Věčný úplněk

Autorka: Teridarkness

5. KAPITOLA- DEN D

„ Bello! Jsi hotová?“ zeptala se mě Esmé.

Podívala jsem se do zrcadla, na sobě jsem měla černé hedvábné šaty, které mi Alice koupila. Na nohách jsem měla černé lodičky, měla jsem vypadat smutečně, ale ty šaty mi přišly moc vyzývavé. Měla jsem být anglická studentka.

„ Bohužel, ano.“ povzdechla jsem si.

Vyšla jsem z pokoje, Esmé tam stála také černým šatech.

„ Pojď půjdeme.“ řekla. Následoval jsem ji ven, na cestě stál Carlislův černý mercedes. Nastoupila jsem, Esmé si sedla dopředu vedle Carlisla, který byl taky oblečen taky v černém, já se posadila do zadu.

„ Stavíme se ke mně do práce a taky do školy, takhle budou lidé více věřit, že jsi sirotek…musíš svou roli sehrát dobře.“ pravil mi Carlisle.

Nebyla jsem si jistá, zda jsem dobrá herečka, ale pro Edwarda bych zvládla vše.

„ Neboj Bello, nemusíš nic říkat, stačí když se budeš tvářit, že se každou chvíli rozpláčeš, jen choď za námi.“ uklidňovala mě Esmé.

„ Já to zvládnu.“ řekla jsem.

„ Neboj se, Esmé. Zná svou roli.“ řekl Carlisle.

Esmé na mě hodila poslední starostlivý a pak se dívala na cestu. Zazvonil mi mobil. Edward.

„ Haló? Edwarde?“

„ Bello! Miláčku, tak co? Jste na cestě?“ slyšela jsem jeho ustaraný hlas.

„ Jo..ehm..jedem do nemocnice a pak do školy.“ oznámila jsem mu. „ Kde jsi ty?“

„ Já jsem v autě, jedeme do školy…“

„ Aha…no já musím končit, už budeme na místě.“ řekla jsem, když jsem spatřila velkou budovu, ke které Carlisle zabočil.

„ Zatím, miláčku.“ a zavěsila jsem.

Nemocniční budova byla šedá, na první pohled působila lacině, ale byla jsem si jistá, že byla jediná široko daleko.

Carlisle zaparkoval na vyhrazeném místě pro doktory.

„ Pojďme.“ řekl Carlisle a vystoupil. Venku nebylo moc lidí, šli jsme tiše parkovištěm. Nahodila jsem, co možná nesmutnější výraz a vkráčela dovnitř. Byla jsem připravena na něco hrozného, ale to, to předčilo, lide se otáčeli nebo zastavovali. Nevěřícně kroutili hlavou. Možná ta kombinace blonďatého anděla – Carlisla, úžasné a krásně Esmé a mě je zarazila. Carlisle říkal, že už všichni ví o té „nehodě“ a o mě, takže mě nedočkavě čekali.

Carlisle šel k zdravotní sestře na recepci a naklonil se k ní. „ Dnes přijdu později, má neteř přijela již dnes.“

Sestřička omámeně zamrkala. „ Samozřejmě, řeknu doktoru Collinsovi.“

Nikdy jsem si to neuvědomovala, ale teď mi došlo, že Carlisle je doopravdy krásný, jistě sestřičky musí být nervózní, když jsou v jeho přítomnosti a souhlasí se vším.

Podívala jsem se na Esmé, tvářila se smutně.

Carlisle podepsal několik papíru a pak se otočil k nám. Kývnul hlavou a šel zpátky, my za ním. Když jsme byli venku, zeptala jsem se ho: „ Proč jsme tam šli, když jsi tam šel jen něco podepsat? Mohli jsme počkat v autě.“

„ Jak jsem už řekl, takhle lidé budou lépe věřit, Bello. Jsem doopravdy skvělý lhář a lide mi uvěří, ale důkaz je lepší.“ vysvětlil mi, když nastupoval do auta. „ Teď jedem do školy, přihlásit tě.“

Tělem mi projelo nepříjemné mražení, když jsme se blížili k velké ceduli s nápisem – střední škola. Co jsem si slibovala? Chtěla jsem žít zase jako člověk? Něco ve mně mě se probouzelo…bolestné a radostné vzpomínky. Vždyť na střední jsem poznala Edwarda, ale ty pochyby…

„ Bello?“  vrátila jsem se z myšlenek zpátky na zem. Carlisle a Esmé se na mě dívali. „ Jsi v pořádku?“

„ Já jen….vzbuzuje to ve mně vzpomínky na to jak to začalo…“ zamumlala jsem a vystoupila.

Esmé se ihned postavil vedle mě a položila mi ruku na rameno. „ Na to si zvykneš.“

„ Já vím, ale i tak…vše se zdá tak míhavé, když se podívám zpátky na mé lidství.“ pokračovala jsem. Netušila jsem, zda je Esmé ta správná osoba, které se mám svěřit. Vždy je moc starostlivá, možná bych si o tom měla spíš promluvit s Rose, přece jen ta ví o čem mluvím…

„ Bello, Esmé, měli by jsme jít…“ řekl klidně Carlisle.

