Věčný život

Autorka: Terkaaa

Tohle píšu šíleně ve spěchu. Celou kapitolku jsem napsala za 2 hodinky( a to jsem se stihla ještě najíst a okoupat). Je zase celkem krátká, ale něco lepší než nic x) Jsem totálně vyšťavená! xD Myslím si, že mě za další kapitolku zabijete, protože se vůbec nehneme z místa. Budou tam popsány pocity a myšlenky ostatních Cullenových a možná se tam mihne i někdo z Denaliů.Tak už Vás nebudu zdržovat. x)

16. kapitola

Pohled Belly:

Všichni byli mnohem krásnější, než jsem si je pamatovala, ale všichni měli na tváři stejný nevěřícný výraz. Kdybych se tak nebála, co na mě řeknou, asi bych se neubránila úsměvu. První se vzpamatoval Jasper a udělal něco, co bych od něj nikdy nečekala…

Vrhl se mi kolem krku a spustil proud slov.
„Ach, Bello! Tak rád tě vidím! Moc se ti za všechno omlouvám! Cítím se strašně, že jsem na tebe vyjel. Na té tvé oslavě narozenin. Promiň! Strašně mě to mrzí!“ musela jsem ho zarazit. Nechápala jsem, proč se mi tak omlouvá.

„Nic se nestalo…Nech to plavat.“ Řeka jsem, ale Jazz mě stále drtil v náručí. Jedním okem jsem stihla zaregistrovat, že ostatní se začínají taky vzpamatovávat.

Další se přihnal Emmett. Téměř hrubě odstrčil Jaspera, chytil mě do náruče a několikrát vyhodil do vzduchu.

„Panebože, Bello! Co ty tady!“ ptal se, když už mě objímal.

„Překvapení.“ Řekla jsem a rozesmála jsem se. Nečekala jsem, že to bude takové bouřlivé přivítání. Ale to už u nás byla Rose.

Narazila do mě tak silně, že jsem neudržela rovnováhu a spadla jsem. Jí to nejspíš nevadilo. Objímala mě, i když jsem byla na zemi. Od Rose jsem vůbec nečekala něco takového. Myslela jsem, že mě nemá ráda…No nejspíš se něco změnilo.

Teď už nezahálel nikdo. Všichni se na mě sesypali jako mouchy na cukr. Všichni jsme leželi na zemi v jednom chumlu nohou a rukou. Dokonce i Esme a Carlisle – oba vždy způsobní teď na mě leželi a smáli se jako smyslů zbavení.

Denalijští na nás jen nevěřícně zírali. Asi nečekali, že jsem se se všemi tak dobře znala. Po chvíli, když už všichni usoudili, že se se mnou náležitě přivítali, se zvedli ze země. Emmett mi gentlemansky nabídl pomocnou ruku. S děkovným úsměvem jsem ji přijala, ale Emm rukou rychle cukl, takže jsem s hlasitou ránou dopadla na jeho hruď.

„Jsem tak rád, že žiješ!“ řekl, když mě už zase objímal.

„Hej Emmette!“ zasyčela na něj Rosalie „ Bella není jenom tvoje. Nech nám jí taky trošku.“ Od Rose jsem tohle vážně nečekala. Byla jako vyměněná. Vůbec jsem ji nepoznávala.

„Achjo…“ povzdychl si „Tak jindy, Bells.“ Mrkl na mě. Teď už jsem to nevydržela a vybuchla smíchy. Ostatní mě napodobili.

Rose mě chytla kolem ramen a táhla do domu. Cestou jsem si stihla všimnout šťastného úsměvu Esme. Všichni jsme ignorovali zvědavé pohledy Tanyi a její rodiny. Rosalie mě dotáhla k sedačce. Posadila se a mě stáhla s sebou. Chytila mě za ruku. Vedle mě se posadila Esme a taky mě vzala za ruku. K mým nohám si sedla Alice s širokým úsměvem na rtech. Páni si sedli naproti nám na druhou sedačku.

„Co se vůbec stalo?“ zeptal se Carlisle.

A tak začalo úmorné vysvětlování. Eleazar sem tam přidal nějakou informaci o tom, jak jsem byla v motelu nebo o mých schopnostech.  (Já to nepovažovala za nutné…Nechtěla jsem na sebe strhnout ještě více pozornosti). Když se o tom zmínil, všichni se na mě začali obdivně dívat. Tomu jsem se právě chtěla vyhnout.

Po několika hodinách jsem konečně skončila. Všichni mě celou dobu pozorně poslouchali. Teď, když jsem skončila své vypravování, každý bloumal myšlenkami někde jinde.

Z přemýšlení nás však vytrhl zvuk motoru. Okamžitě jsem ztuhla a vytřeštila oči. Ne! Ještě nesmí přijít! Nejsem připravená se s ním setkat! Vždyť co mu řeknu? Co řekne on mně?? Bude se mnou chtít vůbec mluvit? Neodejde, jakmile mě uvidí? V hlavě mi vířila spousta otázek.

Alice však na nic nečekala, rychle vstala a vyběhla ven.

„No konečně jsi tady!“ slyšela jsem ji venku zavýsknout.

„Musel jsem vážně přijet?“ Ptal se Edward. Ten nádherný sametový hlas mi vyrážel dech.

„Pojď dovnitř! Něco ti ukážu…Teda spíš někoho.“ Říkala radostně.

„Alice, co jsi zase uděla-.“ Poslední slabika mu uvízla v krku, když vstoupil do místnosti a pohlédl na mne.

Byl tak nádherný! Mnohem krásnější než jsem si ho pamatovala. Lidské oči nedokázaly vidět tolik krásy. Ale v jeho nádherných topazových očích se zračil šok.

„Kdo?“ ptal se „Kdo ji to udělal??“ stále ze mě nespouštěl oči.