Věčná láska mrtvých srdcí

Autorka: Akka

21. Výlet a vize (2. část)

EDWARD CULLEN

„Teď všechny uslyšíš, tedy kromě mě a Thomase. Spokojený?“ zeptala se kousavě. Co jsem jí udělal?

„Nadmíru,“ odsekl jsem a rozběhl se do lesa, pryč od nich. Chtěl jsem být chvíli sám…

Běžel jsem lesem a po dlouhé době si užíval pocit naprosté svobody. Nikdo mě nedoprovázel, nemusel jsem hlídat, abych měl pořád vážnou tvář…

Zakousl jsem se do prvního malého králíka, na kterého jsem narazil. Hltal jsem každý lok, jako by to měl být můj poslední.

Nasytil jsem se a znovu se rozběhl lesem. Po chvilce jsem zastavil na malé mýtině. Zastavil jsem na kraji a zaposlouchal se do zvuků lesa. Nedaleko zurčel potůček. Došel jsem doprostřed mýtiny a podlomila se mi kolena. Až na tu trochu vyprahlou trávu to tu vypadalo přesně stejně jako naše louka ve Forks. Tělo se mi otřásalo potlačovanými vzlyky. Před očima se mi míhaly vzpomínky na mou dokonalou Bellu. Nikdo mi ji nikdy nemohl nahradit, ať už si moje rodina říkala cokoliv. Nikde po světě nemohla chodit dívka, která by mi dokázala zaplnit tu prázdnotu, co zbyla po Belle. Která by mi vrátila srdce, které zůstalo na tom malém hřbitově v tom malém městečku na Olympijském poloostrově.

Sedl jsem si a přitáhl kolena k bradě. Houpal jsem se dopředu a dozadu, zatímco jsem se plně oddal vzpomínkám. Viděl jsem Bellu, jak se červená, když jsem ji vedl na stužkovací slavnost. V těch šatech jí to tak slušelo! Dokonce ani noha v sádře jí na kráse neubírala. Viděl jsem ji, jak sedí vedle mě na naší louce a fascinovaně zkoumá mou jiskřící se ruku. Vzpomněl jsem si, jak vždycky zakopla, když šla ze schodů, a jak já jsem tam vždycky byl, abych ji zachytil…

Když se rozednilo, začalo toho na mě být moc. V tu chvíli jsem nemohl snést ani pohled na svou jiskřící kůži. Nemohl jsem ani vidět tu nádhernou louku. Musel jsem prostě odtamtud vypadnout. Zvedl jsem se a znovu se rozběhl. Zastavil jsem, až když jsem byl na kraji lesa. Rozhlédl jsem se. V dálce se rýsoval vrcholek, na kterém jsem se měl sejít s Thomasem a s Isabellou. Tam bych mohl jít, nemusel bych se pak už nikam přesouvat a mohl bych v klidu přemýšlet. Nebo lépe řečeno měl bych klid na snahu o vypuzení Belly ze své mysli, alespoň na dnešek. Nechtěl jsem, aby mě někdo přistihl v takovém stavu, v jakém bývám, když na ni myslím. Ale zároveň na ni nechci v žádném případě zapomenout!

Vyšplhal jsem nahoru tou nejpříkřejší cestou, jakou to šlo, abych měl opravdu co dělat. Ale když máte upíří sílu a dokážete bezchybně udržovat rovnováhu, těžko se zaměstnáte tolik, aby vám v koutku mysli nezbyl ani kousek místa na zbloudilé myšlenky. Postavil jsem se a zjistil jsem, že jsem na jednom konci obrovské náhorní plošiny, v jejímž středu se rozprostíral les. Byl jsem přesně na druhém konci hory, než na jakém byl výběžek, kde jsme se měli setkat. Prodíral jsem se mezi větvemi a snažil se nenadělat moc hluku. Nechtěl jsem narušit ten poklidný život přírody, který tu všude vládl.

A potom jsem je uviděl. Ona seděla a on ležel, hlavu měl v jejím klíně a líbali se. Neměla na sobě svůj nepostradatelný černý plášť, ležel nedaleko. Zalapal jsem po dechu. Nemohl jsem ji v tu chvíli nepoznat. Ten nos, ty tváře… I když ji přeměna změnila, nemohla ji změnit k nepoznání. Najednou jsem chápal, proč dokáže znemožnit ostatním, aby používali v její přítomnosti své schopnosti, chápal jsem i jak je možné, že ji Alice celou tu dobu neviděla…

„Bello…“ unikl mi povzdech. Moment, to přece není možné! Jak by tu mohla sedět, když by správně měla být mrtvá! Navíc Alice viděla, jak spáchala sebevraždu, Jacob Black dokonce byl na jejím pohřbu! Zapotácel jsem se. Viděl jsem, jak zavřela oči. Takhle vypadala naprosto mírumilovně, když nebyly vidět její zářivě červené duhovky…

Edward to ví! Ví to! To ne! Sakra! uslyšel jsem najednou její hlas. Byl Bellin, o tom nebylo pochyb, ale jak je možné, že jsem ji teď mohl slyšet?

To ne, Bello prosím, uklidni se! To vyřešíme, zkus to, jenom to zkus! Tohle byly Thomasovy myšlenky. Dělal si o ni opravdu starosti. V tu chvíli na mě dolehla těžká pravda. Ona následovala mé rady a na rozdíl ode mě šla dál, našla si někoho jiného…

Stál jsem jako zkamenělý. Nemohl jsem dělat nic, jenom jsem tam stál a nemohl se na ni vynadívat. Byla tak nádherná, jak tam seděla se zavřenýma očima…

Najednou se prudce zvedla. Musím se odsud dostat pryč! A pak už jsem ji neslyšel. Otočila se od nás a utekla. Věděl jsem, že bych za ní měl běžet, ale stále jsem se nemohl pohnout. Moje nohy byly jako vrostlé do země. Pak jsem uslyšel Thomasův výkřik, zazněl jako ve snu nebo jako z hodně velké dálky. Ale potom jsem měl jistotu. Byla to určitě ona.

