Věčný život

Autorka: Terkaaa

Pozn. Autorky: Moc děkuju všem za jejich krásné komentáře (např.  Lucia, Elisse, …) Díky Vám mám chuť psát pokráčka…Tak přeji příjemnou četbu J

6. Kapitola

Bellinin pohled:

Otevřela jsem oči. Viděla jsem šedivé mraky, jak zatemňují nebe. Ale to nebylo všechno. Viděla všechno. Každou částečku prachu. Světlo, které poskakovalo v trávě. Bylo mi to divné. Nakonec mi to došlo. Victoria mě kousla…Ale tohle není nebe…To bych poznala, tak co se stalo-.

Ale ne! Prosím jen to ne! Já jsem upír?! Zhluboka jsem se nadechla. Až teď mi došlo, že jsem nedýchala. Ale tohle jsem neměla dělat. Ucítila jsem strašný zápach. Páchlo to jako zmoklý pes, ale bylo to mnohem intenzivnější. Okamžitě jsem se postavila, ale ta rychlost mě ohromila.

Rozhlédla jsme se kolem. Byla jsem v pasti. Kolem mě stálo asi 10 vlkodlaků a jeden polonahý kluk. Byl to Jacob.

„Bello, klid. Nikdo ti nic neudělá.“ Uklidňoval mě Jacob. Snažila jsem se zklidnit, ale mé instinkty mi to nechtěli dovolit. Ten odporný zápach mě stále dráždil v hrdle.

Mému novému upírskému zraku nic neuniklo. Pokud se nějaký vlkodlak jen pohnul, okamžitě jsem to viděla a zpozorněla.

„ Chceme s tebou vyjednávat.“ Řekl Jacob a tím upoutal mou pozornost.

„A o čem?“ snažila jsem se použít co nejvstřícnější tón. Ale můj hlas mě překvapil. Zněl jako tisíce zvonečků. Byl tak líbezný a sametový. Mohl se dokonce srovnávat s Edwardovým hlasem. Když jsem na něj opět pomyslela, bodlo mě u mého mrtvého srdce. Ale nebyla jsem jediná, koho upoutal můj hlas. Jacob sebou trhl a na chvíli roztál. Měl na tváři blažený úsměv, který bohužel brzy zmizel a nahradila ho tvrdá maska.

„ Necháme tě odejít pod podmínkou, že okamžitě opustíš Forks a k La Push se ani nepřiblížíš. Nechceme, abys někomu ublížila.“ S tím jsem nemohla nic jiného než souhlasit. Nechtěla jsem nikomu ublížit a hlavně ne Charliemu. Co kdyby se mi připletl do cesty? O tom jsem raději nechtěla ani přemýšlet. A navíc, jakou mám ještě možnost? Vypadá to, že pokud nebudu souhlasit, nemilosrdně mě zabijí.

„S tím můžu souhlasit.“ Odpověděla jsem klidně. Většinu vlkodlaků to nejspíš překvapilo, protože se začali rozhlížet kolem sebe.

„Tak myslím, že není co řešit.“ Řekl a kývl na vlkodlaky za mnou. Ti ustoupili na stranu a tím se mi vytvořila ulička. Chtěla jsem být pryč co nejdříve, abych se mohla poddat té bolesti a zoufalství. Otočila jsem se k uličce čelem. Ale nechtěla jsem jen tak odejít. Jacoba mám stále ráda. Byl to můj nejlepší přítel.

„Sbohem, Jaku. Mám tě ráda. Nezapomeň prosím na mne.“ Zašeptala jsem přes rameno a poté se rozběhla do neznáma. Kdybych mohla plakat, plakala bych. Jacoba už asi nikdy neuvidím…