Věčná láska mrtvých srdcí

Autorka: Akka

34. Epilog: Navždy...

BELLA SWANOVÁ-CULLENOVÁ

„Dělej, Bello, kde se loudáš?“ ozval se z přízemí Alicin odporně vlezlý hlas. Povzdechla jsem si. Měla jsem s ní jít nakupovat, slíbila jsem jí to už před týdnem. Ale teď, když jsem spokojeně ležela vedle Edwarda s hlavou opřenou o jeho hruď, se mi nechtělo ani hnout. „No tak! Slíbilas mi to!“

„Asi bys měla jít, lásko,“ zašeptal Edward. Nepohnula jsem se. Cítila jsem, jak se Edwardova hruď zachvěla, jak v ní zabublal jeho tichý smích.

Zvedla jsem hlavu, abych se mu mohla podívat do očí, abych zjistila, co je tu tak vtipného. Dal mi lehkou pusu na nos a na tváři se mu objevil můj oblíbený pokřivený úsměv.

„Vážně. Čím dřív odejdeš, tím dřív také budeme zase spolu,“ vysvětlil mi své myšlenky.

„Ale já nechci nikam jít,“ odpověděla jsem hlasem dítěte, kterému se nechce do školy. Spustila jsem obranu, která stála kolem mé mysli, a představila si sama sebe, jak strkám teploměr do vroucího čaje a jak potom ležím zachumlaná v peřinách. Edward se hlasitě rozesmál.

„Nechci ti kazit naděje, ale myslím, že tohle fungovat nebude,“ prohlásil.

„To si jenom myslíš,“ zamumlala jsem a zavrtala hlavu do polštáře vedle jeho ramene. „Jsem děsně nemocná, a kdybych šla ven, mohla bych na to umřít.“

Zvedl mě a podržel mou bradu, aby mě přinutil dívat se mu do očí.

„Tohle neříkej ani z legrace, Bello,“ napomenul mě na oko přísně, ale já jsem viděla, jak moc se snaží zůstat klidný a udržet veselou jiskru v očích. Otevřel pusu, aby ještě něco řekl, ale já jsem si to – trochu záměrně – vyložila jako pobídku k polibku.

„Bello!“

Odtrhla jsem se od Edwarda a smutně se na něho podívala.

„Mučení nepočká,“ povzdechla jsem si a začala se pomalu zvedat. Přitáhl mě zpátky.

„Myslím, že jsem si to rozmyslel – nikam tě nepustím. Co kdybys někde zakopla?“ popichoval mě.

Kdyby mě tak pevně nedržel, byla bych se postavila a dala ruce v bok. Takhle jsem se zmohla jenom na tlumené „Vždyť já už dávno nezakopávám.“ ale jinak jsem se nepohnula.

„Bello!“

Jemně jsem se vymanila z Edwardova objetí a rychle se postavila.

„Máš pravdu. Čím dřív odejdu, tím dřív budeme zase spolu,“ řekla jsem rázně a utekla o patro níž, než stihl něco namítnout a než jsem si to já stihla rozmyslet.

„No to je dost,“ brblala Alice, když jsem si v předsíni brala kabát – součást divadla, byla zima – a netrpělivě cinkala klíči od mého auta.

Sáhla jsem po klice od venkovních dveří, když jsem ucítila, jak mě Edward zezadu objal. S povzdechem jsem se k němu přitulila a mé ruce našly ty jeho.

Budeme brzy zpátky, pomyslela jsem si tak, aby to slyšel. Ani Alice mě nezastaví, až se k tobě budu vracet.

„To je dobře, protože já tu na tebe nebudu dlouho čekat,“ odpověděl trochu samolibě a protočil mě, aby mě mohl políbit na rozloučenou. „Užij si to, paní Cullenová.“

Usmála jsem se jeho oslovení a otočila se směrem k příjezdové cestě, kde už čekala Alice v mém krásném Audi Avus Quattro, které, jak mě Edward s Rosalií hned potom, co mi ho ona s Emmettem dali jako svatební dar, poučili, zrychlí z nuly na sto za méně než tři tři vteřiny a jeho maximální rychlost se blíží 350 km/h. Jak viděla, že už se blížím, hned z nastartovaného auta vystoupila, aby mi uvolnila místo.

