Věčný život

Autorka: Terkaaa

4. Kapitola

Bellinin pohled:

Když byla ode mne asi jen 5 metrů, rozběhla se upíří rychlostí a strčila do mě takovou silou, až jsem odletěla. Letěla jsem několik vteřin a poté tvrdě dopadla na strom. Hlava se  mi zvrátila dozadu a narazila do kmene. Vykřikla jsem, ale v tu chvíli už u mne byla Victoria a zacpala mi rukou pusu. Cítila jsem jak mi ztéká po čele pramínek krve. Teď už to nebude trvat dlouho. Victoria neodolá krvi, která se ji přímo nabízí. Už nebude žádné další mučení a to bych se vsadila, že by bylo ještě hodně bolestivé.

Podívala jsem se na ni. Její černé oči doutnaly žízní. Mlsně se dívala na pramínek krve putujícím mi po čele. V jejich očích zmizelo odhodlání mučit mě a nahradila ji touha po mé krvi. Sklonila se ke mně a zakousla se mi do krku…

Její zuby ostré jako břitva projely mou kůží a zastavily se v tepně. Zabolelo to, ale pomalu jsem ztrácela vědomí. S každým jejím douškem odcházel kousek mého života. Věděla jsem, že smrt je nadosah ruky. Už se jen natáhnout a poddat se. Mé poslední myšlenky patřily mému andělovi.

Ach, Edwarde...Miluji Tě...Sbohem...

A potom mě pohltila temnota…

Edwardův pohled:

Ulovil jsem pár pum a několik srnek. Vrátil jsem se do domu. V obýváku seděli všichni kromě Alice a Jaspera. Tvářili se jako hromádka neštěstí, ale dnes nikdo nemyslel na Bellu. Snažili se skrýt své myšlenky, aby mi nepřidělávali bolest? Carlisle si překládal spisy pacientů do latiny, Esme si v duchu přehrávala celý katalog o zahradničení, Emmett vyjmenovával všechny hráče fotbalu, na které si vzpomněl a Rose přemýšlela, co koupí Emmettovi na narozeniny.

Všichni byli nešťastnější než kdy dřív. Nešťastnější než v době, kdy jsme odešli z Forks. Proto jsem se rozhodl…Přidělal jsem jim už hodně trápení. Bude lepší, když se od nich alespoň na nějakou dobu odstěhuju Nebudou si muset hlídat myšlenky, aby náhodou nepomysleli na Bellu. Aby nemysleli na to, co teď dělá…

„To nemyslíš vážně!“ řvala po mně Alice v myšlenkách, jak se přibližovala k domu. „Edwarde, opovaž se!“pokračovala. Dovnitř vběhla naprosto naštvaná Alice. Všichni se na ni nechápavě podívali.

„Rád bych Vám něco řekl.“začal jsem. Alice po mně hodila nasupený pohled. „Myslím, že bych se měl od Vás alespoň na chvíli odstěhovat.Trošku se projdu po Americe…“snažil jsem se vytvořit něco jako úsměv, ale moc se mi to nepovedlo.

Všichni kromě Alice se na mne nechápavě dívali. Alice se mračila jako sto čertů. První, kdo promluvil, byl Carlisle.

„ Bránit ti nemůžeme, ale jsi si jistý?“

„Ano jsem.“ Odpověděl jsem pevně. Doopravdy jsem si nebyl jistý ani trošku. Co když se zase rozhodnu odjet za Bellou? Kdo mě zastaví, když budu někde na Aljašce?

„Ach synáčku!“ šeptla Esme a zuřivě mě objala. „Slib mi, že nás příjdeš co nejdříve navštívit, jinak tě nikam nepustím!“

„Samozřejmě, mami.“ Ještě chvíli jsme s Esme stáli v objetí, ale potom jsem se odebral k sobě do pokoje. Vzal jsem si nějaký batoh a do něj naházel pár kousků oblečení, nějaké peníze, mobil a fotku mne a Belly, jak stojíme v Charlieho kuchyni.

Seběhl jsem dolů a nastalo loučení. Všechny jsem postupně objal a zastavil se u Alice. Pořád se tvářila naštvaně, ale její vtek už polevoval. Najednou se mi vrhla kolem krku. Nečekal jsem to, a tak jsem trošku zavrávoral.

„Budeš mi chybět, bráško.“ Říkala mi v mysli. „Opatruj se a vrať se co nejdřív.“

„Neboj, sestřičko“ zašeptal jsem. Poté jsem vyběhl ze dveří…