Věčný život

Autorka: Terkaaa

11. kapitola

Vešla jsem do obývacího pokoje, kde zrovna probíhala živá debata. Jakmile jsem vešla, všichni na mne upřeli své pohledy.

„Ach, Bello! Vypadáš kouzelně!“ vyhrkla Carmen. Kdybych se ještě mohla červenat, byla bych rudá až za ušima.

„Děkuju.“ Řekla jsem plaše a oči zabodla do země.

„Nechceš nám říct tvůj příběh?“ zeptal se Eleazar. „Odkud jsi a jak ses sem vůbec dostala? A mimochodem – Moc hezké auto.“ usmál se na mě.

Úsměv jsem mu vrátila. Kdyby jen věděl, že je kradené…„ Díky. No takže bydlela jsem ve státě Washington.“ Nechtěla jsem říkat Forks. To by jim asi došlo, že se znám s Cullenovými a potom by se moc vyptávali. „ Hned, jak mě ta upírka proměnila, jsem odešla z domova, protože jsem nechtěla nikomu ublížit. V jednom motelu v Juneau mě napadlo, navštívit Vás.“ Vyprávěla jsem.

„Moment!“ přerušil mě Eleazar „Ty ses ubytovala v motelu? Nikoho jsi nezabila?“ ptal se celý vykolejený. Ostatní se na mě tázavě dívali.

„ Ne. Sama se divím, že jsem nikoho nezabila.“ Odpověděla jsem.

„ Tvé sebeovládání nemá chybu! Nikdy jsem se s ničím takovým nesetkal. Jsi novorozená, měla bys být nezvladatelná, ale ty uvažuješ racionálně. Tvé ovládání je lepší než Carlisleovo.“ Když vyslovil jeho jméno, viditelně jsem sebou škubla. Tanya si to však špatně vyložila.

„Asi máš žízeň, že?“ ptala se starostlivě. Náhle jsem si uvědomila, že má vlastně pravdu.

„ To jo…“ odpověděla jsem ji.

„Tak si skočíme na lov a potom nakupovat!“ vykřikla nadšeně Kate. Tanya ji na to odpověděla okouzlujícím úsměvem. Obě se zvedly a namířily si to k východu.

„No tak pojď, Bello!“ zavolala na mě Kate netrpělivě. Vstala jsem, naposledy jsem se usmála na Carmen a Eleazara a poté jsem bleskově vystřelila z místnosti.

Vyšly jsme ven. Všude kolem nás byl jen sníh. Bylo něco kolem 6 ráno. Slunce pomalu vycházelo, ale obloha byla ještě pod pokrývkou mraků. Tanya i Kate se usmívaly od ucha k uchu.

Teď mě napadlo, jestli jsem na lov vhodně oblečena. Nedůvěřivě jsem se podívala na mé kozačky s pěti centimetrovým úzkým podpatkem. Snad teď, když jsem upír, má nešikovnost nebude tak hrozná.

Všechny tři jsme se rozběhly k blízkému lesu. Po chvíli jsme se ale vydaly každá vlastní cestou. Já jsem šla na medvědy, Tanya na losy a Kate na sněžné lišky. Když jsem se nasytila, vydala jsem se zpět k domu. Po cestě jsem potkala Tanyu a Kate. Ani jedna nevypadala, že by byla po lovu. Stále stejný upravený účes a šaty bez jediné kapky krve. Podívala jsem se na sebe a zjistila jsem, že jsem na tom stejně. Byla jsem příjemně překvapena. A s podpatky nakonec nebyl problém.

„Teď zajdeme nakupovat, souhlasíš?“ ptala se Tanya.¨

„Ehm…Já nevím, jestli to zvládnu…“ svěřila jsem se jim.

„ Samozřejmě, že to zvládneš! Povzbuzovala mě Kate. „ A v nejhorším tam budeme my. Nedovolíme, abys někomu ublížila.“

„Tak fajn…“ Vzdala jsem to. Vlastně se potřebuju nějak odreagovat.

„Skvělé!“ radovaly se.

Doběhly jsme domů během pár minut. Domů - už jsem konečně měla zase domov. Je to krásný pocit. Nastoupily jsme do Porsche Panamera, které vlastnila Tanya. Zjistila jsem, že mě začínají zajímat auta. Byla jsem překvapená a zmatená.

Asi po dvou hodinách rychlé jízdy (tím rychlé myslím VÁŽNĚ rychlé) jsme se dostaly do Anchorage. Je to největší město na Aljašce. Tanya zastavila před obrovským obchoďákem. Když jsme vystoupily, stočily se na nás pohledy všech lidí, co byli na ulici. Snažila jsem se namyslet na to, jak jejich krev musí být dobrá. Kate mi povzbudivě stiskla ruku a tím mi dodala odvahu.

Vstoupily jsme do nákupního střediska. Lidé stále koukali, ale někteří se dokonce zastavovali a přímo zírali s otevřenou pusou. Musela jsem se uchichtnout. Je příjemné vědět, že už nejsem  ta šedý myška Bella.

Vpadly jsme do prvního obchodu. Bylo to obuvnictví. Prodavačka nás chvíli žárlivě pozorovala, ale potom, co ji Tanya zamávala před nosem platinovou kreditkou, byla hned vstřícnější. Nakoupila jsem si spoustu bot - od kozaček přes tenisky až k letním botám.

Do dalšího obchodu jsme už šly ověšené taškami. Nakupovací mánie skončila asi po pěti hodinách a popravdě řečeno – moc jsem si ji užila. S ovládáním jsem nakonec neměla problémy, za což jsem byla vděčná. Každá si domů nesla spousty triček, kalhot, bot, šatů a nevím čeho všeho ještě. Tašky jsme už málem neunesly. Tanyu i Kate jsem si moc oblíbila. Tanya byla ztřeštěná a pro každou blbost. Kate byla ta zodpovědnější a možná proto jsem si s ní rozuměla o trošku líp než s Tanyou. Holky mi vyprávěly spoustu příběhů a taky o své sestře Irině. Popravdě řečeno – už jsem se těšila, až se s ní seznámím.

Domů jsme dojely po šesté hodině večer, protože Tanya jela nezvykle pomalu. Celou cestu jsme klábosily a povídaly si o hloupostech. Poprvé za dlouhou dobu jsem se cítila prchlivě šťastná a uvolněná.

Ale doma na nás čekalo překvapení. Z červeného Ferrari vystoupila černovlasá upírka nápadně podobná elfovi. Ztuhla jsem v půlce kroku.  V okamžiku, kdy si mě všimla, se její výraz změnil z nejistého na radostný.