8. Rozhodnutí

EDWARD CULLEN

Znovu se mi rozvibroval mobil. Proč mě nenechají na pokoji? Kdybych s někým z nich chtěl mluvit, snad bych zavolal sám! Ani nevím, jak dlouho jsem se jim neozval… Měsíc? Rok? Dva? Neustále vibrující mobil mi už začínal lézt na nervy. Kdybych ho jednou vzal, možná by mi dali pokoj…

„Co ode mě chcete?“ zeptal jsem se otráveně.

„Edwarde! Ne počkej, nezavěšuj!“ uslyšel jsem nadšený Alicin hlas. Samozřejmě, Alice na mě vždycky měla největší vliv. V pozadí jsem rozeznal Emmettův jásot.

„Tak co chceš, Alice? Nemam čas.“ pokusil jsem se ji odbýt.

„To určitě.“ Nevěřila mi to. Jak jinak, musela vidět, kde teď jsem. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Seděl jsem v napůl zmrzlém, napůl vykáceném lese někde na Sibiři. Divím se, že mi mobil v kapse vydržel, oblečení jsem měl tak roztrhané, že to už snad ani víc nešlo. Nevím, jak dlouho to bylo, co jsem naposledy smočil rty v krvi, ale muselo to být velmi dlouho…

„Chtěla jsem ti jenom připomenout, že bys měl taky občas zajít na lov,“ pokračovala Alice. Někdy to vypadalo, že to byla ona, kdo uměl číst myšlenky. „Měla jsem vizi, jestli nebudeš co nejdřív lovit, je možné, že natrefíš na nějakého člověka…“ Neodpověděl jsem. Chvíli také mlčela a pak dodala: „Rodina by tě ráda viděla, tak jestli si najdeš chvíli ve svém nabitém rozvrhu, mohl by ses stavit…“ Ani se nesnažila potlačit kousavý podtón v hlase. Znechuceně jsem zaklapl telefon a pokračoval v civění do prázdna. Nebyla by to Alice, kdyby se mě nepokusila přesvědčit, abych se k nim vrátil. Jenže to já jsem nemohl… Dřív nebo později bych stejně musel znovu odjet. Jejich myšlenky mě doháněly k šílenství…

Esme byla od okamžiku, kdy jsem je donutil opustit Forks tak smutná, že už ji pomalu ani nezajímalo, co prováděl Emmett. Jako kdyby on od té doby měl náladu na nějaké vylomeniny… Carlisle většinou nevycházel ze své pracovny a dokonce si už nenašel ani jinou práci. V nemocnici ho to už nebavilo… Jasper se všechny snažil alespoň trochu rozveselit, ale časem to vzdal, vyčerpávalo ho to a začalo toho na něj být moc. Alice se snažila na to vůbec nemyslet, ale většinou to dopadlo tak, že to bylo ještě horší, než myšlenky ostatních…

Rosalie mě nenáviděla. Byla jediná, kdo z rodiny myslel racionálně. Nenáviděla mě, za to, co jsem naší dokonalé rodině provedl. Je do divné, ale byl jsem jí za to vděčný. Zasloužil jsem si, aby mě nenáviděla. Aby mě nenáviděli všichni…

Už to takhle dál nejde. Musím ji vidět. Musím vědět, že je v pořádku. Jestli si našla někoho jiného, vrátím se ke své rodině a zapomenu na ni. Dobře jsem věděl, že to nebude možné… Ale v zájmu zachování rodiny a také zdravého rozumu bych se měl alespoň trochu snažit… Ale jestli Bella trpí, jestli trpí alespoň z poloviny tak, jako já, potom mi nic nebrání v tom, abych se k ní vrátil… Ne! Okřikl jsem se. Bella na tebe už určitě zapomněla, je šťastně vdaná a má určitě plno dětí. Nebo třeba studuje na vysoké, s někým chodí, možná jsou zasnoubení… Tyhle myšlenky mě ničily. Ale bylo to to jediné, co mě poslední dobou drželo od Belly daleko. Teď už jsem to nemohl vydržet. Pomyšlení, že Bella chodí s někým jiným, nebo že je dokonce vdaná za někoho jiného, pro mě bylo vždycky nesmírně bolestné. Teď už to ale nešlo vydržet. Připadal jsem si, jako kdyby mě něco zevnitř trhalo, jako kdyby mé tělo mělo každou chvíli explodovat bolestí…

Prudce jsem se postavil, pevně rozhodnutý dostat se do Forks v rekordním čase. Můj telefon se znovu rozvibroval.

