Víc, než osud

Autorka: Mančiska

Tahle povídka začíná hned poté, co Edward zachrání Bellu před rozmačkáním dodávkou a Bellu odveze sanitka společně s Edwardem do nemocnice.

Je to moje prvotina, nikdy jsem žádnou povídku nenapsala, tak prosím strpeníJ

1.část

EDWARD

„Do háje! Co to ten blbec udělal? Jak nám to mohl udělat? Co si o sobě myslí??“ No jo, už slyším Rosalii, jak mi nadává v myšlenkách.. Ona a Carlisle za mnou přijeli do nemocnice, a každý z jiného důvodu. Carlisle, aby (mi) pomohl a Rosalie, aby mě pořádně sjela.

Přišel jsem za nimi do kanceláře. „Já..,“ nevěděl jsem jak začít. „Moc se vám omlouvám. Prostě jsem musel. Nemohl jsem dopustit, aby se Belle něco stalo. Nebojte se, ona nic neřekne. Můžeme jí věřit.“ Tohle jsem věděl určitě.

„Carlisle, co mám teď dělat? Ona ví, že se mnou není něco v pořádku, všechno to viděla.“

Viděla otisky rukou v Tylerově dodávce, to jak jsem ji zvedl, aby jí nerozmačkala nohy. Slíbil jsem, že jí řeknu pravdu. Ona mi věřila.. Ale já už když jsem jí to sliboval, tak jsem věděl, že ten slib nedodržím.

„Edwarde, je to jen na Tobě. Ona to takhle nenechá. Bude chtít vědět, co jsi zač. Co jsme zač..“ Tohle jsem věděl. Napadla mě jediná možnost, která by tohle snad aspoň zčásti napravila.

Odjet.. Ale bohužel nemůžu jen sám. Bella věděla, že tohle je záležitost celé naší rodiny. Nedala by Carlisleovi pokoj, dokud by se to nedozvěděla. Musíme odjet. A to všichni.

Rosalie to nejspíš vytušila z mého zmučeného výrazu. Hodila na mě další vražedný pohled, ale nic dalšího neřekla. Nevěděl jsem, jestli je to dobře, nebo špatně.

Carlisle to ale pochopil. „Edwarde, nevyčítej si to. Zachránil jsi život nejen jí, ale zachránil jsi život i náčelníku Swanovi. On by její smrt nepřežil.“

On by ji nepřežil, já bych ji nepřežil. Copak od ní můžu odejít, když už jsem jednou byl schopný vrátit se? Kdybych aspoň nebyl tak sobecký.

Nebudu. Nesmím být.

„Musíme odjet co nejdřív.. Carlisle, bylo by lepší, kdybys Bellu neprohlížel ty. Prosím pošli jiného doktora. Ještě by se to tím všechno zhoršilo.“

„Dobře Edwarde, jeď domů a řekni vše Esmé. Rosalie zavolá Emmettovi a já Jasperovi. Alice už nejspíš balí doma.“

Jel jsem ještě rychleji, než jezdím obvykle. Bál jsem se, že bych si to mohl rozmyslet. Kdybych ještě chvíli zůstal v nemocnici, musel bych jít navštívit Bellu. A potom už bych nebyl schopný od ní odejít. Zničil bych jí život..

Když jsem přijel domů, Esmé už s Alicí a Jasperem balili. Emmett nejspíš někde uklidňuje Rosalii. Měl bych se jí držet z dohledu.

Esmé se na mě soucitně zadívala. „Edwarde, nevyčítáme ti to. Já ti rozumím, a uděláme vše pro to, abychom tvůj odchod odsud nebyl tak bolestný.“ Dál už pokračovala v myšlenkách. „Já vím, jak těžké to pro tebe je. Bella se ti líbí, přitahuje tě. I když se bojíš, že bys jí mohl ublížit. I když si myslíš, že jsi pro ni nebezpečný. A já si myslím, že ty zase přitahuješ ji. Víc než si myslíš, nebo jen doufáš. Ale pokud jsi si jistý, že to je nejlepší cesta, nebudu ti bránit.“                                           

Už přijela i Rosalie s Emmettem a Carlisle. Zpražila mě pohledem a já se snažil neposlouchat její myšlenky. Už tak jsem byl na dně. Ona by mi ještě dodala. I když bych si to zasloužil víc než kdo jiný.

