Věčný život

Autorka: Terkaaa

Dnešní kapitolka je strašně krátká, ale teď vážně nic nestíhám. Další kapča snad bude delší. Bohužel však nevím, kdy se tu objeví, ale vypadá to, že dříve než o víkendu to nebude. Jinak bych vám ráda poděkovala za úžasné komentáře! Ale teď vám přeju příjemnou četbu!

21. Kapitola

Za dobu, co jsme byli v kanceláři, se parkoviště zaplnilo, takže když jsme vyšli ven, stočili se na nás pohledy většiny studentů ze školy. Nastalo trapné tří sekundové ticho a poté se parkovištěm rozlehlo hlasité šeptání.

Edward se vedle mě napjal. Nejspíš reakce na hlasité myšlenky.

„Co se děje?“ Šeptla jsem mu.

„Většině kluků bych nejraději zakroutil krkem za jejich hříšné myšlenky.“ Zamračil se, div mu z očí nelítaly blesky. Na veřejnosti – minimálně několik týdnů – musíme dělat, že spolu nechodíme. Bylo by to ,trošku‘ nápadné.

Hlasité šuškání však přerostlo v hromadný záchvat smíchu ve chvíli, kdy Emmett vstoupil na parkoviště. Emm po mně hodil mučednický pohled, který jasně říkal:,Vidíš? To je tvoje vina!‘ Tentokrát jsem nevydržela ani já a začala se tiše pochechtávat. Moje výhoda je, že se teď téměř všechna pozornost zaměří na Emmetta v růžovém a mě nechají v klidu vydechnout.

Edward mi lehce položil ruku na kříž a vedl davem studentů. Tímto jsem si vysloužila spoustu nenávistných pohledů od dívek a žárlivých od kluků, ale snažila jsem se je všechny ignorovat.

Letmo jsem se podívala na svůj rozvrh hodin. První je angličtina. Tu mám s Edwardem a Alicí.

Nejspíš velkou shodou okolností mám většinu předmětů s Edwardem. A pokud ne, tak s kýmkoliv jiným z mé rodiny.

Když jsme se konečně propletli mezi zírajícími studenty a zapadli do poloprázdné třídy, trošku jsem se uvolnila. Všude tolik lahodně vonící krve. Edward po mně hodil starostlivý pohled. Jemně jsem se na něj usmála.

Zavedl mě do poslední lavice a nenápadně mě vzal pod stolem za ruku. Při jeho dotyku jsem se lehce zachvěla.

Do třídy se nahrnuli poslední opozdilci a se zvoněním vešel do třídy profesor.

„Jistě jste si všimli, že máte novou spolužačku.“ Řekl „Nebudeme ji zatěžovat vyprávěním o minulosti a raději se hned vrhneme na nové učivo.“

Učitel začal s výkladem, ale já se nebyla schopná soustředit, protože všechnu svou pozornost jsem směřovala na ovládání mé žízně. Pálení v krku bylo téměř nesnesitelné. Hodina se vlekla až nepřirozeně pomalu. Když už jsem si myslela, že to nevydržím, zachránilo mě zvonění.

Vystřelila jsem ze třídy maximální lidskou rychlostí. Potřebovala jsem na čerstvý vzduch, a tak jsem okamžitě zamířila na parkoviště. Slyšela jsem za sebou kroky a po chvíli mě dohonil Edward, který měl v závěsu Alici.

„V pořádku?“ zeptal se starostlivě, když jsem venku zastavila.

„Snad….“ Řekla jsem „Mám strach, že to nevydržím a na někoho se vrhnu.“ Přiznala jsem se a pohledem jsem zkoumala strukturu betonu.

„Bello, to je v pořádku.!“ Vložila se do toho Alice. „Celou dobu jsem sledovala tvojí budoucnost, ale ty jsi ani na vteřinku nezaváhala. Nic se nestane. Neboj se.“ Uklidňovala mě.

„Dobře.“ Souhlasila jsem zdráhavě. „ Ale pořád mě hlídej!“ prosila jsem.

„Samozřejmě. Nedovolíme, abys udělala něco, čeho bys potom mohla později litovat.“

„Díky“ šeptla jsem.

„Pojď.“ Řekl Edward a jemně mě pohladil po vlasech. „ Za chvíli začne hodina a nebylo by dobré, kdybys na ni přišla hned první den pozdě.“

Další hodinu byla španělština. Edward bohužel už měl sousedku v lavici, a tak jsem byla nucena sednout si k uhrovitému klukovi. Když jsem k němu zamířila, div neskákal radostí.

„Ahoj. Já jsem Peter, ale můžeš mi říkat Pete.“ Řekl.

„Bella.“ Odpověděla jsem mu neochotně a snažila se nemyslet na jeho hlasitě bušící srdce.

Edward, který seděl v mém zorném poli, se napjal a tiše zavrčel. Lidské uši ten zvuk nemohly slyšet.

„Nechceš ukázat školu?“ ptal se s nadějí v hlase.

„Ne. O to se postarají mojí sourozenci.“

„A nechceš zajít do kina nebo na něco kafe?“ pokračoval a mého podrážděného tónu si nevšímal.

„Ne.“ Odsekla jsem a zapražila ho pohledem. Srdce mu vylekaně poskočilo a rozběhlo se závratnou rychlostí.

Odvrátila jsem od něj pohled a snažila se poslouchat výklad profesorky.

Další hodiny mi uběhly v celku rychle. Teď byl čas na oběd. Vešla jsem se svou rodinou do jídelny a rázem všichni zmlkli a upřely své pohledy na mě. Bylo mi to hodně nepříjemné, a tak jsem se nenápadně schovala za Emmetta. Ten se ne zrovna tiše uchechtl.

Nakonec většina studentů své okukování vzdala a vrátila se k předchozímu hovoru.

Sedli jsme si k odlehlému stolu a kluci přinesli tácy s jídlem, které stejně nebudeme jíst. Po chvíli jsme se s Edwardem zvedli a zamířila na další hodinu.