Věčný úplněk

Autorka: Teridarkness

16.KAPITOLA – NA(NE)ŠTĚSTÍ

Šok vystřídalo zděšení.

„ Ne!“ vykřikla jsem, ale můj hlas zněl v dáli.

William ležel v hromadě skla a připomínal mi mě samotnou před dvaceti lety, při mé oslavě mých 18. narozenin. Jeho oči byly vystrašené, jeho srdce bylo na poplach a jeho krev voněla celým domem.

Edward stál v bojovné pozici, jeho vrčení bylo znatelnější. Byli jsme prozrazeni, ale to mě netrápilo. William byl v nebezpečí, které si nemohl ani představit.

Už jsme nebyli sami. Uviděla jsem šíleně rychlí pohyb a najednou u Williama stál Garrett.

Nahoře jsem uslyšela hlasy a rány.

„ Pohlídejte Jaspera!“ křičel vysoký soprán. „ Kde je kruci Garrett?!“ ozval se další hlas. „ Do prdele je dole.“

Hrudí mi projel plamen.

Bez váhání jsem se rozběhla a odhodila Garrett do stěny. Edward mi pomohl, chytl ho pažemi. Během momentu mu pomáhal Eleazar a Rosalie.

Bývalý kočovný upír byl jako šílený. Cvakal zuby a snažil se dostat pryč z držení. Jeho vrčení bylo vražedné.

Mé oči se podívali na zraněného chlapce.

Klekla jsem k němu, abych se podívala jak špatně na tom je. Celé tělo měl zkroucené nepřirozeně jako hadrová panenka, z ran mu vytékala krev. Celý byl od krve.

„ Bello.“ Carlisle už klečel naproti mně a držel lékařskou tašku.

 „ Jak špatně na tom je?“ zeptala jsem.

Zkoumavě si ho prohlídl. „ Hodně krvácí. Má mnoho ran…musíme- Panebože!“ šokovaně se odtáhl.

„ Co je?“ to nebylo dobré znamení.

„ Je pokousaný.“ špitl a ukázal na jasný otisk zubů, který se rýsoval pod krví zbarvenou pokožkou.

Celá jsem se otřásla a pak ztuhla.Je to ztracené…Garretta jsme nedostali od něho zavčas.

„ Mění se?“ řekla jsem suše. Byla to řečnická otázka, bylo mi jasné že ano.

„ Transformace začala.“ pravil. „ Hodně krvácí, jed se už rozšířil.“

„ Nejde vysát? Jako u mě?“ nemohla jsem, nechtěla jsem. On nesmí být upír kvůli mně.

Podíval se na mě. „ Je pozdě.“

Koukla jsem se na bolestí trpící osobu pode mnou. Jeho tělo se začalo třepotat. Carlisle vytáhl nějakou stříkačku.

„ Co to je?“

Píchl mu ji. „ Morfium.“

Já zapomněla, Carlisle žil v představě, že to pomůže. Má malá lež, která se stala velkou. Neřekla jsem mu pravdu, protože jsem myslela, že už nejspíš nikoho nezmění. Radši jsem  nereagovala, jednou mu řeknu pravdu – to jsem věděla. Ale ne teď.

„ Musíme ho odnést pryč odsud. Umýt ho od krve.“ poručil Carlisle. „ Ehm…Edwarde?“

otočil se na mého manžela.

„ Udělám to. Je to má vina.“ vzal ho jedním plynulým pohybem a nesl ho nahoru.

Tanya ke mně přistoupila s omluvným výrazem. „ Mě to tak mrzí, Bello.“

„ To je v pořádku, Tanyo. Není to tvoje chyba. Není to ničí…jen hloupá shoda náhod.“ uklidňovala jsem ji ….nebo spíš sebe.

Podívala jsem se na Rose. „ Jasper?“

„ Je pryč. Emmett ho odtáhl do lesa, kde ho nechal s Alicí.“ vysvětlila mi.

„ Dobře…hm…já tu uklidím.“ řekla jsem jim a šla do koupelny pro čistič.

Esmé mi nabídka pomoc.

„ Ne, to je dobrý. Vyčistím to.“ Vzala jsem přípravek a hadru.

Když jsem místnost vyčistila a po krvi nebylo čichu, umyla jsem si ruce a sedla si na pohovku.

Slyšela jsem divoký tlukot srdce, plus další dva- pomalý – Nessie a normální – Jake.

Většina upíru byla pryč. Jeli na lov, když ucítili krev, jenž u nich vyvolala žízeň, kterou bylo nutno utišit.

„ Promiň, Bello.“ uslyšela jsem sametový hlas mého anděla.

Neotočila jsem se. „ Není to tvoje chyba. Je to má.“

Sedl si vedle mě na a chytl mě za obličej. „ Proč? Copak ty jsi ho prohodila oknem?“

„ Copak ty jsi se s ním začal bavit?“ napodobila jsem tón jeho hlasu. „ Nikdo jiný než já za to nemůže. Měla jsem tě poslechnout a nechat ho být.“

„ Bello. Za tohle jediné se ti neomlouvám.“ řekl tajemně.

Nechápala jsem. „ Cože?“

„ Promiň Bello…já se tak omlouvám. Já netušil…vše to vysvětlovalo, jenže já to nechápal. Jeho myšlenky byly vždy jen o tobě, když jsme se potkávali a -“ mluvil rychle.

„ Zpomal Edwarde…o čem to mluvíš?“

Nadechl se a vytáhl nějaký doklad. Vzala jsem ho a podívala se na něj.

William Stephen Dwyer

Datum narození – 18. 3. 2008 ve Phoenixu

Otec – Phil Dwyer (naživu)

Matka – René Dwyer (mrtvá)

Přečetla jsem si to tak stokrát za sebou. Tohle nemohlo být možné!

Podívala jsem se na Edwarda. Jeho pohled byl kajícný a zoufalý.

„ Je to možné? Je to pravda?“ šeptla jsem.

Nadechl se. „ Ano, Bello. Je to tvůj bratr.“