„Co je zase, Alice?“ zeptal jsem se, teď už opravdu hodně popuzeně.

„Právě jsem to viděla, Edwarde.“ řekla tiše. „Nemyslím si, že je to dobrý nápad, myslím, že bys měl nejdřív zajet sem a promluvit si o tom s rodinou…“

„Alice!“ přerušil jsem ji. „Co máš za problém?“ Nejdřív mě nekonečně dlouho přemlouvala, abych se vrátil a teď tohle?

„Já jenom… To, co tam najdeš, by se ti totiž nemuselo líbit, víš… Měl bys přijet sem…“ Alici docházela slova. Něco mi tajila. Ale každou větou, kterou se mě snažila přesvědčit, abych tam nejezdil, mě naopak utvrzovala v mém rozhodnutí. Ani jsem si neuvědomil, že jsem telefon vzteky rozmáčkl. Zahodil jsem nepotřebný přístroj někam do sněhu a rozběhl se tam, kde jsem předpokládal, že je nějaké větší město, abych tam mohl ukradnout pořádné auto. Cestou jsem si vzpomněl na Alicino varování a ulovil si velkého sibiřského losa.

Bez problémů jsem se dostal do města. Nikdo si moc nevšímal mého oblečení, Rusové jsou zvláštní. Bez problémů jsem ukradl nějaký Mercedes, přesný typ mě v tu chvíli ani moc nezajímal, důležité bylo, že má dost velké číslo na pravé straně tachometru. Nastartoval jsem a vydal se směrem k tomu, čemu tady říkali dálnice.

Díky svým upírským reflexům jsem nemusel moc dávat pozor na cestu, radši jsem se věnoval přemýšlení o tom, co na mě ve Forks čeká, co mi to vlastně Alice tajila. Nemohlo to být nic příjemného, podle tónu jejího hlasu…

ALICE CULLENOVÁ

„Honem, musíme vyrazit,“ řekla jsem napjatým hlasem do ticha, které u nás teď vládlo skoro nepřetržitě. Pomalu, neochotně se do obýváku začali trousit ostatní členové naší rodiny, jestli se tomu tak ještě dalo říkat… Zrovna jsem se vrátila z lovu. Předčasně, protože když jsem byla v „nejlepším“ se mě zmocnila vize Edwarda, jak klečí nad Belliným hrobem. Šla jsem lovit hned potom, co mi Edward položil telefon. Tušila jsem, že se něco stane…

„Co se děje, Alice?“ zeptal se bezbarvým hlasem Carlisle. Od té doby, co u nás Edward byl naposledy, to bylo zrovna tehdy, kdy jsem měla vizi, kde Bella… Každopádně, pokud byla naše rodina do té doby v troskách, nevím, jak by se to dalo nazvat teď. Od té doby jsme o Edwardovi neslyšeli. Snažila jsem se mu tolikrát dovolat, nějak ho zkontaktovat, donutit, aby se k nám vrátil, aby nám pomohl dát rodinu zpátky dohromady… Věděla jsem, že to nemá smysl… Překvapilo mě, když mi teď v jeden den vzal telefon dokonce dvakrát.

„Měla jsem vizi, Edward jede do Forks. Volala jsem mu a snažila se ho přesvědčit, aby si s námi o tom nejdřív promluvil, ale obávám se, že jsem tím nadělala akorát tak mnohem větší škodu… Letadlo do Seattlu letí za dvě hodiny, když si pospíšíme, ještě ho stihneme. Nebudeme ve Forks dřív než on, ale možná nebudeme tak úplně pozdě…“ Můj hlas se vytratil. Neviděla jsem nic jiného, než Edwarda u jejího hrobu. Jeho budoucnost jakoby se na tom místě zasekla. Nechtěla jsem myslet na to, co by mohl udělat. Nemohla jsem na to myslet…

