Věčný život

Autorka: Terkaaa

Chtěla bych poděkovat Giner, Malice a mnoha dalším. Fakt dík holky x). Díky Vám mám pořád chuť psát dál a dál! Jinak tahle kapitolka je taková oddechová. Nic se tady neděje, ale i přes to se mi tahle kapitolka líbí možná nejvíc ze všech, které jsem zatím napsala…

7. Kapitola

Běžela jsem lesem nadlidskou rychlostí. Vše se kolem mě jen míhalo, ale já viděla vše dokonale ostře. Každého nepatrného živočicha, každý potemnělý stín. Vdechla jsem čerstvý lesní vzduch. Avšak vzduch byl prosycený nádhernou vůní. Okamžitě jsem změnila směr a uháněla za tou okouzlující vůní.

Doběhla jsem k potůčku. U něj stál medvěd a pil. Mé přítomnosti si zatím nevšiml. Slyšela jsem pravidelný tlukot jeho srdce. Jeho krev mě přímo volala. Pálení v hrdle bylo téměř nesnesitelné. Udělala jsem pár dlouhých kroků. Od medvěda mě dělilo bezmála 5 metrů. Nyní už mou přítomnost vycítil a otočil se.

Postavil se na zadní a bojovně vycenil zuby. Napodobila jsem ho a z hrdla se mi vydralo hrozivé vrčení. I mne samotnou to trošku vyděsilo. Medvěd už tušil, že má před sebou velmi silného protivníka. Během půl sekundy jsem stála u medvěda a odhodila ho na strom. Strom nápor jeho váhy nesnesl a začal praskat. Medvěd se po chvíli zase postavil, ale už bylo vidět, že ho to stojí hodně úsilí. Nechtěla jsem ho zbytečně trápit, a proto jsem k němu přiskočila a jedním pohybem jsem mu zlomila vaz.

Ihned jsem se mu zakousla do hrdla. Bylo to jako výbuch extáze.  Všechny buňky v těle mi skákaly radostí. Medvěda jsem vycucla do poslední kapičky. Potom jsem vyhrabala obrovskou jámu a medvěda do ní strčila. Zahrabala jsem ho a na jeho hrobeček jsem postavila velký kámen místo náhrobního kamene.

„Díky.“ Zašeptala jsem a vydala se dál.

 Bylo asi něco kolem půlnoci, když jsem se dostala do blízkosti nějakého města. Raději jsem nedýchala, protože jsem nechtěla způsobit masakr. Na jednom velkém billboardu bylo napsáno jméno města. Vancouver. Mé skromné vědomosti ze zeměpisu mi stačily na to, abych určila, že už jsem v Kanadě.

Pohled mi padl na mé napůl roztrhané a krvavé oblečení. Takhle se nemůžu potulovat. Rozběhla jsem se obrovskou rychlostí hledat nějaký obchod. Nikdo mě nemohl vidět.  Doběhla jsem k draze vypadajícímu obchodu. Neslyšně jsem vyrazila dveře. Vběhla jsem dovnitř a popadla první kalhoty a tričko, co mi přišlo pod ruku. Odebrala jsem se na záchod, alespoň trošku se umýt.

Vešla jsem na toalety. Byly zde záchody a umyvadla. Nic víc. Žádné zrcadlo. Rychle jsem si opláchla obličej. Hodila na sebe černé rifle s úzkými nohavicemi a černé tričko s krátkým rukávem a se stříbrným nápisem. Vrátila jsem se do prodejny,  popadla ještě mikinu také v černé barvě a jedny bílo – černé kotníkové conversky.

Chtěla jsem už jít, ale periferním viděním jsem zahlédla kabinky a u nich zrcadla. Zamířila jsem si to k nim. Přece jenom jsem chtěla vědět jak vypadám. Budu alespoň trochu hezká? Možná, když už nejsem taková lidská a slabá, budu se Edwardovi líbit a možná se ke mně vrátí. Ne! Nesmím myslet na takové věci. Pěkně se mi to vymstí…

Došla jsem k zrcadlům a tam se zarazila. Na mě koukala nadpozemsky krásná bruneta. Její dlouhé vlasy se vlnily přes půlku zad, ostře řezané rysy byly však nezvykle jemné a bílá pleť kontrastovala s jejími tmavými vlasy.Černé kalhoty ji těsně obepínaly postavu. Ta dívka byla nesporně krásná. Mohla se dokonce rovnat i Rosalii.

Ale nebyla to krása, co mě donutilo se zastavit. Byly to její oči.  Byly krvavě rudé s jemnými zlatými žilkami. Až po chvíli mi došlo, že jsem to já. Raději jsem odvrátila pohled. Ty oči mě děsily. Byly stejné jako ty Victorie. Vražedné a zákeřné.

Odešla jsem z obchodu a namířila si to více do centra města. Chtěla jsem si sehnat nějaké auto. Sice jsem ještě nevěděla, kam pojedu, ale stále běhat se mi nechtělo. Navíc mě to vysilovalo. Před jednou luxusnější vilkou stál nějaký Hammer. Podle nápisu na kufru jsem poznala, že se jedná o Hammer H3. Ne, že bych  z toho byla moudřejší… Byl černý, ale okna byla průsvitná, takže pokud bude svítit slunce, nebudu moct jet.

Prsty jsem jemně vypáčila dveře tak, aby povolily, ale nerozbily se úplně. Prohrabala jsem se všemi možnými šuplíky a modlila jsem se, abych našla náhradní klíče. Nevěděla jsem, jak se startuje auto pomocí drátků. Sice jsem to párkrát viděla v televizi, ale nikdy neříkají, který drátek se má spojit s kterým…

Díky bohu jsem měla štěstí. Klíče byly schované v popelníku. Nastartovala jsem. Motor spokojeně předl. Byl to skvělý pocit. Lehce jsem šlápla na plyn. Auto okamžitě vystřelilo z místa. Když jsem vyjela z města, sešlápla jsem plyn ještě více. Jela jsem téměř 200 kilometrovou rychlostí. Řítila jsem se tmou do mě neznámých míst…