Věčná láska mrtvých srdcí

Autorka: Akka

33. Rodina

EDWARD CULLEN

Leželi jsme vedle sebe na louce a za mrakem se objevilo slunce. A ne jenom za mrakem, i na našich tvářích, v našich očích. V těch dvou párech očí, ve kterých jako by celou věčnost bylo zataženo, najednou vyšlo slunce. Díval jsem se do těch jejích a viděl v nich odraz svých vlastních. A ani jeden z nás nějak nedokázal ovládat mimické svaly, oba jsme měli tváře rozjasněné šťastným úsměvem.

Vzpomněl jsem si, že jsem někdy během naší chvíle zázraků uslyšel cizí myšlenky. Tehdy jsem tomu nevěnoval pozornost – nemohl jsem, ale teď, když už jsme se oba tak trochu ‚vzpamatovali‘, jsem měl příležitost se na to zeptat. Jak je možné, že její obranná zeď najednou přestala fungovat?

„No… ehm… někdy nad ní ztrácím kontrolu,“ odpověděla rozpačitě a sklopila hlavu. Seděla mi teď na klíně a já jsem ji oběma rukama pevně objímal a tiskl k sobě. Teď jsem jí jednou rukou zvedl bradu. Nesnesl jsem, když ode mě teď odvracela tu svou andělskou tvář.

„Kdy přesně?“ zeptal jsem se.

„Když… nevím přesně, kdy to je, ale stávalo se mi to, když… Ve Volterře, když jsem byla hodně… ehm… smutná, a taky párkrát tady. Jsem ráda, že se to nestává, jenom když jsem smutná. Tohle rozhodně nebylo proto. Rozhodně ne.“

Znovu se na mě usmála a já jsem pocítil neukojitelnou potřebu ji políbit. Jenže ona mě předběhla, a tak jsme se za chvíli znovu ve velmi těsném objetí váleli po trávě.

Po chvilce jsme se od sebe odtrhli, oba instinktivně těžce oddechujíc, a já si uvědomil, že ta změť obrázků a nepopsatelných pocitů bylo další nahlédnutí do její tajemné mysli.

„Vyprávěj mi, cos dělal, když jsi byl pryč. Chci vědět všechno!“ požádala mě nadšeně. Můj úsměv trochu pohasl, ale nedokázal zmizet úplně. „Nebo mi to nechceš říct?“ zeptala se zmateně a jemně se odtáhla. Znovu jsem si ji přitáhl k sobě.

„Moc toho nebylo. Neměl jsem se dobře,“ odpověděl jsem vyhýbavě a doufal, že to nechá být. Ale to ji asi dobře neznám.

„Řekni mi to. Chci znát všechno, co jsem zameškala.“

„Hmm. Dobře. Nějakou dobu jsem se toulal po světě. Býval bych se s tím možná časem vyrovnal…“ Komu jsem se to snažil namluvit? Rozhodně bych se s tím nikdy nedokázal vyrovnat! „Ale nestihl jsem to, dokud jsem se nerozhodl se podívat zpátky do Forks. No a tak jsem našel tvůj… hrob.“ Bylo těžké to slovo vyslovit. Cítil jsem, jak se ke mně přitiskla těsněji. Také jsem si ji přitáhl blíž k sobě, chytil jsem ji pevněji. „Zjistil jsem, že to Alice věděla. Rozhodl jsem se jet do Itálie, ale jak to dopadlo tam, to už víš,“ povzdechl jsem si a zavrtal hlavu do jejích vlasů.

„Nebuď smutný,“ zašeptala a otočila se, aby mě pohladila po tváři. Její obrana se po našem polibku nevrátila na své místo. Ale její mysl byla pro mě naprosto nepochopitelná; tak složitá… Poznal jsem, že je jí líto, co jsem prožil, ale víc jsem z té komplikované spleti myšlenek, ve které se mohla vyznat jenom ona, pochopit nedokázal. „Mrzí mě to.“ Také si povzdechla. Pečlivě jsem si na tváři utvořil poněkud veselejší úsměv a podíval se na ni.

„Jsi na řadě,“ pobídl jsem ji. „Ani nevím, jak se z tebe stala jedna z nás, jak je to možné?“

Zavřela oči. „Nerada na to vzpomínám. Ale myslím, že máš právo to vědět.“ Znovu otevřela oči a smutně se na mě podívala.

„Jestli nechceš, nemusíš o tom mluvit,“ řekl jsem rychle.

Zavrtěla hlavou a potom ji sklopila. „Chci ti to říct. Třeba mi to pomůže,“ řekla a znovu vzhlédla.

