18. Věčnost

EDWARD CULLEN

„Tak co, jak zní vaše rozhodnutí?“ zeptal se Aro, hned jak jsme se s Alicí vrátili do sálu. Podíval jsem se na ni, jenom kývla a ve tváři měla pohřební výraz. Chápal jsem ji…

„Já bych tu rád zůstal, moje sestra se ale musí vrátit za svým manželem a za zbytkem rodiny,“ odpověděl jsem na Arovu otázku. Koutkem oka jsem zahlédl, jak Thomas zachytil zahalenou osobu, když ztratila rovnováhu. Když tu zůstanu, budu alespoň moct zjistit, co je zač…

„To je úžasné!“ zvolal Aro nadšeně a zatleskal. Potom se otočil k Alici. „Rádi jsme tě viděli, Alice Cullenová,“ řekl a gestem pravé ruky ji vyprovodil z místnosti. Alice mě objala.

„Nejednej ukvapeně, slib mi to,“ zašeptala mi do ucha. Povzdychl jsem si a naposledy ji k sobě přitisknul. Potom odešla. Aro se poněkud křivě usmál a otočil se k Thomasovi. Nebo k té druhé postavě?

„Isabello, vylez z toho stínu,“ poručil. Škubl jsem sebou. Tak ona se jmenuje Isabella? Že jsem radši neodjel s Alicí… Jenže už bylo pozdě. Alice ještě možná nebyla pryč, ale měnit slovo dané Volturiovým… Ne. Už bylo pozdě. Isabella se postavila na dva metry vedle mě a podle držení těla vypadala, že musí každou chvíli znovu ztratit rovnováhu. „Edwarde, rád bych ti představil tvou průvodkyni, Isabellu.“ Zadíval jsem se na ni. Konečně jsem si ji mohl prohlížet bez toho, aby to bylo moc nápadné. Stála tam se svěšenými rameny a skloněnou hlavou, jako kdyby šla na popravu, což ještě podtrhoval její černý plášť a kapuce. Proč ji nosila? „No tak, Isabello, přece Edwarda pozdravíš, nebo ne?“ Isabella si stáhla kapuci víc do čela a zimomřivě se zachumlala do pláště.

„Ahoj,“ ozval se chraplavý hlas. Nikdy bych nečekal, že osoba s tak prozaickým jménem bude mít tak tvrdý hlas. Byl tolik prosycený bolestnou nenávistí, že to snad ani nebylo možné. Kdo jí tolik ublížil?

„Aro?“ zeptal se Thomas. „Smím je doprovázet? Myslím, že bych měl být s Be… s Isabellou, kdyby se náhodou něco stalo, její schopnost ji velmi vyčerpává…“ Vyčerpává? Tak je to ona, kdo mi zabraňuje číst myšlenky?

 „Obávám se, že to nebude možné, drahý Thomasi, mám pro tebe jinou práci… Heidi se právě vrátila a přivezla s sebou jednoho velmi bolestivě zraněného novorozeného, chtěl bych, abys mu pomohl, jak jenom budeš moci, a potom mu musíš vysvětlit pravidla.“ Isabella vztekle zavrčela. Aro si toho všiml a evidentně se mu to nelíbilo. „Isabello, máš nějaký problém?“ zeptal se posměšně.

Poraženě zavrtěla hlavou. „Nemám,“ zašeptala. „Jdeme,“ poručila a vykročila směrem ke dveřím do jídelny.

„A Isabello?“ zastavil nás ještě Aro. „Můžeš si vybrat. Buď se s Edwardem podělíš o svůj pokoj,“ uchechtl se, „nebo mu pomůžeš zařídit pokoj vedle svého. Jak říkám, můžeš si vybrat.“

BELLA SWANOVÁ

„Jak říkám, můžeš si vybrat.“

Fajn. Je to přesně ten upír, který mi před pěti lety ublížil tolik, že jsem se – vlastně to nebylo přímo kvůli němu, ale měl na tom hlavní podíl viny – odhodlala k sebevraždě. Kvůli kterému je ze mě to, co je. Kvůli kterému se ze mě stal krvelačný upír bez sebemenších výčitek svědomí. Kvůli kterému se ze mě stalo monstrum tak strašné, že daleko předčilo jeho představu o monstrech. A já bych se s ním měla dělit o svůj pokoj. To tak.

