6. Úkol

BELLA SWANNOVÁ

Když jsem vešla do hradu, čekal na mě Thomas. Proč pořád on? Je to snad můj osobní strážce?

„Isabello, Aro pro tebe má práci,“ řekl a se slabým úsměvem, když viděl mé roztrhané a zakrvácené oblečení, dodal: „Ale nejdřív pojď se mnou, najdu ti něco vhodnějšího na sebe.“ Odevzdaně jsem ho následovala. Zavedl mě do rozsáhlé šatny a z police mi vybral dlouhý černý háv. „Pod něj si můžeš vzít cokoliv. Jdi do svého pokoje a obleč si ho. Přijdu tam za chvíli a půjdeme společně do trůnního sálu.“ A s těmi slovy mě zanechal samotnou v šatně.

Otočila jsem se a kupodivu bez problémů našla cestu do svého „pokoje“. Moje oblečení ještě nebylo tak roztrhané, usoudila jsem, že si ho můžu nechat. Ale brzy si budu muset něco na sebe sehnat. Oblékla jsem si plášť, který mi dal Thomas a uhladila si ho. Byl dlouhý až na zem, byla jsem vděčná, že už nejsem tak neohrabaná, jako když jsem byla člověk, v tomhle oblečení bych se zabila. S dlouhými rozšířenými rukávy jsem si připadala jako v nějakých starých šatech, ale náramně mi to vyhovovalo.

Vyšla jsem z pokoje a málem vrazila do Thomase, který se zrovna chystal zaklepat.

„Sluší ti to,“ usmál se. Proč se jenom musí smát tímhle způsobem? Povzdechla jsem si. Thomas si toho asi všimnul, ale byl dostatečně taktní, aby dělal, že ne. Byla jsem mu za to vděčná. Možná, že s ním časem budu vycházet docela dobře. Alespoň po mně nevrhá nepřátelské pohledy jako ostatní, což je změna, jenže nevím, jestli vítaná…

Společně jsme kráčeli chodbou do trůnního sálu. Obrovská místnost byla úplně prázdná, až na Ara, který seděl na svém „trůně“.

„Isabello, koukám, že už ti Thomas sehnal oblečení, opravdu dokonalé,“ zvolal a zatleskal. Zamračila jsem se. Opravdu jsem byla ráda, když se na mě všichni dívali nepřátelsky. Tohle nebylo k vydržení. Potlačila jsem nutkání nepříjemně se ho zeptat, co mi chtěl. On mi to určitě velmi brzy prozradí sám. „Vymyslel jsem pro tebe práci, Isabello!“ A vida. Tady to máme. Pokusila jsem se vypadat, že mě to zajímá, ale bylo to těžší, než se zdá.

Nakonec se ukázalo, že chce, abych bránila, aby kdokoliv kromě něho mohl použít svůj případný dar, což vyžadovalo mou přítomnost na všech slyšeních. Nikdy bych nečekala, že jich bude tolik… A ještě k tomu moje schopnost nefungovala až tak dobře, abych mohla z pole, které dovedu vytvořit jednoduše vynechat jeho milost pana Volturiho. Proto si vymyslel, že mám denně trénovat, abych to dokázala. Dal mi k ruce jednu upírku, ani nevím, jak se jmenovala. Uměla tvořit iluze, takže bylo dost dobře poznat, na koho její dar působí a na koho ne. Trávily jsme spolu celé dny v zastrčených zákoutích ve sklepeních hradu, kam jinak nevkročila ani noha. Člověk by řekl, že se třeba za tu dobu nějak sblížíme, ale naopak. Ani jsem si nedokázala vybavit její jméno. Stal se ze mě opravdu nespolečenský tvor. Upír. Občas se přišel podívat i Thomas. To jsme toho potom obvykle zvládli o něco víc, protože jsem nemusela tak často odpočívat. Někdy mi naopak ani on nedokázal pomoci a musel mě pak do pokoje odnést. Většinou mi tam dokonce přinesl i sklenici s lidskou krví, to když jsem nebyla schopná se ani zvednout, abych si došla do „jídelny“ nebo vůbec dokázala někoho kousnout…

„Jsi si jistá, že se opravdu chceš k nám připojit?“ zeptal se mě jednou, když mě donesl do pokoje. „Vypadá to, že tě to hrozně vysiluje…“ No ne, opravdu? Toho bych si nevšimla! Zavřela jsem oči. Napůl jsem seděla a napůl ležela na zemi ve svém pokoji, opřená o zeď. „Nebo bys aspoň měla dovolit, abychom ti sem dali nějakou pohovku, nebo něco, na čem bys mohla odpočívat,“ pokračoval Thomas.