Pohladil jsem ji po hlavě. „Jak myslíš,“ odpověděl jsem s úsměvem.

„Víš, nějaký čas potom, co jsi… odešel, jsem se snažila žít alespoň trochu normálně, už kvůli Charliemu. A docela se mi to začalo dařit, hlavně díky Jakovi. Když se z něj stal vlkodlak, bylo to trochu horší, Sam mu zakázal se se mnou stýkat.“

„Ty ses s Jakem kamarádila, když byl čerstvě přeměněný vlkodlak?“ musel jsem ji přerušit.

„Tak trochu jsem s ním chodila, když byl čerstvě změněný vlkodlak,“ přiznala neochotně.

„Cože?!“ vykřikl jsem. „Bello! Odešli jsme pro tvé dobro! A první, co uděláš, je, že si začneš s tak nestálým stvořením jako je vlkodlak! A ještě k tomu mladý!“ Nedokázal jsem se zastavit, prostě to vybublalo na povrch. Moje odhodlání udržet ji v bezpečí bylo prostě moc silné.

Trhla sebou. „Jake nebyl nebezpečný,“ hlesla. V její mysli jsem uviděl pár dalších jasných záblesků. Jak se procházeli někde v lese, nejspíš v La Push, a on jí říkal, že nemohou být kamarádi, a neovladatelně se přitom třásl. Jak seděli v dešti v nějakém malém autě a on svýma třesoucíma se rukama div nerozbil okno. Jak se dívali na televizi zřejmě v jeho domě, on s rukou kolem ramen, když se najednou kvůli něčemu, co mu řekla, začal chvět, potom třást, a nakonec se prudce zvedl a vyběhl z domu. Po chvíli uslyšela hromovou ránu a rozběhla se za ním. Venku našla jenom cáry jeho oblečení a dvě utržené podrážky.

„Že ne?“ zeptal jsem se ironicky. Sotva si ale uvědomila svou chybu, její obrana rychle naskočila na místo.

„Promiň,“ zašeptala.

„Ne, neomlouvej se. Myslím, že jsem to musel vidět. Nechtěl bych, abys měla pocit, že přede mnou musíš něco tajit,“ odpověděl jsem. „Pokračuj,“ pobídl jsem ji.

Zhluboka se nadechla. „Nějakou dobu jsme spolu chodili, ale nebylo to ‚chození‘ v pravém slova smyslu. Věděl, že z mojí strany to nikdy víc nebude. No a potom přišla Terri. Jake se otisknul.“

„Ano, vím to. Mluvil jsem s ním, vzpomínáš?“

„Dobře,“ řekla a bylo na ní vidět, že si oddychla, že to nemusí opakovat. „No, a když mi to řekl, utekla jsem sem. Nevím, jak dlouho jsem tu byla, ale rozhodně to bylo přes noc. A ráno jsem našla v potoce kámen a…“ zarazila se a cítil jsem, jak se zachvěla.

„Ššš,“ kolíbal jsem ji v náruči. „Nemusíš mi to říkat. Alice byla tak hodná a přehrála mi svou vizi,“ dodal jsem kysele. Bela v mém náručí ztuhla a po chvilce zvedla hlavu.

„Alice to viděla?“ zeptala se nejistě.

„Ano. Říkal jsem í, aby se do tvé budoucnosti nedívala, chtěl jsem zpřetrhat všechna pouta, ale… říkala, že tomuhle nešlo zabránit. Že prý je na tebe vyladěná. Od té doby už od tebe nezachytila nic. Až teď nedávno, když jsi mě poznala v Itálii.“

„Aha.“

„Pověz mi, kdo tě přeměnil,“ vybídl jsem ji ve snaze popohnat ji dál b příběhu, abychom to už brzy měli za sebou.

„Victoria. Pamatuješ si na ni, ne? Jamesova družka. Laurent tu byl taky, ale vlci ho zabili. A Victoria po mně šla pěkně dlouho, než se jí povedlo se ke mně dostat dost blízko. Kluci ze smečky jí mockrát skoro dostali, ale byla moc rychlá. A já jsem navíc skoro pořád byla pod jakovou ochranou… Našla mě prý jenom díky tomu, že cítila mou čerstvou krev. Nejdřív mě chtěla zabít, ale když zjistila, že bych to jenom uvítala, rozhodla se mě změnit. Kousla mě malinko do zápěstí. Moje přeměna trvala šest dní. Potom ji vyhnala smečka a už jsem ji neviděla.“

Dlouho bylo ticho, jenom jsme seděli a já jsem ji co nejpevněji tiskl k sobě. Už ji nikdy nenechám odejít. Nikdy už nebude trpět, pokud tomu budu moci zabránit. Nikdy. Nikdy.

