
		
 
		
		Věčný úplněk
		
		Autorka: Teridarkness
		
		
		 
		
		17. KAPITOLA- ODHALENÍ
		„ Jak je to 
		možné? Edwarde?“ ptala jsem se. „ Musela bych o tom vědět.“
		Asi dva roky 
		po mé přeměna jsme museli zahrát mou a Edwardovu smrt. Nemohla jsem tak 
		dál. Lhát mé vlastní matce do očí. Bylo to tak pro ni nejlepší.
		Všichni byly 
		na našem pohřbu, když to my mezitím byly pryč s Nessie na Aljašce u 
		Tanyi a její rodiny. Potom jsem je někdy chodila tajně navštěvovat, ale 
		čím miň jsem je viděla, tím bylo lépe. Trpěla jsem zpočátku, ale časem 
		jsem to zvládla.
		Jenže koho by 
		napadlo, že René znovu otěhotní. Muselo jí být tak 42, když porodila…
		Asi před 
		rokem mi Charlie napsal, že René umřela.
		Autonehoda.
		Zavřela jsem 
		se na týden do pokoje, kde jsem truchlila….jak mi to nemohlo docvaknout. 
		To vše! Jak mi William vyprávěl o sobě. Nepřipadalo to v úvahu. Měla 
		jsem bratra a netušila jsem o tom. Phil je tady ve městě a já ani o tom 
		nevím.
		Vysvětlovalo 
		to, co mě táhlo k němu. Byl to kus mne. Můj poloviční bratr. Bratr, 
		který teď kvůli mně, se mění v to stejné, čím jsem já. V upíra.
		„ Je to můj 
		bratr.“ projela jsem se vlasy. „ Já mám bratra!“
		„ Taky jsem 
		tomu nemohl uvěřit, ale je to tak…miloval tě, protože jsi mu připomínala 
		tvoji matku. To je to co tě k němu táhlo….ach Bello…“ objal mě.
		„ Zničila 
		jsem mu život.“ vzlykala jsem.
		„ Šššt. To 
		neříkej, není to tvoje vina.“ utěšoval mě.
		„ A pak tedy 
		čí?“ Na to mi neodpověděl. Utěšoval mě a já mu plakala bezslzným 
		pláčem. 
		
		                                                                      
		* * *
		Když jsme 
		všem řekli, naše odhalení, byli v šoku. William byl můj bratr, sice 
		poloviční, ale byl. René ho porodila, po té co jsem údajně umřela a teď 
		se nahoře v pokoji měnil v novorozeného upíra.
		„ Jak to 
		uděláme?“ zeptala se Rose.
		Všichni jsme 
		se na ni podívali. „ Jeho otec ho bude hledat, nejspíš mu řekl, že jede 
		za Bellou.“ objasnila nám a mě nemohl uniknou její tón, který jsem už 
		moc dobře znala. Vrhala jsem naši rodinu do nebezpečí.
		„ Řekneme, že 
		tady nebyl.“ řekl klidně a chladně Carlisle. „ Nikdo to nemůže potvrdit, 
		žádní svědci, žádný zločin.“
		„ Kdyby se 
		měl něco dít, uvidím to.“ podporovala ho Alice.
		Nechtěla se 
		mi začínat od znova. Už jsme tady byli zabydlení. „ Souhlasím s vámi.“ 
		řekla jsem. „ Já taky.“ souhlasil Edward.
		Nakonec tedy 
		jsme tady zůstali. Nic se nedělo. Další den jsme šli do školy jakoby se 
		nic nedělo. První hodinu jsme měli Matematiku, avšak k našemu zděšení si 
		nás zavolal ředitel. Věděli jsme moc dobře proč….
		„ Pane 
		řediteli.“ vešli jsem do kanceláře.
		Starší muž 
		seděl za dřeveným stolem a vedle něho dva policisti – žena a muž.
		„ Ach ano…jen 
		pojďte.“ pobízel nás.
		Oba dva 
		policisti na nás chvíli zírali a pak promluvili.
		„ Jistě jste 
		si všimli, že váš spolužák pan William Dwyer není dnes ve škole.“ začala 
		žena.
		Přikývli 
		jsme.
		„ Ale to co 
		nevíte je, že pan William je od včerejška pohřešován.“pokračovala.
		Snažila jsem 
		se působil klidně.
		„ Zmizel?“ 
		zeptal se zděšeně Edward. Hrál to moc dobře.
		„Ano, jeho 
		otec to ohlásil.“ odpověděl muž.
		„ Ehm…pár 
		spolužáků tvrdí že jste s panem Williamem vycházeli.“ řekl žena a hodila 
		podezřívavý pohled po nás.
		„ Nijak 
		zvlášť.“ reagoval Edward.
		„ Já s ním 
		seděla na pár hodin...ale moc jsme se neznali.“ lhala jsem.
		Muž se 
		ušklíbl. „ Ne? Slyšel jsem, že pan William měl o vás zájem větší než 
		kamarádský.“
		„ Mohl mít, 
		ale já to tak neviděla. Chodím s Edwardem.“ řekl jsem tvrdě.
		„ Ano, to 
		také víme…nezmínil se vám o něčem? Že má třeba problémy.“ zeptal se.
		Musím zalhat, 
		něco věrohodného. „ No, vlastně se mi jednou zmiňoval, že to tady 
		nesnáší a že chce odsuď navždy odejít.“
		Všichni se na 
		mě zvědavě podívali. „ Vážně? To je zajímavé.“
		„ Můžeme už 
		jít?“ zeptal se Edward. 
		„ Pokud nám 
		už nemáte, co říci….“
		„ Nemáme.“ 
		řekl chladně a oba dva jsme potom odešli.
		Neměla jsem 
		moc času s ním o tom mluvit, až na obědě.
		„ Jak to 
		vypadá? Věřili nám?“ zeptala jsem se ho, když jsme byli u stolu už 
		všichni. Alice s Jasperem a Rose s Emmettem také vyslýchali a co jsem 
		pochopila, bylo, že se Rosalie panu policistovi moc líbila…jak by ne?
		„ Na 
		90%...myslí si, že utekl. Dala jsi jim dobrý námět na přemýšlení.“ řekl 
		Edward. „ Mládenecká nerozvážnost.“ usmál se.
		Víc jsme se o 
		tom nebavili. Když jsme jeli domů, nemluvili jsme. Rose s Emmettem jeli 
		na lov. Alice chystala i přesto všechno Halloweenskou párty a Jasper ji 
		víc jak ochotně pomáhal.
		Já se 
		rozhodla podívat na Williama. Celou dobu ho hlídala Esmé nebo Nessie s Jakem, 
		ale co mě zarazilo, bylo že i Tanya se často nabízela…nejspíš se cítila 
		za to vše odpovědná. Ostatní Denailští se zdržovali ve zbytku domu.
		Vešla jsem do 
		pokoje. William ležel a celý se nepřítomně třepal. Jeho srdce byl ještě 
		rychleji než před tím. Na sobě měl černé kalhoty a triko. Byl 
		krásný…transformace byla pomalu u konce…