Věčný život

Autorka: Terkaaa

Tato kapitolka je takové nahlédnutí ke Cullenům. Ten začátek (Edwardův pohled) se mi vůbec nelíbí, tak doufám, že mi to odpustíte…Je to takové divné… xD

8. Kapitola

Edwardův pohled:

Jsou to asi 4 dny, co jsem odešel od mé rodiny, ale nejsem si tím tak úplně jistý. Od té doby, co jsem opustil Bellu, pro mne čas přestal existovat. Neměl smysl…

Dorazil jsem do národního parku Yellowstone ve státu Wyoming.  Od svého nápadu jet na Aljašku jsem upustil. Měl jsem strach, že někde potkám Tanyu a ta mě bude uhánět…

Bylo osvobozující neslyšet žádné myšlenky. Po dlouhé době bylo opět jenom ticho. Užíval jsem si ho. Žádné soucitné, čí naštvané myšlenky.

Nejraději jsem si někam zalezl a poddal se zoufalství. Ale Esmé mi to dost ztěžovala, protože se mi snažila pořád dovolat. Jí jsem chyběl asi nejvíce. Všechny nás milovala a já ji takhle ničím rodinu. V takových chvílích se nenávidím. Způsobuju bolest takové skvělé bytosti jako je Esmé.

Na co šáhnu, to se zkazí. Prvně Bella a teď i zbytek mé rodiny. Stulil jsem se do klubíčka, pod velké kapradiny a plně jsem se odevzdal své bolesti.

Rosalin pohled:

Edward naší rodinu pomalu ale jistě ničí. Esmé  je skoro jako tělo bez duše. Když je Carlisle v nemocnici, sedí u Edwardova piana a jen na něj kouká. Esmé je jako naše pravá matka, a proto nás všechny bolí, když se trápí.

Nyní bydlíme ve městě jménem Gloversville. Je blízko přírodní rezervace Adirondack. Městečko má kolem 18 000 obyvatel. Je to o dost víc než ve Forks, ale i v místní škole jsme atrakce. Všichni po nás stále koukají. Ale já se jim ani nedivím. Nestává se moc často, že potkáváte jen tak ve škole několik bytostí podobných andělům.

Andělé – musela jsem se ušklíbnout. My jsme spíše ďáblové v těle anděla.  Monstra. Zabijáci. Nikdy se asi nesmířím se svou podstatou. Sice lovíme jen zvířata, ale stále bereme nevinné životy. Ty zvířata nám nic neudělala a stejně musí zemřít.

„Rose, jdeš se mnou na nákupy?“ vpadla mi do pokoje Alice.

„Ráda.“ Odpověděla jsem ji s úsměvem. Potřebovala jsem odtud na chvíli vypadnout. Ta depresivní nálada byla přímo hmatatelná. Chudák Jasper…Často se vytrácel z domu, protože už to nezvládal…

„Skvěle.“ Zaradovala se Alice. „Jedem mým nebo tvým autem?“ zeptala se ještě.

„ Mým.“ Odpověděla jsem ji. S mým miláčkem jsem si trošku pohrála, tak jsem zvědavá jak pojede.

„Ehm, Rosi... .Myslím, že bychom raději měly jet mým autem…“ řekla opatrně.

„Proč?“ zeptala jsem se vyvedená z míry.

„Pokud nechceme zůstat trčet na půl cesty do New Yorku, měly bychom si vzít mé auto.“ Koukala na mě, jako bych měla dostat záchvat zuřivosti. Došlo mi, na co naráží. Asi jsem někde udělala chybu při vylepšování mého BMW. Okamžitě jsem se rozesmála. Alice na mě chvíli vyjeveně koukala, ale po chvíli se ke mně přidala.

„Asi nejsem ve své kůži.“ Dokázala jsem vykoktat mezi záchvaty smíchu.

„To není skoro nikdo…“ řekla tiše „No tak jedem!“ dodala už hlasitěji.

Sedly jsme do Alicininého Ferrari F450 červené barvy. Svého mazlíčka miluje. Pod kapotou má 500 koní, a tak z něj dokáže vyždímat slušnou rychlost.

V New Yorku jsme byly zhruba za hodinu. Je to jedno z mála velkých měst, které se nacházejí v blízkosti Gloversville. Alice popadl jeden z těch jejich nakupovacích amoků. Koupila si spoustu bot a mně nakoupila asi tunu různých triček. Ale nezapomněla ani na nikoho z naší rodiny. Každý měl koupeno alespoň nějaké to tričko.

Po pár hodinách se Alice vyřádila a tak jsme se vracely zpátky domů. Asi v půli cesty Alice dostala vizi. Málem jsme se vybouraly, ale já jsem duchapřítomně chytla volant předtím, než jsme napálily do stromu.

Alice se naštěstí rychle vzpamatovala a přebrala si volant ode mne zpátky.

„Alice, co jsi viděla?“ ptala jsem se hned. Ale ona mě vůbec nevnímala. Byla zamyšlená a zmatená. Nevěděla jsem, co mám dělat, a proto jsem po zbytek cesty mlčela a po očku na ni koukala.

Alicin pohled:

Měla jsem vizi. Byla v ní Bella, která jela do Denali. Byla jsem zmatená. To nebyla ta stará Bella, kterou jsem znala. Tohle byla krásná, ale velmi smutná upírka. Nevěděla jsem, co mám dělat. Je vůbec moje vize pravdivá?

Ano, je. Tím jsem si jistá. Ale co teď budu dělat? Mám to všem říct? Ne, nemůžu. Co když se pletu? Potom by to nedopadlo dobře. Pojedu za ní sama. Jazzovi se to pokusím nějak vysvětlit a hned potom odjedu na Aljašku za Tanyou a její rodinou.

Během pár minut jsme byly doma. Vystoupila jsem, nechala tašky taškami a odběhla jsem do lesa, kde Jasper trávil většinu času, protože ten tlak emocí v domě špatně snášel.

„Jazzi?“ zakřičela jsem, když jsem byla z doslechu všech upírů z domu.

Během pár vteřin u mě stál v celé své kráse můj smysl existence.

„Ano, Lis?“ ptal se a zároveň mě objímal.

„Musím ti něco říct.“ Řekla jsem váhavě. Odtáhl se ode mne a zadíval se mi do očí.

„No tak spusť.“ Pobídl mě.

„Já nevím jak začít…“

„Tak to zkus hezky od začátku.“ Pomáhal mi.

„Dobře…V autě jsem dostala vizi…Ohledně Belly. Nerozumím tomu, a proto si to zajdu zkontrolovat, ano?“

Jasper chvíli stál jako opařený, než mu došlo, o čem mluvím, ale rychle se vzpamatoval.

„Jistě. Kdy odjíždíš?“ ptal se. Neměl důvod mi nevěřit.

„Okamžitě. A prosím nikomu to neříkej. Jestli jsem se spletla, nechci, aby si dělali zbytečné naděje.“

„Spolehni se. Ale brzy se mi ozvi, ano?“

„Neboj se.“ Odpověděla jsem mu s úsměvem a okamžitě jsem ho vášnivě políbila.

„Miluju Tě.“ Zašeptal ta dvě nejkrásnější slovíčka.

„Taky Tě miluju.“ Šeptla jsem mu nazpátek, a poté jsem odběhla nadlidskou rychlostí zpět k mému autu.

A tak jsem vyrazila na cestu do Denali. Pokud je má vize pravdivá, Bella tam bude dříve než já. Teď se už musím držet jen naděje, že má sestřička je živá. I když trvanlivější a silnější, ale žije. A to je hlavní…