Věčný úplněk

Autorka: Teridarkness

20. KAPITOLA- ÚSUDEK

„ Jsi můj bratr.“

Zamrkal šokovaně. „ Ne, to  není pravda….nemůžeš.“

„ Jsem tvá poloviční sestra.“

Uchechtl se. „ A upírka?“

Proč vždy je těžké, aby uvěřil? Já jsem vážná a on mi nevěří…sice je pravda je to divné. Věřila bych v jeho místě sama sobě?

„ Já vím…je to šílené….já jsem upír, ty jsi upír…ale já ti říkám pravdu. Má matka byla René a mým otcem Charlie Swan. René ho opustila když jsem byla mladá a pak jsem žili v Phoenixu, kde si našla Phila – tvého otce – a vzali se. Chtěli se vydat na cesty kvůli Philově  hraní Baseballu. Já se rozhodla strávit nějakou dobu se svým otcem…odjela jsem do Forks. Bylo mi sedmnáct a byla jsem nezkušená, samotářská. Tenkrát jsem poznala Edwarda a jeho rodinu.“ čekala jsem na jeho reakci.

Podíval se na mě. „ Věděla jsi že jsou upíři?“

„ Ne, teda ne ze začátku…ale pak mi to došlo díky Jakobovi – toho poznáš, je to člen rodiny- že jsou…jenže jsem už do Edwarda byla zamilovaná…nebylo cesty zpět ani pro jednoho z nás. Patříme k sobě. Jsme manželé…“

„ Manželé??“ zajíknul se. „ Kolik ti je Bello?“

„ No plus mínus asi 40.“ pokusila jsem se o úsměv. „ Edward se narodil v roce 1901.“

Možná jsem mu měla zatajit Edwardův věk, ale co Nessie? Neví ještě ani, že má neteř!Některé věci se nedají odložit…

„ 1901?“ opakoval šokovaně.

Trochu nervózně jsem se usmála. „ No to je ještě nic…třeba Jasperovi je 170 nebo tak…a Carlislovi skoro 400.“

„400?“ někde v domě jsem uslyšela smích.

„ Ehm…trochu strašidelný…že?“ uznala jsem.

Podíval se do země… „ Jen trochu.“ doopravdy se mi to zdálo, nebo se trochu usmál.

„ Hele….Williame, já vím…je to těžce stravitelné. Jsem tvá poloviční sestra a ještě k tomu upírka…a ty jsi taky upír. Nikdy jsem netušila že mám bratra…ale nelituji toho teď a tady...“

„ Víš, co je ale doopravdy příšerné?“ řekl tajuplně.

Polkla jsem, čekajíc, co z něho vypadne. „ Co?“

 „ Balil jsem svou sestru…a dokonce ji políbil…je to fakt děs…“ kroutil nevěřícně hlavou. „Pokoušel jsem o incest…ani se nedivím, že mě Edward prohodil oknem. Udělal bych to stejné v jeho situaci.“

Oddechla jsem si. „ Nic si z toho nedělej. Je to pryč a teď vše víš. No vše ještě ne…detaily se dozvíš později.“

„A nějaké další děsné tajemství mě nečeká? Jako něco rapidního?“ zdál se bát už v lepší situaci, když se vše vyjasnilo.

Mám mu říct o Nessie? Má právo to vědět- přemýšlela jsem.

„ No, ještě možná, že mám dceru…“ řekla jsem nakonec.

Zarazil se, to nečekal. „ Dceru? Jako dceru? Vždyť..no…já myslel, že upíři…nemohou mít děti….“

„ No já nebyla upír, když jsem byla těhotná…byla jsem ještě člověkem.“ vzpomínky na mě s velkým břichem, bledou nemocnou kůží a mnoho zlomeninami, které mi Nessie nechtěně svou sílou způsobovala, nebyly moc lákavé.

„ A tvá dcera je co?“

„ Jak co?“

„ No, Edward je upír a ty byla člověk…“ upřesnil. „ Ty jsi s ním…byla…když jsi byla člověkem?“

Reagoval podobně jako Jake….jenže stále jsem nechápala proč se tak všichni v téhle věci chovají takhle…to je tak těžce uvěřitelné, že jsem spala s upírem a přežila ?!

Zaskřípala jsem zuby. „JO byla!“

„ Promiň jestli jsem tě urazil…já jen…že upíři jsou tak silní…A tvá dcera je co? Upír nebo něco jako toto?“ omlouval se.

„ Je poloviční upír. Je úžasná víš…má Renesmé…je anděl-doslova. Budeš ji milovat…“ usmála jsem se mateřskou pýchou nad svým dítětem.

Zasmál se. „ Co je?“ reagovala jsem.

„ Je to zvláštní…vypadáš tak na 17 a mluvíš jako matka, jsi matka…“

Ušklíbla jsem se. „ Vlastně je mi 18…ale byla jsem přeměněna před mými 19 narozeninami.“

Zvedl omluvně ruce. „ Promiň, tak osmnáct…“

„ Ha…pojďme dovnitř…tady je to trochu nepohodlné.“ až teď jsem si uvědomila, že stojíme před domem a ještě k tomu na verandě.

„ Jo asi jo…“ uznal.

Ten tón mi připomněl na co jsem se chtěla zeptat, když přijeli z lovu.

„ Proč se Edward tak choval, když jste přijeli? Stalo se něco?“ vypálila jsem možná až příliš ostře.

William sebou cukl, v domě jsem uslyšela Edwardovo zlostné syčení.To mě vyděsilo.

„ Williame?“ řekl jsem přísně.

„ Menší nehoda.“ řekl jen a chystal se mě obejít já ho však zarazila. Stoupla jsem mu do cesty a chytla ho za rameno. „ Jaká nehoda?“ byla jsem již rozzlobenější.

„ Chytl jsem se trochu s tvým švagrem…netušil jsem, že umí číst myšlenky a něco v těch mých ho vykolejilo.“ zastavil se a pravil tónem skoro rutinním.

Zalapala jsem po dechu. Prali se? „ Vykolejilo?“

„ Bello, nevyšiluj. Neodhadl jsem své nové schopnosti…ale jeho bratři ho včas zachránil, i když Emmettovi se zřejmě líbilo, že jsem měl navrch. Moc se tím bavil.“

Zavrčela jsem proti své vůli. Měla jsem sto chutí jít vrazit Emmettovi.

„ Nic to nebylo.“ a drze mi sundal ruku ze svého ramene a odešel dovnitř. Mě zanechal tam stát podrážděnou, šokovanou a co hůř zděšenou.