Věčný život

Autorka: Terkaaa

Tuto povídku píšu asi měsíc a najednou už tu je 20. kapitola!! xD Chci Vám říct, že je to hlavně kvůli Vám. Nebýt Vašich nádherných komentářů, asi bych se k tomuhle nikdy pořádně nedokopala. Takže mé obrovské díky patří Vám všem!! :D

20. Kapitola

Po několika hodinách rychlé jízdy jsme vjížděli do Gloversville.  Doprovázely nás zkoumavé pohledy okolních chodců. V tak malém městě neuvidíte moc často kolonu luxusních aut.

Náš dům je prý až na druhé straně města, na malé mýtince v lese. Jsem zvědavá, jestli bude tak působivý jako ten ve Forks. Pokud ho zařizovala Esme tak určitě.

Během pár minut už jsme zastavovali u obrovské vily. Byla jsem tak zaujatá domem, že jsem málem zdemolovala svůj nárazník o Alicino Ferrari. Edward vedle mě jen stěží zastíral smích kašlem. Jen by mě zajímalo, odkdy upíři můžou kašlat…

„Bello! Dávej pozor!“ mračila se na mě Alice, když si zkontrolovala své auto.

„Promiň.“ Řekla, že, když jsem vystoupila. Edward se na mě zamračil, protože mi nestihl otevřít dveře. Kdy si konečně zvyknu na to, jaký je gentleman? Omluvně jsem se na něj usmála a ihned roztál. Přišel ke mně a jednu ruku mi obmotal kolem pasu.

„Tak jak se ti líbí dům?“ zeptal se mně a políbil mě do vlasů. Lehce jsem se pod jeho dotykem zachvěla.

„Je nádherný.“ Řekla jsem bez sebemenšího zaváhání.

„Až teď s tebou je nádherný.“ Zašeptal mi do ucha. Usmála jsem se na něj a on mi úsměv vrátil. „Pojď, ukážu ti náš pokoj!“

Než jsem se na cokoliv zmohla, už mě bral do náruče.

„Edwarde!“ vyjekla jsem. Usmál se na mě mým oblíbeným pokřiveným úsměvem, a kdybych v ten okamžik stála, asi by se mi podlomily kolena. Nakonec jsem si jen rezignovaně povzdechla a tím jsem Edwardovi vykouzlila na tváři vítězný úsměv.

Postavil mě až v našem pokoji. Byl zařízený skoro stejně jako Edwardův pokoj ve Forks. Černá sedačka, hifi věž a spousta CD-ček.

„Žádná postel?“ zeptala jsem se zklamaně a nasadila nevinný kukuč.

Edward se zvonivě zasmál. „To jsi neměla říkat.“

„Pro-.“ Nestihla jsem doříct ani jedno slovo, protože to už se Alice objevila ve dveřích.

„Postel?“ ptala se nadšeně. „Půjdeme spolu nakupovat, že jo?? Vybereme nějakou hezkou postel a stavíme se ještě pro oblečení…“ S Edwardem jsme si vyměnili pobavené pohledy a téměř okamžitě jsme se rozesmáli.

Alice po nás hodila zlobný pohled.

„Ale stejně půjdeme nakupovat.“ Zamumlala naštvaně, když odcházela, což značně přispělo k další salvě smíchu.

Po dostatečném uklidnění mě Edward vzal zpět do přízemí. Tam na nás čekala celá rodinka. Alice se už nemračila- myslím, že za to může Jasper.

„Co byste řekli na společný lov?“ ptal se nadšeně Emmett.

„Já bych šla hned.“ Souhlasila jsem okamžitě. Všichni ostatní taky souhlasili.

„Vsadím se, že ulovím víc medvědů než ty.“ Sázel se se mnou Emmett.

„To ani náhodou! Já jich ulovím víc.“ Usmála jsem se na něj. „Kdo prohraje, bude chodit celý týden v růžové. Ať už půjdeme kamkoliv.“

„Souhlas!“ oplatil mi úsměv a na ztvrzení naší sázky jsme si potřásli rukama. Ostatní nás jen pobaveně sledovali.

Všichni jsme naskákali do mého Hammera a rozjeli se do blízké přírodní rezervace, kde se nebezpečně přemnožili medvědi…

***

Po několika hodinách lovu jsem nakonec vyhrála sázku. Ulovila jsem 5 medvědů a Emmett jenom 3. Sice jsem nevypila všechny, proto byl Emmett mírně nakrknutý, ale v sázce bylo jasně řečeno, že stačí ty medvědy ulovit. Dva medvědy jsem věnovala Edwardovi, který je s radostí přijal.

Hned po našem návratu domů Carlisle svolal další rodinnou poradu. Vytasil se na mě s tématem, kterému bych se nejraději vyhnula. Škola.

