Věčný život

Autorka: Terkaaa

23. Kapitola

Pohled Belly:

Konečně poslední hodina. Škola je vážně za trest…. A to budu muset studovat asi do konce věčnosti!! Naštěstí budu mít navždy po boku Edwarda a to mi dodává sílu.

Sedli jsme si s Edwardem do třetí lavice uprostřed třídy, protože nikde jinde nebylo místo. Najednou Edward tiše zavrčel a střelil pohledem k jedné studentce. Následovala jsem jeho pohled. Ona studentka zrovna mířila k nám.

„Ahoj.“ Řekla sebevědomě. Pořádně jsem si ji prohlédla. Na člověka byla velmi krásná. Černé kudrnaté vlasy ji padaly přes ramena. Zelené oči měla zvýrazněné, takže se teď z nich stala její přednost. Plné rty a úzký nos dokonale padl k jejímu obličeji.

Edward něco neurčitého zamumlal, ale ona se tím nenechala vykolejit.

„Jmenuju se Mandy. Napadlo mě, jestli bys nechtěl zajít třeba do kina nebo tak.“ Andělsky se na něj usmála. Okamžitě jsem začala drtit lavici. V mých rukou zbyly jen malinkaté třísky.

Upřela jsem na Mandy hrozivý pohled a tiše zavrčela. Zůstala ochromená hrůzou, zornice rozšířené.

„Ne díky.“ Řekl rychle Edward. Mandy ještě chvíli koukala, ale nakonec se sebrala a rychle odklusala ke své lavici. Když se posadila, ještě jednou se ohlédla a znovu se setkala s mým rozzuřeným pohledem. Srdce ji opět poskočilo.

„Víš, že jsi tak krásná, když žárlíš?“ ptal se mě Edward hlasem tak tichým a rychlým, že ho obyčejný smrtelník nemohl slyšet.

Zapražila jsem ho pohledem, ale on se jenom uchechtl.

„Ty víš, že tě miluju, takže nemusíš žárlit.“ Řekl.

„Já nežárlím…“ zamumlala jsem

„Jasně jasně.“ Stěží zadržoval smích.

Snažila jsem se ho ignorovat, ale Edward je prostě Edward. Na něj se nedá zlobit.

Když konečně skončila poslední hodina, radostně jsem se vydala s Edwardem a Rose po boku na parkoviště. Ostatní už čekali u Jeepu. Nastoupili jsme a rozjeli se domů.

Ruku v ruce jsme s Edwardem vstoupili do našeho pokoje. Konečně se nemusím přetvařovat. Tak strašně za těch pár hodin chyběly jeho dotyky a polibky.

Poté co se za námi zavřely dveře, přímo jsem se na něj vrhla. Edward to nejspíš nečekal, a tak spadl na postel.  Stále jsem ho líbala a on mi polibky přeochotně vracel.

Po pár minutách jsme se od sebe odtrhli, lapajíc po dechu. Byl to reflex. Kyslík jsme nepotřebovali, ale byl to zvyk z lidství. Leželi jsme na posteli a vzájemně si hleděli do očí. Měla jsem pocit, že mu vidím až na dno duše. Všechna ta láska a něha se mu zrcadlila v očích a já si byla jistá, že on vidí to samé v mých očích.

Nebyl by to Emmett, kdyby nás nevyrušil v té nejnevhodnější chvíli. Hlasitě vstoupil do dveří bez jakéhokoliv klepání. Intimní atmosféra byla jako mávnutím proutku pryč.

„Chtěl jsi něco, Emmette?“ zeptala jsem se ne zrovna přívětivě.

„Ani ne. Jen jsem chtěl vědět, co tady děláte.“ Smál se jako smyslů zbavený.

Hodila jsem po něm první polštář, který mi přišel pod ruku. Hbitě ho chytil a odběhl z pokoje i s polštářem. Hlasitě jsem si povzdechla. Edward vedle mě na chvíli ztuhl a hned na to se šíleně rozesmál. Vyjeveně jsem na něj koukala.

„E-Emmett…Děl-dě-dělá…z-z-z polštáře R-Rose.“ Koktal mezi záchvaty smíchu. Okamžitě jsem vyprskla smíchy.

Z dola se ozval křik.

„EMMETTE CULLENE!! CO TO MÁ KRUCI ZNAMENAT??! OKAMŽITĚ TOHO NECH!“ křičela Rose.

