Věčný úplněk

Autorka: Teridarkness

8.KAPITOLA - NÁPADNÍK?

„ Kéž bych mohla říct to samé…“ řekla jsem ne zdaleka tak znechuceným tónem, jaký jsem měla v plánu.

William se na mě zkoumavě podíval. „ Chápu tě…“

Pozvedla jsem obočí posměchem…ten kluk mě chápe? Doopravdy hodně komické.

„ Ty.. mě..chápeš?“ zakoktala jsem nevzrušeně.

„ Taky mi někdo umřel, vím jak se cítíš.“ řekl záhadně a jeho oči si mě prohlíželi.

„ Nic nevíš.“ pokusila jsem se to říct samým tónem, jak mi jednou takhle odpověděl Edward.

Zastrčil si pramen vlasů za ucho. „ Před rokem mi umřela matka…“

To mě zarazilo, možná bych neměla být na něho taková zlá, sám ztratil někoho, koho miloval…já ten pocit znala.

„ To je mi líto.“ byla jsem míň na něho naštvaná, spíš jsem ho litovala.

„ Díky, tvých rodičů mi je taky líto…“ oplatil mi.

Zacítila jsem se hrozně. Myslel si, že jsem ztratila svou rodinu, ale přitom já byla šťastná, jen jsem všem lhala, abych mohla nějak žít…a on trpěl.

„ Nelituj mě.“ šeptla jsem do třídy a podívala jsem se na Edwarda. Díval se na mě a na Williama… určitě slyšel vše ,plus to ,co jsem neslyšela.

Hodil na mě rozhněvaný pohled, kterým dával jasně najevo, že mám mlčet a nebavit se s ním. Zamračila jsem se, porušuji nějaká pravidla?

„ Co očí nevidí, srdce nebolí…“ řekl a smutně se usmál.

Pravda, mé srdce nebije již nějakých dvacet let, takže v poho.

Ušklíbla jsem se. „ Chceš se bavit, nebo dávat pozor….“

„ Bavit, ale jak vidím, tak ty dávat pozor.“ usmál se a otočil se k tabuli.

To bylo poprvé, co jsem se s Williamem začala bavit…samozřejmě měla jsem z toho po tom problémy, hlavně u Rose, které když se to dozvěděla, se netajila svými pocity. Edward mě jak jinak bránil, ale  i tak jsem si nemohla nevšimnout, toho zklamání v jeho očích…jako kdybych se měla stydět… William byl zvláštní, v něčem mi připomínal Jacoba, trochu vzhledem-trochu chováním, možná proto mě to k němu táhlo…ne nějak zamilovaně nebo tak, ale spíš přátelsky. Chtěla jsem, abychom byli přátelé…

„ Proč tě zajímá?“ zeptal se jednoho večera Edward, když jsem ležela na jeho dokonalé mramorové hrudi.

„ Nevím…nějak mi připomíná mé lidství…“ řekla jsem upřímně.

Slyšela jsem jak si Edward potichu povzdechl. „ Chybí ti to, viď?“ řekl smutně.

„ Co?“ nechápala jsem.

„ Život…kdybych tě nechal, měla bys teď dům skoro dospělé děti a milujícího manžela, který by se denně vracel domů z své práce.“

„Jak tě to mohlo napadnout!? Edwarde! MILUJI TĚ! Nikdy v životě bych si nemohla přát lepší budoucnost…mám děti…naši dceru, vzpomínáš? Kdybys mě nechal, nikdy by se nenarodila!“ začala jsem vyvádět.

„ Promiň, takhle jsem to nemyslel…já jen, že mám pocit, že s ním chceš být…“ řekl.

