Věčný úplněk

Autorka: Teridarkness

11.KAPITOLA- ROZHOVOR

„ Co potřebuješ?“ zeptala jsem se přísně.

Podíval se na zem a promluvil. „ Bello…já se chci omluvit, za mé chování…“

„ Jaké chování?“

„ Neměl jsem tě nikam zvát, procházíš těžkým období a rozhodně nemáš náladu někam chodit.“ odpověděl mi a podíval se mi do očí.

„ Williame, nech mě být.“ řekla jsem lhostejně.

Můj tón ho znepokojil. „ Proč se tak chováš?“

„ Opakuji nech mě být, nejsem pro tebe. Být v mé přítomnosti není bezpečné …“ a odešla jsem.

Nevšímala jsem si jeho šokovaného pohledu, nechala jsem ho tam stát. Nechtěla jsem být taková, ale věděla jsem, že čím míň se o mě zajímá, tím víc je to pro něj bezpečnější.

                                                                       * * *

Seděla jsem na gauči v obýváku a dívala se na televizi. Alice a Jasper seděli naproti mně, něco si šeptali a přitom se culili.

Chodila jsem již měsíc do školy a celou tu dobu jsem ignorovala Williama a jeho pokusy o komunikaci, časem to vzdal a už se mě ani neobtěžoval zdravit.

Edwarda to očividně potěšilo, už se o ně ho nezajímal a jeho myšlenky se taky uklidnily. Takže všechno zvládal, sem tam byl zase rozzlobený na kluky, kteří se pokoušeli se mnou bavit, ale už nevyhrožoval, že je zabije…začínala jsem mít dobrý pocit. Sice jsme s Edwardem na šokující oznámení, že spolu chodíme, nespěchali, ale i tak mě už nudilo a otravovalo hrát že mezi námi nic není. Edward říkal, že se situace uklidnila, takže až budou ostatní na mě tak zvyklí, abychom to řekli, využije šance.

„ Alice, Jaspere?“ už mě to jejich muchlování, docela štvalo.

Nevzhlédli na mě. „ Ano, Bello?“ zeptala se Alice a zase se k Jasperovi culila.

„ Co kdyby jste si to nechali do vaší ložnice?“

Vůbec žádná změna. „ A když ne?“ zasmál se Jasper.

„ Dobře, chápu! Odcházím!“ vzdala jsem to a odešla do mého a Edwardova pokoje. Znuděně jsem sebou praštila do postele. V tom se otevřely dveře, najednou na mně ležel Edward a líbal mě.

Trochu jsem ho odstrčila, abych mohla mluvit. „ Edwarde!“

„ Ano, miláčku?“ řekl mezi polibky.

„ Můžeme dělat něco jiného, než tohle??“ postěžovala jsem si naoko, přitom mi to vůbec nevadilo, jen jsem chtěla dát důraz na to, že taky chci dělat něco jiného.

Přestal mě líbat, ale jeho obličej byl pár centimetrů od mého. Vanul na mě jeho sladký dech a já jsem měla sto chutí ho políbit….zahnala jsem je.

„ Můžeme…co chceš dělat?“ zeptal se.

„ Třeba se jít projít…nebo zalovit.“ navrhla jsem.          

Hlasitě si povzdychl. „ Když chceš.“ Poddal se.

Šli jsme lesem a já se nemohla ubránit myšlenkám na Williama. Měsíc. Měsíc bez jediného slova…

„ Myslíš na něho.“ obvinil mě Edward.

Nadechla jsem se….mám mu zalhat? Stejně to už je k němu nefér. „ Ano.“

„ Bello…jestli s ním chceš mluvit..nebráním ti.“ řekl a jeho velká ctnost byla zase tady…choval se stejně jako tenkrát u Jacoba.

„ On mi v nečem připomíná Jacoba.“ přiznala jsem se a radši se mi nedívala do očí. „ Ale čím míň ho znám, tím je to pro něj bezpečnější.“

„ Pravda…“ řekl Edward. „ Ale i tak…Bello nechci tě omezovat.“

„ Edwarde! Běž s něčím takovým někam…já ho nechci!“ jeho chování tohohle typu mě vždy rozhněvávalo.

„ Dobře….radši se o něm nebavme…“ připustil nakonec a já věděla, že rozhodně se s ním na toto téma už nebudu bavit. I když jsem ho milovala nadevše, některé věci jsem si nechávala pro sebe.

Nastal den školy, a já se cítila nějak provinile….špatně? Když jsem šla na mou hodinu Chemie, cítila jsem doopravdy hrozně…

Sedla jsem si na židli a čekala až se William objeví. Pochvíli stál ve dveřích, nedíval se na mě…jen šel a posadil se.

Váhala jsem, ale proč se bránit? „ Ahoj“ řekla jsem tlumeným hlasem a neunikl mi jeho šokující pohled.

„ My spolu mluvíme?“ řekl překvapeně. „ Máme se přeci ignorovat.“

Zamračila jsem se, měl pravdu…měla jsem ho ignorovat! Tak proč jsem zase vyvolala zájem?

„ Nevím…“ přiznala jsem se a poočku jsem se podívala na Edwarde, jeho pohled byl frustrující, bála jsem se toho, co si myslí.

„ Já tě nechápu, Bello.“ povzdechl si.

To nejsi sám. „ Nemusíš.“

„ Ale já tě chci pochopit. Jednou se chováš tak a pak jinak.“

Zase měl pravdu, co jsem čekala? Je člověk a já upír. Nechtěla jsem ho, nemilovala jsem ho. Prostě jsem se s ním chtěla bavit! To bylo tak špatné?

„ Jsem divná.“ usmála jsem se, abych odlehčila situaci.

„ Ne, nejsi…jsi tajemná.“ řekl beze známky úsměvu.

„ Mám k tomu své důvody.“ uznala jsem a musela pousmát nad myšlenkou, že jsem pro ostatní tajemná…tak tajemná jak byl Edward pro mě? Tajemno vždy láká…zakázané ovoce.

Usmál se. „ A neřekneš mi je?“

„ Kdyby ano, nevěřil by jsi mi, ale radši se o tom nebavme.“ ukončila jsem debatu na toto téma, bylo nebezpečné se o tom zmiňovat, když Edward slyšel vše perfektně a jistě se nehodilo říkat něco víc.

„ Jasně, tak třeba jednoduchá otázka….jak se máš?“ zeptal se a usmál se.

Neubránila jsem se, zasmála jsem se taky. „ No, dobře, Williame. A ty?“

„ Dobře, Bello, moc dobře.“