Bydleli jsme teď v Anglii, nebo lépe řečeno ve Skotsku. Bylo tu většinu roku zataženo a v nádherné divoké krajině jsme si mohli najít tolik zvěře rozmanitých druhů, kolik by se nám zachtělo. Bydleli jsme v obrovském starodávném domě hned u jednoho ze skotských Loch, totiž jezer. Vzpomněla jsem si na Charlieho; líbilo by se mu tu. Jezero bylo plné ryb, které by určitě byly dobré na připravené na všechny možné způsoby…

Nakonec jsem poslechla Jaka a Charliemu napsala. Myslím, že jsem mu tím i docela pomohla, alespoň do té malé míry, do jaké to šlo. Cítila jsem neskutečné výčitky svědomí; nechápu, proč mě to, že Charlie je beze mě nešťastný, nenapadlo dřív, proč mi to nevadilo…Vždyť to je můj otec!

Mám teď od Jacoba vždycky čerstvé zprávy, a tak se můžu těšit alespoň tím, že se Charlie snaží znovu začít žít, že se už trochu vzpamatoval, a hlavně, že už si mou smrt tolik nedává za vinu.

Odstěhovali jsme se krátce po našem rodinném ‚usmíření‘ a nějakou dobu po našem příjezdu, sotva mé oči získaly tu krásnou zlatou barvu, kterou jsem na upírech-vegetariánech vždycky tak obdivovala, mě Edward požádal o ruku. Souhlasila jsem.

Vzali jsme se hned tři dny nato. Nebyla to velká svatba, k Alicině ještě většímu zklamání, ale byla moc krásná. Edward si nejdřív nemyslel, že bychom se měli brát v kostele, a když se nad tím teď zamyslím, vidím jeho důvod, ale nakonec jsem ho přemluvila. V tu chvíli mě nenapadlo, že jako dlouholetá členka královské gardy Volturiových a jako pomocnice při shánění potravy pro hrad plný krvežíznivých upírů, bych se ke kostelu nebo vůbec k nějakému podobnému svatému místu neměla přiblížit ani na sto kilometrů, natož pak když vezmeme v úvahu potěšení, s jakým jsem to všechno dělala…

„To je minulost, lásko, minulost, kterou jsme žili každý zvlášť, a na kterou musíme oba zapomenout,“ řekl mi Edward, když viděl, jak se tím trápím. Vlastně, opakoval mi to docela často. Až jsem tomu nakonec uvěřila. Ano, trápilo mě svědomí a věděla jsem, že mě bude trápit až do konce věčnosti, ale věděla jsem, jak ho zahnat do toho nejzazšího koutečku mé mysli, věděla jsem, jak se mu postavit, věděla jsem, jak se té bolesti ubránit. Ale svou minulost jsem zapomenout nemohla. Zčásti proto, že to byla moje důležitá součást, bez ní bych nebyla nic, ale hlavně proto, že jsem prostě nechtěla. Nechtěla jsem zapomenout na vztah, který jsem prožila s Jacobem, přestože to byl jen jeden z mých zoufalých pokusů o přežití, ani jsem nechtěla zapomenout na Thomase, který mě vytáhl z té nejhlubší z propastí.

Thomas nám přišel na svatbu, vlastně mě vedl k oltáři. Neměla jsem otce, který by to mohl udělat. A Thomas mi byl natolik blízký, že se pro tu roli báječně hodil. Edward proti tomu kupodivu nic neměl. Nepovažoval Thomase za důvod žárlení, přestože z jeho myšlenek se bezpodmínečně musel dozvědět, jak to mezi námi vlastně všechno bylo.

Ohlédla jsem se přes rameno a spatřila Edwarda, jak v celé své kráse stojí na schodech před vchodem a s neskonalou láskou v očích mě pozoruje. Nasedla jsem do auta a než jsem zařadila a rozjela se, ještě jednou jsem se na něho podívala.

Díval se na mě tak, jak to poslední dobou – vlastně už od naší svatby, která nás k sobě připoutala ještě pevněji, pokud to bylo vůbec možné – dělal často. V tom pohledu bylo všechno. Všechno, co on cítil ke mně a o čem věděl, že já cítím k němu. Byla tam láska, neutuchající láska, ale také lítost. Nebyla přehnaná, ale bylo vidět, jak ho stále ještě trápí jeho odjezd z Forks tehdy, když já jsem byla ještě člověkem.

Odtrhla jsem pohled od jeho dokonalé tváře a vyrazila vstříc dlouhému dni plnému různého oblečení a doplňků, které ne sebe budu muset natáhnout, než bude Alice konečně spokojená, s vědomím, že Edward tu už vždycky bude jenom pro mě. Že pokud do toho bude on mít co mluvit a pokud s tím bude moci něco dělat, už vždycky tu na mě bude čekat. Bude stát na prahu a bude mě vyhlížet, dokud se k němu zase nevrátím. A pokud já do toho budu mít co mluvit a pokud s tím budu moci něco dělat, vždycky se k němu zase vrátím.