Ani jsem se neohlédla a beze slova pokračovala do jídelny. Otevřela jsem dveře a nechala ho projít. Když okolo mě procházel, zvědavě se ohlédl, ale měla jsem kapuci dobře staženou do obličeje, takže mě nemohl poznat… Zavřela jsem za námi dveře a otočila se čelem do místnosti. A pak to na mě všechno dopadlo. Byla jsem v jedné místnosti s nejdůležitější osobou svého života. Sama. Bez pomoci. Číkoliv.

Máchla jsem rukou do vzduchu v marné snaze najít oporu. Nenašla jsem ji. Ať si kdo chce, co chce, říká, upadla jsem. Sice jsem ladná upírka a tak vůbec, ale prostě jsem se složila. Najednou jsem ležela na zemi stočená do klubíčka a otřásala se bezhlesnými vzlyky.

„Ehm… Isabello? Jsi v pořádku?“ uslyšela jsem ten sametový hlas, který mi tolik chyběl a kvůli kterému jsem se tolik natrápila. To způsobilo, že se mé bezútěšné vzlyky ještě znásobily. Ucítila jsem na svém rameni jeho ruku. Prudce jsem sebou cukla a jeho ruku tak setřásla. „Isabello?“ Přitiskla jsem si kolena pevněji k bradě.

Těsně za mnou se rozletěly dveře.

„Lásko! Proboha, co se stalo?“ Thomas mě zvedl do náruče a přitiskl mě k sobě. Jenom jsem schovala hlavu do jeho pláště a tiše se třásla. Slyšela jsem, jak se z jeho hrudi dere divoké zavrčení. Chytla jsem se ho pevněji, jak mnou projela neočekávaná vlna bolesti. Thomas přestal vrčet a zvedl mou hlavu, aby mi viděl do očí. Měla jsem je křečovitě zavřené, ale bolestí jsem se trochu vzpamatovala a přestávala jsem se tolik třást.

„Potřebuješ mou pomoc?“ zeptal se starostlivě Thomas. Zavrtěla jsem hlavou. Tohle musím zvládnout sama. Překvapeně jsem zjistila, že jsem ve svém úkolu neselhala, Edward nemohl přečíst ničí myšlenky, zatímco jsem se choulila na zemi. Ale uvědomila jsem si, že takhle to dlouho nevydržím. Budu si potřebovat odpočinout, nabýt nové síly mi nepomůže ani čerstvá krev. Jenže odpočívat nemůžu, když se pořád musím soustředit přesně na to, co mě tolik vyčerpává. Jemně jsem se vyprostila z Thomasova sevření a on mě postavil na zem.

„Zvládneš to?“ zeptal se. Přikývla jsem. „Určitě? Jsi si jistá? Třeba by Aro…“

„Ne. Aro by nic. Jsem si jistá, že se to časem zlepší…“ přerušila jsem ho slabě. Mluvila jsem šeptem. Nemohla jsem riskovat, že by mě Edward třeba poznal po hlase. Dal mi rychlou pusu na tvář, pohladil mě a srovnal mi kapuci. Povzbudivě se usmál, otočil se a odešel stejnou cestou, jako přišel. Zhluboka jsem se nadechla a podívala se na Edwarda. Bylo na něm vidět, že je zmatený. Možná dokonce čekal mou omluvu. Ani mě nehne. Zrovna jemu se omlouvat nebudu.

„Tak tohle je jídelna, to, jak to tu chodí, uvidíš za pár dní, až bude po lovu. Jdeme?“ zeptala jsem se ho šeptem. Nepřítomně přikývl.

Postupně jsem ho provedla celým hradem, mluvila co nejméně a co nejvíce se snažila, aby se už nestalo to, k čemu došlo v jídelně. Nakonec jsem zastavila před dveřmi do pokoje sousedícího s tím mým.