„Bello!“

ALICE CULLENOVÁ

Viděla jsem Edwarda, jak stojí na kraji nějakého lesa. To bylo dobré, evidentně byl naživu a ještě nějakou tu dobu bude. Trochu vyjeveně zíral na Thomase a na nějakou upírku, jak se líbají. Potom jsem uviděla tu upírku zblízka, detailněji. Měla rudé oči a tmavě hnědé lehce zvlněné vlasy. To by ještě nebylo tak nápadné, ale když jsem se na ni dívala trochu déle, došlo mi, že ji znám. Pátrala jsem v paměti, odkud, ale ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, zaboha jsem si nemohla vzpomenout. Někde jsem ji už určitě viděla, znám ji… Ale odkud?! Potom upírka prudce zvedla hlavu a poznání mě udeřilo, jako když Emmett odpaluje baseballový míček. Bella! Ale jak…? Chvíli na Edwarda civěla, ale potom zavřela oči. V tu chvíli mi to došlo. Měla je jasně červené! Ale to by znamenalo, že se živí z lidí! Nakonec se zvedla a utekla. Thomas za ní vykřikl.

„Bello!“

Potřásla jsem hlavou, abych se trochu vzpamatovala.

„Alice? Lásko, cos viděla?“ slyšela jsem Jaspera. Zmateně jsem vzhlédla. Seděla jsem v obýváku v našem domě ve Forks, kam jsem se vrátila z Volterry a kde jsme chtěli ještě nějakou dobu zůstat. Okolo mě seděli všichni ostatní, přestali si všímat televize nebo svých druhých poloviček a zvědavě si mě prohlíželi. No, zvědavě… Po mém návratu z Volterry to bylo ze začátku ještě horší, než před Edwardovým odjezdem. Nikdo nechtěl nic dělat, všichni byli většinou zavření u sebe v pokoji a Esme dokonce uklidila Edwardův klavír někam do komory tak, aby nebyl nikomu na očích. Jasper hledal různé záminky, aby nemusel být v domě, kde vládlo tolik smutku. Ale když doma byl, snažil se nám všem ze všech sil pomáhat. Až posledních pár dní se všechno začalo obracet k lepšímu.

Nevyprávěla jsem jim o tom, jak to v Itálii probíhalo. Věděla jsem, že Edward svůj plán stejně dřív nebo později uskuteční, je to jenom otázka času. A navíc, oni se mě stejně na nic neptali. Všichni jednoduše předpokládali, že Edward je už dávno mrtvý.

Postupně jsem se podívala každému do očí. Vážně bych jim to měla říct. Zasloužili si vědět, že zatím není proč truchlit.

„Neřekla jsem vám pravdu o tom, jak to ve Volterře proběhlo,“ začala jsem. Čekala jsem hromadu dotazů, ale všichni – dokonce i Emmett – zůstali zticha, jenom Esme sklopila hlavu. Bylo to pro ni z nás všech nejtěžší. My jsme Edwardovu ztrátu prožívali jako ztrátu sourozence, nebo v Carlisleově případě syna, ale Esme ztratila víc než jen syna. Bylo to, jako kdyby ztratila část sebe. Někde v hloubi duše jsem věděla, že každý z nás má u ní takové místo, které je jenom jeho. Byla víc než „jenom“ naše matka… „Volturiovi se rozhodli nevyhovět Edwardově žádosti, ale nabídli mu, aby s nimi zůstal. Edward souhlasil.“ Odvážila jsem se vzhlédnout. Všichni měli ve tváři vepsaný šok. Nikdo nechtěl uvěřit tomu, že by se Edward dobrovolně přidal k té rodině. Říkali o sobě, že jsou civilizovaní, ale to bylo velmi daleko od pravdy. V mysli mi znovu vytanula má vize. Až v tu chvíli mi došlo, co bylo zcela očividné. Edward měl v ní stále zlaté oči, možná – kéž by – se rozhodl neopustit Carlisleovo učení… Znovu jsem se nadechla. „Teď jsem viděla Edwarda, jak zjistil, že ve Volterře vlastně přebývá i někdo jiný.“ Znovu jsem se po všech rozhlédla a znovu jsem si zopakovala, že jim to musím říct. Jestli je to opravdu ona, je to přece šance, jak zachránit celou naši rodinu a být zase všichni spolu! V mé hlavě už se začal rodit plán… „Nevím, jak se tam dostala a jak se to vůbec všechno seběhlo, ale Edward tam potkal Bellu. A ona si podle všeho pořád myslí, že ji už nechce, možná dokonce chodí s někým jiným.“ Nastalo hrobové ticho.

„To ale nejde! Všichni přece víme, že jeden k druhému patří!“ vykřikl Emmett a porušil tak mlčení. Starý dobrý Emmett. Všechno pro něho bylo vždycky tak jednoduché… „Musíme vyrazit do Volterry a dát je zase dohromady, když to sami nezvládnou!“

Jako na povel v tu chvíli všichni vyskočili ze sedaček a začali se nadšeně objímat. Dokonce i Rosalie, která se většinou chovala tak chladně, a obvykle důstojný Carlisle. Jasper jediný zůstal sedět a zářivě se usmíval. Emoce v pokoji zřejmě po dlouhé době byly zase v pořádku…