25.
Zrada
EDWARD CULLEN
Když jsme vystoupili v Seattlu z letadla, hned se k nám přiřítila až
příliš nadšeně poskakující Alice. Mrzutě jsem vykročil vstříc
nevyhnutelnému střetnutí. Ale sotva se Alice trochu přiblížila, její
nadšený výraz vystřídalo znechucení.
Jak jsi to mohl udělat? Jak jsi se mohl takhle špatně rozhodnout?!
křičela na mě vztekle svými myšlenkami. Podvědomě jsem si ucpal uši, i
když to samozřejmě nepomohlo.
„Alice, nech toho, prosím,“ zašeptal jsem, abych se jí alespoň na chvíli
zbavil.
Fajn. Ale počítej s tím, že o tom povedeme hodně, hodně dlouhou debatu.
Krátce mě objala, aby se neřeklo, otočila se k Thomasovi a kývla na
pozdrav.
„Thomasi,“ řekla a dál si ho nevšímala. Vedla nás davem lidí napjatě
očekávajících přílet svých přátel nebo příbuzných přímo do podzemního
parkoviště. Šel jsem odevzdaně, se sklopenou hlavou a snažil se nedávat
najevo žádné emoce. Přesto jsem si nemohl pomoci, abych sebou cestou
párkrát nepříjemně necukl. Už jsem odvykl hluku, který lidské myšlenky
obvykle způsobovaly…
Tolik mi chyběla! Už nikdy ji nemohu pustit na tak dlouho pryč!
Páni, jak já ho miluju!
Díkybohu, že v pořádku přistáli. Jednou nějaké to letadlo spadne a co já
pak budu dělat, když přijdu o svá zlatíčka…
Začal jsem si v duchu pobrukovat melodii Debussyho Svitu luny, pokusil
jsem se tak zatlačit myšlenky lidí kolem sebe hluboko do svého
podvědomí, abych je nemusel v jednom kuse poslouchat. Chvíli to
fungovalo, ale nebylo to dlouho. Moje dokonalá metoda měla ten správný
efekt přesně do toho okamžiku, kdy jsem si uvědomil, že zrovna Svit luny
hrál v mém autě, když jsem v něm poprvé vezl Bellu…
Zavrávoral jsem a pro jednou jsem byl vděčný za Alicin talent vidět
budoucnost. Přitočila se ke mně dost včas na to, aby mě podepřela, což
jsem přivítal s úlevou – nechtělo se mi válet se na zemi uprostřed
letiště plného lidí –, ale zároveň mi stihla ve své mysli vynadat.
Ty víš, že bez ní nemůžeš existovat, ale přesto se jí dobrovolně vzdáš
ve prospěch nějakého druhořadého „královského vojáka“!
„Alice! Věřím, že víš, proč jsem to vlastně udělal a domnívám se,
že si uvědomuješ, že letiště není zrovna vhodné místo na řešení mých
osobních problémů. Proto jsem si jist, že se budeš chovat slušně a také
že mě necháš po dlouhé cestně poněkud vydechnout, než se pustíš do
kritizování a než začneš soudit má rozhodnutí, o kterých ty navíc
zhola nic nevíš,“ odpověděl jsem strojeně na její nevyslovenou výčitku,
vymanil se z jejího objetí a vydal se směrem, o kterém jsem z její mysli
věděl, že nás zavede k mému Aston Martinu, který si mimochodem
dost drze přivlastnila. Ne že by z toho tedy měla výčitky svědomí, že.
ALICE CULLENOVÁ
Myslím, že to chtělo hodně silnou vůli, aby se Edward rozhodl tak, jak
se rozhodl. Vždycky jsem věděla, že jeden bez druhého nemohou být. Ale
když jsem viděla, že Edward dobrovolně zahodil své štěstí jenom proto,
aby Bella mohla být šťastná s někým jiným… Dalo mi to dostatečný důkaz
k tomu, abych uvěřila, že jeho láska k ní opravdu nemá hranice.
