Víc, než osud

Autorka: Mančiska

2.část

BELLA

Byl tu červen, konec školy. S nostalgií, jsem vzpomínala na uplynulý neúplný školní rok. Na Edwarda..

Já totiž nejsem moc přelétavý typ.

Když jsem bydlela s mamkou a Philem ve Phoenixu, nikdy se mi nikdo nelíbil. Prostě jsem si kluků nevšímala.

Asi se to zdá nepochopitelné, ale já na toho kluka s bronzovými vlasy – i když jsem ho skoro neznala – nemohla zapomenout.

Někdo si může myslet, že jsem blázen. Ale jsem to prostě já. Bláznivá, zamilovaná Bella.

Od té doby, co se Cullenovi odstěhovali, jsem se snažila předstírat, že jsem v pohodě, že se nic neděje.

Jen v noci, když jsem byla sama se svými myšlenkami, jsem na něj vzpomínala.

Myslím, že se mi předstírání i dařilo, ale Charlieho prostě neoblafnete.

Naštěstí ho ani nenapadlo, proč jsem tak posmutnělá, proč se mi v noci zdají sny, ze kterých křičím „NEODCHÁZEJ“.. Přikládal to všechno tomu, že se mi ve Forks nelíbí. A že jsem nikdy nechtěla odejít z Phoenixu.

A posledních pár týdnů školy, byl vážně divný. Takový zamyšlený, a takového jsem ho vážně neznala.

Takže když jsem přišla domů ze školy s vysvědčením, byla jsem překvapená, že už byl doma.

„Bello, musíme si promluvit.“ A sakra, tvářil se fakt vážně. To je zlé.

„Zlato, já vím, že se ti tu nelíbí,“ pokračoval: „A proto jsem se rozhodl, že tě pošlu do Jacksonvillu.“

Neeee, to mi nemohl udělat! „Tati já tam nechci, mamka s Philem jsou vážně šťastní, já jim tam nechci křenit. Chci zůstat s tebou.“

„Víš Bello, to je ten problém. Já jsem dostal nabídku na šerifa v Kanadě, v Britské Kolumbii, to městečko se jmenuje Terrace. A já si byl tak jistý, že se budeš chtít vrátit k mámě, že jsem ti to ani neřekl. Bells, já tu nabídku přijal. Od srpna nastupuju. Moc se omlouvám,“ tvářil se zkroušeně.

Bylo mi ho líto. Bral na mě tolik ohledů. A já se nesnažila.

Páni, tak to mi vyrazilo dech. Charlie, který bydlí ve Forks už přes 18 let, ten Charlie, který nesnáší, když ho někdo vytáhne z jeho zaběhnutého pořádku. No koukala jsem..

„Tati,“ začala jsem opatrně. „já k mámě nepojedu. Nejspíš mě budeš muset vzít s sebou,“ pokusila jsem se o úsměv.

Forks mi vážně nevadilo, neuměla jsem si to vysvětlit, ale pořád jsem čekala, že by se tu někdy mohl objevit Edward. Změna by se mi vážně hodila. Konečně bych na něj zapomněla, na to své nesmyslné obluzení. Jenže jak to vysvětlit Charliemu?

Dostala jsem nápad.

„Víš já bych byla moc ráda, kdybys mě vzal s sebou do Terrace. Asi sis všiml, že jsem poslední dobou smutná. Není to tím, že se mi stýská po mámě a tak.. Já se ve škole zamilovala do jednoho kluka a on mě nechce. Tak proto.“

Na okamžik Charliemu po tváři přeběhlo pochopení, které však za chvilku vystřídal nesouhlas.

„Ale Bells, to všechno jen kvůli tomu? Řekni mi jak se jmenuje, půjdu mu dát co proto.,“ zase Charlieho popadly otcovské ochranitelské pudy.

„To ne, já jsem se s tím už částečně vypořádala,“ modlila jsem se, aby mi na to skočil. Moc ale nevypadal, že by mi zbaštil tenhle důvod – který byl částečně pravda, jen trochu pozměněná.

Tak jsem jen smutně pokrčila ramena a snažila nahodit ten nejzdrcenější výraz, jaký jsem uměla.

A zabralo to.

Hurá! Pryč z toho ospalého městečka, které mi na každém kroku připomíná Jeho.

„Dobře Bello, začíná se balit, za dva týdny se stěhujeme.“

Charlie opravdu vypadal, že mu to udělalo radost. A mně taky. Je pravda, že změny vždycky snáším špatně, to mám po Charliem. Ale tuhle jsem vítala.

