými vlasy, jsem okamžitě usnula.

Ráno mě překvapil další slunečný den. To je prostě paráda.

Vstávala jsem s naprostým nadšením. Já se snad do té školy i těšila. Nevídané.

Jak jsem si vychutnávala atmosféru prosluněného rána, úplně jsem zapomněl na čas. Totálně jsem nestíhala.

Do školy jsem dorazila chvilku před zvoněním. Vlítla jsem do třídy, jenže jsem zapomněla na práh. Stihla jsem jen tiše vyjeknout a už jsem ležela na zemi. Výborně. Když se neztrapním první den, proč ne hned den druhý.¨

Třída se mi smála i po příchodu slečny Towsendové, ta naštěstí nechápala. Dvouhodinovka biologie, na tu jsem se docela těšila. Už ve Phoenixu, to byl můj oblíbený předmět, dokonce jsem tam byla v pokročilém programu.

Dopoledne uběhlo velmi rychle a já se těšila na oběd, měla jsem velký hlad.

Hned u vchodu do jídelny na mě hulákala Haley.

„Bello, pojď si sednout k našemu stolu.“ Docela se mi ulevilo.

Dobře jsem se bavila, a zjistila další nové informace o třech sympatických spolužácích.

Nebude to tu tak hrozné, jak jsem se původně obávala.

Dokonce jsem se dozvěděla, že se očekávají další dva noví studenti, ale nikdo nevěděl, proč nepřišli do školy hned první den. Jsou to sourozenci – kluk a holka – a mají být v naší třídě.

Aspoň tu nebudu jediný nováček, ulevilo se mi.

Po škole jsem jela hned domů a chtěla se porozhlédnout po okolí. Bydleli jsme na severním okraji Terrace, dá se říct skoro uprostřed lesů. Na chození mě sice moc neužije, ale neměla jsem v plánu jít daleko.

Převlékla jsem se do pohodlnějšího oblečení a vyrazila. Šla jsem asi 20 minut po miniaturní pěšince, která se však za chvilku ztratila. Věděla jsem, že nejsem daleko od domu, a tak jsem šla kousek dál. Viděla jsem totiž, jak slunce prosvítá čím dál víc mezi kmeny stromů a za chvíli se přede mnou objevila taková kouzelná malá mýtinka.

Bohužel jsem tam ale nebyla sama. Viděla jsem, jak na pařezu sedí nějaký člověk – spíše chlapec – a hlavu si drží v dlaních. Vypadal smutně.

To ale nebylo to, co mě upoutalo. Měl džíny a černé triko s dlouhým rukávem, ale na jeho bledé pleti bylo něco zvláštního. Jakoby celá zářila, posetá tisíci drahokamy. Ale sledovala jsem ho z dálky, a tak jsem si nemohla být úplně jistá.

Když jsem uvažovala nad bledostí jeho kůže, zvedl najednou hlavu. Prohlížel si kolem dokola celou mýtinu, jakoby tušil, že ho někdo pozoruje.

Byl to on. Ten na kterého jsem chtěla zapomenout. Jen kvůli němu jsem odjela z Forks. Nebyla jsem schopná ničeho, jen jsem stála a zírala na něj.

Vypadal přesně tak, jako každý kdo dostane pořádnou ránu baseballkou. Očividně jsem ho taky překvapila, jen si stoupnul a propaloval mě pohledem. I z té vzdálenosti jsem viděla výraz jeho obličeje.

Skvělé, zírali jsme na sebe oba.

Nevěděla jsem, co mám dělat, jediné, co mě napadlo, byl útěk. Naposled jsem se na něj podívala a všimla jsem si, že jeho překvapený výraz se změnil. Změnil na nenávistný.

Otočila jsem se a utíkala domů. Radši.

Připadala jsem si jako ve snu. Jenže jsem se pořád nemohla rozmyslet, zda je to ten dobrý sen, nebo noční můra.

Nakonec jsem se snažila přesvědčit, že se mi to nejspíš zdálo. Pořád lepší než připustit si, že opět bydlíme s Edwardem ve stejném městě.

Jenže to bych nebyla já, kdybych aspoň párkrát nespadla. Jenže ten poslední pád jsem moc nezvládla. Zakopla jsem o trčící kořen a ještě předtím, než jsem dopadla na zem, jsem uslyšela křupnutí, které vycházelo pravděpodobně z mé holeně. Taky že jo, bolelo to jak čert.

Nejspíš jsem si zlomila nohu. Dobře Bello, šikovná.

Naštěstí jsem nebyla daleko od domu, takže po chvíli mého hulákání o pomoc přiběhl Charlie, který zrovna přijel z práce.

Vzal mě do náručí a šoupnul do auta.

„Bells, nejspíš to máš zlomené, musíme na pohotovost.

EDWARD

Seděl jsem na mé oblíbené louce a myslel na Bellu. Tolik to bolelo.

Zdálo se mi, že slyším někoho dýchat, ale myšlenky jsem neslyšel. Další bodnutí u srdce, další vzpomínka na Bellu.

Zvedl jsem pomalu hlavu a rozhlížel se po mýtině. A pak jsem si všiml malé postavičky. Byla ode mě docela daleko, ale upřeně mě pozorovala. Byla to Bella.

Edwarde seber se, už ti vážně hrabe. Vidíš ji na každém kroku. Znovu jsem zamrkal, jako kdyby mi to mělo pomoct zlepšit zrak.

Ale stála tam pořád. Bella.

Na slunci vypadala tak krásně, tak zranitelně. A pak mi to došlo. Slunce! Já musím zářit!

Proč mi to vlastně dělá? Uteču před ní, odešel jsem kvůli ní samé, pro její dobro a ona přijde znovu za mnou.

Nedá mi pokoj.

Nenávidím ji, nenávidím ji stejně jako ten první den, kdy jsem seděl vedle ní. Já se snažil být co nejdál od ní, abych jí zachránil život. Co tu vůbec dělá?

Najednou se otočila a utekla.

Nechal jsem ji jít. Snad se jí nic nestane.

Už zase ty moje ochranářské snahy.

Jak to že vlastně Alice neviděla, že přijede do Terrace?

Svou upíří rychlostí jsem se vrátil k nám domů a zavolal Alici.

„Ty, ty jsi věděla, že sem přijede Bella?? Proč jsi mi nic neřekla??!“ Chrlil jsem na ni rozzlobeně.

„Bratříčku, pokud se dobře pamatuji, nakázal jsi mi potlačovat všechny vize ohledně Belly, tak se laskavě uklidni! Kdy přijela? Proč? Na jak dlouho?“

„Alice já nevím. Potkal jsem ji v lese a ona mě možná viděla zářit, já nevím.“

Tak jsem se jí snažil vyhýbat, rozhodl se, že se na ni nepojedu ani podívat. A ona byla tu.

Co jen budu dělat??