Věčný život

Autorka: Terkaaa

10. Kapitola

Dojela jsem před  luxusně vypadající dům. Kolem byla jen sněhová pustina Upíří pach tu byl hodně koncentrovaný. Vystoupila jsem z auta a namířila si to ke dveřím. Nikdo si mě asi ještě nevšiml.

Zastavila jsem se u dveří. Chvíli jsem tam stála a rozhodovala se, jestli raději nemám vzít nohy na ramena. Nakonec jsem se přiměla zvednout ruku a zaklepat na zdobené dřevěné dveře.

Všechno v domě utichlo. Uběhlo pár vteřin a u dveří se objevila vysoká blondýna s růžovými proužky ve vlasech a za ní další tři upíři. Všichni byli ostražití.

„Dobrý den, jmenuji se Bella.“ Představila jsem se „ Můžu s Vámi prosím mluvit?“ Blondýna se podívala na upíry za ní a potom přikývla.

Pustila mě dovnitř a já vešla do prostorné haly. Na stěnách byly lovecké trofeje a vše bylo ve dřevě. Všichni odešli vedlějšími dveřmi, a tak jsem je poslušně následovala.

Došla jsem do obývacího pokoje.

„Prosím, sedni si.“ Řekla opět ta samá upírka. „ Ještě jsme se nepředstavili. Já jsem Tanya. Tohle je Kate.“ Ukázala na další blondýnku. „ A tohle Carmen a Eleazar.“ Pokynula rukou k černovlasým andělům.

„Moc mě těší.“ řekla jsem.

„Co tě k nám přivádí, Bello?“ zeptala se Carmen. Vypadala velmi mile. Něčím mi připomínala Esmé. Nenápadně jsem se chytla za hruď, která mě začala nepříjemně bolet při vzpomínce na Cullenovy.

„Před pár dny mě proměnila jedna upírka, ale já nechci zabíjet lidi jen proto, abych se nasytila. Jenže mám strach, že to sama nezvládnu…Chtěla bych Vás proto poprosit, jestli byste mi nepomohli.“ Řekla jsem narovinu. Nechtěla jsem chodit kolem horké kaše.

„A jak jsi se o nás vůbec dozvěděla?“  zeptala ze překvapeně Carmen.

„No… Ještě když jsem byla člověk, znala jsem jednu upíří rodinu…A ti znali vás…“ nemohla jsem dál vyprávět. Ochromila mě bolest v hrudi. „Omlouvám se, ale bolí mě o tom mluvit…Nemůžeme to nechat na jindy?“ zeptala jsem se.

„Jistě, drahoušku. Omlouvám se ti.“ Čím dál víc mi Carmen připomínala Esmé. Také byla tak starostlivá…

„Ještě bych něco rád věděl…“ začal Eleazar „ Máš nějakou schopnost?“ podezíravě si mě měřil.

„Ehm…to nevím.“ Přiznala jsem se stále si držíc hruď, abych se nerozpadla. „Proč?“

„ Víš, já mám schopnost rozpoznat různé dary. Kdysi jsem byl ve službách Volturiů – znáš je?“

„Ano znám…Jednou jsem o nich slyšela…Oni udržují pořádek,ne?“ ověřovala jsem si.

„Ano. Dá se to tak říct. No - oni si mě snažili udržet, protože můj dar se často hodil. Dokázal jsem rozeznat člověka s potenciálem, takže ho potom mohli Volturiovi přeměnit. Ale bylo to výhodné i v bitvách. Přesně jsem věděl, kdo má jakou schopnost. Jenže u tebe nic nevidím. Nevím jak je to možné…“Na konci už mluvil jen pro sebe.

„Já bych možná vysvětlení měla.“ Řekla jsem.

„Vážně?“ ptal se překvapeně Eleazar. „A jaké?“ teď byl jeho hlas nadšený.

„No když už jsem byla člověk, tak na mě některé dary nefungovaly.“ Řekla jsem a ruce si víc přitiskla na hrudník při vzpomínce na Edwarda.

„Je to možně?“ říkal si pro sebe Eleazar. „Nejspíš jsi štít, Bello.“ Řekl teď už normální hlasitostí.

„Štít?“ zeptala jsem se. Vůbec jsem nevěděla o čem mluví.

„Ano. Štít. Je to velmi ojedinělá schopnost. Neznám moc upírů, kteří by byli štít. Ale u tebe by to hodně vysvětlovalo.“

„Já nevím, o čem to mluvíte.“ Nějak jsem se nechytala.

„ Upíři se štíty se rozdělují na dvě skupiny. Jedni dokážou odrazit psychické útoky a druzí fyzické útoky a také často můžou maskovat svůj pach. Když jsi přišla, necítili jsme tě. Ani teď tě necítíme.“ Odpověděl mi.

„Opravdu?“ byla jsem vyvedená z míry.

„Ano. Podle mě jsi fyzický štít, ale nejsem si jisty. Fyzický štít se musí nejdříve naučit ovládat. Zato psychický štít automaticky chrání tvou mysl. A pokud chceš, aby fungovali na upíry nebo lidi v tvé blízkosti, musíš se ho naučit roztáhnout…A tak mě napadá. Můžeme něco vyzkoušet?“ zeptal se nakonec s nadějí v hlase.

Chvíli jsem váhala. „Jistě.“ Snažila jsem se znít pevně. Neměla jsem tušení, co bude chtít udělat a trochu jsem se toho bála..