„Tady je tvůj pokoj.“ Otevřela jsem dveře a pustila ho dovnitř. Někdo tam dost nedávno utřel prach a dokonce i odstranil prkna ze zatlučeného okna, takže tam mohlo sluníčko. A to byl problém. Edward, který na sobě měl jenom tričko, byl před ním naprosto nechráněný, takže jakmile na něj dopadly první paprsky, začal se třpytit. Byl to úžasný pohled. Ano, už jsem mockrát viděla Thomase a vlastně i sebe na sluníčku, vždyť jsme spolu chodili pravidelně ven, ale tohle nebyl Thomas. Tohle byl Edward Cullen. Tohle byla katastrofa. Dech se mi zadrhl v hrdle a být člověk, začala bych se dusit.

„K-kdybys něco p-potřeboval, budu u sebe,“ dostala jsem ze sebe roztřeseně a ukázala na stěnu, za kterou byl můj pokoj. Potom jsem se otočila a vpotácela do své osobní jeskyně. Ani jsem moc nepřemýšlela nad tím, kam padám, najednou jsem byla na zemi a znovu jsem si tiskla kolena k bradě, abych se nerozskočila na miliony kousíčků.

EDWARD CULLEN

Poslušně jsem Isabellu následoval po celém hradě a nepromarnil jsem jedinou příležitost pokusit se jí podívat do obličeje. Jenže kapuci měla dobře nasazenou, neměl jsem šanci. Bodl mě palčivý osten žárlivosti, když jsem si vybavil, jak se tiskla k tomu Thomasovi, jako kdyby to byla její jediná záchrana, jako kdyby to byl jediný člověk – upír – co jí kdy může pomoct. Přesto ale jeho pomoc tam v jídelně odmítla. S čím? A proč?

Nakonec zastavila a otevřela dveře do mého pokoje. Do mého nového domova… Byla to strohá místnost, ale bylo tam docela čisto. Menší změna proti mému životu před tím hrozným zjištěním. Roztřásly se mi ruce, tak jsem je radši schoval hluboko do kapes svých roztrhaných kalhot. Vešel jsem a postavil se k oknu, do slunečního světla. Slyšel jsem, jak zalapala po dechu.

„K-kdybys něco p-potřeboval, budu u sebe,“ zašeptala přiškrceně a odešla. Zaraženě jsem se za ní díval, i když už byla dávno pryč. Přešel jsem na druhou stranu pokoje a tiše zavřel dveře. Znovu jsem se rozhlédl po místnosti. V jednom rohu stála poněkud ošumělá pohovka, ale vypadala pohodlně. Posadil jsem se na ni a zamyslel se.

Bylo to poprvé, co jsem si od Alicina odchodu vzpomněl na důvod, proč jsem vlastně tady. Vzpomněl jsem si na svůj původní záměr a hlavně, vzpomněl jsem si na svou Bellu. Najednou mi to připadalo jako rouhání. Po více než pět let jsem ji ani na okamžik nepustil z hlavy a teď najednou její památku dokáže vyhnat nějaká upíří troska? Isabelly je mi líto, tím spíš, že se jmenuje stejně, jako moje láska, ale přece jenom nechápu, jak je možné, že mi na těch pár hodin dokázala zaměstnat hlavu natolik, že jsem se netrápil Bellinou smrtí…

To slovo bylo hrozné. Pořád ještě nemohu uvěřit, že je moje malá Bella mrtvá… I když jsem na vlastní oči viděl její hrob, nedokázal jsem to pochopit. Před zavřenýma očima jsem ji uviděl. Stála uprostřed svého pokoje, čekala na mě, až za ní jako každou noc přijdu, a smála se. Smála se svým úžasným úsměvem. Smála se svýma hnědýma upřímnýma očima. Když jsem se na ni díval, zčervenala a rychle odvrátila pohled. Chvíli pozorovala podlahu, ale potom nesměle zvedla hlavu a znovu se mi podívala do očí, znovu se usmála.