„A jak ses pak dostala do Volterry?“ položil jsem jí další otázku.

„Byla jsem v Olympii, novorozená, jak myslíš, že jsem se mohla dostat do Volterry?!“

Byl jsem překvapený ostrostí jejího hlasu. Prudce mě odstrčila a stočila se na zemi do klubíčka. Viděl jsem, jak jejím tělem trhají vzlyky. Slyšel jsem, jak bezútěšně naříká.

Jak by mě teď mohl vůbec chtít? Vždyť jsem vrah! Mnohonásobný vrah, brutální vrah! Vrah!

Opatrně jsem se zvedl a došel k ní, abych si ji zase posadil na klín. Znovu se odtáhla.

Pravděpodobně cítí už jenom soucit, jak by mohl cítit něco jiného? Bravo belo, povedlo se ti ho zase odehnat. Jako člověk jsi pro něho nebyla dost dobrá, jak bys ho mohla přitahovat teď?

Natáhl jsem ruku a pohladil ji po zádech. Tentokrát neucukla. Ale její obranná zeď zase zapadla na své místo a tentokrát se její železné dveře přibouchly s mnohem větší silou, s mnohem větší ránou.

„Belo.“

Nic.

„Bello, podívej se na mě.“

Zase nic. Neotočila se.

„Bello, nic nemůže změnit to, jak moc tě miluju,“ zašeptal jsem a věděl jsem, že to slyšela.

Pomalu zvedla hlavu a podívala se na mě zmučenýma očima. „Vážně?“ zeptala se nedůvěřivě. Musel jsem se rozesmát. Jak o tom mohla pochybovat?

„Vážně.“

Teď už se nechala bez protestů zvednout. Přitiskla mi tvář k rameni a pořád dokola šeptala ta dvě magická slůvka. „Miluju tě.“

Když se začalo stmívat, jemně jsem jí zvedl hlavu.

„Měli bychom se vrátit do domu. Ostatní s tebou také budou chtít mluvit,“ vysvětlil jsem. Beze slova přikývla a zvedla se. Chytla mě za ruku a společně jsme běželi lesem zpátky.

Před domem se nejistě zastavila.

„Pomůžeš mi, viď?“ otočila se na mě s prosbou v očích.

„Samozřejmě, lásko. Vždycky.“ Se spokojeným úsměvem se znovu otočila směrem ke dveřím.

BELLA SWANOVÁ

Už na nás čekali. Všichni. Znovu byli shromáždění v obýváku, ale tentokrát seděli jinak, takže tu nebyli celou dobu. Edward si mě znovu posadil na klín a znovu mě konejšivě hladil po zádech. Byla jsem tak ráda, že ho mám…

„Chcete slyšet, jak jsem se dostala do Volterry?“ zeptala jsem se jich se stejným útrpným výrazem jako předtím Edwarda. „Jak jsem tam žila? Jak jsem vraždila?“

Při slově ‚vraždila‘ sebou všichni mimoděk trhli. Ale nikdo se netvářil pohoršeně. Naopak. Ve tvářích všech přítomných jsem nedokázala najít nic jiného než prostý soucit.

„Ne, Bello. Nemusíš nám říkat nic,“ odpověděl mírně Carlisle. „Chtěli jsme jenom vědět, jak ses rozhodla.“

Zmateně jsem se na něho podívala. „Rozhodla?“

„Carlisle chce vědět, jestli ses rozhodla s námi zůstat. Rozhodla ses tak, že jo?“ vysvětlil mi mírně nejistě Edward. Prudce jsem se otočila čelem k němu.

„Samozřejmě, že jsem se tak rozhodla,“ odpověděla jsem poněkud dotčeně. Potom jsem si ale vzpomněla na přítomnost ostatních. „Teda – pokud by vám to moc nevadilo, byla bych moc ráda… Nebudu překážet,“ dodala jsem a rozhlédla se kolem sebe. Překvapilo mě, když jsem viděla, jak se jejich tváře rozsvítily čirým štěstím.

„Hurá! Vykřikla Alice. „Moje sestřička se vrátila! A bude bydlet u nás!“

Všichni jsme se rozesmáli. Alice uměla někdy tak vtipná, když chtěla… Přitulila jsem se k Edwardovi a na půl ucha poslouchala, jak mi Alice popisovala jejich dům. Jak vyprávěla, že se stejně budou – budeme – stěhovat, hned jak skončí škola, protože už i ona jakožto nejmladší ze sourozenců bude letos maturovat. Poslouchala jsem a těšila se na svou novou, lepší budoucnost. Na svou dokonalou novou budoucnost.