Věčný život

Autorka: Terkaaa

12. Kapitola

Ta upírka na mne přímo skočila. Chtěla jsem se začít bránit, ale to už jsem byla v jejím železném objetí.

„Ach Bello!! Jsem tak ráda, že jsi živá!!“ horovala.

„Panebože Alice! Co tu děláš?“ její objetí už jsem ji radostně opětovala. Skákaly jsme jako nějaké školačky a nevšímaly si překvapených pohledů Tanyi a Kate.

„Myslela jsem, že jsi mrtvá! Ale potom jsem měla vizi, kde jsi jela do Denali a tak jsem tady! Co se stalo?“ ptala se, ale pořád mě nepouštěla ze svého objetí.

„Pojď dovnitř. Sedneme si na to.“ Odvětila jsem ji.

„Moment!“ přerušila nás Tanya. „Vy se znáte?“

„Ehm…No jo…To je na delší povídání.“ Snažila jsem se vykroutit.

„Nevadí. My máme věčnost.“ Zamračila se na mě Tanya.

„Tak fajn…“ vzdala jsem to.

Alice mě chytila kolem pasu a táhla do domu. Teď nastane vysvětlování…

Alicin pohled:

Nejistě jsem vystoupila. Bála jsem se, že tady nebude. Ale mé obavy se rozplynuly ve chvíli, když jsem se rozhlédla kolem. Stála u Tanyininého Porsche a ve tváři měla nevěřícný výraz. Okamžitě jsem k ní přiběhla a pevně ji objala.

„Ach Bello!! Jsem tak ráda, že jsi živá!!“ radovala jsem se. Má radost se nedala vyjádřit slovy. Nejraději bych skákala kolem dokola a přitom křičela „Jo! Jo!“ z plných plic, ale myslím, že by se to moc nehodilo.

„Panebože Alice! Co tu děláš?“ teď už mi objetí vracela dvakrát tak silně. Kdybych byla člověk asi bych už byla napůl. Začaly jsme šťastně poskakovat, ale i přes to jsme se stále objímaly.

„Myslela jsem, že jsi mrtvá! Ale potom jsem měla vizi, kde jsi jela do Denali a tak jsem tady! Co se stalo?“ ptala jsem jí.

„Pojď dovnitř. Sedneme si na to.“ Řekla.

„Moment! Vy se znáte?“ ptala se překvapeně Tanya.

„Ehm…No jo…To je na delší povídání.“ Musela jsem se ušklíbnout. Hezky se z toho snažila vyváznout.

„Nevadí. My máme věčnost.“ Tanya začínala být podrážděná. Nerada byla ta nezasvěcená. Kate se jenom pobaveně usmívala a kroutila hlavou.

„Tak fajn…“ vzdala to Bella. Tím mě celkem překvapila. Kde je ta tvrdohlavá Bella?? Náš odchod ji musel poznamenat…

Popadla jsem Bellu kolem pasu a táhla ji za Tanyou a Kate do domu. Došly jsme do obýváku, kde seděla Carmen s Eleazarem. Když nás uviděli, zatvářili se značně nechápavě. Měla jsem co dělat, abych nevyprskla smíchy. Po dlouhé době jsem konečně měla skvělou náladu. Po boku jsem měla totiž svou sestřičku.

„Ahoj!“ pozdravila jsem je.

„Vítej, Alice.“ Eleazar se vzpamatoval nejdříve. „Nečekali jsme tě. Co tě k nám přivádí a máš tu i zbytek rodiny?“

„Ne, jsem tu sama a přivádí mě sem tady Bella.“ Významně jsem na ni koukla. Až teď jsem si ji pořádně prohlédla. Moc ji to slušelo. Byla vážně krásná – mohla se rovnat i s Rose, ale před Rosalii bych to nikdy neřekla, protože ta by mě rozcupovala na kousíčky. Ale v jejích očích se zračil hluboký smutek. Už to nebyla ta optimistická a veselá Bella. Byla poznamenaná smutkem a bolestí a to jenom kvůli mému bratrovi, který si myslel, že jí takhle bude líp. Hlupák jeden…Teď bych mu nejraději skočila po krku. Nikdy ji neměl opustit. Oba zbytečně trpěli.

Všichni se zvědavě podívali na Bellu. Ta si jen povzdechla.

„Asi dlužím všem vysvětlení, že?“