Věčný život

Autorka: Terkaaa

1.Kapitola

Bylo to ráno jako každé jiné. Probudila jsem se s křikem ještě předtím, než stačil zazvonit budík. Charlie už byl zvyklý na to, že křičím ze spaní, a tak se na mne po dvou týdnech přestal chodit dívat, jestli mě náhodou neškrtí nějaký násilník.

Stále se mi zdá jeden a ten samý sen. Stojím sama v lese. Kolem mne je ticho a šero. Začnu po lese zmateně klopýtat a pořád něco hledám. Když se setmí, začne mi docházet, že hledám zbytečně. Protože není co hledat. V tu chvíli obvykle spustím křik.

Když jsem ztlumila tu hysterii, která mnou otřásala, vyklopítala jsem z postele do koupelny, abych spáchala ranní očistu. Už dlouho jsem se nepodívala do zrcadla. Vyhovuje mi to tak.  Avšak dnes po dlouhé době jsem se na sebe opět podívala. Kdybych byla nadlidsky krásná, mohl by si o mně někdo myslet, že jsem upír. Mé hnědé oči nabraly tmavší barvu, černé kruhy pod očima byly snad do mé kůže vryty (to bylo zásluhou mých nočních můr )  a byla jsem bledší než obvykle.

Po ranní hygieně jsem se bezmyšlenkovitě vrátila do pokoje. Šáhla jsem po prvních kalhotách a tričku, co se mi dostaly pod ruku. Neřešila jsem, jestli se to k sobě hodí. Už delší dobu mi bylo jedno, co si o mně ostatní lidi myslí. I když si mě už nikdo nevšímal. Stala jsem se chodícím zombiem, a tak se mi každý vyhýbal.

Sešla jsem po schodech do kuchyně a do misky jsem si nasypala cornflaky. Nasoukala jsem je do sebe, popadla pláštěnku (tady ve Forks nikdy nevíte) a vyrazila jsem ve svém náklaďáčku do školy.

Zaparkovala jsem, vzala si tašku a zamířila ke škole. První 4 hodiny jsem prožila jako vždycky v apatii. Když si mám vybrat mezi bolestí a apatii, vyberu si apatii. Tenhle mrak nevědomosti jsem si vytvořila asi před měsícem. Takhle dokážu vydržet celý den a až večer v posteli se oddám zoufalství.

 Po matematice jsem zamířila do jídelny. Vzala jsem si jídlo a zamířila ke svému obvyklému stolu.  Jessica, Angela, Lauren, Mike, Ben a Tyler už obědvali, a tak jsem si mlčky přisedla. Teď už se mnou nikdo nezkoušel navázat konverzaci. Poté,co jsem jim odpovídala jednoslovnými větami, vzdali všechny pokusy.

Dnes jsem zkoušela poslouchat o čem se vůbec baví, ale moc mi to nešlo. Tyler s Mikem si povídali o baseballovém zápasu, Ben s Angelou na sebe pouze zamilovaně hleděli,takže jsem se okamžitě otočila na Jessicu a Lauren. Nedokázala jsem snést jakékoliv  projevy lásky. Ne že bych to Angele a Benovi nepřála, jen jsem se nedokázala dívat na to, jak jsou ostatní šťastní, protože mají koho milovat. Milovala jsem jen jednu bytost a navždy ji milovat budu. I když on o mne nestojí. Lauren s Jessicou se domlouvaly na nákupy, a tak jsem přestala poslouchat i je.

Ještě nějakou dobu jsem se nepřítomně vrtala v jídle, když mě vyrušil jemný hlásek.

„Bello?“ ptala se opatrně Angela.

„Ano?“  zvedla jsem oči od jídla a rozhlédla se po jídelně. K mému údivu už byla skoro prázdná.

„Za chvíli máme občanku a mne napadlo,jestli nechceš doprovodit.“ Zeptala se a nervózně těkala očima po místnosti.

„Jo. Díky“ vstala jsem od stolu a odnesla svůj tác.

Šly jsme mlčky po chodbě. Měla jsem Angelu ráda. Měla jsem ji mnohem radši než Jess, protože Angela se nevyptávala, nesnažila se ze mě vytáhnout informace. Byla jsem ji za to vděčná.

„Nechceš někdy zajít někam ven? Už dlouho jsme spolu nikde nebyly….“ Zeptala se mě po chvíli.

„ Moc ráda. Dík, že to pro mě děláš…Vím, že jsem se poslední 2 měsíce chovala strašně.“ Snažila jsem se vytvořit co nejdelší odpověď. Na Angele mi záleželo…Nerada jsem ji přidělávala starosti.

„To je v pořádku. Jsem ráda,že jsi zpátky, Bello.“ Zašeptala.

Domluvily jsme se na víkend, že si zajedeme do Port Angeles na nákupy a do kina. Vybrala jsem horor, který se jmenoval Slepá ulice. Vážně jsem ještě neměla žaludek na nějakou zamilovanou komedii. Už kvůli Angele jsem se snažila vypadat normálněji. Já jsem věděla, že se nelepším, ale alespoň okolí si mohlo myslelo, že to překonávám…

Po škole jsem jela domů. Každý druhý den k nám chodil Billy i s Jacobem. S Jakem jsem se hodně spřátelila… S ním jsem schopná normálně komunikovat. To on mě drží nad vodou…. Jinak bych už si vážně podřezala žíly nebo něco takového. Asi před dvěma týdny jsem odhalila jeho „malé“ tajemství.

Zjistila jsem, že se mění v obrovského, rudohnědého vlka , když jsou poblíž upíři. Sice nechápu proč zrovna teď, když Cullenovi – CUK -  už odjeli. (Musím si konečně zapamatovat, že nesmím vyslovovat jejich jméno…Ani v duchu ne). V La Push mají celou smečku.  S hrůzou jsem si uvědomila, že k žádným lidem si neumím navázat hlubší vztah. K lidem ne…. Co to o mně vypovídá? Že jsem divná a dokážu se přátelit jen s mystickými příšerami jako jsou upíři a vlkodlaci? Pokud zjistím, že Angela je třeba čarodějnice, tak už mě to dorazí.

Jela jsem mokrými uličkami zpátky domů, když v tom něco přeběhlo přes silnici. Okamžitě jsem strhla volant a sjela autem ze silnice přímo do příkopu. Cítila jsem strašnou bolest na hlavě, jak jsem jí narazila rovnou do volantu. Ucítila jsem zápach krve. Rez a sůl. A ještě něco. Byl to benzín. Proto jsem se snažila co nejrychleji dostat z auta.

Vylezla jsem a kulhala pryč. Když v tom se tu objevila ona. Její zrzavé vlasy plály ve větru, krvavě rudé oči mě propalovaly nenávistným pohledem a na tváři ji pohrával vítězný úsměv.