Povzdychl jsem si a užíval si naprostého ticha. Za celou svou existenci jsem měl vždycky v hlavě plno cizích myšlenek a teď najednou je ticho. Naprosté ticho a klid, jako kdybych najednou ohluchnul… Uvědomil jsem si, že za tu možnost mít v hlavě jenom Bellin obraz, za ten nádherný pocit, že při pomyšlení na ni neznesvěcuji její památku myšlenkami všech kolem, že za to všechno vděčím tomu malému stvoření, které uteklo do vedlejšího pokoje. Té bytosti, které někdo tolik ublížil…

Párkrát jsem se zhluboka nadechl a pokusil se tím zahnat bolest ze ztráty, která mě spalovala. Potom jsem otevřel oči a pomalu se zvedl. Rozhodl jsem se. Chtěl jsem poprosit Isabellu, jestli by mě nevzala někam za město, kde bych se mohl nasytit. Byl jsem žíznivý, ale chtěl jsem za každou cenu zůstat při své „dietě“. Nechtěl jsem zklamat Carlislea. Částečně to ovšem byla také pouhá záminka, nemohl jsem si pomoct, chtěl jsem ji znovu vidět, chtěl jsem o ní zjistit něco víc…

Nerozhodně jsem se zastavil před sousedními dveřmi. Byly dřevěné a vypadaly, že každou chvíli spadnou. Na několika místech ale byla přibitá čerstvá relativně prkna, aby nebylo vidět dovnitř. Opatrně jsem zaklepal. Žádná odpověď. Zaklepal jsem znovu, tentokrát o něco důrazněji, stále však velmi opatrně, aby dveře náhodou nepovolily. Zase nic. Lehce jsem vzal za kliku, dveře se s hlasitým skřípotem otevřely. Zůstal jsem šokovaně stát uprostřed. Ležela u zdi, na zemi, hned vedle špinavého, ale složeného oblečení, v hromadě prachu. Byla pevně stočená do klubíčka a třásla se. Vypadala ještě žalostněji než předtím v jídelně. Kapuce se jí svezla z hlavy, ale do obličeje jí stejně vidět nebylo, měla ho schovaný v dlaních. Viděl jsem její nádherné lesknoucí se hnědé vlasy. Náhlý závan větru, který se do pokoje prodral zatlučeným oknem, přibouchl dveře, které to kupodivu vydržely. Instinktivně jsem se ohlédl, a když jsem se podíval zpátky na uzlíček černé látky, už tam nebyla. Stála v bojovém postavení na druhém konci místnosti, co nejdál ode mě, a vrčela. Kapuci už měla znovu pečlivě nataženou, takže jí už zase nebylo vidět do obličeje.

„Co tu chceš?“ vypálila na mě, ale nepřestávala vrčet. Trochu jsem couvnul, abych ji zbytečně nedráždil a zvedl ruce dlaněmi vzhůru.

„Říkalas, že když budu něco potřebovat, mám přijít,“ odpověděl jsem jemně. Musel jsem žasnout nad tou proměnou, kterou tak rychle prošla. V jednu chvíli ležela stočená na zemi a hned v další vteřině byla připravená k boji. Trochu jsem couvnul, abych ji zbytečně nedráždil, a zvedl ruce dlaněmi vzhůru ve smířlivém gestu.

„Tak co chceš?“ opakovala netrpělivě.

„Chtěl jsem tě poprosit, jestli bys mi neukázala místo, kam bych mohl jít lovit.“ Trochu se uklidnila, uvolnila se.

„Musíš počkat, vrátila jsem se z lovu těsně před tvým příchodem, na další lov půjde pravděpodobně Heidi za dva za tři dny. Máš holt smůlu,“ ušklíbla se, viditelně potěšená tím, že mi může říct nějakou špatnou zprávu.

„No, já… Vlastně jsem nemyslel lov lidí,“ vyvedl jsem ji z omylu.

„A cos myslel? Lov zvířat?“ odsekla pohrdlivě. „To se u nás nevede!“

„Ehm, vlastně ano, myslel jsem lov zvířat,“ přiznal jsem neochotně. Rozesmála se. Ale nebyl to upřímný smích, byl to krutý smích s náznakem hysterie.

„A to si jako myslíš, že ti to Aro dovolí, jo? No to jsem na to zvědavá!“

„No, myslím, že bychom to měli alespoň zkusit, ne?“ snažil jsem se dál.