„Ne!“ zmohla jsem se na tichý, ale rozhodný protest. Nechci tu mít žádnou pohovku, dokonce ani starou rozvrzanou židli! A mám pro to dva důvody. Ten první je docela jednoduchý. Nemyslím si, že tvor, který nespí a v podstatě se ani neunaví, by měl mít v pokoji místa určená k odpočinku. Jsem přesvědčená, že i moje únava je záležitost psychiky, ne fyzického vyčerpání. A druhý důvod je o něco složitější. Nevím proč, ale každé křeslo, židle, postel, cokoliv mi připomíná Cullenovi. Zvlášť toho jednoho. Pouhý pohled na nějakou takovou věc mi přivane vzpomínky, jak jsem mu sedala na klíně, jak mě hladil po zádech, jak mě jeho dech vždycky omámil… Prostě vzpomínky, které jsem si nemohla dovolit. Prostě nemohla.

„Co tě sakra žere, Isabello? Už je to víc jak měsíc, co jsi tu s námi a pořád o tobě vlastně nic nevíme!“

„Ale víte, řekla jsem Arovi svůj „příběh“, jak tomu říká, jsem si jistá, že jsi ho taky slyšel,“ zašeptala jsem jedovatě. Myslím, že mu už docházela trpělivost. Ani se mu nedivím. Nikdy jsem neučinila jediný pokus, abych udržela konverzaci, nikdy jsem nezačala mluvit sama od sebe, vsadím se, že jsem dokonce vypadala, že neposlouchám. Třeba ho to přestane bavit a dá mi konečně pokoj, říkala jsem si s nadějí. Ale asi jsem se spletla.

„Ano, tuhle verzi tvého příběhu znám. Mě by zajímalo, co se ti stalo, že je z tebe taková troska, že to tak musím říct. Kdo ti co udělal, že se takhle chováš. Málo v kom, i když čerstvě přeměněném, je taková nenávist a takový hluboký smutek, jako v tobě. Když jsi sem přišla, nenaléhal jsem. Ale teď si myslím, že když se někomu svěříš, pomůže ti to i v práci, i v běžném životě.“ Odmlčel se a pak mu došlo, jakou nesmyslnou větu právě vypustil z úst. „No teda víš, jak to myslím, viď,“ opravil se. Neodtrhla jsem pohled od zdi. Thomas tam ještě chvíli stál, pak si povzdechl a odešel. Seděla jsem na stejném místě bez pohnutí, ještě když mi druhý den přinesl čerstvou krev, abych nabrala sílu na další cvičení. Postavil sklenici vedle mě na zem a chystal se zase odejít.

„Počkej,“ zarazila jsem ho. Možná, že kdybych to ze sebe dostala, jednoho dne se od toho ode všeho oprostím a budu moct normálně existovat. Možná… Thomas se otočil a tázavě se na mě podíval. „Chci ti něco vyprávět,“ řekla jsem nejistě.

„Nemusíš to pro mě dělat, Isabello, jestli ti to tolik ubližuje, už tě nechám na pokoji…“ Ale bylo na něm vidět, že to by opravdu nerad. Třeba jednou budeme moci být i více než přátelé… Jednou…

„Ale já chci,“ odpověděla jsem, tentokrát rozhodným hlasem. Přikývl a sedl si vedle mě. „Víš, začalo to tím, že jsem se přestěhovala do Forks, ale to ty vlastně víš. Co nevíš je, že Edward Cullen nebyl jenom můj přítel. Nejdřív se tomu bránil, nakonec byla jsem jenom člověk, ale potom to přerostlo v něco víc. Teď už chápu, že tehdy ke mně musel opravdu něco cítit, chápu také, jak těžké pro něj muselo být vůbec zůstat se mnou v jedné místnosti, natož se mě třeba dotknout… Nebudu tě zatěžovat detaily, ale mimo jiné mě například zachránil, když mě James, upír, který se přijel ještě se dvěma dalšími podívat na Cullenovi a na jejich styl života, ve Phoenexu kousnul. Edward se tolik děsil skutečnosti, že bych se mohla stát jednou z „věčně zatracených“, že dokázal Jamesův jed vysát z mé rány a přestat ještě když mi zbýval dostatek krve, takže jsem to přežila.“ Odmlčela jsem se a ovinula si ruce kolem hrudi. Byly to bolestivé vzpomínky, ale nebylo to nezvládnutelné. „Co se stalo na mé oslavě narozenin, to víš. Krátce potom mě Edward vzal na procházku do lesa a řekl mi něco, co mě úplně zlomilo. Řekl mi, že mě už nechce. Byla jsem emocionálně naprosto na dně. Nevím, jak dlouho jsem se pohybovala ve stavu mezi životem a smrtí, ale potom jsem se trochu vzpamatovala, kvůli otci. Opravdu se o mě bál. Snažila jsem se chovat relativně normálně, ale v noci jsem stále měla noční můry a budila jsem se s křikem. Pomohl mi až Jacob, vlkodlak, kterého také znáš. Brala jsem ho jako nejlepšího přítele, ale Jacobovi to časem přestalo stačit. Nebyla jsem schopná mu dát to, co si zasloužil, protože moje srdce zemřelo tehdy v lese. A on to věděl, tolikrát jsem mu to sama říkala. Časem ho to přestalo bavit. Když mi řekl, že už tak nemůže žít, že našel dívku, která s ním bude ochotná zestárnout a mít děti, utekla jsem. Běžela jsem lesem a doběhla jsem na louku, kde jsem v potoce našla ostrý kámen. Pokusila jsem se spáchat sebevraždu, ale moji krev cítila v blízkosti lovící upírka, která mě přeměnila. Zbytek už je víceméně stejný, jako jsi ho slyšel.“ Za celou dobu jsem se na něj ani nepodívala. Teď jsem litovala, že nemohu brečet. Moje věčné prokletí… Nikdy by mě nenapadlo, že na nesmrtelném životě mi bude nejvíc chybět, že nemůžu brečet. Cítila jsem Thomasovy ruce, jak se mi ovinuly kolem ramen.

