Věčný úplněk

Autorka: Teridarkness

22. KAPITOLA – A PROČ JÁ?

William:

Možná jsem měla umřít, přemýšlel jsem. Stejně k čemu jsem byl? Bella mě nepotřebovala…žila dlouho v domnění, že neexistuji…ale co můj otec? Mohu za ním jít? Oficiálně jsem byl pohřešovaný, všude ve městě vysely moje plakáty s nápisem : Viděli jste ho? Stýskalo se mi po starých přátelích…ale potkal jsem i nové.

Tanya.

Něco mě nutilo stále na ni myslet. Byla tak dokonalá…každá myšlenky poslední dobou směřovala k ní. Netušil jsem, zda li to tak cítila také…Těšila mě myšlenky, že tady ještě zůstane.

Dnes jsem se měl seznámit s – pro mě neznámou dcerou Belly , mou neteří – Nessie a jejím přítelem Jacobem, o kterém mi Emmett řekl, že je taky jiný. Ale bližší termín jsem nevěděl.

Bella byla stále buď ve škole nebo s Edwardem. Doopravdy se hodně milovali, až teď když jsem je mohl vidět takhle, jsem pochopil hloubku jejich citu.

Sešel jsem dolů do obýváku. U okna stála Tanya, bez váhání jsem k ní přišel.

„ Je dnes hnusně.“ zanadával jsem na další deštný den.

Usmála se. „ Ale ne…déšť je krásný. Uklidňující a fascinující.“ Déšť pro mě rozhodně nebyl fascinující…ona však ano. Vše na ni mě fascinovalo.

„ Možná…ale je smutný.“

Její rty se nepatrně pohnuly a letmo se na mě podívala. To mě rozhodilo. Nevěděl jsem, jestli to dělá naschvál nebo o tom neví, ale byla v tom dobrá -v poblázňování mužů…

„ Smutné jsou jiné věci…“

„ Pravda. Ale pravda taky je…“ ztlumil jsem hlas, „ že ty jsi více fascinující než déšť.“  řekl jsem možná až moc drze. Líbil jsem se vůbec jí? Mělo to smysl o ni bojovat?

Znovu se usmála. „ To se ti jen zdá…“

„ Ne, nezdá…jsi úžasná. Nemohu-“ zasekl jsem se, nevěděl jsem zda mám pokračovat.

Pozvedla obočí. „ Co nemůžeš?“

„ – přestat na tebe myslet.“ přiznal jsem se a sklopil zrak.

Nemohl jsem ji dál lhát. Buď mi řekne, že ji nezajímám, nebo mi dá šanci…doufal jsem v to druhé.

Povzdechla si.

„ Co?“ vyzvídal jsem.

„ Nevím, nevyznám se v sobě.“ povzdechla si a zavřela oči. Mohl jsem vidět jak se její úchvatné řasy nepatrně chvějí, jako by nad něčím neúprosně přemýšlela. „ Nevím co dělat…To co je správné nebo to co chci.“

„ A co chceš?“ nedýchal jsem.

Otevřela oči. „ Být s tebou.“ tělem mi projelo šílené mražení.

Cítí taky něco ke mně! Mám šanci! Hučelo mi v hlavě.

 „ Tak buď.“ kul jsem železo dokud bylo žhavé.

Podívala se na mě. „ Dobře…“

Bella:

Fyziky. Nuda. Děs. Edward v jiné třídě – doopravdy hodně špatná kombinace.

„ Slečno Cullenová, můžete nám sdělit správnou odpovědět?“ zeptal se mě profesor.

Nevzrušeně jsem mu odpověděla. „ Ionizace.“ trochu uraženě si mě měřil a pak pokračoval. Nejspíš bych úplně vypnula mozek, kdybych neuslyšela rozhovor dvou holek za mnou…

„ Jo, slyšela jsem, že Willa viděli v Mexiku.“ říkala první.

„ Nekecej! Fakt? Takže utekl…“ řekla šokovaně druhá. „ Táta si myslí, že je mrtvej.“

No, jak se to vezme, komentovala jsem v duchu.

„ Byl sladkej…“   vzpomněla jsem si na jméno té první – Lucy.

Kamarádka pohotově odpověděla. „ Jo, byl…byli jsme spolu jednou v kině. Bylo to tááák romantický,“ rozplývala se , „ Jenže pak se objevila paní dokonalá slečna Bella Cullenová a měl oči jen pro ni.“

Slepice. Byl můj bratr!

„ Stejně mi přijde divný, že chodí s Edwardem…nejsou náhodou příbuzný?“ řekla Lucy a já zaskřípala zuby.

„ No, geneticky ne…Edward je adoptovaný a ona je pravá neteř pana Cullena. Stejně mi je divné, jako jsou všichni tak krásní. Jako kdyby si pan Cullen vybíral jen ty nejkrásnější děti, že?“

„ Je to divný, ale to neřeš. Stejně po střední nás to nebude zajímat…“ poslouchala bych dál, ale zazvonilo a já byla osvobozena.

Vyšla jsem ze třídy a můj anděl už na mně čekal. Chytli jsem se za ruce a šli na oběd.

„ Jak bylo?“ zeptal se pobaveně.

Zamračila jsem se. „ Něco mi uniklo? Co je tak zábavné?“

„ Ale, ten rozhovor co vedli tvé spolužačky, měla si se vidět, jak jsi se tvářila.“ objasnil mi. Mělo mě napadnou, že se bude dívat na průběh hodiny pomocí některé mysli ve třídě.

„ Kdo?“

„ Kdo co?“ nechápal.

Protočila jsme oči. „ Kdo byl ten, který ti umožnil mě špehovat.“

Usmál se svým oblíbeným uličnickým úsměvem. „ Ten kluk – Robert Weans.

„ Chudák, ani netušil, že se mu někdo hrabě v hlavě.“ řekla jsem naoko uraženě.

Edward se usmál ještě více. „ Pravda chudák…je šíleně zamilovaný do té Lucy, proto jsem viděl vše, díval se na ni skoro neustále.“

Oba dva jsme se začali smát a někteří se za námi nechápavě otáčeli. V tom mnou projelo zděšení. Na druhé straně chodbu u skřínek stála osoba, kterou jsem moc dobře znala. Osoba, která i přes ty roky se skoro nezměnila, jen zestárla.

Phil.