„Fajn,“ rezignovala po krátkém zamyšlení, jestli to ovšem nebyla chvíle, kterou jí zabrala snaha o znovunabytí sebekontroly. Potom rozvážně přešla ke dveřím a s nesmírnou opatrností je otevřela. Potom mě znovu jistým krokem provedla spletitými chodbami a dovedla mě před dveře, které vedly do Arových komnat, jak to nazvala. Ani jsem se nepokoušel pochopit smysl výzdoby a radši se soustředil na Isabellu. Bylo zajímavé, že pomyslet si její jméno mi nevadilo, přestože se jmenovala úplně stejně, jako… Škub. Tak tohle jméno bolelo. Hodně.

„Á, Edwarde, co by sis přál?“ zeptal se mě Aro, když nás k němu uvedli. Isabellu okázale ignoroval, a když jsem se na ni podíval, jenom zlomyslně pokynula, asi abych si to vyřešil sám. Dobře.

„Aro, chtěl bych vás požádat o laskavost,“ začal jsem tiše. Aro si mě zvědavě prohlížel a pak mi dal gestem pravé ruky najevo, abych pokračoval. Než jsem ale stihl cokoliv říct, promluvil.

„Doufám, že to není nic podobného, jako včera v trůnním sále,“ usmál se. Včera? To bylo už tak dlouho? Asi jsem ležel ve svém pokoji v zamyšlení mnohem déle, než jsem si myslel! Ale to by znamenalo, že Isabella také… Té dívce se muselo stát něco opravdu hrozného. „Nebo máš snad nějakou stížnost na Isabellu?“ Jeho usměvavá tvář se zachmuřila a pohled sklouzl na postavu choulící se v rohu místnosti. Koutkem oka jsem zahlédl, jak sebou pod jeho očima cukla.

„Ne ne, na Isabellu si nemohu stěžovat,“ pospíšil jsem si s odpovědí, aby třeba neměla kvůli mně ještě problémy. „Šlo mi o to, že bych svým pobytem zde nechtěl měnit své… řekněme stravovací návyky. Myslím, že by se to Carlisleovi moc nelíbilo…“ zkusil jsem to zahrát na „rodiče“. Popravdě, myslím, že Carlisle je už touhle dobou přesvědčený, že jsem po smrti, takže by mu to mohlo být jedno, ale já už jsem nechtěl své už tak hříšné duši, tedy pokud mi ještě nějaká zbyla, další provinění. Ať už proti morálce nebo jakékoliv jiné. Aro se znovu usmál.

„Ano, to je pochopitelné,“ odmlčel se. „Ale myslím, že to můžeme zařídit, že, Isabello?“

„A-ano, samozřejmě,“ odpověděla šeptem. Vítězoslavně jsem se usmál.

„Vezmeš Edwarda ven za město, aby si mohl ulovit tolik zvířat, kolik se mu jen bude chtít. Ale pamatuj na naše pravidla, ano?“ Otočil se k jednomu z obrovských oken. „Ts, živit se ze zvířat…“ zamumlal. Asi to bylo pro nás znamení k odchodu, protože Isabella se otočila a vyběhla z místnosti.

A znovu mě vedla s nepochopitelnou jistotou bludištěm chodeb. Podzemím jsme se dostali až daleko za město a sotva jsme vylezli na čerstvý vzduch, plíce se mi naplnily lahodnou vůní čerstvé krve. Zvířecí. Lidská nebyla široko daleko, ani náznak. Následoval jsem ji do lesa a potom na jednu mýtinu. Sedla si na kraj, zády se opřela o strom.

„Až budeš hotový, vyzvedni mě tady,“ prohlásila a uvelebila se s hlavou opřenou o kolena. Jak pohodlné.

Otočil jsem se a odklusal do lesa. Našel jsem tam pár jelenů nebo něčeho takového, ani mi to netrvalo moc dlouho. Chtěl jsem se co nejrychleji vrátit, aby tam nemusela dlouho čekat, Něco mi říkalo, že bych si měl opravdu pospíšit. Ale možná jsem si ti jenom namlouval. Možná jsem prostě chtěl být co nejdřív s ní…

Seděla pořád na stejném místě, jako když jsem odešel. Ani o kousek se nepohnula.

„Isabello?“ oslovil jsem ji. Prudce zvedla hlavu, jako kdybych ji zrovna probudil z hlubokého spánku. Zpod kapuce se znovu zaleskly jasně červené oči – důkaz, že pije lidskou krev.