Vykulila jsem na něj oči. „ Edwarde…ty jsi doopravdy blázen…já s ním NECHCI být… jen jsme se dali do řeči, jsme tak maximálně kamarádi, slyšíš? Za pár let odjedeme a já ho už v životě neuvidím.“

Proč všichni z toho dělají takovou vědu? Vždyť se nic nestalo, jen jsem s ním mluvila…

Usmál se na mě konečně, zřejmě mě jsem ho již uklidnila. „ Ale i tak lásko…žárlím na všechny muže ne téhle planetě. I když vím, že jsi moje.“ a políbil mě, tím jsem si byla jistá, že už se na mě nehněvá…

Šla jsem chodbou s Edwardem a Alicí s Jasperem. Emmett a Rose šli „ za školu“, takže jsme byli v téhle sestavě. Alice předpovídala, že zítra bude slunečno, takže jsme měli v plánu, že pojedeme buď na lov nebo se budeme poflakovat po domě.

Byl to týden, co jsem byla ve škole…celkem se mi dařilo, Alicina schopnost byla i dobrá, co se týkalo předpovědi testů a jejich otázek, takže všechny písemné práce, co jsem psala, jsem měla samozřejmě vynikající.

„ Je to tak nefér, Bello!“ stěžovala si Alice, když jsem se ji ptala, zda li budeme následující den psát nějaké testy.

„ Ale, Alice…a ty to tak neděláš?“ ušklíbla jsem se na mou milovanou sestru.

„ Už když to vidím já a pak i Edward je nefér…ale i ty?“ stěžovala si.

Usmála jsem se. „ Alice…prosím…já jsem stále nováček, musíš mi pomáhat.“ přemlouvala jsem ji  - tak nějak to vypadalo skoro každý den před školou. Alice si vždy stěžovala, ale pak se poddala.

 Šla jsem ke své skřínce a vytáhla si učebnice na chemii…dnes jsem měla zase sedět s Williama, celý týden od našeho rozhovoru chyběl, tak jsem byla zvědavá, zda se ukáže…nějak mi to připomínalo Edwarda a jeho únik na začátku…ale William nebyl upír a netoužil po mé krvi ( kterou jsem již dávno neměla).

„ Dnes je tvůj ctitel ve škole.“ řekl Edward znechuceně a opřel se o vedlejší skřínku.

Teď jsem měla podezření, že mi snad přečetl mysl, ale to bylo nemožné, neboť jsem cítila ten opar kolem mé mysli.

„ Proč mi to říkáš?“ zeptala jsem a snažila se to vyslovit lhostejně…úspěšně.

Edward uvěřil mému nezájmu a usmál se. „ Jen tak…když jsi mi říkala, že se s ním chceš bavit, tak mě napadlo, že chceš vědět, že tvůj kamarád je ve škole.“

„ Mluvili jsme spolu jednou a už z něho děláš mého kamaráda?“ pozvedla jsem obočí.

Doopravdy mi začalo vadit, že ho tak všichni berou…skoro jsem ho neznala, jen protože jsem si s ním rozuměla, neznamená to, že jsem chtěla být jeho kamarádka nebo cokoliv jiného. Bylo to nebezpečné…pro něj. Byla jsem upír a jestli bych se nerozhodla tak jak Edward, byl by jen v potravním řetězci. Zděsila jsem se myšlenkou, které mě napadla….William by byl pro mě jídlo, kdybych byla jako James. Ale já nebyla.

„ Nebavme se o něm, Edwarde…co takhle tvá Lucy?“ a naoko namyšleně jsem si prohodila vlasy, jak to měla v oblibě. Edward se ušklíbl. „ Je to děsná hyena.“

„ Zase hyena? Mě neoblafneš, to říkáš, stále…vymysli si jiné slovo.“ a tvářila jsem se uraženě.

Naklonil se ke mně. „ Co kdybychom se vypařili na jednu hodinu pryč…jen my dva…kousek odsud je nádherná louka a-“

„ Ne ne ne…Edwarde Cullene! Jsem teprve ve škole týden a už mě chceš brát za školu! Na to zapomeň…já se jdu učit.“ řekla jsem dotčeně a šla od něj pryč. Během sekundy už pobaveně kráčel vedle mě.

„ Tak zítra, si vyberu dluhy za dnešek…“ pošeptal tiše jen pro mé uši, když jsme vcházeli do dveří. Šel na své místo bez váhání. Já se zarazila, podívala jsem se na mé místo…byl tam, William.