Všichni se shromáždili v obývacím pokoji a tak nějak jsem vycítil, že bych měl něco říct.

„Já se vám omlouvám. Moc mě to mrzí, že zase budeme muset začínat někde jinde. Od začátku. A moc vám děkuju, že nic nenamítáte – koutkem oka jsem viděl Rosalii, která na mě nevraživě cenila zuby – moc to pro mě znamená.“

Nejradši bych odjel sám, ale nemohl jsem. Bylo už příliš pozdě. Zatáhl jsem do toho celou svou rodinu. Bylo mi ze sebe zle.

Do ticha vstoupil Carlisle. „Pokud nemá někdo návrh, kam bychom mohli odjet, já jeden mám. Je to městečko podobné Forks, také je tam zataženo a v zimě dokonce mnohem víc sněhu. Není to v USA, ale v Kanadě na sever od Forks. A nedávno jsem četl, že se tam přemnožili medvědi a pumy.“ Mrkl na mě a Emmetta. Aspoň ten se na mě nebude zlobit.

„Jmenuje se Terrace a je v Britské Kolumbii.“

Vše už bylo zabaleno a zbývalo pár minut do odjezdu. Přišla za mnou Rosalie a nenávistně zasyčela. „Tohle ti nikdy neodpustím bratříčku.“ Ta ironie ve slově bratříčku se jí vážně povedla.

Jel jsem s Alicí a Japerem v mém volvu. Jasper se snažil navodit trochu příjemnější atmosféru, ale po chvíli to vzdal. A Alice mlčela. Myslela na Bellu, a já zachytil její vzpomínku. Bella -  křídově bílá pokožka a červené oči.

Tohle mě ještě víc utvrdilo ve správnosti mého rozhodnutí. Vytrpím si to pořádně, až do dna.

A ona bude šťastně žít svůj lidský život. Třeba s někým jako je Mike Newton. Bude mít krásnou svatbu a spoustu dětí.

Cítil jsem, jak mě bodl osten žárlivosti. „Zvykej si Edwarde,“ zamumlal jsem si pro sebe.

Nebudu jí moct ublížit.

Překročili jsme kanadské hranice a jeli vstříc novému životu.

BELLA

Ach jo. Nesnáším pozornost. Proč mi museli dát ten pitomej límec kolem krku? Všimla jsem si, že v nemocničním pokoji nikdo není, a tak jsem ho nenápadně hodila pod postel.

Za chvíli přivezli na lůžko vedle mě zakrváceného Tylera. Okamžitě se mi začalo dělat nevolno. Výborně, ještě bych to tu mohla pozvracet. Tím bych dnešku nasadila korunu.

Kde je ten Edward? Slíbil, že mi to vysvětlí.

Přišel za mnou vysoký tmavovlasý doktor ve středních letech. „Slečno Swanová, jak se cítíte?“

„Je mi dobře, můžu už jít domů? V čekárně na mě čeká Char-táta. On mě odveze.“

„Žádný spěch, nejdříve vám musím prohlédnout. Doktor Cullen říkal, že byste mohla mít otřes mozku, prý jste se pořádně uhodila do hlavy.“

„Doktor Cullen?“ Svitla mi naděje. Nevěděla jsem, kde Edward je, možná bych mohla dostat z něj, kde je jeho syn.

 „Mohl byste ho prosím potom za mnou poslat? Potřebovala bych s ním mluvit." 

„Je mi líto slečno. Doktor dal výpověď, prý neočekávaná událost v rodině. Stěhují se. V nemocnici už není.“

Prásk. Jako bych dostala palicí po mé už tak dost bolavé hlavě. Neznámý doktor viděl, co to se mnou udělalo, a tak mě radši nechal o samotě a odešel. Ve dveřích jen řekl, že za mnou za chvíli pošle otce.

Jak mi to mohl Edward udělat? Odjet bez rozloučení.