Jen přežít prvních pár týdnů v nové škole, snášet ty neodbytné zvědavé pohledy nových spolužáků, jako tomu bylo ve Forks, a zvyknu si.

Dokonce jsem se začala trošku těšit.

Potřebovala jsem si všechno promyslet a tak jsem se rozloučila s Charliem, dala mu pusu na dobrou noc a odebrala se do svého pokoje.

To byl asi nejdelší rozhovor, jaký jsem kdy s Charliem vedla. A asi i poslední.

Divila jsem se, jak lehce se mi usínalo. A dokonce se mi nezdál vůbec žádný sen. První klidná noc, po tak dlouhé době. Opravdu jsem to uvítala.

A dva týdny uběhly jako voda.

Charlie prodal můj náklaďáček za nějakou symbolickou částku a koupil si nové auto. Bylo to nějaké staré volvo. Služební musel vrátit a něčím jsme do Terrace dojet museli.

Já se těch vzpomínek vážně nezbavím.

Ani jsem se nenadála a už jsem seděla ve volvu a poslouchala rádio. A těšila se na nové, neznámé.

Cesta nám docela rychle ubíhala, však to taky bylo jen pár hodin.

Charlie prodal domek plný vzpomínek ve Forks, znatelně se mu ulevilo, a koupil nám o trochu větší v novém domově. Dokonce jsem tam měla mít vlastní koupelnu. Paráda.

Jenže když jsme se blížili k našemu novému domovu, zjistila jsem, že jsem si moc nepomohla. Městečko jen o trochu větší než Forks a všude spousta zeleně.

Ale co, pomohla nepomohla. Mám co jsem chtěla a konečně se přestanu chovat jako umrčená holka.

Vítá vás město Terrace. Počet obyvatel 4 284. Teď už 4 286.

EDWARD

Střední škola. Je teprve začátek srpna, ale už teď mě to slovo straší.

Nebo spíš očistec je to správné slovo? Jestliže existoval nějaký způsob, jak si odpykat své hříchy, tak se mu to tady v jisté míře přibližovalo.

Měl jsem za to, že tohle je má podoba spánku – tedy pokud by se spánek dal popsat jako nezáživný stav mezi aktivními obdobími.

Jen jednou mě z mého spánku něco probudilo. Spíše někdo. Ona..

Zakázal jsem si na ni myslet, tak moc mě to bolelo. Věděl jsem, že má vůle není silná, pár takových slabých chvilek a vrátil bych se do Forks. Za ní.

Jen se za ní podívat, zjistit, zda je v pořádku. Ale věděl jsem, že už bych znovu nedokázal odejít.

Jasper po mně hodil pohledem, poznal, že na ni myslím.

Zastyděl jsem se a honem uhnul pohledem. Už to nesmím dělat.

Bella si na mě určitě ani jednou nevzpomněla. Možná ji chvilku hlodal červíček, co jsem zač. Ale je jen člověk, a lidí zapomínají velmi snadno. A teď nejspíš vesele randí s klukama a je spokojená.  

Nesmím na ni myslet.

Bydleli jsme severně od Terrace, na odlehlém místě, uprostřed lesa. Esmé nám tam našla chátrající velký dům, do jehož rekonstrukce se s chutí pustila.

Měli jsme tu svůj klid a spoustu potravy kolem.

Ještě měsíc a půjde se do školy. Když jsme se sem přistěhovali, Esmé nám slíbila, že do školy nemusíme, stačí až začne nový školní rok. To jsem uvítal nejen já, ale všichni „nezletilí“ členové naší rodiny.

Doma jsem ale moc nepobýval. Snažil jsem se jim vyhýbat, a to hlavně Esmé. Bolely mě její myšlenky, zraňovaly mě.

Vyčítala si, že mě neměla podporovat v rozhodnutí odejít z Forks, dávala si to za vinu. Litovala mě.

Další soucit, nechci ho!

Zase jsem musel odtamtud utéct. Nemohl jsem to vydržet. Jak se mohla obviňovat za něco, za co můžu jen já? Milující Esmé.

Přesně jsem věděl, kam běžím. Stejně jako v mém předešlém domově jsem si oblíbil jednu mýtinu uprostřed lesů. Nebyla tak daleko od města, takže se občas stalo, že mě někdo vyrušil, ale opravdu jen málokdy.

Bylo to to nejlepší místo na vzpomínání. Bylo to místo, kde jsem vzpomínal na Bellu.

Doma jsem si to už nedovoloval, bral jsem ohledy na Jaspera.

A takhle jsem přežíval další měsíc.