Věčná láska mrtvých srdcí

Autorka: Akka

26. Rozhovor s vlkodlakem

EDWARD CULLEN

Pozoroval jsem, jak se k ní Thomas pomalu přibližuje. Nejdřív o něm nevěděla, ale po chvilce se prudce zvedla. Nemohl jsem si pomoci, v tu chvíli jsem pocítil lehké zadostiučinění. Pohled na to, jak se postavila do obranného postoje, jako kdyby jí i Thomas mohl ublížit…

Ale po pár vteřinách se uklidnila a narovnala se. Viděl jsem, jak se jim oběma pohybují rty, ale mluvili tak potichu, že jsem nebyl schopný zachytit jediné slovo.

Nechápal jsem její výraz. Snažila se udržet prázdnou tvář, bylo to na ní vidět, ale já jsem ji znal natolik dobře, i přes dlouhé odloučení jsem si všechno pamatoval, že jsem dokázal i takhle na dálku rozeznat jemné rozdíly v jejím obličeji. Bylo vidět, že setkání s Thomasem je pro ni bolestivé. Možná měl Jacob pravdu a opravdu jsme přišli moc brzy, možná jsme vůbec neměli trvat na tom, aby nás k ní zavedl…

Zalapal jsem po dechu, když se k němu přiblížila a on ji objal. Byl to mučivý pohled, jak tam stáli jeden druhému v objetí a vypadali opravdu zamilovaně. Chtěl jsem odvrátit pohled, ale nemohl jsem ho od nich odtrhnout. Věděl jsem, že bychom je měli nechat o samotě, že bychom možná měli všichni odjet…

Rozhodně by to pro ni bylo lepší.

Chvíli tam jen tak stáli, ale potom se ji Thomas pokusil políbit. Nevěděl jsem, jestli jsem schopný to vůbec snést. Ano, viděl jsem je líbat se, dokonce několikrát, ale většinu času jsem vůbec nevěděl, že je to Bella…

Tentokrát by to bylo ještě horší než předtím v Itálii.

Není možné popsat mé překvapení, když se od něho odtáhla. Nechtěla, aby ji políbil! Hlavou se mi honily všelijaké myšlenky a kdesi v hloubi mé mysli se dokonce odvážila rozsvítit své světýlko i naděje, a jakkoliv bylo slabé, bylo tam a já jsem věděl, že dokud tam bude, budu se i já snažit.

Ne. Nemohl jsem si dovolit doufat. Nemohl jsem dovolit jedinému semínku naděje, aby se zakořenilo v mém srdci. Potřebuje Thomase, ne tebe. Potřebuje někoho, kdo jí neublíží, jako jsi to udělal ty, opakoval jsem si pořád dokola. Nemáš šanci, ani kdyby ses jí býval dobrovolně nevzdal, neměl bys šanci! Už dávno není tvoje, pokud vůbec někdy byla!

Potom ji pohladil po vlasech. Neviděl jsem, jak se tvářila, když to udělal, byla ke mně otočená zády. Potom se mi Thomas podíval do očí.

Edwarde, slyšíš mě? zeptal se v myšlenkách. Zmateně jsem přikývl.

Myslím, že bys měl znovu zapřemýšlet nad svým rozhodnutím. Trpí, víš… Hodně trpí. Nevím ještě, čím to je, a pochybuji, že mi to prozradí, ale myslím, že by ses měl ještě zamyslet. Zavrtěl jsem hlavou. Nechtěl jsem o tom už přemýšlet. Rozhodl jsem se a další přemýšlení by bylo až moc bolestivé…

Jak myslíš, odpověděl a pokrčil rameny, ale vypadalo to, jako by chtěl ještě něco říct, nebo spíš si pomyslet, ale zrovna v ten moment se Bella ohlédla a uviděla nás v celé naší kráse, jak všichni stojíme na útesu jako na nějakém vyvýšeném podiu a zaujatě je pozorujeme.

Viděl jsem, jak zavrávorala, a slyšel jsem Thomasovy vyděšené myšlenky, když ji podepřel, aby nespadla. Setřásla jeho ruce a utekla do lesa. Viděl jsem, jak se na kraji zastavila a ohlédla se. Chvíli nás všechny pozorovala a potom se její vyčítavý pohled zastavil na našem vlčím doprovodu.

„Jacobe!“

Jacob na nic nečekal a rozběhl se za ní. Ještě bylo vidět, jak se k ní připojil, ale po pár okamžicích oba zmizeli. Ještě hodně dlouho jsme tam jen tak stáli a snažili se vzpamatovat.

BELLA SWANOVÁ

Běžela jsem tak dlouho, dokud se nesetmělo. Tehdy jsem se na chvíli zastavila, abych se trochu zorientovala. Potom jsem si vzpomněla, že jsem už hodně dlouho nebyla na lovu. Rozhlédla jsem se a všimla si v dálce světýlek nějakého malého města. Rozběhla jsem se k němu, abych se po dlouhé době pořádně nasytila.