Ale jeho jsem neoblafla„Neboj se…Kate, můžeš prosím vyzkoušet tvou schopnost na Bellu? Ale jen trošku, jasné?“

„Jasné.“ Odpověděla Kate s úsměvem. Poté se podívala na mě. Nevěděla jsem, o co jim jde.

„Fascinující.“ Vykřikl Eleazar.

„Co se děje?“ ptala jsem se. Zase jsem byla zmatená. Tohle se mi přestávalo líbit.

„Já mám také dar.“ Odpověděla mi Kate. „Dokážu lidem nebo upírům rozdávat elektrické rány. A zrovna jsem to zkoušela na tobě. Cítila jsi něco?“

„Ne.“ Po tváři se mi začal rozlívat spokojený úsměv. Byla jsem na sebe pyšná.

„ Budeme moc rádi, Bello, pokud budeš chtít s námi zůstat, nemám pravdu?“ zeptal se ostatních.

„Jistě že máš.“ Usmála se na něj Carmen. Tanya a Kate jen přikývly s úsměvem na rtech.

„Já… Nevím co říct…Moc Vám děkuji.“ Byla jsem moc ráda, že mě tady nechají… Nevěděla jsem, co bych jinak dělala.

„ Budeš mít pokoj pro hosty. Ale neboj se, pokud budeš chtít, budeš si ho moct přestavět podle sebe.“ Řekla Carmen.

„Ještě jednou děkuju, ale myslím si, že to nebude potřeba. Nerada bych vás obtěžovala“ Rozpačitě jsem se na ni usmála.

„Ale nemluv hlouposti!“ vykřikla naoko pohoršeně Tanya „Teď jsi naše nová sestra! Za pár týdnů poznáš Irinu. Teď je ale v Evropě. No tak pojď!“ chytla mě za ruku a táhla mě směrem ke schodům. „Ukážu ti tvůj nový pokoj!“

Vyšly jsme po starých dubových schodech do druhého patra. Chodba byla obložená dřevem stejně jako hala a na stěnách byly obrazy, které musely být už pár století staré. Došly jsme nakonec chodby a tam se Tanya zastavila.

„Tak tohle bude tvůj pokoj.“ Řekla a otevřela mi dveře. Pokoj byl nádherný. Béžové stěny a koberec stejné barvy krásně kontrastoval s hnědým nábytkem. Z velkého okna jsem viděla na Denalijské hory. Velká moderní hnědá postel s béžovým povlečením stála u jedné stěny a zabírala téměř čtvrtinu pokoje. Naproti postele stála toaletka a vedle ní byla obrovská skříň. V pokoji nechyběla ani hifi- soustava a velká knihovna.

„Panebože.“ Vyklouzlo mi.

„Líbí?“ ptala se s nadšením Tanya.

„Ano…Je to…“ hledala jsem správné slovo „Nádherné.“ Nic lepšího mě nenapadlo.

„Tenhle pokoj jsem navrhovala sama.“ Pochlubila se „Tak já tě na chvilku nechám vydechnout. Až budeš připravená, přijď dolů a zajedeme třeba na lov. A kdyby náhodou, ve skříni je nějaké oblečení. Myslím, že ti bude dobré.“ Ještě jednou se usmála a poté odešla.

Ještě chvíli jsem obdivovala svůj nový pokoj a začala přemýšlet, co mě v budoucnosti vlastně čeká.  Teď mám novou rodinu. Náhradní, protože ta první mě nechtěla.  Cullenovi mě nechali ve Forks. Dokonce i Alice. Ta, která tvrdila, že jsem její kamarádka. Takhle se k sobě kamarádky nechovají. Okamžitě jsem takové myšlenky uschovala do nevzdálenější části mé mysli. Nechtěla jsem riskovat, že se tady zhroutím.

Až teď jsem si všimla, že v mém pokoji jsou ještě jedny dveře. Nakoukla jsem za ně a uviděla obrovskou koupelnu. Byla slazena do černé a bílé barvy. Obrovská vana zabírala polovinu koupelny. Vedle ní velké zrcadlo a umyvadlo. Nechyběl ani záchod pro hru na „lidi“. Zůstala jsem stát s otevřenou pusou.

Nakonec jsem vstoupila. Přejížděla jsem očima všechny křivky koupelny.  Nakonec jsem neodolala a napustila si vanu plnou vody. V koupelně jsem strávila snad 2 hodiny. Když jsem si řekla, že to už by stačilo, zabalila jsem se do ručníku a vpochodovala do svého pokoje. Otevřela jsem skříň. Byla nacpána k prasknutí značkovým oblečením a botami.

Vzala jsem si tmavé jeansy s úzkými nohavicemi, černé tričko s krátkým rukávem, lehké sako a k tomu černé kozačky na podpatku. Vrátila jsem se zpět do koupelny. Fénem jsem si vysušila vlasy a poté je stáhla do ohonu. V malé skřínce jsem našla nějaké líčidla, a tak jsem si dala řasenku a lesk na rty. Zhodnotila jsem svůj zjev v zrcadle a kupodivu jsem byla sama se sebou spokojená.

Vrátila jsem se do mého pokoje a rozhodovala jsem se, jestli mám jít dolů. Nakonec jsem posbírala dost odvahy a otevřela dveře. Pomalu jsem scházela po schodech. A zároveň jsem vcházela do nové části mého života…