Věčný úplněk

Autorka: Teridarkness

13. KAPITOLA- NÁVŠTĚVA

„ Ehm…je mi zima.“ zalhala jsem.

„ A teď se jednou rukou pusťte.“ řekla učitelka a já ji ochotně poslechla. „ Vidíte? Zrušila se dvojná vazba a vznikla makromolekula.“

„ Děkuji, můžete si jít sednout.“ pokynula k nám.

Rychle jsem se poslední rukou pustila a spěchala do lavice. Všimla jsem si Edwardova pohledu…šok.

„ Jsi šíleně studená? Nechceš půjčit bundu nebo tak?“ pravil William.

Kruci. „ Ne, to je dobrý. Je to dané. Moje matka byla taky vždy šíleně studená.“

„ Promiň.“ omluvil se.

Rodiče! Aha! Oni mají být po smrti.

„ V pohodě, asi tě to vylekalo.“ pokusila jsem se o úsměv.

„ Trochu.“ přiznal. „ Ale vysvětlila jsi mi to.“

Kdybych ti vysvětlila důvod, tak bys už dávno neseděl vedle mě…to že jsem upír, není dvakrát nejpříjemnější.

„ Ano, radši dávej pozor. Když tu chemii nechápeš.“ Víc jsem s Williamem nemluvila. Radši jsem se vypařila ze třídy, co to šlo. Edward mě následovat, věděl, že William nic netuší. Pochválil mě, že jsem to zvládla skvěle. Když skončilo vyučování, šli jsme na oběd. Alice s Jasperem se k nám přidali.

Když jsme vešli do jídelny, mé oči ihned zabrouzdaly k našemu stolu. Se zděšením jsem zjistila, že tam sedí dvě osoby…

Ztuhla jsem. Edward to poznal. „Neboj se.“ ujistil mě.

„ Nechce tě zabít.“ zasmála se Alice a táhla mě ke stolu.

Emmett a Rose se o něčem bavili, neusmívali se…tvářili se vážně. Když mě spatřili, otočili se.

Sedla jsem si a Alice vedle mě. Jasper s Edwardem si sedli později.

Podívala jsem se na Rose. „ Rose….“

„ Bello, mohu s tebou mluvit? O samotě?“ zeptala se mě.

Netušila jsem co se děje…kdyby mi chtěla nějak ublížit Edward by to věděl. Nenápadně jsem se otočila k Edwardovi. Pochopil. Kývl na znamení, že je to v pořádku.

„ Samozřejmě, Rosalie.“

Po té jsme se zvedli. Následovala jsem Rose do prázdné učebny.

Chvíli jsme mlčely, pak promluvila. „ Bello, já nevím jak začít…nejsem té povahy, co to dělá často…“

„ Ne, Rose…musím se ti omluvit, bylo to ode mě neomluvitelné…tak jak jsem se zachovala. Bože!“ pravila jsem rychle.

„ Bello, měla jsi pravdu. A jsem ráda, jsi první osoba, která mi to řekla do očí a ne za zády.“ řekla a její blonďaté vlasy zavlály ve vánku. „ Nikdy jsem se nesmířila s tím, čím jsem se stala…brala jsem to jako prokletí. Jenže máš pravdu. Já Emmetta miluji. Je má spřízněná duše…jen nemůže mi dát vše po čem toužím…

„ Chápu. Žádné děti, žádné společné stárnutí.“

Usmála se. „ Ne…já chci děti, ale vím, že je nikdy nebudu moci mít.“

„ Já vím…teda nevím…já mám dceru…takže nevím, přesně jak se cítíš.“

„ Nessie je zázrak…jestli to tak mohu říci a jestli ti to nebude vadit…Nessie je pro mě jako dcera.“ bylo skoro neuvěřitelné, že mi tohle říká. Měla jsem Rose ráda, ale nikdy jsem si k ní nenašla dokonalou cestu. Ale jak jsem ji nemohla věřit?

„ Rose jsem ráda, že ji tak bereš. Nessie tě taky miluje.“ Má dcera byla doopravdy skvělá kamarádka s Rose. Někdy jsem na ně žárlila, ale nikdy jsem to nikomu nepřiznala, ani Edwardovi.

„ Chci přes to přejít, Bello…neměla jsem tak vyšilovat kvůli tomu klukovi…odpusť.“

„ Vše je odpuštěno, ale odpustíš ty mě?“

„ Ano, Bello.“ po té mě zcela překvapenou Rosalie objala. Kdybych mohla plakat, tak tady bych bulela jako nikdy.

Byla jsem si jistá, že se něco od té doby změnilo…

                                                                       * * *

30. Listopadu…den před Halloweenem. Nebezpečné období pro celou rodinu…hlavně pro Alici a její dekorace. Brr. Už teď jsem se děsila. Dnes večer měla přijet Nessie s Jakem, to jediné mě těšilo. Už jsem se jich nemohla dočkat. Alice plánovala velký večírek. Dokonce pozvala Tanyu a její rodinu. Takže jsem věděla, že dům bude plný a o zábavu bude postaráno.

A co se týkalo Williama, stali se z nás kamarádi. Teda jak se to bralo. Lhala jsem mu, ale on mi říkal pravdu.

Dozvěděla jsem se hodně zajímavých věcí.

Až na jeho matku, o té mi neřekl ještě ani slovo, kromě toho, že ho měla později, říkal že jí bylo přes 40, když ho porodila. Otce měl moc rád, pracoval někde ve městě…už jsem si to nepamatovala.

Já mu lhala o všem, o rodině, o domově…cítila jsem se provinile, ale věděla jsem, že ho tak udržuji v bezpečí…

„ Kdy tady bude Nessie?“ zeptala jsem se Alice.

Usmála se. „ Tak za čtyři hodiny, Bello.“

„ Dík.“ to mi stačilo.

Šla jsem za Edwardem na pokoj, abych využila poslední momenty, které budeme mít soukromí.

Lehla jsem si k němu na postel. Něco si četl.

„ Co čteš?“ zeptala jsem se, když jsem se uvelebila na jeho hrudi.

„ Arcanum. Je to od Thomase Wheelera.“ to jsem neznala.

Hladil mě po zádech. „ A o čem to je?“

„ Je to taková mysteriózní detektivka…“

Zavřela jsem oči a vdechovala jeho vůni. Úplně jsem zapomněla na myšlenky. Existoval pro mě jenom Edward…

Odhodila jsem knížku, co četl a políbila jsem ho.

„ Hej.“ usmál se, když knížka hlasitě narazila do zdi.

Šel mi vstříc. Líbali jsme se a přestaly vnímat svět kolem sebe.

V tom se rozrazili dveře a v nich stál Emmett.

„ No, vy hrdličky! Musíte si to nechat na jindy, je tady vaše dceruška! A před ní se takové věci nehodí.“ smál se.

Bez váhání jsem seběhla dolů, abych spatřila mé dítě…Renesmé.