Věčný život

Autorka: Terkaaa

Omlouvám se, že to je tak šíleně krátké. Původně to mělo být asi třikrát delší, ale teď vážně nestíhám, takže jsem ráda, že jsem napsala alespoň něco. Teď se může stát, že pokráčko přibude třeba až o víkendu. Jinak Vám moc děkuju za všechny úžasné komentáře! Každý, kdo píše povídky, ví, jak to dokáže nakopnout. xD

Terkaaa

22. Kapitola

Pohled Edwarda:

Myšlenky spolužáků se téměř nedaly vydržet. Obklopovaly mě ze všech stran. Většině kluků bych nejraději utrhl hlavu za jejich myšlenky. Ale já se jim vlastně nedivím. Bella byla okouzlující. Asi neví, jak na ostatní ve své blízkosti působí.

„Tak ta je teda kus.“

„Mohl bych ji někam pozvat.“

„Jak na ní Edward kouká. Proč se takhle nemůže dívat na mě?!“

„Jak můžou být všichni tak nádherní? Vždyť to není možné!“

„Pokud se s tou novou budu přátelit, zase se ze mě stane nejoblíbenější holka na škole!“

„Tak s touhle kočkou budu chodit.“

„S tou bych si to nejraději rozdal.“

Snažil jsem se vytěsnit z hlavy všechny ty otravné myšlenky.

„Co se děje?“ zeptala se mě tiše Bella.

„Většině kluků bych nejraději zakroutil krkem za jejich hříšné myšlenky.“ Odpověděl jsem ji, ale pohledem jsem vraždil kluka, kterému patřila poslední myšlenka. Když se střetl s mýma očima, srdce mu několikrát vynechalo. Chvíli na mě paralyzovaně hleděl, ale pak se otočil a co nejrychleji zmizel z parkoviště. Ještě jsem slyšel jeho myšlenky.

Whoh… Co to bylo?? On je asi šílenej….

Naštěstí myšlenky spolužáků se změnily v okamžiku, kdy na scénu přišel Emmett.  Celé parkoviště zaplavil pobavený smích.

Emmett hodil po Belle obviňující pohled.

„Vidíš? To je tvoje chyba. Teď se mi budou všichni smát“. Říkal v myšlenkách, ale já jsem věděl, že mu to nebude ani v nejmenším vadit. Určitě to nějak využije ve svůj prospěch.

Položil jsem Belle ruku na kříž a vedl davem studentů. Většina dívek nás žárlivě pozorovala. Dovedl jsem ji do učebny a tam jsme se posadili do poslední lavice. Stále se tvářila vyděšeně. Asi měla strach, že někomu ublíží.

Chytil jsem ji pod stolem za ruku, abych ji alespoň trošku uklidnil. Moc to nepomohlo, ale asi ji to zabránilo v okamžitém útěku ze třídy. Celou hodinu seděla jako na trní, takže si ani nevšímala dotěrných pohledů spolužáků.

„Bože, ta se tváří, jako by ji mučili.“ Dolehly ke mně myšlenky.

„To ji ta škola tolik nebaví?“

„Chudák holka. Musí to být pro ni těžké. Umřeli ji rodiče a tady na ni každý kouká jak na opičku v ZOO.“

 Překvapeně jsem vzhlédl k majiteli této myšlenky. Seděla v druhém rohu třídy. Při pohledu na ni jsem si vzpomněl na Angelu Weberovou. Měla stejně milé myšlenky, jako ona.

Moje myšlenkové pochody narušilo zvonění. Bella se mi rychle vysmekla a utíkala ze třídy. Ihned jsem vstal a rozběhl se za ní. Alice mě napodobila. ¨

„V pořádku?“ zeptal jsem se ji.

„Snad…. Mám strach, že to nevydržím a na někoho se vrhnu.“ Řekla kajícně a pohled zabodla do země.

„Bello, to je v pořádku.! Celou dobu jsem sledovala tvojí budoucnost, ale ty jsi ani na vteřinku nezaváhala. Nic se nestane. Neboj se.“ Uklidňovala ji Alice.

„Dobře.“ Souhlasila nakonec. „ Ale pořád mě hlídej!“

„Samozřejmě. Nedovolíme, abys udělala něco, čeho bys potom mohla později litovat.“  Odpověděla ji klidně.

„Díky“ hlesla tiše.

„Pojď. Za chvíli začne hodina a nebylo by dobré, kdybys na ni přišla hned první den pozdě.“  Pohladil jsem ji a vedl ji zpět ke škole.

Ve španělštině jsem už bohužel měl sousedku v lavici, a tak si byla Bella nucená sednout si k nějakému klukovi.

„Ahoj. Já jsem Peter, ale můžeš mi říkat Pete.“ Měl jsem co dělat, abych na něj neskočil. Sžírala mě žárlivost.

„Bella“ odsekla a snažila se ho ignorovat. On však byl velmi vytrvalý. Tiše jsem zavrčel.

„Nechceš ukázat školu?“ ptal se, ale v duchu myslel na něco úplně jiného. Myslel si, že by tvořili dokonalý pár. Šlehl jsem po něm rozzuřeným pohledem, ale on si mě nevšiml.

„Ne. O to se postarají mojí sourozenci.“  Viděl jsem, že se přemáhá, aby na něj nezavrčela. To mi trošku spravilo náladu.

„A nechceš zajít do kina nebo na něco kafe?“ pokračoval dál.

„Ne.“ Zasyčela a zapražila ho pohledem. Srdce mu poskočilo a potom se rozběhlo obrovskou rychlostí. Cítil jsem jakési zadostiučinění.

Sousedka vedle mě se snažila strhnout mou pozornost na sebe, ale po tom, co jsem ji 10 minut ignoroval, vzdala to.

Celou hodinu jsem po očku sledoval Bellu. Stále byla napjatá, ale už ne tak moc, jako první hodinu. Byl jsem na ni hrdý. Vedla si přímo úžasně. Po pár minutách se ozval tak dlouho očekávaný zvuk - zvonění.