Nepřemýšlela jsem nad tím, proč jsem se ocitla tak daleko od Forks, ani kde jsem to vlastně byla. Chtěla jsem řešení odsunout co nejdál do budoucnosti… Zatím jsem se soustředila jenom na to, že brzy už nebudu tak žíznivá. Byla jsem zase predátor…

Jenže když jsem doběhla k prvním domům, najednou se ve mně něco zlomilo. Cítila jsem lidskou krev, voněla tak lákavě…

Ale najednou jsem se nemohla přinutit udělat těch pár kroků, které mě dělily od té nádherné vůně, které mě dělily od ukojení té téměř neukojitelné žízně. A tak jsem tam jenom stála, váhala a přemýšlela.

Stála jsem tam skoro celou noc. Nemohla jsem se odhodlat doběhnout k tomu malému otevřenému okénku, které podle té vůně vedlo přímo do ložnice. Vždyť by to bylo tak jednoduché! Spí, ani by nic necítil! přesvědčovala jsem sama sebe. Ale těch pár metrů jsem prostě překonat nemohla, nešlo to.

Když jsem na východě spatřila prvních pár slunečních paprsků, konečně jsem se odtrhla z toho hypnotického místa, ale jenom proto, že jsem se děsila ranních ptáčat, která by mě mohla nachytat ve slunečním světle. Musela jsem se vážně dostat hodně daleko od Forks, což dokazovalo jasné ranní sluníčko.

Sice jsem odběhla kus dál do lesa, ale na první louce, na kterou jsem narazila, jsem se složila na zem a stočila se do bezmocného klubíčka.

Co se to se mnou sakra děje? Proč…? Jak…? Byla jsem už vážně troska. Ani jsem nebyla schopná dokončit jedinou smysluplnou myšlenku. Věděla jsem, že jsem slabá, ale nemyslela jsem si, že je to tak hrozné. Pokud už nejsem schopná ani v rámci bezproblémového přežití zabít spícího člověka, šlo to se mnou vážně s kopce…

EDWARD CULLEN

Ležel jsem na svém starém gauči, který vlastně nebyl starý, Esme před naším příjezdem koupila nový, protože ten původní jsem před pěti lety rozcupoval na malé kousíčky, ve svém starém pokoji v našem starém domě a litoval se. Nevnímal jsem, co se dělo kolem mě, i když jsem přesvědčený, že se toho moc nedělo. Všiml jsem si, když za mnou přišla Alice, ale zastavila se ve dveřích a usilovně se snažila na nic nemyslet. Po chvíli jsem její přítomnost pustil z hlavy.

Po prvních dvou dnech jsem ztratil pojem o čase. Zbytek mé rodiny trávil většinu času dole s Thomasem, pravděpodobně se snažili vyzvědět co nejvíc podrobností z Bellina života ve Volterře. Chvíli jsem je poslouchal skrz jejich myšlenky, ale brzy jsem toho nechal.

Ne že bych nechtěl nic z toho vědět, právě naopak. Ale myslím, že budu mít dost času na to postupně to později vyzvědět od své rodiny. Nemusel jsem to mít z první ruky včetně obrazového doprovodu. Bylo to pro mě až moc bolestivé.

Radši jsem si lehnul na záda na gauč a myslel jsem na to, jak to bylo dokonalé, když jsme ještě byli spolu a když ona byla ještě křehký, zranitelný člověk. To byly relativně bezpečné myšlenky. Sice bolestivé, ale bez dlouhodobých následků.

Vzpomínal jsem, jak jsem ji vzal tehdy poprvé v Port Angeles na večeři, potom, co jsem ji zachránil před… Poté, co jsem ji zachránil. Vzpomínal jsem, jak…

Edwarde Cullene! uslyšel jsem najednou cizí myšlenky, které tak poprvé po dlouhé době přerušily moje vlastní. Ne že bych neslyšel myšlenky ostatních už dřív, ty ale bylo mnohem jednodušší vypnout a neposlouchat. Jakmile však někdo pomyslel na moje jméno, okamžitě mě to vytrhlo z transu, ať už byl jakkoliv hluboký. Bylo to, jako kdyby to někdo zakřičel mně přímo u ucha.

Zvedl jsem se a vrávoravě přešel k oknu. Rozhlédl jsem se a snažil se znovu zachytit vetřelcovy myšlenky.

Pojď ven, musím s tebou mluvit. Ale nikomu to neříkej, chci mluvit pouze s tebou, s nikým jiným. Jenom s tebou, rozumíš?

Potom jsem ho uviděl. Stál na kraji lesa na nejvzdálenějším konci louky u našeho domu, ale byl ve své lidské podobě. Co tu chce?

Rozhodl jsem se mu vyhovět. Nepřipadalo mi, že by mi hrozilo nějaké nebezpečí. Byl jsem přesvědčený, že i ve svém současném stavu mysli bych poznal, kdyby pro mě byl skutečnou hrozbou. A navíc, vždyť se k nám choval tak příjemně!

Podíval jsem se mu do očí a přikývl. Usmál se a ustoupil dál do stínu.

