Věčný život

Autorka: Terkaaa

9. Kapitola

Bellinin pohled:

Jela jsem zbytek noci. Když se začalo rozednívat, dojela jsem do města jménem Juneau. Zaparkovala jsem u nějakého lacině vypadajícího motelu.V jedné přihrádce auta jsem objevila tmavé sluneční brýle. Nasadila jsem si je, protože jsem nechtěla okolní lidi děsit mýma červenýma očima

Ale měla jsem menší problém. Neměla jsem žádné peníze. Všechen můj majetek byl kradený. Rozhodla jsem se pro poslední krádež.

Vystoupila jsem z auta, dala si na nos brýle a vyrazila k motelu. Došla jsem do místnosti, která by se dala s „trochou“ nadsázky nazvat recepce.  Za velmi křehce vypadajícím dřevěným pultem seděl nějaký muž. Už na první pohled mi byl nesympatický, ale jeho první slova mě jen utvrdila v tom, že je to nějaký podivný ožrala.

„Ale! Copak potřebujete, slečinko?“ zeptal se oplzlým tónem a doslova mě svlékal pohledem. Potlačila jsem zavrčení.

„Chtěla bych nějaký pokoj.“ Řekla jsem stručně. Nechtěla jsem plýtvat dechem. Kdybych se musela nadechnout, znamenalo by to pro něj jistou smrt.

„Dám Vám ten nejlepší.“ Řekl a mrkl na mě. Trošku jsem se otřásla, ale on si ničeho nevšiml.

„Mm-hm.“ Odpověděla jsem jen.

„Tak tady jsou klíče. A jestli budete cokoliv potřebovat, jsem Vám okamžitě k dispozici“  Zdálo se mi to, nebo to myslel dvojsmyslně?

„Díky.“ Odpověděla jsem mu klidně ale s velkým sebezapřením, otočila se a uháněla pryč.

Měla jsem pokoj číslo 3. Svůj pokoj jsem našla téměř okamžitě. Strčila jsem klíč do zámku a vstoupila. Byl ještě v horším stavu než recepce. Ale bylo mi to celkem jedno. Mé „apartmá“ bylo tvořeno dvěma pokoji. Jeden pokoj byla mini koupelna v zelené barvě. Celý strop byl pokrytý tlustou vrstvou plísně a na všech zařízeních koupelny byl prach.

V druhém pokoji byla manželská postel, skříňka, malý stůl a u něj dvě židle. Vše bylo v hodně špatném stavu. Pochybuju, že tady někdo v poslední době uklízel.

Bylo něco kolem 7 ráno a slunce začalo vykukovat zpoza mraků. Rozhodla jsem se, že si zajdu na lov. Už takhle jsem hodně riskovala. Jsem novorozená. Neměla bych se potloukat v blízkosti lidí, tedy za předpokladu, že je nechci zabít.

Byla jsem celkem udivená, že jsem ještě neměla nějakou obrovskou potřebu někoho vysát. Z popisu novorozených jsem si myslela, že budu nezvladatelná, ale opak byl pravdou. Dokázala jsem se celkem ovládat. Když jsem chtěla, mohla jsem ignorovat krev pulzující lidem v žilách nebo jejich hlasitě bušící srdce. Byla jsem sama sebou překvapena. Ale riskovat jsem nechtěla, a tak jsem vyskočila z okna a běžela nadlidskou rychlostí do nejbližšího lesa.

Skolila jsem jen pár srnek a asi po dvou hodinách jsem se vrátila zpět do motelu. Teď byla na řadě má poslední krádež…

Vyšla jsem z pokoje a šla k recepci. Obratně jsem se vyhýbala paprskům světla, které dopadaly přes okna na špinavý koberec chodby.

Měla jsem štěstí. Recepce byla prázdná. Ten oplzlý chlap byl někde pryč. Svou upírskou rychlostí jsem doběhla k šuplíku, kde měl majitel uschované všechny peníze. Popadla jsem 100 dolarů. Sama jsem se divila, že takový hnusný motel může mít v pokladně tolik peněz. Rychle jsem se přemístila zpátky do pokoje. 

Peníze jsem hezky uschovala do mé mikiny. Poté jsem si to namířila do koupelny. Od mé přeměny jsem se ještě pořádně neumyla. Už jen ze zvyku jsem si pustila teplou vodu. Mé tělo sice zaznamenávalo, že voda je teplá, ale nijak na ni nereagovalo. Žádné uvolněné svaly ani nic takového.

Po dlouhé sprše jsem se oblékla do mého jediného oblečení, které jsem si ukradla ve Vancouveru. Teď jsem před sebou měla asi ještě 5 hodin, které budu nucena trávit v tomto pokoji.  Začala jsem přemýšlet, kam vůbec jedu. A pak to přišlo jako blesk z čistého nebe.

Pojedu do Denali! Jsou tam taky upíři, kteří se živí zvířecí krví. Možná by mi pomohli s mými stravovacími návyky.  Vytáhla jsem automapu, kterou jsem našla v teď už svém Hammeru. Během pěti minut jsem si vytvořila plán jízdy. Pokud vyjedu hned po setmění, v Denali budu za svítání.  Sice jsem si nebyla jistá, jak je najdu, ale možná budu moct jít po jejich pachové stopě. Budu muset doufat.

A teď - mezi 4 stěnami -  na mě zase začíná dopadat deprese a zoufalství ze ztráty mé milované osoby. Když svůj mozek nezaměstnávám něčím jiným, vždy si vzpomenu na Edwarda. Možná teď, když už jsem upírka, mě bude milovat. Teď už nejsem ta nemotorná a křehká Bella, kterou musel pořád chránit a se kterou se musel omezovat. Teď už jsem mu rovnocenná.  Možná ho jednou dokážu najít. Třeba si to rozmyslí. Možná ho budu zase alespoň trošku zajímat.

Stočila jsem se na posteli do klubíčka, objala si trup rukama, abych se udržela pohromadě a dál se utápěla ve vzpomínkách.

Ihned po setmění jsem se odhlásila z motelu, zaplatila jejich vlastními penězi a nasedla do svého auta. Jela jsem do Denali téměř 250 kilometrovou rychlostí, a proto jsem byla na začátku národního parku kolem 3 hodin v noci.

Otevřela jsem si okýnko, abych mohla jet podle pachu. Nasládlá upíří vůně mě ihned praštila přes nos. A tak jsem se vydala za tou vůní…