Obě dvě jsme se na sebe posledně podívali a pak ho následovali. Šli jsem chodbou, pak jsme zabočili a vešli do hnědých dveří.

Byla to recepce, žena ve středních letech šokovaně hleděla na k ní kráčejícího Carlisla.

„ Dobrý den.“ pozdravil ji slušně.

„ Přejete si, pane-“

„ Cullene.“ dořekl to za ní Carlisle. „ Ano, máme schůzi s panem ředitelem.“

Žena se začala prohrabovat papíry, vytáhla nějaký blok a očima ho projížděla, pak se zastavila.

„ Ach ano, pan ředitel vás čeká.“ oznámila mu a laškovně se usmála, Esmé si odkašlala.

„ Děkuji…“ řekl zase slušným tónem Carlisle, její pokusy o flirtování ignoroval.

Potom se otočil k dalším dveřím, zaklepal.

„ Dále.“ ozval se hrubý hlas z místnosti. Carlisle otevřel, aby pustil mě a Esmé napřed. Ředitel školy byl celkem pohledný starší muž, bylo mu tak přes 40 let. Když nás spatřil šokovaně kmital očima od Esmé, přes Carlisla ke mně.

„ Dobrý den, pane řediteli. Jsem Carlisle Cullen, jistě jste se už doslechl o té tragédii, která postihla mého bratra a jeho manželku.“ začal smutečně.

„ Jistě, upřímnou soustrast.“ pravil ředitel.

„ Jeho jediná dcera- Bella, bude ode dneška bydlet s námi, a tak bych ji chtěl zapsal na tuhle školu. Doufám, že to bude možné.“ pokračoval.

„ Samozřejmě, může nastoupit klidně již zítra…paní Phillipsová vám dá potřebné papíry a pak bude vaše neteř zapsána na naší školu.“ pravil klidně a jeho oči se směřovali na Esmé, ten pohled naznačoval moc jasně, že Esmé nebere jako jakoukoliv jinou ženu. Přemýšlela jsem, zda si toho všiml Carlisle, jistě že musel, ale perfektně to maskoval.

„….mockrát vám děkujeme, řediteli Wilsone.“ poděkoval mu Carlisle.

Ten jen kývnul hlavou. „ Nemáte zač, je mi jasné, že to pro vás není teď jednoduché. Byla to maličkost.“

„ Nashledanou.“ rozloučil se s ním Carlisle. „ Naschle, pane Cullene, paní Cullenová, slečno Bello.“ pokynul k nám hlavami.

„ Naschle.“ odsekla jsem a pak jsme všichni odešli.

Dojeli jsme mlčky do domu, Carlisle se rozloučil s Esmé a odjel zpátky do práce. Já a Esmé jsme zůstali doma.

„ Uvěřili nám?“ zeptala jsem se jí.

Usmála se. „ Ano, vypadala jsi velmi zničeně.“

„ Snažila jsem se…Esmé?“ nedalo mi to, musela jsem se zeptat.

Pozvedla obočí. „ Copak, zlatíčko?“

„ No..ehm..nějak se mi zdálo…pan Wilson se na tebe tak díval…“ začala jsem.

„ Já vím, chudák si myslí, že má u mě možnost…Edward byl velice znepokojen jeho plány. Ihned mi je přišel říct…většinou byli řediteli škol ženy nebo staří muži…“ pravila.

„ Carlisla miluji, nikdy bych ho neopustila.“ řekla zamilovaně. „ Asi jako ty Edwarda.“

„ Já vím, jen mě to tak napadlo…“ sklopila jsem zrak. „ Jdu do svého pokoje.“

„ Jistě.“ řekla.

Sedla jsem si na křeslo a vytáhla Pýchu a Předsudek. Začetla jsem se a přestala vnímat čas.

V tom jsem ze sebou uslyšela, známý hlas Emmetta. „ Tak jak se má naše truchlící sestřenka?“

Odhodila jsem knihu a podívala se ke dveřím. Emmett stál opřený o rám, Rose byla opřená o něj a usmívala se. Alice s Jasperem stála vedle nich. Edward šel ke mně.

„ Skvěle.“ řekla jsem pobaveně a políbila jsem na přivítanou mou lásku.

Alice ke mně přiskočila. „ Těšíš se do školy?“

„ Do jámy lvové? Proč ne?“ ušklíbla jsem se a postavila se. „ Tak co jsem tématem číslo jedna?“

Jasper se uchechtl. „ Jsou na tebe více zvědaví, než byli na nás…však víš, sirotek je novinky, i když jejich pohoršení k zprávě, že spolu chodíme, bylo veliké.“

„ Díky, Jaspere.“   

„ Poprvé do lavic, viď Bello?“ řekl Emmett.

„ Ne, Emmette, zpátky do lavic.“ opravila jsem ho.