Věčná láska mrtvých srdcí

Autorka: Akka

24. La Push a Florencie

EDWARD CULLEN

Už jsme na nic nečekali a okamžitě vyrazili zpět do Volterry. Nemluvili jsme. Každý jsme měli o čem přemýšlet.

„Jdi do svého pokoje a zůstaň tam.“ poručil mi Thomas, když jsme dorazili do Volterry. „Půjdu Arovi říct, co se stalo.“

„Půjdu s tebou.“ oponoval jsem. Nemůže dostat vynadáno jenom on, vždyť za její útěk můžu hlavně já! Thomas jenom pokrčil rameny.

„Ááá, Thomasi, to už jste zpátky?“ zvolal Aro. „Nečekal jsem vás tu tak brzy!“

„No, ono totiž… jisté okolnosti…“ koktal Thomas.

„Kde je Isabella? Je ve svém pokoji?“

„Vlastně ne. Bella se s námi nevrátila. Utekla,“ řekl jsem tiše. Aro se na mě krátce podíval. Potom se obrátil znovu na Thomase a gestem ruky mu naznačil, aby přišel na dosah k němu. Thomas udělal tři kroky dopředu a natáhl ruku. Aro se jí jenom lehce dotkl a vztekle se na mě podíval.

„Přiveďte ji zpátky. Bez ní se nevracejte,“ rozkázal úsečně. To by jim mělo zabrat dostatečně dlouhou dobu, Isabella se nakonec stejně vrátí sama. Alespoň se jich na dost dlouho zbavím. Uhnul jsem pohledem, když jsem si uvědomil, že tyhle myšlenky nejsou určeny pro mé uši. Nebo lépe řečeno pro mou mysl.

Otočil jsem se a s Thomasem v patách jsem se rozběhl ven. Aro netušil, že se nás vlastně zbavil napořád. Neměl ani ponětí, že jsme Belle blíž, než to vypadá. Ale nebudeme mu to vyvracet, proč také? Jen ať si myslí, že ji stále hledáme, budu mít mezitím dostatek času přesvědčit ji, že ji stále hluboce miluji…

ALICE CULLENOVÁ

Šokovaně jsem se zastavila, když se mně zmocnila vize. Zrovna jsme stáli ve frontě na kontrolu letenek, když se to stalo. Nebyla to klasická věštící vize, byl to pouhý výjev. Jednoduchý obraz.

Bella seděla ve tmě na nějaké pláži a vzlykala. Kývala se ze strany na stranu a bez slz brečela. Poznala jsem to místo. Byla to pláž v indiánské rezervaci ve Forks. Jak se tam dostala?

Potom se vize změnila.

Viděla jsem Edwarda s Thomasem na letišti, které jsem identifikovala jako to ve Florencii. Thomas vypadal nervózně a velice soustředěně. Nešťastně pozoroval lidi kolem sebe. Edward byl před ním a vypadal, že dost pospíchá. V dálce byla vidět tabule odletů. Florencie – Seattle.

„Počkejte,“ zastavila jsem ostatní. „Musíme se vrátit!“

„Proč?“ zeptal se zmateně Carlisle. „Viděla jsi něco?“

„Ano. Edward přiletí. Za dva dny.“ Všichni členové naší početné rodiny se na mě sesypali jako mouchy na mršinu. Jeden přes druhého se snažili zjistit něco bližšího.

„Cože? Co by tu dělal? Myslela jsem, že je s Bellou v Itálii!“ namítla Rosalie. Nevím proč, ale její hlas vysoko vynikl and osoatní, které mi splývaly do jedné velké šmouhy.

„Až na to, že tam Bella už není. Je v La Push.“

„V tom případě musíme za ní!“ vykřikl Emmett, až se nám lidé okolo začali věnovat trochu moc pozornosti. Rosalie ho zpražila přísným pohledem.

„Ne, nemůžeme za ní. Jestli je v La Push, je tam z nějakého důvodu. A jelikož ho my neznáme, nemůžeme se za ní dostat dřív než Edward. A navíc, já bych si docela ráda počkala na jeho vysvětlení. Musíme počkat. Chápete?“

„Ne,“ pronesli všichni sborově.

„Ale uděláme to tak, jak říkáš. Počkáme na Edwarda,“ dodal Carlisle a vydal se v čele našeho malého průvodu směrem k parkovišti.

BELLA SWANOVÁ

Pomalu jsem znovu získávala kontrolu nad svým tělem a nad svými myšlenkami. Mohla jsem jenom doufat, že Demetri zrovna nedával pozor, jinak by mě mohli najít mnohem dřív a já bych nestihla dokončit to, proč jsem sem přijela. Ze všech sil jsem se snažila si vsugerovat, že jsem ve Forks kvůli Victorii, kvůli pomstě. Že moje návštěva nemá nic společného s tím, že mě Edward v Itálii poznal…

Pomalu jsem se postavila na vratké nohy a rozběhla se do lesa. Zbytek noci a celý následující den jsem strávila prohledáváním terénu, připravená ihned vyrazit po její stopě, kdybych na ni náhodou narazila. Ale neměla jsem štěstí. Těsně po setmění jsem se tedy radši vrátila na pláž, jenom proto, abych Jacobovi řekla, že jsem nic nenašla.