To, že je ochotný kvůli ní trpět, jenom aby byla v bezpečí, to už jsem
věděla. Ale tohle bylo něco úplně jiného. V podstatě se rozhodl
k věčnému životu s vědomím, že ona tam někde je s někým jiným.
A proto já s tím musím něco udělat, když to nikdo jiný na sebe nevezme.
Musím zabránit tomu, aby se takhle ničil. A aby takhle ničil naší
rodinu.
Protože jsem si byla jistá, že s námi stejně nezůstane. Zahrabe se někde
v nějaké špinavé díře a bude myslet jenom na ni. A nakonec to stejně
dopadne tak, že někoho uprosí, aby ho zbavil života.
BELLA SWANOVÁ
Ležela jsem na písku, tak, aby mi vlny omývaly špičky nohou, a připadala
jsem si zbytečná. Posledních pár hodin jsem vůbec většinou zůstávala
v dosahu pláže a docela jsem se vykašlala na nějaké to hledání. Stejně
to pravděpodobně nebyla Victoria, co by tu dělala, když já jsem už
údajně byla mrtvá… Prostě jsem to nechala na Jacobovi, ne že by o tom
ale on věděl.
A také jsem se držela za hranicemi La Push, kdyby náhodou někoho z Cullenových
napadlo se vrátit, nechtěla jsem na ně narazit. Alespoň ne během
nějakých dalších deseti let, minimálně. Věděla jsem, že touhle dobou
budou veškeré moje stopy mimo rezervaci dávno smyté deštěm, takže kdyby
se tu někdo z nich objevil, můj pach nezkříží. Ne že by mě někdo z nich
poznal, vždyť už dávno nejsem člověk, a myslím, že by mě tu stejně
nečekali. Ale co kdyby…
Pozorovala jsem, jak se nad mojí hlavou formují mraky a byla vděčná, že
jsem tu sama a že je zataženo. Zavřela jsem oči. Byla jsem myšlenkami
úplně mimo, takže mě překvapilo, když ke mně zavál známý pach.
Co tu sakra dělá Thomas?!
EDWARD CULLEN
Alice se ani neptala, kam nás má zavézt, a zamířila přímo na hranici.
Tam zastavila, a když jsme vystoupili z auta, ihned se na nás vrhli
ostatní členové rodiny. Netrpělivě jsem je odstrčil a otočil se na
Alici. Nevnímal jsem jejich rozhořčené myšlenky, věděl jsem, že bych je
nesnesl. Bylo mi jasné, že se k nim moc dobře nechovám, ale nemohl jsem
jinak.
„Co teď?“ zeptal jsem se otráveně. Takhle to bylo dobré, bylo to
bezpečné. Nechtěl jsem prozradit, jak se doopravdy cítím, ale u jednoho
z nich samozřejmě nemám šanci. Zachytil jsem Jasperův významný pohled.
„Počkáme na Jacoba Blacka, on ví, kde ji najdeme,“ odpověděla. A jako
dotvrzení jejích slov se po pár minutách z lesa vynořil Jacob ve své
lidské podobě. Postupně se s námi všemi přivítal mírným pokývnutím hlavy
a Alice mu představila Thomase. Trochu se zamračil, když se dozvěděl, že
ji hledáme pro něho, ale nic neřekl. Bylo vidět, že hodně
zapracoval na svém sebeovládání, nevšiml jsem si, že by sebou jedinkrát
cukl. I když jsem až tak moc nedával pozor…
„Sam vám udělil povolení, dnes v noci se smíte zdržovat v rezervaci,
byli bychom ale samozřejmě rádi, kdybyste ji co nejdřív opět opustili.
Nechceme, aby se stala nějaká nehoda, že,“ řekl s významným pohledem na
Thomase, který jako jediný z nás měl tmavě rudé oči.
„Nemáte se čeho bát, dovedu se kontrolovat stejně dobře, jako tady
vegetariáni,“ odpověděl Thomas suše. „Teď prosím, kdybys nám bez dalšího
zdržování ukázal, kde ji najdeme.“
„Ukážu vám to, samozřejmě, ale rád bych ještě podotkl, že nevím, jestli
je připravená někoho vidět. Kohokoliv,“ dodal, když viděl Thomasův výraz
‚mě samozřejmě uvidí ráda‘. Thomas jenom pokrčil rameny.