„Tobě nevadí zabíjet lidi, jenom proto, abys mohla přežít?“ zeptal jsem se najednou. Nemohl jsem se udržet, prostě to ze mě vylétlo. V červených očích se mihlo něco, co jsem nebyl schopný hned identifikovat. Bolest? Strach? Každopádně hned se vzpamatovala a v očích se jí usadil bezmezný vztek. „Promiň, že se tak troufale ptám…“ zkusil jsem aspoň trochu napravit škodu, kterou jsem napáchal. Pokud jsem mohl říct, moc to nepomohlo.

„Máš pravdu, ptáš se troufale. Ale ne, nevadí mi to. Co nechápu je, jak se ty můžeš živit zvířatama. Jak tě to může vůbec zasytit?“ Bylo vidět – slyšet – že se přemáhá, aby vůbec něco řekla. Pravděpodobně by teď nejradši byla zalezlá v té své díře, pro změnu stočená do klubíčka. Pokrčil jsem rameny.

„Víš, když si na to zvykneš, není to zas takový problém, pokud ovšem…“ Pokud ovšem nenarazíš na svou la tua cantante… Pokud nenarazíš na svou verzi Belly. Ale Isabella si nevšimla, že jsem nedokončil větu. Možná si nevšimla, že jsem vůbec něco říkal.

„Víš, proto jsem sem přijel. Potkal jsem dívku, lidskou dívku, a zamiloval se do ní. Byl jsem pošetilý. Ty si vůbec nedokážeš představit, jaké to pro mě bylo. Každý den jsem odolával její vůni, a každý den jsem uspěl. Ale potom… stala se nehoda a ona… zemřela. Mojí vinou. Rozhodl jsem se, že už nemohu dál existovat. Ne bez ní.“ Nevím, co mi bylo, že jsem jí to všechno prozradil. Nejspíš to bylo tím, že vypadala, že mě vůbec neposlouchá. Nebo tím, že jsem se konečně potřeboval někomu svěřit s tím, co jsem neřekl ani vlastní rodině. Myslím, že všichni věděli, co se mi honí hlavou, nebo to dokázali dost dobře odhadnout, ale nikdy jsem jim to neřekl nahlas.

Najednou neseděla. Nevím, čím to bylo, ale úplně se zhroutila. Zase ležela stočená do klubíčka, tentokrát se sice netřásla, ale vypadala tím zoufaleji…

Pomalu jsem se k ní přiblížil a pohladil ji po zádech v domnění, že ji tím alespoň trochu uklidním.

„Nedotýkej se mě!“ zasyčela. Potom se prudce zvedla a dala se do běhu. Rozběhl jsem se za ní, ale nezastavila. Nemyslím si, že viděla na cestu, spíš se pohybovala instinktivně, ale do svého pokoje se dostala bez problémů. Před dveřmi stál Thomas a ona do něho vrazila. Chytil ji pevně kolem ramen a přinutil podívat se mu do očí. Nic si neřekli, ale ona se najednou úplně uklidnila, uvolnila se. Zhluboka se nadechla a otočila se ke mně.

„Budu s Thomasem u sebe, prosím nechoď teď ze svého pokoje. Až bude čas ukázat ti nějakou zábavu tady v hradě, přijdu za tebou,“ zašeptala a ohlédla se na Thomase. Ten jenom přikývl, jakoby jí odsouhlasil, co právě řekla, dokonce to vypadalo, jako kdyby ji za to chválil. Potom ji zvedl ze země, odnesl do pokoje a zavřel za nimi dveře.

Ještě chvíli jsem stál na chodbě a rovnal si v hlavě, čeho jsem teď byl svědkem. Možná bude lepší snažit se dostat nějaké informace z Thomase místo z Isabelly. Vypadá to, že toho o ní hodně ví. Ale jak se dostanu do jeho blízkosti, aniž bych v ní vzbudil podezření? Asi to budu muset nechat na později. Povzdychl jsem si a zamířil do svého pokoje, kde jsem si mohl znovu lehnout na pohovku a ponořit se do myšlenek, ve kterých figurovala pouze jedna osoba, ale zato ta nejdůležitější v mém životě, nebo vlastně spíš existenci…