„Bello?“ oslovil mě Jake třetí den, kdy jsme se setkali na pláži. Bylo to poprvé od mého příjezdu, co se mi odvážil říct něco jiného než obvyklé „Našlas něco?“ nebo „My nic, a ty?“. Moje odpověď se tradičně omezila jenom na pouhé „Ne.“ nebo „Taky nic.“ a pak jsem se vždycky znovu ponořila hluboko do myšlenek. Ale nikdy jsem si už nedovolila propadnout se tak hluboko, abych ztratila tu poslední malou částečku vědomí, která udržovala v chodu mé schopnosti. Nemohla jsem si dovolit zase ztratit sebeovládání, nechtěla jsem, aby mě tu našli!

Proto mi bylo tak divné, když na mě Jacob najednou takhle promluvil. Odtrhla jsem pohled od vlnícího se moře a podívala se na něj. Stál asi dva metry ode mě a smutně si mě prohlížel. „Myslím, že bys měla napsat dopis Charliemu. Počkej, nech mě to vysvětlit! Měla bys napsat něco jako poslední rozloučení nebo tak, já bych ho jako někde našel a přinesl bych mu ho. Třeba by se tím všechno obrátilo k lepšímu…“

„Nemyslím. Charliemu se jistě ulevilo, že se o mě už nemusí starat. A navíc, akorát by to otevřelo staré rány,“ odpověděla jsem lhostejně, přestože mi to nijak lhostejné nebylo. To, že mi Jake něco takového nabídl, muselo znamenat jedině, že…

„Víš, je na teď tom dost špatně. Vlastně posledních pět let. Nikdy se s tvou smrtí nevyrovnal, dává si to za vinu. Když zrovna nezírá do prázdna, v jednom kuse opakuje, že kdyby se ti víc věnoval, nebo si s tebou alespoň promluvil, zeptal se tě, co se děje, tak že by se to nestalo. Jasně, párkrát jsme spolu někam vyrazili, ale prostě už to není ten starý Charlie…“

„A ty myslíš, že by to nějaký dopis spravil?“ zeptala jsem se skepticky. „Nebuď naivní, Jacobe, jestli je to tak, jak říkáš, tak by mu pomohlo buď to, že by on sám zemřel, nebo to, že bych já vstala z mrtvých, což by mu stejně přivodilo infarkt, takže by to vyšlo nastejno. A navíc, já ani jednu z těch možností nehodlám dovolit. A teď mě nech na pokoji, musím přemýšlet.“ Vzpomínat, opravila jsem se v duchu a otočila hlavu zpátky na moře. Jacob si povzdechl a za chvíli jsem slyšela jeho tiché kroky pískem.

Bylo mi ze mě na nic. Můj otec je na tom špatně a já tu jenom sedím na pláži a vůbec se o to nezajímám! Jenom se utápím v sebelítosti a naříkám!

Takové myšlenky mi ovšem nezabránily v tom, abych pokračovala tak jak dosud.

EDWARD CULLEN

První letadlo mělo letět až druhý den, takže jsme si najali pokoje v blízkém hotelu. Nestál za nic, ale bylo tam ticho a klid na přemýšlení. Ani jeden z nás neřekl jediné slovo. Za prvé jsme si neměli co říct a za druhé jsme oba potřebovali promyslet spoustu věcí. Lehl jsem si na postel ve svém koutě pokoje, která by jinak byla samozřejmě docela zbytečná, ale mně se teď celkem hodila. Opřel jsem si hlavu o ruce a díval se do stropu. Před očima se mi vynořila Bellina tvář. Nemohl jsem dostat z hlavy pohled na její krvavě rudé oči. Předtím, když jsem nevěděl, že je to ona, mi bylo úplně jedno, jak se živí, ale teď… Nebudu si nic nalhávat, zklamala mě. Jak mohla zabíjet nevinné lidi, zvlášť tím způsobem, jakým to dělala! Jen tak, pro potěšení… To už nebyla moje Bella. To byla ta Thomasova.

Mučilo mě pomyšlení na ten jejich polibek. V tu chvíli vypadala tak uvolněně, a snad i šťastně… Nešel mi z mysli výraz v jejích očích, když mu byla nablízku a když jsem je potom vyrušil… Bylo to tak, byla to pravda. Žárlil jsem na něho. Nemohl jsem si pomoci. Věděl jsem, že si ji nezasloužím, že jsem jí až moc ublížil na to, aby vůbec zvažovala možnost pustit mě zpět do svého života, alespoň jako přítele, když ne jako nic jiného. Klidně bych se spokojil i s tím, že by se mnou čas od času promluvila, místo aby ode mě utíkala… Vždycky jsem věděl, že někdo tak čistý a nádherný jako ona nikdy nemůže chtít být s takovou zrůdou, jakou jsem já. Bylo to smutné, ale byla to pravda. Bohužel pro mě. Ale asi bohudík pro ni.