„Jak myslíš. Ale pokud něco půjde jen trochu špatně, příště už vám
nepomohu,“ odpověděl Jacob a také pokrčil rameny. „Je to vaše věc,
domluvte se sami. Já se vám do toho nebudu plést. Vydržte moment.“
Odběhl kousek do lesa a za chvíli se vrátil, tentokrát ve své vlčí
podobě. Podíval se na mě.
Takhle vám budu líp stačit. Pojďte za mnou,
pomyslel si. Nepovažoval jsem za nutné to tlumočit ostatním, jednoduše
jsem vyrazil za ním.
Nebylo to ani tak daleko. Jacob nás zavedl na jeden z vysokých útesů,
takže jsme měli dobrý přehled o celé pláži.
Tam,
pokynul hlavou nalevo od nás. Podíval jsem se tím směrem a po chvíli
jsem ji uviděl. Ležela tam, ve svých roztrhaných šatech, v těch samých,
ve kterých utekla z Itálie, a zírala na nebe. I na tu dálku byla tak
nádherná…
Zvedl jsem ruku a ukázal ostatním, kde leží. Zároveň jsem se snažil
neposlouchat všechny ty nadšené myšlenky okolo.
Jdeš za ní ty?
zeptal se mě. Zavrtěl jsem hlavou a pokynul hlavou k Thomasovi.
„On,“ řekl jsem tiše.
Tak mu řekni, ať jde. Vy ostatní ale počkejte tady, ano? Dokud vám nedá
znamení, že je schopná se s vámi setkat,
řekl. Zopakoval jsem to nahlas a pak jsem se posadil na kraj útesu tak,
že mi nohy visely ve vzduchu, a zároveň jsem měl dobrý výhled na lásku
svého života… Existence, opravil jsem se v duchu. Věděl jsem, že tohle
je pravděpodobně naposledy, co ji vidím, a chtěl jsem si její obraz
opravdu vtisknout do paměti…
BELLA SWANOVÁ
Vyskočila jsem na nohy a přikrčila se. Stál na hranici trávy a písku a
pomalu se přibližoval.
„Stůj,“ vyhrkla jsem. Zmateně se zastavil. Nevěděla jsem, jestli jsem
připravená se s ním vrátit…
Když jsem viděla, že mě poslechl a nehodlá přijít blíž, ostražitě jsem
se narovnala.
„Co chceš?“ zašeptala jsem. Nevěřila jsem svému hlasu natolik, abych
mluvila nahlas. Pokud to vůbec bylo možné, zatvářil se ještě zmateněji.
„Přijel jsem pro tebe,“ odpověděl, jako kdyby to byla ta nejjasnější věc
na světě. Nerozuměla jsem jeho otázce. Nerozuměla jsem ani svým vlastním
myšlenkám, natož pak těm jeho. Rozhodla jsem se neodpovědět, nechtěla
jsem to teď řešit. Prostě jsem to odsunula na později.
„Kde je?“ vystřelila jsem další otázku, která mě začala tížit. Chvíli
nevěděl, co tím myslím, ale potom se mu v očích zablesklo porozumění.
„Je tu se mnou. Ale nemusíš se s ním setkat, jestli nechceš. Vyříkali
jsme si to spolu,“ odpověděl nejistě, bylo jasné, že nevěděl, co může
říct, aby mě nerozrušil.
Zarazil mě způsob, jakým řekl to ‚vyříkali‘. Připadalo mi to tak, že
spolu museli vést pořádně dlouhou diskuzi, přestože mě pro ni nenapadal
jediný důvod, proč by měli. Udělala jsem pár kroků směrem k němu a
nejistě se zastavila. Nevěděla jsem, co chci.
