Věčný život

Autorka: Terkaaa

14. Kapitola

Pohled Alice:

Zaklepala jsem na dveře Bellinina pokoje. Po chvíli se ozvalo tlumené „dále“. Vstoupila jsem. Bella měla na sobě modré tričko, džínovou sukni a podpatky. Musela jsem říct, že ji to moc sluší.

„Bells, asi bych ti měla něco říct.“ Na chviličku se zarazila a přes obličej ji přeběhla maska zoufalství.
„No tak povídej.“ Zeptala se přiškrceným hlasem.

„Ráno by měli přijet ostatní.“ Řekla jsem narovinu a čekala na její reakci. Legračně vypoulila oči a dech se jí zrychlil, ačkoliv ho nepotřebovala.

„C-co? Všichni? Edward? Co?“ tiše jsem se uchichtla jejímu vyjadřování.

„Edwardovi jsem ještě nevolala. Myslím, že bys měla rozhodnout ty, jestli se s ním chceš vidět. Ale Bello, prosím, promysli si to. Edward by ti toho určitě hodně vysvětlil.“ Bylo na ni vidět, že váhá.

„Tak dobře.“ Řekla po chvíli, ale zase se ji na obličeji usadila ta bolestná grimasa. Objala jsem ji kolem ramen, vytáhla mobil a vytočila Edwardovo číslo.

Telefon pípl jednou, dvakrát, třikrát, …. Položila jsem to a zkusila to znova. Bella se na mě překvapeně podívala. Omluvně jsem se na ni usmála. Telefon vytáčel….

„Co chceš, Alice.“ Ozval se ze sluchátka Edwardův hlas. Nevím, kde se v něm bere ta nepřátelskost. Za všechno si může sám. Ale v okamžiku, kdy promluvil, Bella ztuhla a přestala dýchat.

„Měl bys přijet do Denali. Bude tady celá rodina.“

„Nevidím důvod.“ Téměř zavrčel.

„Esme se trápí. Udělej jí radost. No tak, Edwarde!“ snažila jsem se udržet klidný hlas.

„Tak fajn.“ Trošku pookřál „Ale jestli bude Tanya cokoliv zkoušet, hned odjedu.“

„Dobře, ale stejně si myslím, že nebudeš chtít odjet.“ Poznamenala jsem. V telefonu se ozvalo další zavrčení. „ Kdy přijedeš?“ ptala jsem se hned.

„Do večera jsem tam.“ Řekl neochotně.

„Skvělé!“ zavýskla jsem. „ Už se na tebe těšíme!“ řekla jsem a ukončila hovor. Bella se zase nadechla a trošku  uvolnila.

„No“ řekla jsem „Teď musíme udělat něco s tebou.“

„Se mnou?“ ptala se poplašeně, ale to už jsem ji tahala do koupelny…

Pohled Belly:

Došla jsem do svého pokoje. Až teď mi to došlo…Alice je TADY!! Ze všech sil jsem se snažila neskákat radostí. Nakonec jsem se ovládla a zalezla do koupelny. Dala jsem si rychlou sprchu, hodila jsem na sebe první oblečení, co mi padlo pod ruku a během chvilky někdo klepal na dveře.

„Dále.“ Zamumlala jsem. Věděla jsem, že mě můj návštěvník uslyší.

„Bells, asi bych ti měla něco říct.“ Ztuhla jsem. Bylo to, jako kdybych dostala kopanec do břicha. Nechce odejít, že ne? Snažila jsem se ovládnout svůj hlas.

„No tak povídej.“ Můj hlas zněl jako od polouškrceného králíka.

„Ráno by měli přijet ostatní.“ Tohle nebylo to, co jsem čekala. Začala jsem zrychleně dýchat. To myslí vážně? Nevím, jestli jsem připravená setkat se se všemi tváří v tvář.

„C-co? Všichni? Edward? Co?“ snažila jsem se vytvořit smysluplnou větu, ale moc se mi to nedařilo. Alice se jen uchichtla, a tak jsem zapražila naštvaným pohledem.