Na letiště jsme se naštěstí dostali včas a letadlo stihli. Nevím, co bych dělala, kdyby se nám to nepodařilo… V Seattlu jsme si půjčili limuzínu se zatmavenými skly od nějakého bohatého podnikatele a vyrazili na závod doslova o život. Carlisle řídil. Nikdy jsem ho neviděla jet takhle rychle. Carlisle byl obvykle ten, kdo u nás dodržoval dopravní předpisy i v těch nejkrajnějších situacích. Tohle ovšem bylo něco jiného. Jestli se tam nedostaneme včas…

EDWARD CULLEN

Nechápu, jak jsem tu cestu mohl vydržet. Moje letadlo přistálo v Seattlu brzy ráno. Hodně brzy, takže byl velký problém sehnat odpovídající auto. Když se mi to konečně podařilo, nic mě nemohlo zastavit při cestě za mojí Bellou…

Konečně jsem zahnul na silnici vedoucí do Forks a k jejímu domu. Na dohled od něho jsem ale zastavil. Musel jsem se přimět k rozumnému jednání. Kdybych tam teď vtrhl, pravděpodobně by to nebylo to nejlepší. Musím nejdřív obhlédnout situaci. Zhluboka jsem se nadechl a přinutil se myslet racionálně. Byl jsem si skoro na sto procent jistý, že je všední den. To znamená, že teď bude s největší pravděpodobností ve škole. To byla pro mě vhodná doba, abych se podíval po jejím pokoji. Jestli tam najdu sebemenší známku po tom, že by… Už jsem na to nemohl myslet. Bylo to příliš bolestivé. Jestli tam něco takového najdu, ihned odjedu. Odjedu za svou rodinou do Denali, nebo kde teď vlastně jsou. To je konec. Dokonce ani nevím, kde bydlí moje rodina. Povzdechl jsem si a snažil se uklidnit.

Když jsem byl dostatečně klidný, nebo jsem si to alespoň myslel, vylezl jsem z auta a oklikou došel k jejímu domu. Sotva jsem stanul pod jejím oknem, praštil mě do nosu příšerný zápach. Nejdřív jsem ho nedokázal identifikovat, ale potom… Musí to být vlkodlak! Ale co vlkodlak dělá ve Forks? A ještě k tomu v domě mého anděla? Rozhodl jsem se, že raději vejdu opatrně vstupními dveřmi. Charlieho policejní auto nebylo v dohledu, ale nebyl tu ani její náklaďáček. To je jasné, vždyť je určitě ve škole… Jenže potom mi došlo ještě něco. Bella tu totiž pravděpodobně vůbec není. Vždyť jsem byl pryč minimálně… Pátral jsem v paměti, jestli jsem někdo cestou nenarazil na kalendář, nebo na cokoliv, co by mi řeklo, jaký je rok. Na letišti! Měli to tam na tabuli příletů, na kterou jsem se bezděčně podíval, když jsem běžel k východu. 2011. Bella maturovala před čtyřmi lety! Teď pravděpodobně někde studuje… Jak jsem mohl být tak naivní a myslet si, že tu na mě snad počká?

Opatrně jsem otevřel dveře. Musím se alespoň přesvědčit, že o ní má Charlie nějaké zprávy. Fotky, dopisy, cokoliv… Sotva jsem otevřel dveře, pach vlkodlaka ještě zesílil. Musel tu trávit hodně času. Pokračoval jsem ke schodům do jejího pokoje. Před dveřmi jsem se ale zastavil. Co když tu opravdu najdu něco, co nebudu chtít vědět? Co když Alice měla pravdu?

To není pravda. Cokoliv, co souvisí s Bellou Swanovou, mě zajímá a chci to vědět!

Vzal jsem za kliku. Nic. Bylo zamčeno. Upíří rychlostí jsem vyběhl ven a vyskočil k jejímu oknu. Nebyly na něm okenice, ale závěsy byly zatažené. Malou skulinou mezi nimi jsem však viděl dovnitř. Její pokoj vypadal pořád stejně. Pořád stejně, až na to, že na všem ležela tlustá vrstva prachu. Zjevně tady hodně dlouho nikdo nebyl. Vrátil jsem se do domu a pokusil se najít něco, co by mě k ní zavedlo. Cokoliv…