Ale on to zřejmě věděl, protože když viděl, že se k němu přibližuji,
ihned překročil krátkou mezeru, která mezi námi zůstala, a sevřel mě
v náruči. Nejdřív jsem stála poněkud dřevěně, ale potom jsem se mu
stulila na hrudi a pomalu spustila svoje bariéry. Zalapal po dechu, ale
během pár vteřin jsem cítila, jak moje napětí a bolest pomalu opadává.
„Díky,“ vydechla jsem a zvedla hlavu. Naklonil se, aby mě políbil, ale
já jsem otočila hlavu.
„Promiň,“ zašeptal a vypadal, že je mu to opravdu líto. „Počkám, jestli
ti to pomůže.“
Slabě jsem se usmála a on mě pohladil po vlasech. Chvíli jsme se dívali
jeden druhému do očí, ale potom on náš kontakt přerušil a zadíval se
někam za mě. Otočila jsem se, abych se podívala tam, kam on a zalapala
jsem po dechu. Zavrávorala jsem, ale on mě chytil. Prudce jsem ho
odstrčila a rozběhla se pryč.
Když jsem dosáhla prvních stromů, zastavila jsem se a ohlédla se. Thomas
stál nerozhodně na pláži a střídavě pozoroval mě a skupinu stojící
nahoře na útesu, která samozřejmě nespouštěla oči ze mě.
Jak mi to mohl udělat?
letělo mi hlavou a myslela jsem Jacoba. Jak je mohl přivést až ke
mně? A já mu věřila! Zklamal mě. Myslela jsem, že pochopí, že chci
být sama, že nemám náladu setkat se s kýmkoliv…
„Jacobe!“ zavolala jsem tak, abych měla jistotu, že mě uslyší. Když jsem
se znovu odvážila zvednout pohled na útes, už tam nebyl. Za to jsem ale
za sebou uslyšela tiché kroky čtyř velkých tlap. Otočila jsem se a
uviděla ho za sebou.
„Pojď za mnou,“ řekla jsem potichu, a aniž bych čekala na jeho souhlas,
jsem se rozběhla mezi stromy. Zastavila jsem se až hluboko v lese.
Chvíli trvalo, než se objevil, ale alespoň za mnou přišel už v lidské
podobě.
„Poslyš, Bello, než na mě začneš křičet a vyčítat mi, že jsem je sem
zavedl, musíš vědět, že jsem s tím nesouhlasil. Alespoň ne úplně.
Nemůžeš říct, že jsem je neupozornil, že pravděpodobně nechceš nějakou
chvíli nikoho z nich vidět. Ale jak jsi viděla, nikdo mě neposlouchal.
Věděl jsem, že on by to stejně dřív nebo později zjistil z mých
myšlenek, takže nemělo smysl to odkládat. A navíc, myslím, že by ses tu
už neměla utápět v sebelítosti. Není to zdravé, ani pro tebe ne,“
vychrlil ze sebe.
Chvíli jsem na něj nechápavě zírala a potom jsem si povzdechla.
„Já vím,“ přiznala jsem poraženě. „Ale mohl jsi mě alespoň varovat,
víš,“ vyčetla jsem mu, ale jenom napůl vážně a on to věděl. Usmál se.
„Měla by sis s ním alespoň promluvit, myslím s Edwardem. Chápej, je
z toho všeho, jak se to vyvinulo, hodně smutný. Měli byste si všechno
vyříkat…“
„Máš pravdu. Ale není to tak jednoduché, tomu snad rozumíš, ne?“
odpověděla jsem šeptem. Přikývl, ale bylo vidět, že mě vlastně nechápe.
„Řekni jim, ať mě nechají chvíli samotnou, přijdu za nimi potom domů. Až
budu připravená… A vyřiď jim, že je prosím, aby u sebe nechali Thomase,
jestli jim to nebude moc vadit. Nemá kde zůstat a já si nemyslím, že
budu zpátky zítra nebo pozítří. Pravděpodobně mi to bude trvat trochu
déle, než dva dny…“
„Jasně. Nech si tolik času, kolik potřebuješ. Jsem si jistý, že to
pochopí.“
Naposledy jsem se na něj usmála, jak nejlépe jsem dokázala a odběhla.