Znamenalo by to, že opravdu udělala to, oč jsem celou dobu usiloval, aby udělala. Našla si někoho lepšího, než jsem já. Thomas sice nebyl člověk, ale byl na ni hodný, staral se o ni, a hlavně, měl ji rád. Nemyslel na to, ale viděl jsem mu to na očích. Přál jsem jim to. Alespoň myslím.

Ale kdyby to tak nebyla Bella… Mohla to být kterákoliv jiná, ale on si musel vybrat zrovna mou Bellu. Užíralo mě zevnitř už i pouhé pomyšlení, že moje Bella už dávno není moje. A že už také nikdy nebude…

Pomalu, ale jistě jsem dospíval k nevyhnutelnému rozhodnutí. K rozhodnutí, které ač bylo nepříjemné, bylo nutné.

Rozhodl jsem se.

ALICE CULLENOVÁ

Edward proti Thomasovi. Ve tváři zřetelné odhodlání spolu s bolestným porozuměním. Okolo nich tmavý pokoj a venku tma.

„Nevrátím se k ní. Myslím, že s tebou bude šťastná. Nebudu vám překážet…“

Ne!!!

EDWARD CULLEN

Posadil jsem se a chvíli jsem jen tak pozoroval Thomase, jak přechází sem a tam po pokoji. Po chvilce se zastavil, když si uvědomil, že ho pozoruji.

„Obdivuji tvůj klid,“ řekl a zkoumavě mě pozoroval. „Nechápu, jak můžeš jen tak ležet, když Bella…“

„Já nejsem klidný,“ odpověděl jsem a zřetelně jsem slyšel, jak mdle můj hlas zní. „I když bych si to moc přál.“ Zhluboka jsem se nadechl, abych Thomasovi oznámil, k jakému rozhodnutí jsem došel.

„Víš, myslím, že je s tebou šťastná. Ne, nepřerušuj mě. Myslím, že kdyby se mnou chtěla být, kdyby se mnou chtěla třeba jenom mluvit, už proto, aby mi mohla říct, jak mě nenávidí za to, co jsem jí udělal, tak by neutekla. Zůstala by tam. Její útěk jenom dokázal to, že se mnou už nikdy nechce nic mít, a to v každém slova smyslu. Poletím s tebou do Forks a pomohu ti ji najít, ale potom vás opustím. Asi se vrátím ke své rodině, stýská se mi po nich. Možná budu jednou schopný žít docela normálně, alespoň v rámci možností našeho druhu…“ vysoukal jsem ze sebe.

Věděl jsem, že to není možné. Nikdy nebudu schopný žít normálně. Ale byla tu jistá naděje, že čas mé rány alespoň zčásti zacelí a já že nebudu svému okolí tolik na obtíž. Alespoň budu vědět, že je šťastná…

„Vypadala, že jí Volterra svědčí, myslím, že byste se pak měli vrátit spolu,“ vymáčkl jsem ze sebe to, co mě nejvíc tížilo. Věděl jsem, že pokud se Bella má vzpamatovat, musí to být v tom ďábelském italském městě. A já tam být nesmím.

Thomas mě chvíli bez jediného slova pozoroval, potom si povzdychl a sedl si vedle mě na postel. Všiml jsem si, že se posadil dost daleko, aby se mě náhodou nedotkl.

„Víš, mám Bellu rád,“ povzdechl si. „Pořád si stojím za tím, co jsem ti už řekl dřív, a sice že bez tebe z ní není nic, než prázdná tělesná schránka, ale jestli je tohle tvé rozhodnutí…“

„Ano,“ odpověděl jsem rozhodně. Alespoň tak rozhodně, jak jsem v té chvíli byl schopen.

„Dobře. Nemusíš mě tedy doprovázet. Nemusíš nastoupit do toho letadla, leť si, kam chceš. Ale do Volterry se už nevracej. Už by to nezvládla.“ Najednou se choval odtažitě. Byl rád, že jsem se rozhodl takhle? Samozřejmě, že ano, měl ji rád… Chvíli jsme oba mlčeli.

„Víš, moje rodina je teď ve Forks. Poletím s tebou, pomohu ti ji najít, ale zůstanu tam, jestli je tahle možnost pro tebe přijatelná.“

„Pokud dáš pozor, aby tě neviděla, nebo se jí alespoň nebudeš moc plést do cesty, nemám s tím problém.“

„Fajn.“

Od té doby jsme spolu kromě nutných rozhovorů nemluvili. Vyhovovalo mi to. Mohl jsem se věnovat důležitějším věcem.

Jako třeba neustálému přemýšlení, jestli dělám správnou věc, když chci nadobro odejít z jejího života, nebo co my to vlastně vedeme.

Snažil jsem se neposlouchat, co si myslí. Byl jsem toho názoru, že to pravděpodobně byly jenom představy o tom, co udělá, až ji zase bude držet v náručí, a takový pohled bych nesnesl. Nezbývalo mi než jenom doufat, že až ji najde, nebudou na nic čekat a hodně rychle odejdou z mého dosahu…