„Edwardovi jsem ještě nevolala. Myslím, že bys měla rozhodnout ty, jestli se s ním chceš vidět. Ale Bello, prosím, promysli si to. Edward by ti toho určitě hodně vysvětlil.“ Snažila se mě přemluvit. Když jsem pomyslela na Edwardův sladký dech, jemné rty, sametový hlas okamžitě jsem chtěla na Alice začít křičet na co vlastně ještě vůbec čeká. Ale pak jsem pomyslela na to, co mi řekne, až mě zase uvidí. Nedokážu se mu dívat do očí potom co mi tak moc ublížil. Ale pokud mi to vysvětlí, tak možná….NE! Přestaň!! Nemiluje mě! Nemá mi co vysvětlovat! Nesmím si nic namlouvat, jinak to potom bude ještě horší. Ve mně se odehrával boj. Alice se na mne jen prosebně koukala.

„Tak dobře.“ Souhlasila jsem nakonec. Měla jsem co dělat, abych se okamžitě nesložila z pomyšlení, že ho možná za pár hodin uvidím.

Alice vytáhla mobil a začala vytáčet nějaké číslo. Po chvíli usilovného vytáčení to položila a zkusila to nanovo. Nechápavě jsem se na ni podívala. Ona se na mě jen omluvně usmála. Po třetím zazvonění se ze sluchátka ozval ten nejkrásnější hlas na světě. Okamžitě jsem ztuhla.

„Co chceš, Alice.“ Jeho hlas zněl zlobně. Kdybych se mohla v tento okamžik pohnout, určitě bych se přikrčila. Ale Alice se nenechala vyvést z míry. Já jsem stále poslouchala jeho hlas. Byl tak krásný a sametový. Byl mnohem krásnější, než jsem si ho pamatovala. Ale proč byl naštvaný?

Po krátkém dohadování Alice zavěsila. Měla jsem chuť vmést ji do tváře všechny nadávky, které mě zrovna napadaly za to, že zavěsila. Mohla bych ten hlas poslouchat věčně. Ale nakonec jsem se ovládla a jen hlasitě vydechla.

„No…Teď musíme udělat něco s tebou.“ Řekla.

„Se mnou?“ ptala jsem se jí nechápavě. Během chvíle jsem už seděla v koupelně na židličce obskakována Alicí.

Pohled Edwarda:

Zrovna jsem seděl na krásné louce, která mi tak moc připomínala tu ve Forks, když mi zazvonil mobil. S přehledem jsem ho ignoroval…Však je to stejně jednou přestane bavit. Telefon ale vytrvale zvonil a zvonil. Už jsem ho chtěl hodit o strom, ale naštěstí přestal.

Úlevně jsem zavřel oči a představoval si Bellu. Ale v tom zase zazvonil ten otravný telefon!

„Co chceš, Alice.“ Zeptal jsem se, když je ho zvedl. Nepřátelskost ze mne jen čišela. Věděl jsem, že Alice za nic nemůže, ale nemohl jsem si pomoct.

„Měl bys přijet do Denali. Bude tady celá rodina.“ Řekla vyrovnaným hlasem.

„Nevidím důvod.“ Snažil jsem se nerozdrtit mobil, který jsem měl v ruce.

„Esme se trápí. Udělej jí radost. No tak, Edwarde!“ Esme…Všem jenom ubližuju…Jsem netvor. Monstrum.

„Tak fajn. Ale jestli bude Tanya cokoliv zkoušet, hned odjedu.“ Řekl jsem.

„Dobře, ale stejně si myslím, že nebudeš chtít odjet.“ Zavrčel jsem na ni, a tak raději přešla na jiné téma. „ Kdy přijedeš?“

„Do večera jsem tam.“ Snažil jsem se znít trošku příjemněji, ale moc se mi to nepovedlo.

„Skvělé! Už se na tebe těšíme!“ vykřikla a zavěsila.

Po chvíli jsem se zvedl a rozběhl se k nejbližšímu městu, abych si obstaral auto a trochu se upravil…