Věčný život

Autorka: Terkaaa

Tato kapitolka je psaná v rychlosti, tak doufám, že mi odpustíte nějaké ty chyby. Všem moc děkuju za podporu – hned se mi pak píše líp. Tato kapitolka je krátká a celkem o ničem, ale chci Vás pořádně napnout. xD Snad mě neukamenujete.

15. kapitola

Pohled Belly:

Už asi dvě hodiny jsem nehybně seděla v koupelně na židličce a Alice se kolem mě motala. Sem tam radostně vypískla, když našla něco, co by se ji mohlo hodit. Když konečně uznala, že jsem perfektně nalíčená, vrhla se na vlasy.

Obskakovala mě s žehličkou na vlasy, kulmou, natáčkami. Po dalších neskutečných třech hodinách mě propustila, ale nechtěla mě nechat podívat se do zrcadla.

„Počkej tady.“ Křikla na mě a už spěchala z koupelny. Po chvíli se vrátila s černými šaty pod kolena bez ramínek a lodičkami také v černé.

„Alice, doufám, že nechceš, abych si to vzala na sebe?“ ptala jsem se a kriticky si měřila ten malý kousek látky.

„Samozřejmě že chci.“ Odpověděla mi s úsměvem. „Musíš vypadat kouzelně! Tak teď si to rychle obleč!“ řekla a zase zmizla za dveřmi.

Nejistě jsem si je oblékla a nasadila si boty. Teď, když už jsem byla upír, mi podpatky nedělaly žádný problém. Vyšla jsem z koupelny. Alice se usmívala tak široce, že jsem měla strach, aby si neroztrhla pusu.

Chytila mě za ruku a táhla k zrcadlu. To, co jsem viděla, mi vyrazilo dech.

Mé hnědé vlasy se táhly po mých zádech v krásných loknách, černé šaty mi dokonale obepínaly postavu a lehká růž mi přidávala na lidskosti. Jediné, co kazilo moji image, byly mé červené duhovky. Avšak Alice myslela na všechno – okamžitě mi podávala krabičku s kontaktními čočkami.

Vděčně jsem se na ni usmála a zkoušela si nasadit čočky. Zkoušela je myslím to správné slovo. Neuměla jsem si šáhnout na oko. Vždycky, když už jsem si ji skoro nandala, ucukla jsem. Alice si jenom povzdechla, chytila mě za hlavu a vlastnoručně mi je nasadila. Kdybych byla člověk, pravděpodobně by mi vypíchla oko.

„Díky.“ Hlesla jsem.

„Nemáš zač.“ zasmála se. „ A ještě počkej, až si je budeš muset vyndat.“ Podotkla a vybuchla v zuřivý záchvat smíchu. Hlasitě jsem zasténala, což ji připadalo nejspíš taky vtipné a tak se rozesmála ještě víc. Chvíli jsem si ji zlobně měřila, ale nakonec jsem se k ní taky přidala.

Ale v okamžiku, kdy jsem uslyšela motor auta, mě smích ihned přešel. Neuvědomila jsem si, že jsme v koupelně byly zavřené tak dlouho. Alice se na mě povzbudivě usmála a táhla mě ke dveřím.

Pohled Carlisla:

Nevěděl jsem, co na nás Alice chystá. Trošku jsem se toho bál. Někdy vážně měla šílené nápady. Jestli se zase rozhodla koupit nějaký obchodní dům, tak snad dostanu infarkt a to už je co říct. Málokomu se podaří přivodit srdeční kolaps upírovi.

Po pár hodinách rychlé jízdy jsme dojeli k domu Tanyi a její rodiny. Slunce zrovna vycházelo. První sluneční paprsky házely barevné odlesky na bílý sníh. Před domem stály 3 auta. Alicino Porsche, další Porsche od Tanyi a neznámý Jeep. Vystoupili jsme, Emmett okamžitě stočil svou pozornost k neznámému autu.

„Wow!“ vykřikl „To je bomba!“

„Emmette, je to jenom auto.“ Přerušila Emmettovo okukování Rose. Ale to už stáli všichni Denalijští na verandě domu.

„Vítejte.“ Usmál se na nás Eleazar.

„Rádi Vás vidíme.“ Vrátil jsem mu úsměv. To už jsme ale slyšeli dvojí dupání po schodech a během pár vteřin se objevila ve dveřích Alice s neznámou upírkou.

Vlastně nebyla neznámá. Právě naopak. Byla až moc známá. Nikdo se nedokázal ani pohnout. Všichni jsme nevěřícně koukali na tu důvěrně známou krásku před námi.