Rychle jsme s Edwardem seběhli dolů. Naskytl se nám pohled na rozzuřenou Rose a usměvavého Emmetta, který držel v ruce polštář a mazlil se s ním. Nevím, kdy to stihl, ale polštář měl na sobě blonďatou paruku a sukni a měl namalované oči, nos a pusu. S Edwardem jsme se unisono rozesmáli.

„Ale Rose, doufám, že nežárlíš.“ Utahoval si z ní Emm.

„Ty!“ vykřikla a vrhla se na polštář. Jedním rychlým pohybem ho roztrhla napůl, až se z něj vysypaly všechna peříčka.

„Rose! Ty jsi zabila druhou Rose! Jak jsi to mohla udělat?! Jsi tak bezcitná….“ Zakřičel teatrálně Emmett. Rosalie na něj jen zavrčela.

„Ehm… Rose? To byl náš polštář.“ Vymáčkla jsme ze sebe, když jsem se přestala smát.

„Koupím ti nový.“ Řekla.“ A TY“ ukázala prstem na Emmetta „Dneska nevkročíš do MÉ ložnice!!“ otočila se a upírskou rychlostí vyběhla po schodech a hlasitě práskla dveřmi pokoje.

„O-ou.“ Řekla Emmett a běžel za Rose žádat o odpuštění. S Edwardem jsme si vyměnili pobavené pohledy, ale už jsme to nekomentovali.

Po chvíli se Edward povzdechl.

„Co se děje?“ ptala jsem se ustaraně.

„Měli bychom napsat úkoly do školy.“ Řekl. Vyvalila jsem na něj oči. Ve škole jsem kontrolovala svou žízeň tak pečlivě, že jsem zapomněla sledovat přednášku učitele.

„Ehm… my máme nějaké úkoly?“ zeptala jsem se tiše.

Edward se zasmál jeho nádherným smíchem.

„Ano. Neboj se, pomůžu ti s tím.“

„Díky.“ Usmála jsem se na něj. Sice pochybuju, že se v jeho blízkosti dokážu soustředit na učení, ale za zkoušku nic nedám.

„Moment.“ Vtrhla nám do toho Alice. „Prvně musíme zajet na nákupy.“

„Už zase?“ ptala jsem se trpitelsky.

„Ano. Už zase.“ Zamračila se na mě. Popadla mě za ruku a táhla ke svému Ferrari.

Do New Yorku jsme dojely za necelé dvě hodiny. Alice mě táhla snad přes všechny obchody co v New Yorku mají. Kdybych byla člověk, zaručeně bych už necítila nohy. Dnes jsem děkovala bohu za to, že existuje zavírací doba. K autu jsme šly obvěšené taškami. Každému z rodiny koupila minimálně pět kousků oblečení a desatero bot.

Domů jsme se dostaly až za tmy. Celou cestu jsem nadskakovala nadšením. Edward mi tak strašně chyběl. Nedokázala jsem být bez něj déle než jednu hodinu.

Když jsme přijížděli po příjezdové cestě, viděla jsem, že Edward na mě netrpělivě čeká na verandě. Vypadal jako anděl. Na tváři se mi usadil úsměv. Tenhle anděl je jenom můj. Navždy.

Vyskočila jsem z auta a rozběhla se mu do otevřené náruče. Několikrát se se mnou zatočil.

„Strašně si mi chyběla.“ Zašeptal mi do ucha.

„Ty mě víc.“ Šeptla jsem mu nazpátek, ale víc jsem nestihla říct, protože své rty lačně přitiskl na ty mé.

V náručí mě donesl do naší ložnice. Čekala jsem, že mě položí do postele, ale překvapil mě. Položil mě na sedačku a jedním rychlým pohybem mi hodil učebnice matiky.

„Eh?“ na nic jiného jsem se nezmohla.

„Slíbil jsem ti, že tě budu doučovat.“ Uličnicky se na mě usmál.

„Ale zrovna teď? Protestovala jsem.

„Samozřejmě!! Kdy jindy??“

Nakonec jsem to vzdala… Nemělo smysl se s Edwardem hádat, když na mě upíral své nádherné karamelové oči. V tu chvíli jsem přemítala, kdy konečně budu moct přestat nosit ty nepohodlné kontaktní čočky, které zakrývaly mé rudé oči.

Edward se ukázal jako skvělý učitel. Sice mi dělalo problém udržet si myšlenky, když se na mě usmál, ale nakonec jsem to zvládla. Kolem půlnoci jsme dohnali všechno učivo.

Ruku v ruce jsme sešli do obývacího pokoje, kde byla shromážděná celá rodina.