„Bello, v zájmu zachování nenápadnosti, bys měla začít chodit do školy.“ Spustil na mě můj adoptivní otec hned ze začátku

„Ehm…Nevím, jestli je to dobrý nápad.“ Zamumlala jsem potichu s vědomím, že mě stejně všichni uslyší.

„Bells, nic se nestane!“ uklidňovala mě Alice. „Kdyby ses rozhodla na někoho skočit, já bych to věděla dřív než ty.“ Významně si poklepala na spánek.

„Jo…Bude zábava.“ Přidala se Rose. „ Přece si nenecháš ujít tu podívanou! Emmett v růžové se moc často nevidí.“ Zašklebila se. Emm se zaškaredil.

Upřímně jsem se zasmála. „Tak jo…Máte pravdu…Ale vážně doufám, že nikomu nic neudělám…“

„Bude to v pořádku! Uvidíš! Tvé sebeovládání je snad bez chyby.“ Podporovala mě Esme. Plaše jsem se na ni usmála…Jak si můžou být mnou tak jistí?? Jsem novorozená proboha!! Může se mi změnit nálada během pár vteřin a nikdo si ničeho ani nevšimne.

„Neboj…“ Šeptl mi do vlasů Edward. „Společně to zvládneme.“ Musela jsem se pousmát Tohle je pravda. Edward nedovolí, abych někomu ublížila. A i kdyby…Budu ho mít stále u sebe. Vždy mi pomůže…

„Skvělé!“ vykřikla nakonec Alice. „Pokud to je vše, teď si Bellu zabavím já! Musíme ji na zítřek náležitě připravit!“

Hodila jsem prosící pohled po Edwardovi. Ten mi ho oplatil omluvným.

„Promiň. S ní nic nenadělám.“ Povzdechl si.

Alice mě zatáhla do pokoje Rose. Posadila mě na židli a začala s vlasy. Po chvíli se k nám připojila Rosalie. Do pokoje donesla snad celý obsah mé skříně.

Po nekonečně dlouhých hodinách neustálého tahání za vlasy a jiných ne zrovna příjemných věcí přišlo na řadu oblékání. Nakonec se holky rozhodly pro černé minišaty s dlouhým rukávem, silonky a černé kozačky.

Když mě postavily před zrcadlo, zase jsem jen zírala. Vážně nevím, jak ze mne dokážou udělat takovou krásku. Vlasy mi narovnaly, takže jsem je měla dlouhé skoro po zadek a jemné líčení skvěle kontrastovalo s černými šaty.

„Tak co na to říkáš?“ ptala se Rose.

„Wow…“ na víc jsem se nezmohla. Obě dvě se zachichotaly.

„Tak pojď! Jinak přijedeme pozdě do školy! A navíc…Edward sem asi brzy vtrhne.“ Smála se Alice.

Když jsem vyšla na chodbu, málem jsem se srazila s Edwardem, protože ten si už to rázoval ke dveřím.

„Páni! Sluší ti to!“ řekl, když mě sjel pohledem od hlavy až k patě.

„Díky.“ Špitla jsem a svůj pohled jsem zaměřila na své boty.

Lehce mi zvedl hlavu palcem, a tak se mi naskytl pohled na jeho úžasný pokřivený úsměv. Naklonil se ke mně a lehce mě políbil na rty.

„Už musíme jít.“ Zašeptal.

„Mm-hm.“ Odpověděla jsem omámeně. Edward se zase zasmál. V poslední době byl pořád veselý. Takhle si ho nepamatuju…

Naskákali jsme do Emmettova Jeepu, protože do Volva bychom se už nevešli. Emmett si sedl za volant. Všichni jsme se unisono rozesmáli, když jsme ho viděli. Měl na sobě růžové kalhoty, triko, boty a dokonce si dal kolem krku růžový šátek. Emm se na nás zamračil, ale po chvíli se k nám přidal.

Na školním parkovišti jsme byli první. Já jsem okamžitě zamířila do kanceláře. Celá má rodina mě následovala. Před dveřmi do vstupní místnosti jsem nasadila co nejpůsobivější smutný pohled.

V místnosti za pultem seděla postarší paní. Pro jistotu jsem přestala dýchat. Edward mě konejšivě chytil za ruku.

 „Dobrý den.“ Řekla jsem „Jmenuji se Isabella Cullenová. Jsem nová studentka“ snažila jsem se vypadat co možná nejzlomeněji. Vždyť mi přeci umřeli imaginární rodiče!

„Ach! Jistě!“ vydechla paní. Za celou dobu, co jsem mluvila, ze mne nespustila oči. „Zde máte plánek školy a rozvrh. Doufám, že se Vám zde bude líbit.“ Nejistě se na mě usmála. Vzala jsem si potřebné papíry a vyšla z kanceláře.