„Jsem rád, že jsi mi to řekla,“ zašeptal. „Nikdy nedokážu pochopit, jak ti bylo, jak ti je, ale rád bych to alespoň zkusil…“ Položila jsem si hlavu na jeho rameno.

„Díky, Thomasi. Ani si nedovedeš představit, co pro mě znamená, že jsi mě dokázal vyslechnout. Nechtěla jsem tě nudit svými nářky…“ Původně jsem to tak nemyslela, ale když mi ta slova vyšla z úst, zjistila jsem, že v sobě mají velkou pravdu. Cítila jsem se mnohem lépe.

„Ty mě nenudíš,“ odpověděl. Ještě chvíli jsme tam seděli a pak vzal Thomas do ruky sklenici s krví, kterou mi přinesl a podal mi ji. „Měla bys to vypít, Joanne na tebe čeká dole.“ Povzdechla jsem si. Opravdu jsem se dneska necítila na další trénink. Ale sklenici jsem vypila. Thomas mi pomohl se zvednout a doprovodil mě dolu.

Ten den mě to ani tak moc nevyčerpávalo, dokonce se mi povedlo i vytvořit malou bublinu, kde iluze fungovala stejně dobře, jako okolo mého pole. Nevím, jestli to náhodou nebylo tím, že jsem se někomu svěřila se svým démonem. Když už toho měla Joanne dost, byla jsem dokonce schopná dojít do svého pokoje sama. Thomas mě ale přesto doprovodil. Cestou jsme se zastavili v jídelně, kam právě Heidi přivedla další „porci“ lidí.

„Jsem na tebe pyšný, Isabello,“ zvolal Aro hned, jakmile mě uviděl v jídelně. „Myslím, že už brzy se k nám budeš moci připojit při slyšeních,“ dodal a věnoval se svým dvěma starším ženám, které se krčily v koutku a klepaly se strachy. Vždycky mě to pobavilo. Jak se ti lidé bojí a někteří si dokonce myslí, že by nám byli schopní utéct!

„Isabello,“ začal Thomas, když jsme stáli před mým pokojem.

„Bello,“ opravila jsem ho. Tak už mi hodně dlouho nikdo neřekl. Myslím, že je to určité zlepšení.

„Bello,“ usmál se Thomas tím svým pokřiveným úsměvem. „Víš, chtěl jsem se tě zeptat, jestli bys mě zítra nedoprovodila, chystám se jet na sever do hor, na pořádný lov.“

„Ráda,“ odpověděla jsem, také s úsměvem. „Jestli mě Aro pustí, uvítám malou změnu. Tihle městští lidé, jsou takoví suší…“ Thomas se rozesmál. Chvíli jsem váhala a pak jsem se rozesmála také. Smála jsem se. Po takové dlouhé době. A znělo to opravdově!

„Myslím, že to nebude takový problém, když tak ti pomůžu, můžeš se mnou počítat.“

Bylo krásné mít někoho, kdo mi rozumí… Tak dlouho jsem takový pocit nezažila. Jake mi rozuměl, to je sice pravda, ale přece jenom to nebylo ono. Nedokázal pochopit, že se nedokážu vzdát vzpomínek na Edwarda, nechápal, že jsem ho vůbec mohla milovat! Thomas nedal najevo ani trochu odporu, když jsem se zmínila o Jacobovi. Bylo to vlastně stejné, dva druhy, úhlavní nepřátelé…