Seběhl jsem ze schodů a na udivené pohledy rodiny jsem reagoval jenom strohým „Jdu se projít.“. Bylo mi jasné, že tomu naprosto nevěřili, ale nehodlal jsem se zdržovat tak dlouho na to, abych jim něco mohl vysvětlovat. Ale zastavit se mě nepokusili. Myslím, že by to ani nestihli.

„Co tu děláš?“ zeptal jsem se Jacoba unaveně a opravdu jsem se tak cítil. Neptejte se mě, jak je to možné, nedokázal jsem na to odpovědět ani sám sobě.

„Jak jsem říkal, potřeboval jsem s tebou mluvit,“ odpověděl.

„Tak mluv,“ popohnal jsem ho netrpělivě.

„Rád bych, ale to, o čem s tebou chci mluvit, není něco, co by měli slyšet ostatní,“ namítl. Obzvlášť Thomas, dodal mlčky.

„Tak si to prostě mysli,“ napověděl jsem mu.

„Také mě to napadlo, ale jistě je ti jasné, že je mi příjemnější mluvit nahlas, jestli víš, jak to myslím. Ne že bych na to nebyl zvyklý, jako mluvit v myšlenkách, ale přece jenom je pro mě mluvit nahlas přirozenější,“ odpověděl s pokrčením ramen. Chápavě jsem přikývl.

Odešli jsme kus do lesa a pak se Jacob posadil pod jeden strom. Následoval jsem jeho přikladu a sesul jsem se naproti němu. Potom jsem na něho kývl, aby mluvil. Odkašlal si a bylo vidět, že neví, jak by měl začít. Několikrát otevřel pusu, ale znovu ji zavřel, když si to rozmyslel. Jeho myšlenky byly tak zmatené, že jsem z nich nedokázal vyčíst nic, co by dávalo jenom trochu smysl.

„Chápu, že je to pro tebe těžké,“ řekl a zaváhal. „Jako myslím Thomase a Bellu. Zvlášť po naší rozmluvě před tvým odjezdem. Musím přiznat, že jsem na tebe změnil názor. Na vás všechny. A myslím, že…“ znovu zaváhal. „Myslím, že bych byl moc rád, kdyby se nevrátila tam do Itálie, nebo kam by to jela, s tím krvežíznivcem… Hodně jsem teď o tom přemýšlel. Nechtěl bych, aby…“ V půlce věty se najednou zarazil, jako kdyby si rozmyslel, co chtěl říct. Potom se zhluboka nadechl a začal znovu.

„Došel jsem k závěru, že jsme se k vám nikdy nechovali právě zdvořile. Chtěl bych se ti omluvit. Projevili jsme vám až moc málo uznání na to, jak pro vás musí být namáhavé udržet si způsob života, který jste si vybrali.

Další důvod, proč jsem za tebou přišel, je…“ odmlčel se, jako by hledal ta správná slova. „Moje sobeckost. Když sem Bella přišla a já viděl barvu jejích očí, myslel jsem si, že třeba jednou nebyla dost silná… Ale když jsem se k ní přiblížil a promluvil s ní… Stala se z ní štvaná bytost. Byla jako feťák, kterého žene touha po jeho droze. Musíš s tím něco udělat! Ty jediný to můžeš dokázat…“ jeho hlas se pomalu vytratil. V jeho mysli jsem viděl jeho rozhovor s Bellou. Naštěstí tehdy nedával takový pozor na slova, která říkala, nebo si je možná jenom nepamatoval, takže jsem viděl jenom obrazy. Ale přesto to bylo něco, co mě zevnitř trhalo na malé kousíčky. Měl pravdu, vypadala tak uštvaně…

A bylo to kvůli mně! Kdybych nenarušil klid jejího života ve Volterře svým příchodem, takhle by to nedopadlo… Jacob zřejmě přesně věděl, co se mi honí hlavou, protože nabral dech a pokračoval.

„Musíš se alespoň pokusit, nabídni jí, aby zůstala s vámi, vím, že to nedokáže odmítnout, pokud se budeš chvíli snažit… Chápej, nesnesu pomyšlení, že je tam někde a vraždí nevinné lidi… Je to přece Bella, proboha! Naše Bella!“

Svěsil jsem hlavu a pozoroval jehličí u svých nohou.

„Ale to není tak jednoduché, Jacobe Blacku, napřed musí ona sama chtít a potom se musí roky, možná dokonce desetiletí snažit, aby vůbec dokázala být v přítomnosti člověka a nesápat se po něm,“ odpověděl jsem tiše. „Vůbec to není tak jednoduché…“

Slyšel jsem, jak si povzdechl. Potom vstal. Ještě chvíli tam mlčky stál a já jsem věděl, že mě pozoruje. Že se snaží najít alespoň tu nejdrobnější známku souhlasu.

„Musím jít, neřekl jsem ostatním, kam jdu, a nechtěl bych, aby se vám teď vydali po stopě. Jak říkám. Musíš to zkusit. Uvidíš, třeba to je mnohem jednodušší, než se zdá. A navíc, mám takový dojem, že až se Bella vrátí, všechno bude úplně jinak…“ řekl tajemně a zmizel mezi stromy.