Věčný úplněk

Autorka: Teridarkness

25. KAPITOLA – KONEC TOHO?

Pozn. Toto je poslední část Věčného Úplňku, doufám, že se vám tato povídka líbila…vím, že v ní některé věci nebyly dokonalé, ale snažila jsem se, aby to jakžtakž odpovídalo Twilight světu. Díky za váš čas strávený nad tímto pokračujícím fanouškovským příběhem.

„ Bylo to tak zvláštní…“ vypravovala Tanya. „ Jako kdybych spala…ale já nemohla spát, to mi bylo jasné.“

Po té co jsem úspěšně oživila Tanyu, se všichni starostlivě ptali jak jí je atd. a navíc chtěli vědět jaké to bylo.

„ Bolelo to?“ ptal se zděšeně Will.

Tanya se na něj láskyplně a oddaně podívala. „ Ne, samozřejmě že ne.“ Její upřímnost se nedala nevšimnout.

„ Bello zase jsem tvá dlužnice.“ obrátila se na mě.

Co na to odpovědět?

No, víš Tanyo já tě zas tak netoužila probudit, to celá má rodina do mě tloukla, ať to udělám…

„ To je v pořádku…ráda jsem pomohla.“ zalhala jsem.

Jasper se samozřejmě zamračil nad mou odpovědí…věděl jak jsem se cítila a tak věděl že lžu nad vším co pravím.

„ Bello, děkuji ti. Nevím jak-“ začal pravit William a já ho ihned přerušila. „ Jak jsem řekla – je to v pořádku.“

Má malá lež ho potěšila. Ale byla jsem si jistá, že víckrát mu už nepomůžu…až zase příště použije svoji schopnost, tak já ho tahat z bryndy nebudu. Bude se muset naučit jak se kontrolovat a jak svůj talent používat.

„ Miluji tě víš to?“ šeptl mi do ucha později Edward, když jsme byli již zcela sami.

Usmála jsem se tím namyšleným a potěšeným úsměvem. „ Vím.“

„ A mimo to…byla jsi to ty.“ prohodil.

Nepochopil jsem význam jeho slov. „ Ehm…nerozumím…co jsem byla?“

„ Doopravdy jsi oživila Tanyu ty.“ objasnil mi. „ Vzpomínáš na Jane a Aleca?“ jak bych mola zapomenout. Děsivá dvojčata.

„ Trochu.“ řekla jsem sarkasticky.

„ Oni mají jisté omezení vůči sobě, myslím že to funguje tak i u tebe a Willa.“ pohladil mě po vlasech. „ Ty ochraňuješ a on útočí. Je to tak dané. Bratr a sestra. „

Nad tím jsem nějak už nepřemýšlela, ale Edward mi dal dobrý námět. Možná měl pravdu. Byli jsme si podobní s Willem…a naše schopnosti byli předurčené.

„ Asi jo…jen mě to udivilo, že to tak šlo rychle.“ odpověděla jsem mu.

„ Já taky…ale jsi úžasná. Ve všem co děláš, jsi prostě úžasná.“

Protočila jsem oči. „ To není pravda.“

„ Ale je. Jsi úžasná matka, úžasně sestra, úžasná žena, úžasně manželka, úžasná milenka-“

Zadusila jsem se. „ Milenka?“ divila jsem se.

„ Co? A ne?“ smál se.

„ Když myslíš…a když jsme u toho, tak ty jsi taky úžasný milenec.“

„ To beru jako výzvu.“ usmál se svým uličnickým úsměvem a pak mě povalil na postel…

O dva roky později…

„ Bello! Pospěš!“ křikla na mě Alice z vedlejší místnosti.

Popadla jsem kabelku. „ Už běžím!“

Doběhla jsem upíří rychlostí do pokoje. Alice stála u zrcadla a prohlížela se v něm. Rosalie stála pouze ve spodním prádle a zřejmě na sebe něco hledala. Zase mnou proběhla bolestná myšlenka, že nikdy nebudu tak úžasně krásná jako ona.

„ Vy ještě nejste?“ divila jsem se.

Obě dvě se na mě dotčeně podívaly. „ Chceme vypadat dobře.“ řekla Alice na svou obhajobu.

„ Tyhle…nebo tyhle?“ ukazovala mi Rose dvoje šaty – černé a červené.

Zbytečný dotaz, stejně bude ve všem nejkrásnější. „ Asi ty červené…jen z principu. Jdeme na svatbu ne na pohřeb.“

Zamračila se a odhodila ty černé. „ Pravda…“ zamumlala.

„ Já jdu v těch zelených…vypadají tak…mysticky.“ řekla Alice, která už na sobě měla zase jiné šaty.

„ Hlavně už pojďte.“ zamručela jsem.

Cítila jsem se trochu v rozpacích. Obě dvě vypadaly jako víly, či bohyně. Já můj vzhled nějak moc neřešila, oblékla jsem si krátké modré šaty, jemně se nalíčila a vlasy nechala rozpuštěné.

„ Jsme.“ řekly sborovně už zcela připravené.

„ Sláva.“ zaradovala jsem se.

Sešly jsme dolů, kde na nás již čekaly naše drahé polovičky. Vedle nich stáli Nessie a Jake- oběma dvěma to moc slušelo.

Chytla jsem se Edwarda a ten mi zašeptal do ucha. „ Vypadáš jako anděl.“

„ Ne, vypadám normálně.“ odsekla jsem smutně.

„ Dokonale úžasně překrásně normálně.“

Usmála jsem se. „ Když myslíš…nezbývá mi nic jiného než ti věřit.“

Jeli jsme v jednom autě společně ještě s Rose a Emmettem, když jsme zastavili před kostelem, všimli jsme si mnoha známých tváří ( nejen upířích, ale i pár vlkodlačích ). Nejblíže stála Kate s Garrettem – oba dva neuvěřitelně krásní a mladí na svůj věk ( mimo to stále jsem nevěděla jak starý je Garrett ).

Všichni se s námi radostně přivítali a pak jsme si šli sednou dovnitř.

„ Bello, Will chce s tebou mluvit.“ přišla za mnou Kate.

„ Co?“ zeptala jsem se zmateně.

„ Chce tě vidět.“

„ Jo jasně…“ zvedla jsem se a Kate mě zavedla do pokoje za kostelem.

Usmála jsem se na ni a vstoupila.

„ Wille?“ oslovila jsem ho.

Stál kousek ode mě a díval se z okna. Popošla jsem k němu. Chvíli mlčel a pak promluvil.

„ Když jsem byl malý kluk, chtěl jsem, že až se budu ženit, aby tady byl se mnou táta a mohl mi gratulovat… být na mě pyšný.“

„ Určitě by byl na tebe pyšný.“ položila jsem mu ruku na rameno. „ Je tady tvůj velký den, bráško.“

„ Jo, je…“ povzdechl si.

„ Jsi nervózní?“ zeptala jsem se.

Usmál se. „ Jo.“

„ Neboj, vše bude perfektní.“ uklidňovala jsem ho.

„ No já se nebojím, toho že by to nebylo perfektní, ale nezdá se ti trochu divné, když se dva upíři berou v kostele?“ ušklíbl se.

Zasmála jsem se. „ No…upřímně? Trochu jo.“

„ Mám tě rád, Bello.“ řekl mi.

„ Já tě mám taky ráda Wille.“ objala jsem ho. „ po celou věčnost tady pro tebe budu bráško.“

                                                                                              - THE END -