A pak mi to došlo.

Nic jsem pro něj neznamenala, jen další hloupá husička, která se zamilovala do jeho vzhledu. Jak jsem jen mohla být tak naivní a myslet si, že on se o mě zajímá?

 Tenkrát v biologii se mě ale vyptával, proč jsem sem vlastně přijela. Ptal se na René a na Phila. Vypadal, že ho zajímám.

Mýlila jsem se.

Jen zpestření v ospalém městečku, nic víc jsem pro něj nebyla.

Bolelo to víc než jsem si myslela.

Každý by se mi vysmál. Skoro jsem ho neznala, mluvila jsem s ním párkrát a hned jsem se do něj zamilovala.

Byl jako bůh krásy, to ano, ale pro mě nebyl přitažlivý jen jeho vzhled. Něco na něm mě neuvěřitelně vábilo. Jeho oči, jeho vůně, jeho vyjadřování a staromódní chování.

Sice jsem nechápala ty jeho výkyvy nálad, ale když jeho oči byly medové, byl na mě milý.

A potom mi zachránil život.

Nevěděla jsem, jak to udělal, jak zastavil tu dodávka, která mě měla rozmačkat. Nechápala jsem, jak mohl zanechat otisky svých ramen ve dveřích a jen tak odejít po svých. Neměl ani škrábnutí.

Začalo mi hučet v uších a nevím proč, ale vzpomněla jsem si na kryptonit a radioaktivní pavouky. Musela jsem se sama sobě zasmát.

Naivní a ještě ke všemu hloupá.

„Bello, zlatíčko? Je ti dobře? Pojď, pojedeme domů. Doktor říkal, že máš odpočívat.“ Charlie, kdo jiný. Starostlivý táta. „Jsem tak rád, že se ti nic nestalo. Jessica říkala, že to Edward tě zachránil, už jsi mu poděkovala?“

Znovu mi začalo hučet v uších, a taky mě pořádně začínala bolet hlava. Ale Charlie pořád čekal na odpověď.

„Jo tati, Edward mě strhl stranou, stál hned vedle mě,“ jak lehce se mi teď lhalo.. „Poděkovat jsem mu ale nestihla, v nemocnici jsem ho neviděla a ten doktor, co mě ošetřoval, říkal, že se prý dneska stěhují.“

Charlie se upřímně divil. „To jsem vůbec nevěděl, viděl jsem doktora v nemocnici společně s Edwardem a vypadal dost vyděšeně. Asi mu Edward řekl něco, co ho znepokojilo,“ uvažoval Charlie nahlas.

V tu chvíli nevěděl, jak blízko pravdě byl.

Doktor Cullen v tom musel jet taky.

Dala jsem volný průchod své fantazii.Co když dělal na Edwardovi nějaké pokusy? Bezděky jsem zavrtěla hlavou, vážně jsem husa.

Doma jsem si šla hned lehnout a teprve v posteli na mě všechno dolehlo.

Edward se nevrátí, už ho nikdy neuvidím.

Cítila jsem podivné prázdno. A rozbrečela jsem se. Ani nevím, jak dlouho jsem brečela, vzbudila jsem se, když svítalo. Musela jsem prospat tak 18 hodin, nemožné.

A zase se ta podivná prázdnota uvnitř mě se probudila. Další slzy.

Charlie naštěstí můj stav přikládal včerejší nehodě a do konce týdne mě nechal doma. Aspoň že tak. Ve škole, vedle prázdného místa v biologii a jídelně bych to asi nezvládla.

Trápila jsem se. Ach Edwarde.. Viděla jsem ho každou noc ve svých snech a stýskalo se mi po něm. Po jeho bronzových vlasech, po jeho topazových očích. Po jeho vůni.

Ale každý zapomene. Edward se mi líbil a přitahoval mě. Ale věděla jsem, že je pryč a už ho nikdy neuvidím. To bylo všechno. Kdyby věděl, kdyby jen tušil, jak moc se mi líbí, jakou lásku k němu chovám.. A tak měsíce plynuly.

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

ČERVEN

…………